YD4 - Akuma no tamashi 27

21. srpna 2012 v 8:00 | Rin-chan |  Příběhy - YD4: Duše démona

Chakroví ti neuvěří


Ráno jsem se probudila dřív, než Sentarou. Koukla jsem z okna a zjistila, že slunce už je docela vysoko. Muselo být tak deset hodin. Otočila jsem se a dloubla do něj. ,,Zlato?"
Mrzutě zabručel a přetáhl si přes hlavu přikrývku.
,,Sentarou." zatřásla jsem s ním. ,,Zaspal jsi. Yamaichi už na tebe určitě čeká."
Cosi zabrblal, než se jeho hlava zase objevila na polštáři. ,,Však jí neubyde. Kolik je?"
,,Asi deset."
,,To není tak strašný." zívnul a začal vstávat.
,,Není tak strašný?" nevěřila jsem vlastním uším. ,,To mi říká ten, co je vždycky v šest na nohou a div mi neurve hlavu, jak mě žene do práce?"
Posadil se na posteli a začal na sebe soukat kalhoty. ,,No jo, vidíš. Jsi těhotná, vezmi si volno."
Nechápavě jsem na něj zírala. ,,Zase se chováš divně."
,,Proč? Protože jsem ti dal volno?"
,,Taky." položila jsem mu ruku na rameno. ,,Sentarou, vážně nemám dobrý pocit. Nemám tě vyšetřit?"
,,Protože se chovám divně, musím být hned nemocnej?" odsekl a vstal. ,,Není to lehký vstávat každej den za svítání. Zkus si to sama."
Zamračila jsem se. ,,Asi bych měla." začala jsem vstávat.
,,Kam jdeš?"
,,Dělat tvou práci." odsekla jsem. ,,Promiň, ale jsi nemožnej. Nevím, co s tebou je, ale nedovolím, aby to zničilo vesnici. Když nejseš schopnej dělat to, co máš, vezmu to za tebe."
Naštval se a protože už jsem byla na nohou, strčil do mě a já upadla zpátky na postel. ,,Co děláš?!" ohradila jsem se a okamžitě si sáhla na břicho. ,,Přeskočilo ti?!"
,,Snažíš se mi naznačit, že jsem úplně blbej?!" vyjel na mě.
Zarazila jsem se. ,,Ne....jen jsem..."
,,Jenom ses montovala do mých povinností."
,,Někdo musí!"
Zíral na mě, jako by bojoval s nutkáním mě praštit a já jsem na pár vteřin dokonce uvěřila, že to vážně udělá. Nakonec se ale ovládnul. ,,Fajn. Jak myslíš, tak si jdi. Stejně tu blbou kancelář nemůžu už ani vystát! Nejradši bych všechny ty zasraný papíry spálil!" hodil na sebe tričko a aniž by si uvázal čelenku nebo obléknul plášť, vyběhl ven.

Byla jsem z toho jeho výbuchu jako omráčená. Zůstala jsem sedět na posteli, drtila přikrývku a zírala do otevřených dveří, kudy zmizel. Chtělo se mi brečet. Něco se dělo a já jsem vůbec nevěděla, jak se zachovat, abych mu pomohla.
Po schodech pomalu vystoupala Xiaam, už dávno ustrojená a nesměle nakoukla do ložnice. ,,Jste v pořádku?"
,,Já....." překvapilo mě, jak rozechvěle můj hlas zní. ,,Jo. Asi jo. Ale on očividně ne..."
,,Slyšela jsem, jak se hádáte. Bála jsem se, že vám ublíží." přešla ke skříni a podala mi oblečení, protože jsem pořád byla jen ve spodním prádle. ,,Zbláznil se."
Dokonce i přes to všechno jsem ho milovala a něco uvnitř mě nutilo zastat se ho a věřit, že se tohle všechno spraví. ,,Má jenom těžký období..." hlesla jsem a začala se oblékat. ,,Vyřeší se to."
Mlčela, ale její oči prozrazovaly, co si myslí. Nedokázala jsem se na ni dýl dívat. Přešla jsem k zrcadlu a začala si rozčesávat vlasy. ,,Mohla bych tě o něco poprosit?"
,,Samozřejmě."
,,Zabal mi prosím něco na oběd. Musím za Sentara vyřešit pár věcí v kanceláři a asi nebudu mít čas stavit se tu na jídlo...a Xiaam?"
Ještě ve dveřích se otočila. ,,Ano?"
,,Kdybych tu nebyla a Sentarou se k tobě choval nějak hnusně, jdi a ukryj se doma u Anity, té vysoké, hubené šermířky, víš kterou myslím?"
,,......ano..."

Yamaichi se zatvářila dost překvapeně, když vešla do kanceláře a místo Sentara našla za stolem mě. ,,Yumi? Co tu děláš?"
,,To, na co můj chlap kašle." odpověděla jsem a protřizovala hromady papírů, který marně čekaly, než si jich Sentarou všimne. ,,Yamaichi, kde jsou účetní výkazy za poslední měsíc?"
,,Dala jsem je Sentarovi..."
,,Aha. Tak to už se s nima asi nesetkáme. Mohla bys mi prosím donést složku s příjmy a výdaji? Prolistuju ji a sepíšu to znovu."
Pousmála se. ,,V pořádku, udělám to já. Je tady víc věcí, co vyžadují pozornost a na které já nemám pravomoc."
,,Já asi taky ne," vrátila jsem jí úsměv. ,,Ale někdo to udělat musí. Díky, že se postaráš o účetnictví. Mimochodem, jak pokračují opravy?"
,,Špatně. Sentarou nedomluvil žádnou dodávku dřeva a protože kácet stromy v Lese Chakry je zakázané, musíme k opravám použít jen to, co je ve vesnici."
Chytila jsem se za hlavu. ,,Je tohle vůbec možný?" popadla jsem malý obdélník papíru a štětec. ,,Mohla by ses prosím stavit na věži a poslat mi sem jednoho sokolníka? Zařídím to."
,,Hned to bude." odpověděla. ,,Konečně někdo něco dělá."
Vyprovodila jsem ji ze dveří s neradostným úsměvem. Bylo mi úzko, chtěla jsem, aby se vrátil ten starej dobrej Sentarou, kterej mě sice budí v šest ráno (bože!!) ale jinak je to učiněnej poklad. Teď mi přijde jako labilní šílenec. Beze srandy.
Sepsala jsem žádost o dodávku dřeva pro nedaleké pily u menší vesnice Shikazu, vtiskla na to Sentarovu pečeť a celou zprávu podškrkla svým jménem. Ozvalo se zaklepání na dveře. ,,Vstupte!"
Vešel mladej, holohlavej kluk s poštovním jestřábem na předloktí. ,,Chtěla jste poslat zprávu?" zeptal se s úklonou.
,,Ano." podala jsem mu malou, papírovou ruličku, co jsem vytvořila. ,,Objednávka materiálu do Shikazu."
Převzal vzkaz a nasoukal ho do malého pouzdra na dravcově noze. Pak se dotknul pečeti na jeho zátylku, kterou na každýho ptáka umístil osobně Sentarou, aby s nimi mohli komunikovat i jejich ošetřovatelé. Přivřel oči a zřejmě mu sdělil cíl cesty. Pak přešel k oknu a vypustil zvíře ven. Hned se s jistotou vydalo na sever.
,,Je to všechno?" obrátil se ke mě.
Krátce jsem se zamyslela. ,,Asi ano." řekla jsem nakonec. ,,Až se ten pták vrátí, dejte mi vědět."
,,Samozřejmě."
,,Můžete jít."
Jak se za ním zavřely dveře, znovu na mě padla předchozí melancholie. Probírala jsem se papíry, třídila je a popřípadě vypisovala povolení nebo rozkazy ohledně misí, finančních žádostí či oprav. Kolem poledne, chvíli po tom, co jsem se naobědvala se vrátila Yamaichi a položila přede mě účetní výkazy za měsíc. Nevypadaly tak dobře, jako obvykle, protože v době ohrožení jsme nepřijímali mise a tudíž k nám odnikud neproudily peníze. Ty budeme na renovaci vesnice potřebovat. Přehrábla jsem se v papírech a požádala Yamaichi, aby mi zavolala několik určitých shinobi. Bylo načase vyrazit zase do světa a začít pracovat.

Už pozdě večer se v kanclu objevil Kinran. Seděla jsem pořád nad administrací a víčka mi únavou padala. Byla jsem nervózní a otrávená, ale brala jsem jako svou povinnost ukázat všem ve vesnici, že se nic neděje a situace je pevně pod kontrolou.
,,Vypadáš unaveně." sdělil mi Kin a posadil se na desku stolu. ,,Dej si už pohov."
,,Nemůžu." odmítla jsem. ,,Je tady toho hromada a některý záležitosti musím vyřešit co nejdřív. I tak budu mít do konce týdne co dělat, když tady strávím každej den aspoň dvanáct hodin."
,,Můžu ti s něčím pomoct?"
,,Bojím se, že ne." pousmála jsem se. ,,Ale to je v pořádku, nevadí mi to."
,,Jenže mě jo. Kde je k čertu Sentarou?"
Rozhodila jsem rukama. ,,Nevím. Někde venku, třeba plete věnečky co já vím."
,,Nepodařilo se ti vytáhnout z něj, co se děje?" ptal se stejně zničeně, jako jsem se cítila já sama.
,,Ne. Svádí to na to, že je prej přetaženej z práce. Docela se mu nedivím - jsem tu den a už mi z toho brajglu hrabe!"
,,Ten brajgl tady udělal on." odvětil, vstal, obešel stůl a nakoukl mi přes rameno. ,,To vypadá nudně."
,,Taky to je nudný."
,,Slyšel jsem, že v těhotenství není stres zrovna nejlepší."
Zasmála jsem se. ,,A co mám dělat? Nemůžu to tady nechat spadnout. Jediná věc, kterou opatruju víc, než ji," poklepala jsem si na břicho. ,,Je tahle vesnice."
,,Jo, to jsi nám dokázala. Sentarou by měl dostat do držky."
Pustila jsem z ruky štos papírů a opřela se do židle. ,,Kine, já mám hrozně špatnej pocit...mám podezření....nebo ne, víš co, kašli na to."
,,Ne," zarazil mě. ,,Mluv. Jaké podezření?"
Podívala jsem se na něj a vteřinku zvažovala, jak moc otevřeně můžu mluvit. Došla jsem k názoru, že jemu můžu vybalit skoro všechno. ,,Včera večer, když jsme spolu spali.....nejenom, že mu bylo jedno, že jsem neměla náladu - dobře, to bych přežila, pořád je to chlap, ale....nemohla jsem se zbavit pocitu, že....jak to říct...." odmlčela jsem se.
Oči měl jako led. ,,Pokračuj."
,,No....byl úplně jinej, než obvykle. Skoro jako bych se milovala s někým úplně cizím...." povzdechla jsem. ,,Kdybych neviděla, jak vypadá, řekla bych, že to ani není on."
Povzdechl. ,,Aspoň v tom nejsem sám....teda, teď myslím, že se mi taky zdá, jako by to nebyl náš Sentarou."
,,Jenže jestli to není on, tak kdo? Vypadá jako on a kdyby to bylo Henge nebo nějakej typ genjutsu, naši senzibilové by to poznali."
,,Ptáš se samuraje, ne shinobiho." opáčil. ,,Každopádně musíme být opatrnější. Všímat si každé maličkosti, všeho, co dělá jako Sentarou špatně."
,,Tak to abychom nemrkali."
Zasmál se. ,,Tady dneska skonči, doprovodím tě domů."
,,Nemůžu to ještě zapíchnout, mám......"
Než jsem to dořekla, sebral všechny papíry, přešel ke skříni v rohu a dal je nahoru. Věděl, proč to dělá, protože tak vysoko jsem já nedosáhla.
,,Hej!" ohnala jsem se. ,,Tohle nemůžeš!"
,,Ne? Mě se zdá, že mi to prošlo."
,,Kineeeeeeeee, já to musím dodělat!"
,,Zítra." otevřel dveře a pokynul na chodbu. ,,Pojď."
Povzdechla jsem a vzala svou tašku, co ležela na parapetu jednoho z oken. ,,Ty jsi hroznej!"
,,Přesně tak."

Když jsme dorazili ke mě domů, Sentarou ležel v obývacím pokoji na gauči a spal. Jak jsme otevřeli dveře, posadil se a zívnul. Zamžoural napřed na mě, pak na Kina a zamračil se.
,,Kdes byla tak dlouho?" zeptal se.
,,Dělala tvou práci." odpověděl Kin, než jsem se vůbec stihla nadechnout.
Očima jsem propátrala místnost a zjistila, že Xiaam se někam uklidila, aby nebyla tak na ráně. V duchu jsem ji pochválila.
Sentarou se na něj podíval, jako by jen stěží potlačoval nenávist. ,,Tebe jsem se neptal. Jdi domů, na návštěvu už je pozdě."
,,Nepřišel jsem za tebou...."
Hlavou mi bleskl nápad, v tu samou vteřinu jsem Kinovi položila ruku na rameno. ,,Má pravdu," prohlásila jsem. ,,Je pozdě. Jdi domů, Kine."
Nevěřícně se na mě podíval. ,,Cože?"
,,Nenuť mě tě vykopnoput." zasmála jsem se a tahala ho ke dveřím. Vytrčila jsem ho ven.
,,Co blbneš?" nechápal.
,,Dobrou noc," řekla jsem hlasitě, když jsem zavírala dveře, ale očima jsem mu říkala něco jinýho. ,,Nehni se odtud..." dodala jsem šeptem. Než mi zmizel z dohledu, lehce, sotva znatelně přikývnul.
Otočila jsem se zpátky do haly a zula si boty. Přemístila jsem se do kuchyně a napustila si sklenici vody. ,,Měls pravdu, kancelář stojí za houby. Promiň, že jsem byla taková."
,,To nic. Nemohlas to vědět." odpověděl už smířlivěji a protáhnul se. ,,Zítra tam zajdu já."
,,Udělalo by mi to radost." posadila jsem se k němu. ,,Koneckonců, sám jsi chtěl být Tenshikage." vypustila jsem z pusy lež. Pokud si pamatujete, Sentara jsem do toho navezla já, když jsme zakládali Chakrovou. Jiskra roznítila plameny.
,,To jsem asi ještě netušil, co všechno to bude obnášet." odvětil a přitáhnul mě k sobě.
V ten okamžik už jsem byla ostražitá a připravená jednat a i když jsem k němu náhle začala pociťovat vztek, protože bylo jasný, že tohle není Sentarou, ještě projednou jsem mu dovolila se mě dotknout. Opřela jsem se mu o rameno a nechala ho, aby mě objímal. ,,Ale tušil. Když jsi tehdy mluvil s Tsunade, říkala ti naprosto přesně, co to obnáší." další lež. V době, kdy se Sentarou stával Tenshikagem byla Tsunade mimo a v Konoze dřepěl Danzo.
,,Myslel jsem, že přehání." odfrkl.
,,Ona? Nikdy." vykouzlila jsem úsměv. ,,Hele, dneska jsme se bavili s Kinem o Rivě. Tvrdil, že císaře hlídá třináct samurajů, já jsem ale přesvědčená, že jsi mluvil o desíti. Jak to teda je?"
Teď se na mě podíval, trochu podezíravě. ,,Míříš tou otázkou někam?"
,,Ne, jen se ptám."
,,Tak se vykašli na otázky. Čekal jsem půl dne, než přijdeš domů." přiblížil se ke mě. ,,Chci ti vynahradit, jak jsem se ráno choval...." lehce na mě zatlačil, abych se položila.
Tentokrát jsem nebyla tak hloupá. Odstrčila jsem jeho ruku stranou. ,,To můžeš, ale až mi odpovíš. Kolik elitních samurajů hlídá císaře, Sentarou?"
Pokusil se mě políbit, ale nedala jsem se. Nasupeně se oddálil. ,,Deset, jako jsem říkal. Kinran neví, o čem mluví."
,,Aha." pokývala jsem hlavou a jakoby nic sáhla pro kunai. Ten jsem mu zvolna přiložila k hrudníku, všimnul si toho, až ho špička nože píchla mezi žebra. Cosi rozčileně zasyčel.
,,Dvanáct, pitomče. Je jich dvanáct!" prskla jsem.
,,Co to děláš?"
,,Hned vstaň. Půjdeš se mnou."
Vítězně se usmál. ,,Na to bych se podíval."
Tak rychle, že jsem to stěží postřehla střelil rukou k mojí a chytil mě za zápěstí. Pokudila jsem se ho bodnout, ale svíral mě pevně. Stisknul, co nejvíc to šlo a vykroutil mi kunai z ruky. Ten hlasitě zazvonil, když dopadnul na dřevěnou podlahu. ,,Jsi přepracovaná." tvrdil.
,,Hned mě pusť!"
,,Ne! Myslíš, že na mě můžeš jen tak vytáhnout zbraň a já budu dělat, že je to v pořádku?!" zasmál se bláznivě. Tentokrát zatlačil víc a já chtě nechtě spadla na záda. Chtěla jsem ho kopnout do břicha, ale on mě prudce stáhnul níž a stisknul mi nohy koleny, takže mi to znemožnil. ,,Měla by sis zvyknout, že si nemůžeš dělat, co se ti zlíbí!"
Zkusila jsem se mu vykroutit, ale i když to nebyl Sentarou, byl přinejmenším stejně tak silný. Konečně jsem usoudila, že tohle už stačí. ,,Kine!" zakřičela jsem, co to šlo. ,,Pojď s....!"
,,Sklapni!" přerušil mě. ,,Teď patříš mě a když ti řeknu, ať roztáhneš nohy, prostě to udě....!"
Naštěstí přesně v tu chvíli vpadnul dovnitř Kin a s mečem se hnal k nám. Ten falešnej Sentarou měl ale rychlý reakce, pustil mě a odskočil. Hned jsem se posadila a znovu nahmatala nůž, co mi předtím upadnul.
,,Kine, nenech ho utýct!"
Kinran se na něj vrhnul, ale na ninju v rychlosti prostě neměl. ,Sentarou' uskočil a se sprostýma nadávkama vyběhl ven. Hned jsem se zvedla a vystřelila za ním.

Venku trochu zpomalil, aby nebyl tak nápadnej a zamířil k Lesu Chakry. Vyšla jsem před dům a rozhlídla se. I v tuhle noční hodinu tu bylo docela dost lidí. Neměl šanci utéct.
,,Chakroví ninjové!" zakřičela jsem, co nejvíc to šlo. ,,Jako Aoi tenshi vám přikazuju, abyste zastavili Tenshikageho!"
Vedle mě se objevil Kinran. ,,Mají Sentara rádi," podotknul. ,,Myslíš, že to udělají?"
Byla jsem si jistá. ,,Neboj se. V posledních dnech často vídali jeho pomatení."
Skutečně, všichni se podívali naším směrem a zaváhali. Sentarou byl možná blázen, ale pořád jejich vůdce. Někteří zůstali jako přikovaní, jiní se k němu pomalu vydali.
,,Zrádce, co se mě dotkne pošlu hnít do vězení!" zařval na ně. ,,Aoi tenshi se chce sama ujmout mého místa, to ji musíme zneškodnit!"
Jeden ze starších shinobi zavrtěl hlavou. ,,Proč by to dělala? Ona měla být Tenshikage od začátku...a odmítla to."
Po jeho slovech se i nerozhodní vydali k Sentarovi.
,,Varuju vás!" ječel rozčileně.
Křik upoutal pozornost i dalších a okolo nás se shromažďovalo čím dál víc ninjů. Zastavili se v kruhu jen pár metrů od Sentara a znovu je přepadla původní váhavost. Přece jen se nemohli takhle z fleku obrátit proti někomu, kdo je tak dlouho dobře vedl.
,,Uvědomuju si, jak to teď vypadá." zkusil to jinak. ,,Ale musíte mi věřit. To Aoi tenshi...obrátila se proti mě, držela mě v genjutsu a proto jsem se mohl chovat zvláštně. Ale vy mě znáte, víte, že bych vesnici nikdy neublížil!"
Ve tváři vesničanů se objevovala čím dál větší pochybnost. Musela jsem zasáhnout dřív, než je získá na svoji stranu. Vydala jsem se k němu uličkou, co mi dav ochotně uvolňoval. ,,Sentarou by vesnici skutečně neublížil," souhlasila jsem. ,,Ale ty nejsi on."
,,Vážně? Pak jsem kdo?!"
Odpověděla jsem otázkou. ,,Sentarou, kdy mám narozeniny?"
Nenávistně mě hypnotizoval pohledem. ,,Co to sem pleteš?!"
,,Odpovězte jí, Tenshikage-sama." přidala se ke mě nějaká kunoichi.
,,Na takové hlouposti nebudu..."
,,Řekni mi datum, kdy jsem tě vzkřísila." pokračovala jsem nemilosrdně. ,,Kdes získal jizvy, co máš na obličeji? Jak se jmenoval Vosin mladší bratr a kdo ho zabil?!"
,,Snažíš se mě potopit!" osočil mě.
,,Ne." ozval se Kin. ,,Potápíš se sám."
Postoupila jsem ještě o něco dopředu a ukázala na něj. ,,Prohlašuju, že tohle není náš Tenshikage a já, jako zástupce pro případ jeho nepřítomnosti vydávám rozkaz k zatčení tohoto muže! Spoutejte ho a zbavte chakry!"
Tentokrát neváhali a začali jednat dřív, než on. Napřáhnul se a chtěl seslat nějaký jutsu, ale okolostojící ninjové zablokovali jeho chakru tak rychle, že provedl jen pár neškodných pečetí a u toho skončil. Vytáhnul kunai a pokusil se prorazit jen s ním, ale nebyl o moc úspěšnější. Dva shinobi ho chytili, zkroutili mu ruce za zády a srazili ho na kolena. Plival na ně nadávky, ale nebylo mu to nic platný.

Přišla jsem blíž a postavila se před něj tak, aby na mě viděl. ,,Teď mi řekneš kdo jsi a co se stalo se skutečným Sentarem."
Nenávistně se rozesmál. ,,Ten parchant je dávno v trapu. Když jste ty a ten pitomej samuraj zmizeli, přišla mi na pomoc posila! Čtyři Koichini elitní ninjové - a ti s ním byli hotoví celkem rychle!"
Sevřel se mi krk, chvíli jsem nebyla schopná slov. ,,Ardrene?!" vykřikla jsem nakonec.
,,Já ti říkal, že se mě jen tak nezbavíš..."
Neudržela jsem se a kopla ho do obličeje. Několik nejbližších ninjů usyklo nebo ucouvlo, ale nikdo nic nenamítal. Překvapeně zamrkal, z nosu mu tekla krev. Popadla jsem ho za vlasy a smýkla mu hlavu dozadu, abych mu viděla do očí. Byl to zvláštní pocit, mlátit tuhle tvář....
,,Co se stalo se Sentarem, ty zmetku?!"
Neodpověděl.
Napřáhla jsem se a vlepila mu další do obličeje. Pak jsem ho znovu chytila. ,,Mluv, nebo se neznám! Můžu ti nechat zlámat všechny kosti v těle nebo tě vykoupat ve žhavým oleji!"
,,A komu tím pomůžeš?" posmíval se mi. ,,Tvůj Sentarou je po smrti. Dopravili ho ke Koichi a ta už ho určitě dávno nechala rozpárat."
Překvapivě to se mnou nepohnulo. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne," ujistila jsem ho trpce. ,,Na to je jím moc posedlá. On žije."
,,Jsi chorobná optimistka."
,,A ty jsi odpornej." pustila jsem ho a zhnuseně si utřela ruku o tričko. ,,Nejradši bych tě zabila sama, teď a tady, ale já ti to takhle nebudu ulehčovat." obrátila jsem se ke dvěma chlapům, co ho drželi. ,,Zavřete ho do vězení a svažte jen tak, aby mohl dýchat. Pověřuju vás jeho hlídáním, nedovolte, aby se zabil, nebo utekl!"
,,Rozkaz!" odpověděli oba zároveň.
Znovu jsem se sklonila k němu. ,,Počkáš tam pěkně na Sentara. Vsadím se, že chce tvou krev ještě víc, než já."
Otřásl se, ale úšklebek mu z obličeje nezmizel. ,,Huso. Tvůj snoubenec je mrtvej!"
Teď jsem se smála zas já. ,,To není pravda. Já vím, že žije stejně jistě, jako že zítra vyjde slunce." napřímila jsem se a přehlídla zástup, co scénu zvědavě pozoroval. ,,Chci dobrovolníky, co se mnou půjdou zachránit Tenshikageho! Je tu někdo takovej?!"
Se souhlasnými výkřiky zvedli ruce všichni okolo. Ardren, pořád vypadající jako Sentarou se rozhlídnul a vzteky skřípal zubama.
,,Vidíš. My ho přivedeme zpátky." informovala jsem ho. ,,To jen abys věděl. Zato tvoje dny jsou sečtený a myslím, že výsledek je nula. Odveďte ho!"
Oba ninjové zároveň s ním smýkli a táhli ho směrem k Shinigami vězení. ,,Tohle není konec!" křičel. ,,Ještě poznáte, co jsem zač!"
Zhnuseně jsem se otočila. ,,Proboha, drž hubu."
,,Co teď?" ptal se jeden z davu.
Lehce jsem naklonila hlavu na stranu. ,,Teď si zajdeme pro Sentara. I když mě těší váš zájem, všichni jít nemůžeme..."
Několik z nich se zasmálo.
,,Dám dohromady oddíl a vyrazíme ještě teď v noci." rozhodla jsem. ,,Chci tři senzibily, dva Yokai, deset Shinigami a čtyři lékaře. Dejte vědět Ryukovi a Anitě, půjdou s námi."
Začali se rozcházet, každej šel po svým. Na místě zůstalo jen pár Shinigami a dva senzibilové. Posala jsem je, aby sehnali zbytek skupiny a obrátila se ke Kinovi.
,,Pokusíme se to vyřídit rychle. Do té doby dohlídni na vesnici, společně s Yamaichi pochopitelně."
Přikývnul. ,,Snad se brzo vrátíte..."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Misu Misu | 21. srpna 2012 v 17:22 | Reagovat

Ano ano ano :D myslela sem si to dobře.. vlastně neee to není dobře chudák Sentarou doufám že je v pořádku :) chjooo až do teď sem měla Ardrena ráda :D tak nic no :D  kruci na ten další díl se těším ještě víc jak na toten jak ty to jenom děláš? :D

2 JuMi JuMi | Web | 22. srpna 2012 v 18:23 | Reagovat

Jo já to věděla, ten háááájzlík to byl...doufám, že Sentarou tu brzo zase bude :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama