YD4 - Akuma no tamashi 25

17. srpna 2012 v 8:00 | Rin-chan |  Příběhy - YD4: Duše démona

Na hraně propasti


,,Zabijte ho!" vykřiknul Sentarou.
Kinran se na ninju rozběhnul, meč připravený k útoku. Limetčin poskok proti němu poslal chakrový ostří, ale to Kinem prošlo, aniž by zanechalo nějakou škodu. Přiblížili se k sobě a samuraj zaútočil. Nepřítel měl ale bleskový reakce, uskočil a dal se na útěk.
Sentarou mě pustil a ukázal za prchajícím. ,,Za ním!" přikázal rozzuřeně. ,,Chci jeho hlavu!"
Kinran si jenom přehodil meč z ruky do ruky. ,,Rád ti ji donesu!"
V té chvíli se mi hlavou rozlehlo hučení a do ušních bubínků se mi opřel neskutečnej tlak. Zaječela jsem a chytila se za spánky. ,,Ne.......aaa....!"
,,Yumi?!" Sentarou se ke mě prudce otočil. ,,Co se děje?"
,,Bolí to!" kácela jsem se k zemi a nebýt toho, že mě chytil, upadla bych. ,,Příšerně to bolí!"
,,Co bolí? Co mám dělat?!"
Chvíli jsem myslela, že omdlím. Hlavou mi třeštila slova, ale nepatřila k žádnému jazyku, co jsem znala. Vlastně to ani nebyly slova, spíš obrazy, ale....bez obrazu. Nedokážu vám to popsat, řítily se na mě tisíce vjemů a každej z nich mi v mozku alarmoval svou vlastní výstrahou. Připadalo mi, že se mi rozskočí hlava....přinejmenším.
Sentarou se mnou lehce zatřásl. ,,Ne! Tohle mi nedělej.....co se děje? Nemůžu bojovat s něčím, co nevidím!"
,,Určitě ji zranil, když ji praštil." mínil Ardren. ,,Jdeme za ním!"
Přes všechen ten rámus jsem sotva slyšela, že Sentarou souhlasil. Aniž bych věděla proč, chytila jsem ho za rukáv. ,,Ne.....ne! Nechte ho běžet!"
,,Vůbec se nechytám." prohlásil Kinran bezradně. ,,Co se děje?"
,,Víš toho tolik, co já!" odbyl ho Sentarou. ,,Yumi, řekni co máme dělat! Slyšíš? Mluv na mě!"
,,Uteče nám!" zmatkoval Ardren.
Žirafák se podíval na mě, pak na něj. ,,Kine, zůstaň tu s ní. Ardrene, my ho dostaneme."
,,Ne!" zakřičela jsem znovu. Nedělalo mi moc dobře, že je takhle stresuju, ale sama jsem se v tom vyznala jako slepej v omalovánkách. Někdo mi chtěl něco říct. Někdo křičel o pomoc....ale já mu nerozuměla!
Konečně mi to docvaklo. Můj mozek se trochu ustálil, o něco zklidnil a já mohla taky trochu přemýšlet. Co nejvíc to šlo jsem se sebrala a postavila se na vlastní nohy, takže mě Sentarou nemusel tolik podpírat. Nevěřila jsem tomu, co se dělo, protože jsem nepoužívala chakru. Proto jsem taky neslyšela vetřelce v Lese Chakry....Les se mnou neměl mluvit, když je moje spojení s ním pasivní!
Teď to ale dělal.

,,Stromy...." hlesla jsem nevěřícně. ,,Stromy se mnou...komunikují!"
Sentarou se zatvářil pochybovačně. ,,Ale vždyť nemáš používat chakru..."
,,Taky to nedělám."
,,Tak jak?"
Zaposlouchala jsem se do jejich hlasů. Znovu mě málem zahalil ten mrak šílenství, ale tentokrát jsem si dala větší pozor. ,,Varují mě. Blíží se něco strašného....."
,,Hloupost." odfrkl Ardren. ,,Nepoužíváš chakru, nemůžeš Les slyšet. Máš otřes mozku."
,,Tohle přece není otřes mozku!" namítla jsem.
,,Ovšem, že je." přesvědčoval mě. ,,Tenshikage-sama, nemyslíte si snad totéž?"
Oslovený vypadal rozpolceně. ,,Je lékařka....snad by otřes mozku poznala." namítnul.
,,Při otřesu mozku?"
,,Měli bychom ji poslouchat." ozval se Kinran. ,,Necháme ho plavat a vrátíme se."
,,Pojďme zpátky do vesnice." přidala jsem se k němu. ,,Mám strach."
,,To nemůžeme udělat!" vykřikl Ardren. ,,Mezi tím, co tady debatujeme - o hovně - ten parchant utíká!" přišel blíž ke mě a sklonil se. ,,Vidělas ho vůbec? Je červenej! Červenej! Koichi nebude daleko...nechme ho utéct a možná tak ztratíme dobrou příležitost vypořádat se s ní!"
Sentarou vydechnul. ,,Nebudeme to riskovat. Vrátíme se do vesnice."
Ardren vydal nesouhlasné zavrčení. ,,Vesnice je v pořádku! Nepotřebuje nás!"
,,A jak to můžeš vědět?"
Vstala jsem a jemně Sentara odstrčila na znamení, že se udržím sama. ,,Limetka se vrátí, Ardrene." řekla jsem mu. ,,Ve vesnici na nás nemůže, ale kdybychom jí teď vběhli do rány....." podívala jsem se mu do očí. Nevinnej oční kontakt, co se může stát? Lidi ho navazují dnes a denně, nenapadlo mě tušit v tom nebezpečí....

Jeho jantarové oči mě do sebe úplně vtáhly. Když tu stál, rozzuřený a zamračený, slušelo mu to víc, než kdy dřív. V té první vteřině jsem vnímala všechno - svaly na jeho pažích, vypracovaný hrudník, co se rozčileně zvedal prudkými nádechy. Černé vlasy, do kterých bych v tu chvíli nejraději zabořila prsty, abych zjistila, jestli jsou hrubé nebo jemné. Zmocnila se mě neodolatelná, animální přitažlivost. Měla jsem silnou potřebu vběhnout mu do náruče a políbit ho.
Zasekla jsem se v polovině kázání a fascinovaně ho hypnotizovala. Připadalo mi, že jsem nikdy neviděla nikoho krásnějšího. Cítila jsem na rameni Sentarovu ruku, ale moje tělo volalo po tom, aby to byl Ardren, kdo se mě dotýká....
,,On nás dovede ke Koichi." pronesl pomalu, zlaté oči mu jiskřily. ,,Můžeme ji zlikvidovat."
Těžko jsem potlačila vzrušení. Dech se mi zrychlil. ,,Máš pravdu..." souhlasila jsem. ,,Půjdeme za ním."
,,Cože?" zamrkal Sentarou. ,,Kam se podělo to ,Limetka se vrátí'?"
Stěží jsem ho poslouchala. ,,Nechci čekat. Půjdu s tebou, Ardrene."
,,Dobře. Jdeme."
,,Ne!" Sentarou nás zarazil. ,,Vesnice je možná v nebezpečí! Yumi, stromy volaly o pomoc, to by nedělaly, kdyby se nic nedělo!"
Ardren se na mě usmál a já na něj, úplně omámená jeho šarmem. ,,Stromy toho nakecaj." vydechla jsem. ,,Kašli na ně."
,,Prosím? Já nevěřím vlastním uším!"
,,Rozhodla se, kam chce jít. Jdeme, Yumi."
,,Jo."
,,Ne!" Sentarou mě chtěl chytit za ruku, ale vysmekla jsem se mu. Stáhla jsem se k Ardrenovi, jako bych u něj hledala ochranu.
,,Nech mě jít s ním! Zabijeme tu zelenovlasou mrchu....ty si dělej, co chceš."
Kinran došel k nám, na pronásledování Limetčina vraha úplně zapomněl. ,,Tady je něco špatně."
,,Sakra špatně." přikývnul Sentarou. ,,Yumi, prober se! Co by ti řekl Hashirama, kdyby tě slyšel? Kašli na stromy? To myslíš vážně?!" zatnul pěsti. ,,Dřív jsi panikařila i když ti řekly, že se blíží bouřka a teď ti ztropí v hlavě takovou tirádu a ty mi řekneš ,kašli na ně'?!"
To mě trochu vytrhlo z extáze. Hashirama....když jsme se loučili, řekl mi: ,Ztratíš-li se, nech přátele, aby ti ukázali cestu'. Právě teď mi připadalo, že se někam ztrácím....ale proč? A kdo jsou vlastně moji přátelé?
Chytila jsem se za hlavu. Bolela mě. ,,Nevím, co mám dělat...."
Sentarou se ke mě o krok přiblížil. ,,Pomůžu ti. Ale musíš se se mnou vrátit."
,,Asi máš pravdu...."
,,Nemá!" zasyčel Ardren. ,,Pojď se mnou."
Jak to vyslovil, hned jsem si byla naprosto jistá, že musím jít za ním.
,,Drž hubu!" vyjel na něj Sentarou.
Postavila jsem se před Ardrena a rozpažila ruce. ,,Jestli ho chceš praštit, musíš napřed praštit mě!"

Zarazil se a vyvalil oči. ,,Cože? Co jsi to teď řekla?"
,,Nenechám tě ublížit mu." sáhla jsem pro kunai, připevněnej na stehně. ,,Když to zkusíš, zastavím tě."
Kin zavrtěl hlavou. ,,Co se s tebou děje?!"
,,Neděje se s ní nic. Má z vás jako jediná rozum. My musíme zastavit Koichi." odpověděl spokojeně Ardren. ,,Jdeme, Yumi."
Chtěla jsem odejít, ale zarazil mě Sentarův obličej. Tvářil se, jako bych ho zradila....a asi se tak tvářil oprávněně. To mě úplně odzbrojilo, nemohla jsem ho takhle opustit. A proč bych to vlastně měla dělat? Proč kvůli Ardrenovi? To Sentarou už u mě přece vyhrál....už dávno a definitivně....proč bych teď měla odcházet s někým jiným?
Z těch myšlenek mě hlava rozbolela ještě víc. Spánky mi tepaly zvýšeným přísunem krve, protože i moje srdce pracovalo víc, než by mělo.
Ardren postřehl, že váhám. ,,Yumi?" oslovil mě. ,,Pojď!"
Zatla jsem zuby. Těch pár slov mě stáhlo neobvykle moc sil. ,,Já nemůžu...."
,,Proč bys nemohla?" zasyčel. ,,Prostě se otoč a pojď."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nejde...to....co se to se mnou děje? Chci do vesnice..."
,,Ne, ty chceš zabít Koichi." kapal mi do duše jed. ,,Nebo jsi dostala strach?"
,,Já nevím....nevím vůbec nic. Pomozte mi někdo...."
Sentarou ke mě natáhnul ruku. ,,Pomůžu ti, ale musíš mi to dovolit."
,,Nevěř mu!" vykřikl Ardren. ,,Chce tě omezovat! Žárlí, protože jsi silnější! Všichni jenom žárlí, ty je poslouchat nemusíš!"
To byla pravda. Teda aspoň v tu chvíli se mi to tak jevilo.
,,Tak dost!" vypěnil Kinran, znovu tasil meč a napřáhnul se na Ardrena. ,,Už mi piješ krev moc dlouho! Nech mě pokácet tvou hlavou pár stromů!"
,,Ne!" znovu jsem se bezmyšlenkovitě přesunula mezi ně. Kin se zastavil, ale meč nespustil.
,,Uhni mi z cesty, Yumi!"
Chytila jsem se za hlavu. ,,Nemůžu! Nejde to...nemůžu myslet! To už nejsou stromy....asi jsem blázen! Já.....nechci jít s tebou, Ardrene....nebo chci! I když....." ze všech sil jsem začala couvat a opřela se o kmen jednoho stromu. Svezla jsem se na zem a sbalila se do klubíčka. S hlavou mezi koleny se mi trochu ulehčilo. ,,Sentarou, pomoz mi....vždycky jsi mi pomohl. Miluju tebe, ne Ardrena...já chci jít s tebou, ale Ardren.....ty jeho oči!"
,,Pojď sem!" zařval Ardren už nepříčetně.
Tělo chtělo, dokonce jsem se pohnula, ale mozek bojoval. ,, ....ne!"
Přesto jsem začala vstávat.

Sentarou vydal přidušený výkřik a zamračil se. ,,Aha! Tak takhle to je!" obrátil se na Ardrena. ,,Ty hnusnej parchante! Jak jsem si toho mohl všimnout až teď?! Jsem idiot!" sáhnul do pouzdra u pasu a vytáhnul nůž. Vydal se ke mě.
,,Zůstaň, kde jsi!" vyjel na něj Ardren. Vzápětí se mu pod krkem objevil Kinův meč.
,,Radil bych ti totéž...."
Sentarou přišel až ke mě a dřepnul si. Nůž svíral pevně v dlani.
Vyslala jsem k němu bolestný pohled. ,,Pomoz mi......"
,,Jdu na to." odpověděl něžně. ,,Tohle mi promiň.....je to nutnost. Pak se ti bude přemýšlet líp."
Chvěla se mi brada, dělalo se mi vážně zle. ,,Hlavně něco udělej...."
Vzal mě za ruku a rychle, jistě mě říznul do dlaně. Překvapeně jsem vydechla, zaskočená tou náhlou bolestí. Zároveň s pramínkem krve, co se z rány vyřinul pominula i moje nevolnost. Hlavu jsem najednou měla čistou, mohla jsem zase přemýšlet - pokud pominu přetrvávající volání Lesa kdesi v odstrčeném koutku vědomí. Nedokázala jsem v tu chvíli pochopit moje předchozí chování.
,,Genjutsu..." hlesla jsem překvapeně. ,,Chytil mě do genjutsu!"
Když jsem se podívala na Ardrena, vzteky rudého, už mě vůbec nepřitahoval. Vlastně jsem ani nechápala, jak někdy mohl. Byl to naprosto obyčejný, pro mě cizí ninja a popravdě, Sentarou byl mnohem hezčí.
,,Přesně tak." usmál se Sentarou. ,,Nechápu, jak jsem to mohl nevidět...."
,,Možná proto, že ovliňovat tebe by bylo....gayský?" pousmála jsem se.
,,Vidím, že už je ti zase líp...."
Kin přitlačil Ardrenovi ostří na kůži. ,,Jak dlouho jsi to dělal?!"
,,Od začátku." pomalu jsem se zvedla. ,,Už když jsi se objevil na Bouřlivé skále, že je to tak? K čemu jsi mě potřeboval?"
Zatnul zuby. ,,K ničemu. Jsen jsem se bavil."
,,Lžeš." Sentarovy jindy přívětivé oči byly plné hněvu. ,,Řekla ti to Koichi, že jo? Děláš pro ni. To je vážně tolik posedlá žárlivostí, i po té době?"
,,Chtěla nás rozdělit?" vydechla jsem. ,,Ale k čemu?"
,,Aby tě mohla zabít." odhadl žirafák. ,,Kdybys šla s Ardrenem..."
,,To není pravda!" přerušil ho Ardren. ,,Teda....ze začátku byla.....jo, přiznávám, měl jsem tě k ní přivést, Aoi tenshi! A tys měla jít dobrovolně, nevím co jsem pokazil...."
Odfrkla jsem. ,,To já taky ne, ale nezajímá mě to. Dobře ti tak."
Chtěl se Kinovi vysmeknout, ale ten ho nepustil. Možná byl jen samuraj, ale i tak dokázal udržet toho hada v šachu.
,,Změnil jsem se..." pokračoval a upíral na mě jantarové oči. ,,Časem jsem...nechtěl jsem tě k ní teď vzít! Doufal jsem, že se mnou zmizíš daleko odtud, od té blbé války, Chakrové vesnice i všeho....vážně jsem se zamiloval!"
,,Ale já ne." odsekla jsem. ,,Dokonce i to genjutsu ti bylo k ničemu. Málem jsi mě oblbnul....ale už ti na to neskočím.
,,Teď nelžu."
,,Já taky ne. Nech si svoje vyznání pro sebe." odvrátila jsem se od něj. ,,Jsi Limetčin člověk a já tě proto nenávidím. Pořád se snažíte nás zničit, ale my se nedáme, rozumíš? Nikdy! Nenechám vyhrát zrovna vás!" dostávala jsem se do ráže. Trochu v tom hrál roli i stud, že jsem se nechala chytit do genjutsu. Nesnesla jsem se na něj už dál dívat - nechápala jsem, jak se mi mohl někdy líbit. Byl úplně prohnilej. ,,Vyřiď Limetce, ať se radši někam ztratí, protože jestli ji dostanu do ruky já, vytřu s ní podlahu!"
Sentarou se ušklíbnul. ,,Nemyslím, že bude mít příležitost předat jí tvůj vzkaz."
Ardren se trpce zasmál. ,,Tak proč jí to neřeknete sami?"
Vyměnili jsme si se Sentarem zamračené pohledy. Jemu docvakly souvislosti dřív, než mě. Ostatně, čemu se divit...
,,Je to past!" vydechl. ,,Ten únos Yumi...byl fingovaný! Ten ninja a ty....měli jste nás vylákat z vesnice!"
Zamrzla jsem na místě. ,,To se mi stromy snažily říct! Musíme hned zpátky!"
,,To jsem se ti zase snažil říct já...."
,,Teď to nerozmazávej, zlato." odvětila jsem. ,,Rychle do Chakrové!"
Kinran kývnul. ,,Jděte. Já to tady vyřídím."
,,Ne." Sentarou se zastavil. ,,Jeho si chci vzít na práci já. Vy jděte."
,,Nebudeš užitečnější ve vesnici?" namítla jsem.
,,Asi ano," připustil. ,,Ale pamatuješ na naši nedávnou debatu o chlapské ješitnosti? Tak tohle je, lásko, jedna z těch chlapských věcí. Nemůžu nechat Kinrana, aby mu rozbil hubu on, to by mi nedodalo to potřebné vnitřní uspokojení."
Povzdychla jsem. ,,Chlapi....vyřiď to rychle."
,,To se vsaď. Jdi s ní, Kine."
Samuraj od sebe Ardrena znechuceně odstrčil a přeběhl ke mě. Chytil mě za paži. ,,Pojď."
Naposledy jsem se ohlídla. ,,Jestli se ti něco stane, osobně ti ještě přidám, je ti to jasný?!"
S úsměvem kývnul. Pak už jsme s Kinranem zmizeli mezi stromy. Běžel mnohem rychleji, než já a skoro doslova mě za sebou táhnul.

Když jsme vyběhli z Lesa mezi první domy vesnice, viděli jsme přesně to, čeho jsme se obávali. Chakrová byla pod útokem. Všude se bojovalo, někdy třeba i tři maskovaní, Limetčini vojáci proti jednomu našemu. Polil mě studenej pot.
,,Jak je to možný?!" vykřikla jsem. ,,Kde vzala tolik lidí?!"
Kinran neodpověděl, omrknul situaci a ukázal směrem do středu vesnice. ,,Musíme najít Koichi. Vsadím se, že o to stojí stejně jako my!"
Chytila jsem ho za paži a zadržela, než se stačil rozběhnout. ,,Ne, počkej! Co moji studenti...a Xiaam? Určitě neví, co mají dělat, když se kolem bojuje!"
Zvednul obočí. ,,Určitě se někam schovali!"
,,Já to nebudu riskovat! Prosím, musíš je najít a dostate je do bezpečí!"
,,Já tě tady samotnou nenechám!"
To ani nemusel. Jako na zavolanou se cosi mihlo vzduchem a přímo před náma přistál Brody. Vlasy a tvář měl krapet od krve, ale u nesmrtelnýho děcka je vám tak trochu jedno, jestli je jeho, nebo nepřátel. I přes tu paniku okolo se zazubil tak retardovaně, jako to uměl jenom on. ,,Ségra, ty seš celá!"
,,Brody!" málem jsem ho objala. ,,Tebe nám seslalo samo nebe!"
,,No jo, takovej už jsem já. Dík za uznání."
,,Kine," obrátila jsem se zase k samurajovi. ,,Běž udělat, o co jsem tě žádala. Já zůstanu s Brodym. Pohlídáš mě chvíli, bráško?"
Zase se zasmál. ,,Role chůvy se nám obrací! Dám na tebe majzla jenom když mi slíbíš, že mi zas kvůli něčemu neutrhneš hlavu."
,,To slibuju."
,,Dobře. Můžeš se klidně zdejchnout, dlouhovlasej." zakřenil se na Kinrana. Vždycky si dělal srandu z jeho dlouhých vlasů, co nosil v culíku, protože to podle Brodyho byla holčičí záležitost. A vysvětlovat mu, že samurajové prostě nosí dlouhý vlasy bylo jako házet hrách na stěnu. I když už mu bylo skoro sedmnáct, pořád byl děcko....
To je asi takový postižení starších sester - naši malí bráškové v naších očích nikdy nevyrostou. A co že nejsme doopravdy sourozenci?
Kin těkal pohledem z jednoho na druhýho, než přikývnul. ,,Zkusím sehnat všechny děti, moc mladé na boj a taky se poohlídnu po Xiaam. Snad byla natolik rozumná, aby zůstala u tebe doma."
,,Snad." poplácala jsem ho po rameni. ,,Tak spěchej!"
Nemusela jsem ho pobízet dvakrát, vystřelil jako namydlenej blesk. Obrátila jsem se zpátky k Brodymu. ,,Viděl jsi Limetku?"
,,Možná."
,,Kde je?"
,,Když ti to řeknu, Sentarou mi prohodí hlavou kunai...."
,,To máš recht. Ale když mi to neřekneš, udělám to já. Několikrát za sebou. A taky z tebe udělám hranatou kuličku.....řekni Brody, nebyl by to nádherný pocit, připadat si, jako by tě nekdo opakovaně prokopával sklem auta?"
Zamračil se. ,,Fakt nevím, jestli bych měl...."
,,Mluv!"
Odevzdaně rozhodil rukama a jen tak mimochodem se vyhnul shurikenu, co mu mířil na hlavu. ,,Je na náměstí poblíž Tenshikageho pracovny. Fajtí tam s tou tvojí studentkou...jak se jenom jmenuje? Ta fešanda, co by dovedla chakrou i háčkovat...."
,,Satsuka?!" zařvala jsem. ,,Satsuka bojuje s Limetkou a ty tady děláš oprsky?!"
Zamyslel se. ,,No...skoro to tak vypadá, že?"
,,Hňupe!" málem jsem mu jednu vrazila. ,,Hned mě tam odnes!"
,,A co za to?"
,,Brody!!!"
,,Dobře." otočil se a já mu vylezla na záda. Pevně jsem ho rukama objala kolem krku, abych nespadla, protože on běhá jako hovado. ,,Drž se."
,,O mě se neboj. Hlavně už jdi!"

Dostat nás na náměstí mu trvalo asi dvě minuty. Mistrně se přitom vyhnul několika útokům, i když schytal pár kunaiů do břicha. Přistál na zemi a přidřepnul, abych mohla slézt. Rozladěně ze sebe začal vytahovat zabodané nože.
,,Bezva." konstatoval suše. ,,Další nátělník v háji....."
Nechala jsem toho ignoranta, ať se zabývá svým roztrhaným, zakrváceným kusem hadru co prej býval nátělníkem a přeběhla část náměstí. Limetku jsem viděla už z dálky - ona nešla přehlídnout. Zrovna stála nad Satsukou, která se sbírala ze země. Neměla po ruce svoje vějíře a byla trochu zbitá, ale nekonečně jsem si oddychla po zjištění, že je jinak v pořádku. Teda zatím byla. Limetka se chystala zasadit jí smrtelnej úder obrovským, stínovým shurikenem, kterej držela v ruce.
,,Limetko!" zakřičela jsem z plných plic. ,,To si ještě pořád netroufneš na dospělé?!"
Strnula a podívala se mým směrem. Ta podoba mě asi nikdy nepřestane zarážet. Jednou nebo dvakrát od té doby mě napadlo, jestli třeba nebyla nějak spřízněná s mým zatoulaným strýcem Miyakem, ale to se nikdy nedozvím.
Hned zapomněla na Satsuku a ruka se shurikenem jí poklesla. S úsměvem, kterej v sobě neměl ani špetku radosti nebo čehokoliv jinýho pozitivního se vydala ke mě. Satsuka se mezitím sebrala a odklusala stranou.
,,Aoi tenshi...." pronesla posměšně. ,,Anděli ztracených existencí....kde ses tu ty vzala? Neposlala jsem ti snad schopného společníka, aby sis chvíli hrála s ním?"
,,Ardren teda moc schopnej nebyl...."
,,Že ne? Kolikrát jsi s ním spala? Třikrát? Čtyřikrát? A co na to asi říkal Sentarou?"
Vysmála jsem se jí do obličeje. ,,Ardren by mohl stačit tak maximálně tobě, chudinko. Ani pořádně nevěděl, jak na to....na rozdíl od Sentara. Ale to ty pochopitelně nemůžeš vědět, jelikož chlap jako Sentarou by si o holku jako ty ani neočistil boty."
Zrudla vzteky a sevřela shuriken, až jí zbělely prsty na rukou. ,,Jsi nějak ve formě na to, že nemůžeš používat chakru."
,,Můžu." uvedla jsem věci na pravou míru. ,,Nemoct a nechtít jsou dvě rozdílný věci, nepleť si je."
,,Kdyby ses pořád nevytahovala."
,,Jestli se vytahuju....proč jsi mě teda vylákala z vesnice?" zvedla jsem obočí. ,,Snad se nebojíš někoho bez chakry? I když, dávalo by to smysl....sice nemám chakru, ale nejsem dítě.....a nic staršího ty porazit nedokážeš, že? Odpusť, mělo mi to hned dojít. Aby ses cítila pohodlněji, odvolám z boje všechny shinobi nad čtrnáct let."
To už jí došla trpělivost a zaútočila na mě. Do cesty jí vletěl Brody.

,,Tak dík!" houknul na mě. ,,Ty ji provokuješ a já to mám žehlit?!"
Nevinně jsem zamrkala. ,,Promiň, bráško. Ale se mnou by si to tak neužila, přece jenom už jsem rok dospělá...."
Limetka byla vytočená a její obličej vypadal jako krocaní lalok. Sekala do Brodyho jako šílená, ale i když ho zasáhla nebo probodla, on si z toho nic nedělal. Jediný, co mu mohlo doopravdy ublížit byla větrnná chakra, ale to Limetka naštěstí nevěděla.
,,Yumi!" uslyšela jsem za sebou. Hned nato se u mě objevila Yamaichi. Vypadala ztrhaně a z pravého bicepsu jí valila krev. Očividně tam měla hlubokou ránu. ,,Kde je Tenshikage?"
,,Bude tu každou chvíli." ujistila jsem ji a omrkla její zranění. ,,Potřebuješ doktora."
Udělala odmítavé gesto rukou. ,,Já jsem v pořádku, ale bojím se...že ani Tenshikage už nepomůže." upřela na mě čokoládové oči plné strachu. ,,Překvapili nás...a mají ohromnou přesilu. Jsou s nimi i Zvuční a....prohráváme, Aoi tenshi...."
To teda nebylo to, co jsem chtěla slyšet. ,,Přesuňte Shinigami na střední frontu, ať se roztáhnou okolo vesnice..."
,,To už jsem udělala." přerušila mě. ,,Naši umírají."
,,Chceš mi naznačit, že naše vesnice bude zničená?!"
Mlčela, ale její výraz mluvil za všechno. ,,Bojím se, že už jsme všechno zkusili...."
,,Pošli oddíl k Briar, ať roztáhnou chakrovou síť a..."
,,Briar obklíčili Zvuční."
Začala jsem sprostě nadávat. Nikdy to sice nepomůže, ale člověku se uleví. Podívala jsem se na Satsuku, opírající se o nedalekou zeď. Odpočívala. Můj další pohled patřil Brodymu, kterej dělal, co mohl, aby Limetku odrazil. Všichni kolem mě věděli, co je potřeba udělat a taky to udělali, i když třeba taková Satsuka musela předpokládat, že na Limetku nestačí. Přesto udělala to, co se od ní jako od chuunina čekalo - postavila se nepříteli.
I já musím udělat to, co se ode mě čeká. Pořád jsem Aoi tenshi, pořád jsem ten samý člověk, který se zavázal Chakrovou chránit. Nedovolím, aby padla takhle....nedovolím, aby padla dnes.
Posadila jsem se na zem do tureckého sedu a začala sealovat. Shromažďovala jsem všechnu svou chakru - ne ohnivou, vodní nebo jakoukoliv jinou. Prostě surovou, divokou chakru, kterou využívali především Chakroví pro svá jutsu. Přesně takovou, jaká kolovala celým Lesem.
,,Co děláš?" vydechla Yamaichi. ,,O co se snažíš?"
Dýchala jsem zhluboka. ,,Ochraňuju vesnici - přesně, jako jsem slíbila."
,,Jak?"
,,To uvidíš." usmála jsem se a naposledy si přiložila dlaň na břicho. ,,Mrzí mě, že jsem tak hrozná máma....a to ses ještě ani nenarodila. Víš beruško, sobecké zájmy vždycky musí ustupovat těm správným. I když jsem ti nikdy nechtěla ublížit, je možné, že tohle nepřežijeme. A jestli jo, snad ti jednou povím tuhle příhodu jako dobrodružnou pohádku před spaním."
Yamaichi na mě valila oči. ,,Ty mě děsíš...."
,,To už je taková moje vlastnost." zasmála jsem se, krk stažený úzkostí. ,,Možná bys měla jít dál. Sama pořádně nevím, co se stane...."

Když Yamaichi o několik metrů ustoupila, souměrně jsem rozmístila chakru po celém svém těle, aby jí nebylo nikde ani víc, ani míň. Dělala to, co jsem po ní chtěla - zvědavě, snad i trochu šťastně, že si s ní zase hraju. Zároveň mi levá část zad pulsovala, jak se i Pečeť připravovala na svůj tah. Teď si vážně smlsne.
Až jsem se cítila připravená, otevřela jsem všechny svoje chakrovody najednou - něco jako když Lee otevírá Nebeské brány, ale mnohem obsáhlejší. Cítila jsem, jak mi z těla tryskala chakra v mohutných kaskádách a uvolňovala se do okolí. Zachytila jsem ji dřív, než se stihla rozplynout a vyslala ji, aby se co nejvíc rozprostřela. Roztáhla jsem svou chakrovou síť přes celé náměstí, pak i dál až se nakonec plazila i nad jezerem. K poplachu stromů v mé hlavě se přidaly i zpětné ozvy všeho živého, co se mé sítě dotýkalo. Cítila jsem všechny bojující, naše i cizí. Některé životní energie byly silné, jiné slabší...pár jich zhaslo. V tu chvíli, kdy jsem byla plně ponořená do své techniky jako bych navázala spojení se vším živým v Chakrové a v okolí. Tohle je jedna z mála technik, co jsem vymyslela, prostudovala její teoretické účinky, ale nikdy nevyzkoušela v praxi. Nebylo kdy aplikovat něco tak devastujícího. Jutsu, co mohlo ničit celá města...a možná i toho, kdo ho seslal, pokud dotyčný špičkově neovládá chakru. Jsem už na takové úrovni ovládání, abych dokázala přerušit spojení dřív, než ze mě vysaje veškerou chakru a zastaví se mi srdce? To hned zjistím.
Pečeť nejen že bolela a já měla pocit, že mi rve svaly na kusy, ale dokonce se i začala rozjíždět. Zanedlouho jsem její černá chapadla cítila i na obličeji a pažích. Propojila jsem se se zemí, aby mi dodala sílu a bolest se trochu zmírnila....aspoň tak, že jsem byla schopná pokračovat. Sepjala jsem ruce do znamení draka a vyslala svůj signál po každém vláknu chakrové sítě. ,,Kinjutsu: Chakura no Kira......"
V tu chvíli mě zpětné vibrace všech životních energií ve vesnici zahltily množstvím hlasů a informací, takže jsem málem techniku pustila. Zabralo mi to několik drahocenných vteřin, než jsem se v tom zorientovala. Rozeznávala jsem životy, které jsem znala - životy Chakrových. A pak ty ostatní...to byli útočníci. Ty jsem potom své chakře přikázala zničit.
Cítila jsem každou bolest, když se chakra zabodla vždycky do dalšího Limetčina člověka. Nepřátelské síly začaly rychle slábnout, až mizely úplně. Chakra se ode mě rozlévala v ničivých, jistých vlnách a demolovala všechno živé, o čem jsem usoudila, že nebojuje pro obranu Chakrové.
Dodnes nevím, jestli ty bolestné, smrtelné výkřiky byly jen v mé hlavě, nebo se skutečně tak moc nesly ulicema Chakrové.....
Pečeť neměla daleko k aktivaci, zesílila jsem své spojení se zemí a půjčila si od ní další energii, co proměnu pozastavila....kdybych se teď proměnila, skoro určitě bych zabila úplně všechny....
Začínala jsem ztrácet vědomí, všechno se rozmazalo do jednoho chumle bolesti, křiku a zmatku. Už jsem nemohla dýl vydržet a už to ani nebylo potřeba, většinu nepřátel jsem úplně zničila. Chakra ale pořád proudila a hledala další terče....vzteklá a vybuzená. Snažila jsem se její proud přerušit, ale nemohla jsem. Síly mi rychle ubývaly, až jsem začínala cítit jistotu, že zabíjím i sama sebe. Teprve tohle zjištění mi dodalo sílu potřebnou k uzavření chakrovodů.

Čekala jsem, jak se na mě sesype krásná, nedocenitelná úleva, ale nic takového se nestalo. Ani jsem si pořádně nepamatovala ukončení Chakrového Zabijáka, moje tělo se jako na povel celé sesypalo a já ztratila vědomí.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 JuMi JuMi | Web | 20. srpna 2012 v 20:08 | Reagovat

br končíš v tom nejlepším štěstí že je tu ještě jeden díl :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama