Téma týdne - Máma

22. srpna 2012 v 9:46 | Rin-chan |  Téma týdne
Moje mamka je kapitola mého života sama o sobě. Stejně jako všichni teenageři si uvědomuji, že je to žena, co se mnou odřela devět měsíců těhotenství, následný porod, pak mě X let krmila, šatila a opatrovala. A přesto, stejně jako ostatní teenageři si toho většinou nevážím. Je to asi nějaká taková nemoc nás dětí, nemyslíte?

Stává se často, že se neshodneme, hlavně co se týká bydlení. Každá totiž děláme věci jinak, každá máme jiný vkus a styl a tak projít z jejího pokoje do mého se rovná skoro změně galaxie. Já zbožňuju knihy a mám je pečlivě srovnané v knihovnách, ona je neřeší a je schopná je jen tak pohodit, otevřenými stranami dolů (bože!). Ona zbožňuje svoje psy, japan chiny, velké asi jako ondatry, kdežto mým snem, co se týče psa je husky. Ona má ráda krásná auta, já upřednostňuji rychlost. Ona chodí spát v šest večer a vstává v sedm ráno....no, já taky, jen ten večer a ráno mám trochu přehozené. Ale co bývá předmětem našeho největšího konfliktu - ona dává hrníčky do kredence dnem dolů, já zase dnem nahoru.
Jak vidíte, v životě mě a mé matky je spousta nedůležitých blbostí, které mohou nás dvě dostat do křížku. Zřejmě se to zlepší, až se odstěhuju do vlastního. A to je zatím v nedohlednu.

Přes tohle všechno je moje máma skvělá a popravdě, jen těžko bych si mohla přát lepší. Nikdy mi nedovolila všechno, ale ani mě nedržela příliš zkrátka. Díky ní jsem si mohla užít dětství naplno a být ten ,spratek' co kazí ostatní děti. Já je přemlouvala, aby se mnou byly venku až do devíti - protože jsem mohla. Já jsem je přemluvila, aby porušily zákaz a šly se mnou lovit raky pod splav - protože já jako jediná mohla k řece. Oni riskovali, ale já ne, protože moji rodiče mi dali volnost. Asi to není úplně správně, ale myslím, že věděli, že nejsem z cukru a že všechno zvládnu. Jak se říká, každý se musí otřískat a já sebou třískala řádně. Díky tomu ze mě ale vyrostla mladá dáma s pocitem, že z dětství vyždímala co to šlo, že jsem nic neprošvihla, nic mi neuteklo, všechno jsem chytila za pačesy a pořádně to prožila. Moje kolena zažila víc odřenin, než kolena mnohých fotbalistů. Na stromy jsem šplhala dovedněji, než většina mých kamarádů. A té špíny, co musela pojmout naše výlevka, když jsem večer vklouzla do sprchy....
Máma mi nikdy nezakazovala kamarády ale čekala, až se spálím sama. A její následné ,Já ti to říkala....' mě mnohdy píchlo víc, než případná přednáška před tím. Ano, taky jsem byla tak trochu ten typ dítěte, co dělá přesně a nachlup to, co mu zakážete. Ona nezakazovala. Čekala a pak mi ještě naložila k následkům a výčitkám a já už svoje hlouposti nikdy neopakovala.
Když jsem byla malá, myslela jsem, že je na mě zbytečně tvrdá. Neříkala ,to nevadí', ale ,můžeš si za to sama'. Mnohokrát jsem kvůli tomu brečela, ale dnes jsem ráda, že se tak chovala. Naučila mě nést zodpovědnost za svoje chyby. A že jsem jich udělala (a udělám).

Dá se říct, že moje maminka trestala spíš psychicky - ano, vím jak to zní =D. Ale ona se chovala tak, že když jsem něco udělala, nakonec jsem to na sebe práskla sama, protože jsem měla výčitky. Kvůli nim jsem se ani nenaučila řádně lhát. Přišla puberta, období hádek a konfliktů kdy máte pocit, že celému světu vadí snad už jen to, že dýcháte. A nebudu zapírat, že jsme se s mámou hodněkrát chytly. Přesto jsem z pusy nikdy nevypustila tu frázi ,já tě nenávidím'. To kvůli těm výčitkám. Věděla jsem, že by mě to později mrzelo. Jak říká mamka, slova jsou dvousečné zbraně. A nikdy už je nevezmeš zpátky, ať se omluvíš třeba tisíckrát.Chodila jsem za školu a ona o tom věděla, ale zase mě jen varovala. A až jsem na konci roku musela makat jako blázen, aby mě učitelé pustili dál, přišla a zase jen řekla: ,já ti to říkala'.
Stavěla mě před vlastní volby, nechala mě udělat si spoustu věcí podle sebe a díky ní se teď dovedu dobře protlouct, ozvat se a nenechat po sobě šlapat.
Nejsem náročná, jako většina holek, ale i tak docela rozhazuju. Co ušetřím na kosmetice, dám do zážitků. Když nemám peníze, máma nadává, ale přece jen mi je dá, i když by neměla. A ani si přitom neuvědomí, že pokračuje v tom, co začala. Že stejně jako dětství, tak teď i pubertu si díky těm třem stovkám můžu dál užívat třeba s kamarády v aquaparku a stavět tak neotřesitelnou, širokou silnici svým životem.

Samozřejmě náš vztah není ideální. Je spousta věcí, co nesnáším. Nenávidím, když na mě mluví, já vypnu hudbu a zeptám se ,Co?!' a ona mlčí. A jakmile zase zapnu písničky, začne znovu mluvit. Nenávidím, když opakuje příkazy několikrát, i když hned reaguju. Jako bych byla hluchá. Nenávidím, když týden dělám přípravu na nějakou akci, všechno je domluvené, jsem na odchodu a ona řekne ,Ne, odvezeš mě do práce'. Nenávidím její ,To není tvoje zásluha, ale povinnost'. Nenávidím ten případ, kdy mě ve všední, školní dny vzbudí ve dvě ráno telefonátem ,Přijeď pro mě....'. A nebo když mi, nedej bože, práskne s telefonem....
Ale všechno je to jen soušást nekonečných, globálních válek mezi matkami a dcerami na celém světě.

Líbí se mi na ní, že je tolerantní, většinu věcí mi dovolí, má ráda můj zvěřinec. Velkoryse přehlíží, že utratím skoro 300,- měsíčně na zaplacení hry World of Warcraft. Nechala mě udělat svůj pokoj tak, jak chci a nekecá mi do toho. Je vtipná, moji kamarádi ji mají rádi, protože je sama skoro jako puberťačka. Má pochopení pro moje mejdany, ponocování, tuningy, extravagantní módní výstřelky (chápejte moje goth léta, otaku léta, color léta, hiphop léta, chvilkový úlety v pánské módě....). Jen když už vyletím doopravdy moc vysoko (abych šokovala babičku, co nemám ráda, řekla jsem jí, že jsem těhotná, ale nevím s kým přesně....), chytí mě za nohu, stáhne dolů a řekne dost. Nechá mě být, jaká chci, dokud neubližuju ostatním. To je ta chvíle, když říká dost.

Když jsem ji nedávno vezla do nemocnice, protože upadla do hyperglykemického šoku, měla jsem řádně nahnáno. Uložili ji na JIPku a týden si ji tam nechali. Já měla byt sama pro sebe, ale místo abych toho využila, jako obvykle a udělala tam nějakou akci, každý den jsem za ní jezdila a přemýšlela, co bych jí ještě koupila, aby se jí udělalo líp. Ten zážitek mi připomněl, že i maminky, v naších očích andělé, jsou jenom lidi. Že i ony se můžou ztratit lusknutím prstu. Uvědomila jsem si, jak moc mi na té mé záleží. Znám ji celý život, beru ji jako samozřejmost, ale to ona není. Spousta dětí nemá mámu, nebo, ještě hůř, nikoho. A já děkuju světu, že já tu svoji pořád mám a je tak úžasná.
Až ve chvíli, kdy hrozila její ztráta jsem si uvědomila, co všechno jsem udělala špatně, co jsem jí zlého řekla. A naopak, co bych jí ještě ráda řekla, ale nestihla jsem to. Nechci, aby mi to uteklo. Nechci, aby až odejde, já tu zůstala s pocitem, že nevěděla, co sí o ní doopravdy myslím.
Dokážete si představit, že naše mámy jednou odejdou a my tu budeme sami? Sami všechno řešit, sami rozhodovat. A ten obličej, co jste vídali celé dětství, ta ,samozřejmost' už nebude na dosah? Upřímně, já nevím, co budu dělat. Nechci o svoji mámu přijít nikdy. Připadá mi, že až se to stane, asi zešílím.
Jak to asi mají děti, kterým se tohle stalo, když byly mnohem mladší, než já?

Máma je důležitá součást života každého z nás, života moc krátkého na to, abychom si mohli dovolit se se svojí mámou neustále hádat, dělat si naschvály, nebo, nedej bože, rozhádat se a třeba deset let se vzájemně nenavštěvovat. Právě tahle žena má totiž obrovský vliv na to kdo jste a hlavně jací jste. Její podpora, slova nebo přístup z vás modelují lidskou bytost. Pokud jste oblíbení, každý vás má rád, úspěšní...nemyslíte, že je to tak trochu i její zásluha? Často na to zapomínáme. Máma není slovo, je to jeden z těch největších darů.
Každý z nás by ho měl dostat.

Mojí sestře se nedávno narodila krásná holčička a udělala ji tak dalším z těchto ,darů'. Mě pyšnou tetou, moji maminku babičkou. Pokaždé, když vezme svou prvorozenou vnučku do náruče a usměje se na ni vidím to kouzlo. Myslím, že stejně jako já, i ona je šťastná, že nám moje sestra dovoluje být tak častou součástí života své malé dcery. Naše máma s námi trpěla, musela zatínat zuby i pěsti, mnohokrát jsme ji donutily plakat, ale vím, že toho nelituje. A že Nicol, moje neteř je její odměnou. Lepší odměnu než vnoučata ostatně svým maminkám ani dát nemůžeme.
A na té odměně můžete mámě ukázat, že pořádný kus z ní si nesete dál. A předáte ho svým dětem.

A to je to, co dodává všem matkám na světě jejich sílu přežít naše příšerné mládí: přece my, jejich neposlušné, nepoučitelné a nevděčné děti =)



Moje máma po které jsem zdědila optimismus, vtip a sílu. A taky lásku k psaní příběhů =). Pokud rádi čtete YD tak věřte, že nebýt téhle zrzavé holky, která sama zbožňuje psaní a jejím životním snem bylo stát se spisovatelkou, Rin-chan by dnes možná měla blog třeba o sportovních ponožkách. Zmiňovala jsem tu ten kus maminky, co si nesete v sobě, že? =D

Nashle u dalšího TT!
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kristy ^_^ Kristy ^_^ | Web | 22. srpna 2012 v 10:02 | Reagovat

Skvělej článek.ode mě máš za jedna s hvězdičkou ! :3

2 Scriptin Scriptin | Web | 22. srpna 2012 v 10:35 | Reagovat

Moje mamka mě vychovává podobně. Taky mě nechá se spálit, jen mi neříká "já ti to říkala", ale ani "to nevadí". Nechává mě v tom pořádně vymáchat, nic mi neřekne, jen to přejde mlčením (radši bych byla, kdyby na mě křičela) a až po čase se k tomu vyjádří.
Taky mi dává peníze, i kdyby sama neměla, taky toleruje moje výstřelky, ať už módní, či když vlezu na nějaký ten mejdan a přiopiju se. Snad to bude i tím, že mám jakousi "zábranu" díky které neudělám fakt nějakou blbost. Vím, co si můžu dovolit a já vím, že tu hranici nepřekročím, protože je daleko - díky tomu, co všechno mi dovoluje.
Také si nedokážu představit, až tady mamka nebude. Děsně se toho bojím, že už nebudu mít její oporu, že neuvidím její obličej, že už se spolu nezasmějeme…

3 Sofi Sofi | E-mail | 22. srpna 2012 v 21:24 | Reagovat

Mmm píšeš suprově Rin-san,máš skvělou mámu.To já s právě teď myslím že jsem dětství neprožila skoro vůbec,máma mě strkala kamkoliv jen aby mě nemusela hlídat a mohla být v hospodě takže-tábory,sporty,kroužky atp.Vždycky ve školce jsem byla až do večera zbyla jsem tam poslední a úplně sama.Ve škole v družině to bylo to samý,pak mě mlátila i za dvojky protože chtěla dokonalýho šprta kterej se stane modelkou,já chtěla být pilotem helikoptéry u armády.Navlíkala mě do různých hábitů,šatičků,moderního oblečení,já chtěla tepláky a volné trička.Nikdy mě v ničem nepodpořila,všechno mi zhnusila,nikam mě nevedla,kašlala na to jak v mé společnosti mluví jestli sprostě nebo nespisovně.Bylo jí to jedno a když mě táhla s sebou tak jsem protrpěla večery,odpoledne i většinu dnů s ní v knajpách a trpěla jsem.Nenáviděla jsem svoje kamarády za to že mají rodiče kteří se o ně starají.Pak jsem přicházela do prázdnýho bytu,všude jsem chodila sama,vždycky jsem byla sama doma.Veškerý sporty jsem měla jzhnusené tím že mě nutila tam neustále chodit,s tátou se rozvedli když mi byli tři od té doby mi tvrdila jak ji táta mlátil,ale to ona tátu zadlužila a přivedla k chlastu.Jak je to teď?Bydlím pořád u ní,jako vždy jsem neustále sama doma,nemám podporu,ona má jen chlast a drby.Když už se doma potkáme neustále na mě řve.Nesnáším ji a je mi jedno že ostatní říkají že je to moje máma a mám j ráda to je blbost,až přijde den kdy se budu muset postavit na vlastní nohy dokážu všem že umím žít svůj sen a taky budu ale oni nejsou součástí mého snu.A pojem rodina?To je pro mě ztracená říčka. ;-) Promiňte že je to tak dlouhý.

4 Rin-chan Rin-chan | 22. srpna 2012 v 23:41 | Reagovat

[3]: Tohle neni idylka ani za mak, pravda. Ale tvoje mama na tobe i tak zanechala stopu - i kdyz ne nejlepsi, porad tam je. Alespon te to motivuje zit svuj sen a udelat si zivot tak, jak chces ty. Az ten cas prijde, tohle te nakopne. Super taky je mit kamarady, co te podporuji, protoze ty, na rozdil od rodiny, si muzes sama vybrat :-)

5 Sofi Sofi | E-mail | 23. srpna 2012 v 12:25 | Reagovat

[4]:Jo mít kamarády by bylo fajn,škoda že žádný nemám.Teda pokud nepočítáš čtyřnohé tvory :)

6 Rin-chan Rin-chan | 23. srpna 2012 v 13:05 | Reagovat

[5]: Pokud nejsou, budou. Nikdo nezustane sam.

7 Sofi Sofi | E-mail | 23. srpna 2012 v 21:33 | Reagovat

[6]:Zkusím ti věřit jetu však přiliš "ale".Jednou z možnosí je: Ale co když sama prostě zůstanu. :) Nebudem rozebírat nechci tě tím zatěžovat,ale moc děkuji že sis to přečetla. :)

8 Rin-chan Rin-chan | 23. srpna 2012 v 22:16 | Reagovat

[7]: Jak by me mohlo neco takovyho zatezovat? Kazdej hlas stoji za to poslouchat.

9 Sofi Sofi | E-mail | 23. srpna 2012 v 22:23 | Reagovat

[8]:To je hezký.Píšeš krásně i když je to jen pár slov,ale stojí za to si ty slova zapamatovat.

10 Rin-chan Rin-chan | 23. srpna 2012 v 23:36 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama