YD4 - Akuma no tamashi 26

19. srpna 2012 v 8:00 | Rin-chan |  Příběhy - YD4: Duše démona

Pohroma


Sotva jsem přišla k sobě, posadila jsem se ještě dřív, než jsem vůbec otevřela oči. Po tom všem, čeho jsem byla součástí, po zničení všech těch životů, které jsem cítila jsem se neudržela a slabě vykřikla. Hlavu už jsem sice měla čistou, ale pořád ve mě přetrvával pocit destrukce.
Ucítila jsem na tváři něčí dlaně - malé a jemné. Rozhodně ženské. Konečně mě to donutilo otevřít oči.
,,To nic, to nic." tišil mě skoro dětský hlas. ,,Jste v pořádku. Už se nic neděje...."
Zaostřila jsem na černovlasou krásku přede mnou a v první chvíli můj zmatenej mozek usoudil, že je to anděl, než jsem se vrátila do reality.
,,Xiaam...." vydechla jsem, hlas ochraptělý. ,,To jsi ty....."
,,Ano." přikývla a jemně mě zatlačila zpátky na záda, abych si lehla. ,,Jsem tu celou dobu. Spala jste velice dlouho."
,,Jak dlouho?" celé moje tělo bylo sice odpočatý, ale slabý. Ležela jsem ve své posteli v uklizeným pokoji a okno bylo dokořán otevřené.
,,Skoro měsíc." odpověděla a změřila mi rukou teplotu. ,,Pan Ryuk říkal, že pokud přežijete první tři dny, budete v pořádku. Vaše uzdravení stálo jeho a celý lékařský tým hodně sil."
Sáhla jsem si na břicho, pořád trochu malátná. ,,A dítě?"
Usmála se. ,,Oba jste v pořádku. Pochopila jsem ale, že to bylo těsné. Celou dobu vás pan Ryuk držel na nitrožilní výživě, aby jste neumřela hlady."
Zhluboka jsem vydechla. ,,Já jsem to přežila.....proboha, provedla jsem Kinjutsu nejmíň S úrovně a přežila ho....musela jsem mít víc štěstí, než všichni lidi dohromady!"
,,Měla jste především dobrého doktora." dodala Xiaam. ,,Léčil vás podivným, zeleným světlem dva dny v kuse, než se odvážil odpočinout si."
,,Musím mu poděkovat." přikývla jsem. ,,Co vesnice? Co se stalo, když jsem upadla do kómatu?"
Někdo další vešel do místnosti. ,,Když jsi upadla do kómatu, nebylo toho už moc, co by se mohlo stát." řekl příchozí.
Vděčnost, co jsem ucítila, když se objevil se nedala popsat. ,,Ryuku! Dlužím ti toho tolik, že jsi mě zachránil! Bez tebe bych byla dávno mrtvá...."
Několikrát.
Mávnul rukou. ,,Ber to jako protislužbu za to, že je Anita šťastná. A jsme si kvit. Asi nemusím říkat, že jsi všechny k smrti vyděsila....ostatně to ty umíš nejlíp, že jo?"
Cítila jsem, že se červenám. ,,Uznávám, že se z toho stal jakejsi můj pitomej zvyk....co vesnice? Jsem u sebe doma takže usuzuju, že jsme je zahnali."
Přikývnul a trochu se zamračil. ,,Chakrová stojí. Koichi se stáhla s několika shinobi, kteří jí zbyli."
,,Takže přežila." odfrkla jsem zklamaně.
,,Ona ano." kývnul. ,,Ale většina jejich podřízených....nechápali jsme, kde mohla sehnat takovou armádu, zvědové hlásili maximálně šedesát lidí. Podle všeho ale zbytek skrývala ve Zvučné, odkud potom taky dostala podporu. Zaútočila na nás asi s tisícovkou ninjů."
Vyvalila jsem oči. ,,To je přesila skoro dva na jednoho!"
,,Přesně. Zřejmě nás chtěl Kabuto jejím prostřednictvím uklidit před nadcházející válkou. Myslím, že má strach, aby se Chakroví nepřidali ke Spojenecké armádě, protože ta by zesílila. Naše techniky jsou přece jen pověstné. A zvlášť teď...řeči o Pohromě se rychle šíří a řekl bych, že zneklidní spoustu lidí."
,,O Pohromě?" s pomocí Xiaam jsem se opatrně posadila. ,,Co je to?"
Upřel na mě fialové oči, pohled zastřený myšlenkami, které jsem nedokázala přečíst ani odhadnout. ,,Ti co přežili a podařilo se jim utéct tak nazvali jutsu, které jsi použila. Chakura no Kira. Všichni si teď povídají o síle Chakrové vesnice a Aoi tenshi, která znovu dokázala, že je jednou z nejnebezpečnějších ninjů dnešní doby. Myslím, že to vyvolá skandál i ve Spojenecké armádě. Jedinou technikou jsi zabila přesosm set nepřátel."
,,Taky jsem málem umřela!" hájila jsem se. ,,Osum stovek...opravdu? Tolik?"
Přikývnul.
Zavřela jsem oči a vydechla. ,,To je příšerný....už to nikdy nechci použít. Nikdy o tom nechci už ani mluvit....je to jutsu, který by se mělo rychle zapomenout, spadnout ještě níž, než technika oživení mrtvých těl...."
,,To se asi hned tak nepovede." mínil. ,,Pohroma je teď docela hojně přetřásané téma. Ale alespoň se na nás nějakou chvíli neodváží zaútočit."
,,To doopravdy ne." kývla jsem. Pak jsem se rozvzpomněla na scénu v Lese, která se odehrála ještě před mým riskantním kouskem. ,,Ryuku, kde je Sentarou? Je v kanceláři?"
Podíval se z okna. ,,Nevím. Moc se tam teď neukazuje."
,,Ne? A co potom dělá?"
,,Většinu času dohlíží na drobné opravy nebo se....no...povaluje. O administraci se stará Yamaichi."
,,Povaluje?" nevěřila jsem vlastním uším. ,,Sentarou? Opravdu?"
,,Myslím, že byl ve stresu z toho, co se ti stalo." pokrčil rameny. ,,Teď, když jsi vzhůru, dá se zase dohromady."
Xiaam vydala něco jako nesouhlasné odfrknutí. ,,Mě spíš přijde, že mu přeskočilo definitivně - odpusťte mi ten slovník."
Ryuk se na ni přísně podíval. ,,Tohle se nikdo neodváží říct."
,,Ale všichni si to myslí." odpověděla, oči sklopené na zem, protože se Ryuka skoro hmatatelně bála.
Odhodila jsem přikrývku a chystala se vstát. ,,Vy mě děsíte. Chci ho vidět."
,,Neměla bys hned vstávat." poučil mě Ryuk, ale přece jen přišel blíž a nabídnul mi ruku, aby mě podepřel. Zřejmě už věděl, že když chci vstát, tak prostě vstanu a basta. ,,Točí se ti hlava?"
,,Ne." spíš mě vytáhnul, než abych se zvedla sama. ,,Xiaam, podala bys mi prosím ty černý tříčtvrťáky ze skříně? A fialový nátělník, co je nad nimi."
Beze slov vstala a přešla ke skříni. V rychlosti ji prohrábla a vytáhla, co jsem po ní požadovala.
,,Díky. Ryuku, otoč se. Chci se oblíknout."
S brbláním udělal, o co jsem ho žádala. ,,Jsem doktor, ne úchyl....."
Zasmála jsem se, zatímco jsem ze sebe odhazovala deku a navlíkala se do trička. ,,Potom by ti diskrétnost neměla dělat problém."

Když jsme procházeli vesnicí, neunikly mi pohledy ostatních. Tyhle výrazy už jsem znala, nebo jsem si to aspoň myslela. Připomnělo mi to den, kdy jsem vraždila v táboře Listových....dívali se na mě skoro stejně. Někteří z Chakrových se dokonce zastavovali nebo ustávali v rozhovoru, když nás s Ryukem uviděli. Nevěděla jsem, co by bylo lepší - držet hlavu zpříma a opakovat si pořád dokola, že jsem vlastně hrdinka, nebo zarytě hledět do země a snažit se předstírat, že tu nejsem?
Když jsme přecházeli přes náměstí, zděšeně jsem se zastavila na místě. Celá jeho plocha byla pokrytá černou, mrtvou trávou, kterou jsem dozajista musela zabít, abych se při Chakura no Kira udržela naživu. Vypadalo to, jako by tu hořelo. Zvláštní bylo že strom, co tu stál, byl pořád zelenej a krásně se mu dařilo. Jeho se moje regenerační technika nedotkla.
,,Ryuku....." vyhrkla jsem nejistě. ,,Nenapadlo vás třeba vydláždit to nebo něco?"
Podíval se na mě, jako bych spadla z višně. ,,Proč bychom to měli dělat?"
Zvedla jsem obočí. ,,Není to trochu blbej dotaz? Je to připomínka toho, že Aoi tenshi - jejich Aoi tenshi - zabila osm set lidí. Důkaz, že mají mezi sebou monstrum."
Teď zase zvednul obočí on. ,,A to sis vydedukovala sama?"
Než jsem stihla odpovědět, někdo na mě zahalekal pozdrav. Podívala jsem se směrem, odkud to přišlo. Mířil k nám jeden z mladších shinobi, středně vysokej brunet o kterým jsem si v rychlosti vybavila, že se jmenuje Sacchi. Byli docela kamarádi s Brodym, protože je oba spojovala hyperaktivita, stejně blbej humor a neustálá touha po jídle, i když to na nich vůbec nebylo poznat. Šťastlivci.
Pokusila jsem se na něj usmát.
,,Probudila jste se!" vyhrknul radostně, když přišel blíž. ,,Říkali jsme si s klukama, jestli k tomu vůbec ještě někdy dojde."
Dloubla jsem do Ryuka. ,,Měla jsem bezvadné doktory."
,,Můj bratr vás taky léčil. Zezačátku to prý nevypadalo moc dobře, ale když vás pak dostali z nejhoršího, všichni jsme si oddychli."
,,Fakt?" zeptala jsem se pochybovačně. ,,I po tom masakru?"
,,Masakru?" tázavě se podíval na Ryuka.
Jashiňák pokrčil rameny. ,,Aoi tenshi má výčitky, že zabila tolik lidí a zachránila vesnici. Monstrum - tak ses myslím nazvala, že jo?"
Sacchi si pobaveně odfrkl. ,,Odpusťte, ale váš bratr měl pravdu, vážně jste sebemrskač."
,,To Brody řekl?" zúžila jsem oči.
Přešel to bez komentáře. ,,Zabila jste je přece proto, že oni chtěli zničit nás, hime. Teda aspoň tak to vidím já....a můj bratr....a Neff....taky Kami.....a když se nad tím zamyslím, ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by měl na věc jiný názor." zasmál se.
,,Ale všichni na mě tak civí..."
,,Protože jsme o vás měli starost. Byla jste dlouho mimo, to jutsu bylo gigantický." opáčil.
,,Měli jste o mě starost?" nevěřila jsem vlastním uším. ,,I přes to, že všichni byli svědky toho, jak jsem vraždila?"
Zavrtěl hlavou. ,,Všechny jste zachránila. Řekl bych, že to tak vidí i zbytek."
,,Aoi!" uslyšela jsem zavřísknutí opodál. Vrhla se ke mě Vosa, doprovázená dalšími třemi Shinigami. Očividně byla zrovna ve službě. ,,Já snad sním vlastní ponožky! Konečně ses rozhodla vrátit mezi nás!"
,,No jo, ale že to trvalo." poznamenal jeden z jejích kolegů, kterýho jsem neznala jménem. ,,Jak se cítíte, hime?"
Zmateně, to přinejmenším. ,,Je mi už docela dobře."
,,Měli jsme o vás strach." řekl jinej. ,,Ryuk-sama se pořád tak mračil..."
,,To dělá Ryuk-sama neustále." rejpla si Vosa a hodila po něm provokativní pohled.
,,Kdybys nekecala." usadil ji dobrácky Jashiňák.
Ušklíbla se. ,,Tak co, Aoi? Už jsme mysleli, že náš anděl nám odletí do nebe."
,,Já bych šla do pekla." zasmála jsem se. ,,Upřímně, taky jsem si to myslela. A nebýt Ryuka, asi by se tak i stalo."
,,Jsem kapacita." kývnul znuděně Ryuk. Všichni se zasmáli.
Pak se jeden ze Shinigami, vyšší zrzek zamračil. ,,Už jste mluvila s Tenshikagem?"
,,Ještě ne."
,,Měla byste. Nerad bych urazil vás nebo jeho, ale....." odmlčel se, asi nevěděl, jak to podat.
,,Hráblo mu." vpadla do toho Vosa. ,,Máme o něj všichni strach. Fláká se, s nikým moc nemluví a nepamatuje si skoro ničí jméno. Většinu lidí oslovuje prostě ,hej ty'. Jdi za ním a kopni ho do zadku, ať se probere."
,,Právě jsem na cestě." usmála jsem se. ,,Je to vážně tak zlý?"
,,Jak kdy." odtušila. ,,Však uvidíš sama."

Sentara jsme našli na břehu jezera. Seděl jako vodník na jednom z větších šutrů, v ruce kamení a bavil se tím, že házel žabky. Podívali jsme se s Ryukem na sebe - můj výraz musel prozrazovat zmatení, kdežto ten jeho jasně říkal ,vidíš?'.
Opatrně jsem se ho pustila a zkusila, jestli zvládnu stát i sama. Nohy jsem po té dlouhé neaktivitě měla trochu slabší, ale nebylo to nejhorší.
,,Díky, Ryuku, můžeš jít. Chci si s ním promluvit osamotě."
Kývnul. Vrhl na Sentara poslední, podmračenej pohled. ,,Udělej s ním něco, Aoi tenshi."
,,Zkusím to."
Nechal mě tam stát, otočil se a odcházel směrem k domu, kde měla byt Vosa. Zřejmě šel za Tsubaki. Až se trochu rozkoukám, musím zjistit jak to mezi ním a Vosou teď vypadá. Podívala jsem se na Sentara a zhluboka se nadechla. Pomalu jsem k němu vykročila.
,,Hledala jsem tě." začala jsem. ,,Je zvláštní probudit se a nemít tě u postele. Většinou u mě trávíš všechen volnej čas, když jsem nemocná."
Otočil se, hodil do vody zbývající kamení a vstal. ,,Yumi, lásko," usmál se. ,,Tak ses konečně probrala!"
Kývla jsem. ,,Jak říkám, překvapilo mě, že jsi u toho nebyl."
,,Spala jsi hodně dlouho. Nemohl jsem tam přece být pořád. Je ti už dobře?"
Jeho slova mě zarazila, zmateně jsem přikývla. ,,Co se stalo s Ardrenem?"
,,Zabil jsem ho." odpověděl ledabyle, objal mě okolo pasu a přitáhnul k sobě. ,,Páni, měsíc jsi byla mimo a stejně vypadáš skvěle."
,,Dala jsem si sprchu."
,,Vážně?" sklonil se a chtěl mě políbit.
Naklonila jsem hlavu stranou a zabránila mu v tom. Slabě jsem ho odstrčila. ,,Sentarou, stalo se něco?"
Zamračil se. ,,Proč máš ten pocit?"
,,Chováš se podivně. I ostatní to říkají....prý se skoro neukazuješ v práci."
Rozhodil rukama. ,,Proč bych měl pořád pracovat? Mám snad asistentku, ne? Od čeho ji pak platím?"
,,To myslíš vážně?" vyvalila jsem oči.
,,Přemýšlel jsem. Netrávíme spolu skoro vůbec čas. Tys málem zemřela a mě došlo, že jsme toho ještě spoustu nestihli. Rád bych se ti víc věnoval."
,,Nemůžeš se ale věnovat mě na úkor vesnice." namítla jsem. ,,Je to povinnost, ke které jsme se zavázali. Oba jsme slíbili, že budeme Chakrové chránit...pro mě to znamená se v případě potřeby obětovat, pro tebe zase vést naše lidi. Naše svoboda končí tam, kde začínají zájmy vesnice, neříkal jsi to sám?"
Odfrkl. ,,Asi jo."
,,Tak teď jdi do kanclu a zlikviduj to, co se ti tam nahromadilo. Věnovat se mi můžeš až přijdeš z práce."
Usmál se tak, jak jsem to u něj ještě nikdy neviděla. Přeběhl mi z toho trochu mráz po zádech. I z jeho doteků, důvěrnějších, než obvykle. ,,Dobře, jak chceš."
Kývla jsem. ,,Chci. Tak už běž."

Nemohla jsem si to dát dohromady, takže jsem vyhledala Kinrana. Pomáhal s opravou nemocnice, ale když mě uviděl, hned seskákal z lešení a s upřímným úsměvem mě objal. ,,Už jsem o tebe měl strach."
,,Jo trochu jsem to přehnala...."
,,Ale nebylo to nadarmo..."
Pousmála jsem se. ,,Až budeš mít čas, chtěla bych se tebou mluvit."
,,Čas mám třeba hned." odvětil. ,,Dělám tady od rána a ještě jsem si nevzal přestávku."
,,Aha...mohl bys teda?"
Kývnul a obrátil se na ninju s papíry, co stál dole, něco pročítal a místy dirigoval ostatní. ,,Abeyo, dám si chvíli pauzu, nevadí?"
,,Co?" dotyčný zvednul hlavu od lejster. ,,Ach tak...jo. Teda ne, nevadí. Klidně běž."
,,Díky." chytil mě za ruku a táhnul dál od stavby. ,,Pojďme."

Usadili jsme se pod stromem nedaleko od stavby a Kin vytáhnul z brašny u pasu menší, hnědej balíček.
,,Nebude ti vadit, když se najím?" zeptal se, mezitím co už ho rozbaloval. ,,Mám celkem hlad."
,,V pohodě." usmála jsem se. Vzápětí můj obličej zvážněl. ,,Kine, co se stalo Sentarovi?"
,,Jo, tohle." odvětil bezbarvě. ,,Taky sis toho všimla?"
,,Možná jsem blond, ale nejsem úplně vyzobaná. Dostal snad ránu do hlavy?"
,,To nikdo neví." pohodlně se opřel o kmen stromu. ,,Po tom útoku Koichi a Zvučných byl jako vyměněnej. Ani se mnou se moc nebaví, spíš se mi zdá, jako by na mě byl naštvanej."
,,Fakt? Jak se to projevuje?"
,,Když jsi byla mimo, přišel jsem se zeptat, jak to s tebou vypadá. Řekl mi, že musíš odpočívat a ať radši vypadnu, že mě za tebou stejně nepustí."
To mi vyrazilo dech. ,,Počkej, teď přeháníš...."
,,Ne. Normálně se mnou vyrazil dveře - obrazně."
,,Sentarou že řekl tobě ať radši vypadneš?! Kine, to myslíš vážně? Nepřeletělo náhodou nad Chakrovou UFO?"
,,Cože to?"
,,Seriózně se tě teď ptám, jestli jsi neviděl velkej, plechovej podtácek, ze kterýho by vyskákali zelení lidičkové a bacili Sentara po hlavě hasákem."
Zvednul obočí. ,,Tobě už hrabe taky?"
,,Myslím, že jo." zasmála jsem se. ,,Hrabe mi ze Sentara. Nevím, co se s ním děje, ale nepřeju si, aby to pokračovalo. Chci zpátky toho starýho, jízlivýho, trochu podpantofláckýho Sentara, kterej mě za ten můj vražednej kousek seřve jako školáka."
Ušklíbnul se. ,,Jo, toho znám taky. Ať dá vědět, až se vrátí."
,,Chci aby se vrátil hned." povzdechla jsem. ,,Jak bych mu měla pomoct?"
Odpinknul si z nohy mravence, co po něm lezl. ,,To doopravdy nevím. Nezdá se, že by vůbec pomoc chtěl. Je v pořádku, zdravotně, jenom se prostě chová divně. Možná se něco stalo při souboji s Ardrenem co ho rozhodilo."
Zavrtěla jsem hlavou. ,,To si nemyslím....snad by mi o tom řekl. Mimochodem, co vůbec Ardren?"
,,Sentarou k tomu moc neřekl, jen to, že věc je vyřízená." pomalu se zvednul, oprášil si kalhoty a podal mi ruku. ,,Měl bych se vrátit do práce. A ty domů, pořádně si odpočinout."
Chytila jsem se ho a nechala se vytáhnout na nohy. ,,Takže to mám prostě tak nechat? Mám dělat, že je všechno v pořádku? Bojím se o něho."
,,To já taky. Ale zrovna teď fakt nevím, co by se dalo dělat. Trvá to už skoro měsíc a on je pořád stejnej."
Nenapadlo mě nic dalšího, co bych mohla říct. Jenom tak sedět a čekat nebyl můj styl, ale Kin měl pravdu, zrovna teď se nedalo nic dělat. Rozloučila jsem se s ním a odešla zpátky domů.

To bylo poprvé, co jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že jsem Xiaam koupila. V době, kdy jsem byla mimo se totiž starala o dům a to tak skvěle, že se mi ani nechtělo věřit, že předtím žila skoro jako princezna obklopená služebnictvem, hedvábím a drahými věcmi. Ještě pořád neměla kde bydlet, proto zatím spala v přízemí v pokoji po Tsubaki.
Když jsem se vrátila domů, automaticky začala chystat jídlo s odůvodněním, že musím mít hlad. Byla to příjemná změna, sednout si na židli a být zase jednou ta, které večeři někdo donese.
,,V kolik se obvykle vrací Sentarou?" zeptala jsem se jí a zvedla jídelní hůlky.
Zatvářila se, jako bych ji nutila mluvit o nějaké nestvůře. ,,Jak kdy. Většinou před setměním."
,,Neříkáš to moc nadšeně."
Uhnula pohledem. ,,Dřív se ke mě choval hezky, ale co jste spala, zacházel se mnou jako se služkou."
Zamračila jsem se. ,,Má špatné období. Ty ale víš, že nic takového pro mě nejsi, že Xiaam? Jsi svobodná úplně stejně jako já nebo kdokoliv jiný tady. Jsem moc ráda, že mi pomáháš, ale jestli nechceš, nemusíš. Zvládnu to i sama."
,,Dělám to ráda." ujistila mě. ,,Nemám co jiného na práci."
,,Pak mám jedině radost. A Sentara si nevšímej....zkusím ho z toho nějak dostat."
Přikývla a pousmála se. V tu chvíli se otevřely dveře a vešel Sentarou, na tváři otrávenej výraz. Xiaam se rázem zasmušila a zmizela v kuchyni.
,,Asi oslepnu." oznámil mi a zul si boty. ,,Celej den jsem nedělal nic jinýho, než četl."
,,Takže jako obvykle." podotkla jsem. Pak mi něco docvaklo. ,,Vyzul ses....?"
,,A?" zvednul obočí. Dokonce po sobě boty srovnal. ,,Mám příšernej hlad. Xiaam, udělalas něco k jídlu?!"
Z kuchyně se ozval neochotnej souhlas. Naštvalo mě to. ,,Co takhle trochu slušnosti, zlato? Xiaam tohle vůbec dělat nemusí."
Posadil se ke stolu. ,,Nebýt nás, tak je někde, kde s ní zacházejí ještě hůř."
,,Nebýt mě." opravila jsem ho chladně.
,,Tys ji sice koupila, ale spí zadarmo v mém domě." namítnul. ,,Hele, nechci se hádat. Mám toho dneska vážně dost."
,,To nejseš sám." odsekla jsem a dál se s ním nebavila.

Večer jsem stála v pokoji u zrcadla jen v kraťasích a podprsence a pozorovala svou postavu. Tři týdny, kdy jsem spala na mě byly docela dost znát. Z vybouleniny pod pupíkem, co předtím vypadala spíš jako špek se teď stalo něco většího a nafouklejšího a hlavně už to zahrnovalo i větší část něž podbřišek. Koukla jsem zblízka na lehce vysušenou kůži. Zřejmě byl čas, abych se začala mazat, pokud nechci popraskat a stát se jednou velkou reklamou na strie.
,,Co se tak prohlížíš?" zeptal se Sentarou, když osprchovanej vešel do pokoje.
,,Koukám, jak naše dcera roste." otočila jsem se k němu. ,,Nemyslíš, že bude po tobě?"
Jen se trochu usmál a pokrčil rameny.
,,Už začínám cítit její pohyby." něžně jsem pohladila břicho. ,,Bude moc silná, když vydržela všechno to, co se s ní dělo. Musí se jí strašně chtít na svět!"
Nezdálo se, že by sdílel moje nadšení. Lehnul si do postele a složil ruce za hlavu. Vydechl. ,,Jsem tak utahanej...."
,,Co jsi dělal horšího než jindy?" natáhla jsem si tričko a posadila se na svou polovinu.
Místo odpovědi se otočil na bok a prohlídnul si mě. ,,Jsi pořád naštvaná?" zeptal se.
,,Jak se to vezme." odtušila jsem a česala si vlasy. ,,Ani ne tak naštvaná, jako spíš zmatená. Chováš se zvláštně."
,,Vážně? Moc?"
,,Na tebe jo. Nechceš mi říct, co v tom je?"
Zvednul ruku a pohladil mě po vlasech, nechal je volně plynout mezi prsty. Díval se na mě jako na nějakej dárek, což jindy nedělal....aspoň ne tak moc.
,,Jen mám moc starostí." řekl konečně. ,,Ten útok, opravy.....taky jsem se bál o tebe."
,,A naše dítě."
,,No jasně. O něj taky."
Vstala jsem, odložila hřeben na poličku a lehla si do postele. ,,Dneska u jezera jsi nevypadal zrovna ustaraně."
Zvednul se na lokti a naklonil se nademnou. ,,Říkáš to jako bys chtěla, abych byl stresovaný. Občas musíme každej vypnout....." volnou rukou mi pomalu vyhrnoval tričko. ,,I ty bys měla...."
Na to jsem fakt náladu neměla. Slabě jsem ho odstrčila. ,,Jsem unavená. Měli bychom se oba vyspat."
Byl neodbytnej. ,,To mi říkáš po měsíci odloučení?"
,,Nemám teď moc náladu. To asi ty hormony...." lehce jsem si poklepala na břicho. ,,Víš, že jsem nervačka i normálně."
Zřejmě neměl moc v úmyslu mě poslouchat. Sklonil se a další diskuzi zabránil polibkem. Když máte svýho partnera doopravdy rádi, málokdy mu vlepíte facku, i když vás třeba zrovna štve. Být to jinej chlap, už nemá koule, ale tohle byl přece Sentarou! Proč bych ho od sebe odstrkovala?
Převalil se nahoru a mě připadalo, že je těžší než obvykle. Bylo to proto, že se skoro vůbec nedržel na rukou, jako by si najednou neuvědomoval svoji váhu. Docvaklo mu to až po chvíli, kdy jsem se zavrtěla, abych si trochu ulehčila. Objala jsem ho rukama okolo krku, ale on jen zabručel a stáhnul je zase dolů. Chytil mě za zápěstí a přitlačil je do polštáře.
,,Nic nedělej..." zašeptal.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Venda Venda | 19. srpna 2012 v 19:00 | Reagovat

Tak tohle nechápu a sere mě to chcu vědět proč je S takovej prosím prosím!:D

2 Misu Misu | 19. srpna 2012 v 20:37 | Reagovat

Božeeeee já kvůli tobe budu mět zástavu srdce :D totok mi nedělej :D chjooo proč sou ty dva dny tak dlouhý :D K tomu mám takovou svou malou teorii proč je Sentarou  takovej :D ale doufám že to není pravda :D

3 Tesha Tesha | E-mail | 19. srpna 2012 v 21:27 | Reagovat

[2]: Taky mám teorii, která mi přejde celkem i reálná, ale pořád to je jen odhad. Takže doufám že to uteče rychle, abych se dozvěděla, jestli mám pravdu nebo ne :-) Jinak, Rin, píšeš úžasně :-D

4 Rin-chan Rin-chan | 19. srpna 2012 v 21:33 | Reagovat

Diky =D Jinak nebojte, dily budou prichazet pravidelne kazdy dva dny v 08:00, protoze YD4 uz je skoro ukonceny =D u me v rozepsanych teda.... =D

5 JuMi JuMi | Web | 20. srpna 2012 v 23:35 | Reagovat

No teda nečekala jsem něco takovýho, ale musím se přidat taky mám určitou teorii a doufám že to nebude pravda...no tak pro dnešek končím a budu čekat na další díl :D skvěle napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama