YD4 - Akuma no tamashi 28

23. srpna 2012 v 8:00 | Rin-chan |  Příběhy - YD4: Duše démona

Nespatřená pravda


Sebrala jsem všechno, co bych mohla na cestě potřebovat a společně s týmem jedenadvaceti lidí vyrazila z Chakrové k místu, kde se podle posledních zpráv Yokai měla nacházet Limetka. Sestavila jsem dvě trojice, vždycky jednoho Yokai, jednoho Shinigamiho a senzibila a ty poslala dopředu, aby pátrali po jakékoliv známce cizí chakry. Třetího senzibila jsem pak nechala v hlavní skupině, aby pátral a v případě potřeby nás varoval před nebezpečím.
Poslední zprávy o úkrytu té zelenovlasé zmije přicházely od pobřeží, ze skalnaté oblasti skoro u hranic se Zemí Větru. Od Lesa jsme zamířili nejkratší cestou k oceánu a odtud jsme pak běželi podél něj na jihozápad. Bez chakry to bylo skoro šílený, ale Ryuk se naštěstí docela ochotně nabídnul, že mě ponese, abych tolik nezdržovala. Slunce už dávno vyšlo a stálo nad námi v poledním žáru, když jsem vyhlásila krátkou přestávku.
Všichni vytáhli cestovní balíčky a dali se do jídla, ale vsadím se, že jim, stejně jako mě, moc nechutnalo. I přes svou předchozí jistotu jsem se pořád bála, abychom nepřišli až moc pozdě. Nechtěla jsem si to připustit a pořád dokola jsem opakovala sama sobě, že Sentara v pořádku najdeme. A když ne, minimálně jeho tělo, protože já se prostě nevrátím domů, dokud ho znovu neuvidím, živýho nebo mrtvýho.
Pauza trvala asi třicet minut, pak jsem znovu zavelela k pochodu. Od hranic jsme byli ještě zhruba hodinu běhu. Poněkud sobecky jsem se nechala dál tahat Ryukem a soustředila se, jako obvykle, jen na to, aby jed Pečeti kroužil okolo dítěte a neublížil mu. Doufala jsem, že nebudu muset použít svoje síly, ale kdyby k tomu náhodou mělo dojít, musela jsem být odpočatá.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne se vrátil jeden z tříčlenných týmů a nehlásil žádnou stopu.

Když jsme dosáhli okraje našeho území, senzibil, co byl od začátku s naší skupinou oznámil, že cítí Limetčinu chakru. Celej oddíl se zastavil, já se vydala k němu.
,,Jak je silná?" ptala jsem se bez úvodu.
Zatvářil se tak nějak všelijak. ,,Není to nic světového, ale řekl bych, že se šíří z místa tak dva kilometry odtud."
,,Jeden tisíc osm set metrů," kývnul druhej senzbili. ,,Plus mínus padesát."
,,A jde z podzemí." dodal první.
,,Taky myslím."
Oba jsem sjela pohledem. ,,Cítíte jen ji, nebo i Sentara?"
Chvilku mlčeli, než jeden z nich zavrtěl hlavou. ,,Tenshikageho vůbec necítím."
Povzdechla jsem. ,,Toho jsem se obávala. Dobře, pospěšme!"
Ryuk mě znovu nabral a dali jsme se znovu do běhu. Nejradši bych utíkala sama a použila všechen vítr světa, abych byla rychlejší, ale to bych se úplně odrovnala. Říká se, že trpělivost přináší růže, ale tahle hrozila spíš plnou náručí kopřiv.
,,Uškrtíš mě." hlesnul nevzrušeně Ryuk.
Neuvědomila jsem si, jak moc utahuju ruce okolo jeho krku. O něco jsem povolila. ,,Promiň. Zamyslela jsem se."
,,Všichni máme starost."
,,Neříkám že ne." povzdechla jsem. ,,Ale já....potřebuju, aby se mi v pořádku vrátil. Bez něj už bych to nebyla já. Bez něj by Aoi tenshi prostě zmizela."
,,Odešla bys do Listové?"
Zamyslela jsem se. ,,Ne," odpověděla jsem po chvíli. ,,Ale v Chakrové bych taky nezůstala. Možná bych se vrátila tam, odkud jsem přišla, do světa bez ninjů a bez násilí. Tam bych vychovala naše dítě jako obyčejného člověka."
,,Nejsem si jistý, jestli by tohle Sentarou chtěl."
,,Pokud ho nenajdeme, nebude na tom už záležet. Nebude záležet už na ničem."
,,Ale my ho najdeme."
Pousmála jsem se. ,,Jasně, že jo."
Dohnala nás Vosa. ,,Tak trochu jsem zaslechla váš rozhovor," ušklíbla se. ,,Už dávno jsem se tě chtěla zeptat, jak vypadá místo, odkud jsi přišla? Já jinej svět neznám."
,,Ani já ne." přisadil si Ryuk. ,,Slyšel jsem, že tam nikdo nepoužívá chakru."
,,To ne." kývla jsem. ,,Ani o ní neví."
,,Takže nebojují?"
,,Ne. Teda aspoň ne tak, jak to myslíš ty. Pořád spolu soupeří, ale skrytě a nezištně, nejradši se soupeři vetřou jako přátelé a pak mu vrazí nůž do zad. Děti čekají, až rodiče zemřou, protože chcou jejich peníze. Většina lidí pije nebo bere drogy a středobod jejich vesmíru je z devadesáti procent mizerně placená práce."
,,To je to tak špatné?" ptala se Vosa.
,,Jak kde, jak kdy." pokrčila jsem rameny.
,,A tam bys chtěla vychovat dítě?" nechápal Ryuk. ,,Zní to příšerně."
,,Taky je. Ale svět tam venku postrádá dobrodružství. Je fádní a nudný a i když není bezpečný, pořád se tam dá lidský život uhlídat líp, než tady."
,,Tohle asi nepochopím." prohlásila Vosa. Pak zaostřila před sebe. ,,Jsme na místě."

Zastavili jsme před skálou, co se jako stěna zvedala z písečné pláže. Mohla být vysoká asi třicet metrů, byla hladká a lehce nahnědlá. Těžko říct, co to bylo za horninu. Přímo naproti nám se otevírala úzká, tmavá puklina, vedoucí někam do nitra útesu.
Postavila jsem se na zem a prohlídla písek. ,,Pokud tu nekdy někdo byl, tak už to nějakou chvíli bude. Ta pláž je úplně hladká."
,,Možná ji srovnal vítr." namítnul jeden ze senzibilů. ,,Cítím zevnitř chakru Koichi."
,,A co její strážci?" zeptala se Vosa. ,,Čtyři rudí ninjové?"
,,Dovolím si tvrdit, že tu nejsou."
,,To se mi nechce líbit." zabručela jsem. ,,Ryuku, jdi to prozkoumat. Nechci, aby ses vystavoval nebezpečí, i když jsi nezranitelný. Vpij se do stěn."
Beze slova mě poslechnul a zmizel nám z dohledu. Obrátila jsem se na dva Shinigami. ,,Ty a ty, dejte se do lokalizace podzemních chodeb. Pokud je tady další východ, chci o něm vědět."
,,Ano!" odpověděli zároveň a vypařili se.
Trvalo to asi deset minut, než se Ryuk znovu objevil. Lehce se mračil. ,,Je to čisté." prohlásil.
,,Jak čisté?" dožadovala jsem se detailů. ,,Je tam vůbec někdo?"
,,Koichi."
,,Jenom ona?!"
,,Jo."
Zatvářila jsem se pochybovačně. ,,Ryuku, tomu se mi nechce věřit....."
Vosa postoupila krok vedle mě. ,,Půjdu to omrknout a vytáhnu ji ven třeba za vlasy."
Zavrtěla jsem hlavu. ,,Sama ne. Navíc, tohle je můj boj."
,,Dobře, ale jdu s tebou."
,,Nenechám vás jít samotné." mínil Ryuk. ,,Jedna bez chakry, druhá horkokrevná a obě ženský..."
Zasmála jsem se. ,,Jasně, chápu, cos chtěl říct. Tak fajn." otočila jsem se ke zbytku skupiny. ,,Já, Anita a Ryuk jdeme po Koichi. Dva Shinigami, třeba ty a ty, zůstanete tady a budete hlídat tenhle vchod. Ostatní zajistěte celou oblast, projděte všechny chodby a ujistěte se, že Tenshikage nikde není. A když říkám ujistěte se myslím tím, že pokud mi nahlásíte, že tu není a já ho najdu, ukážu vám blonďatou zuřivost."
Několik z nich se zasmálo.
,,Fajn, vidím, že to chápete. Tak jdem."

Dovnitř jsme vešli všichni společně, ale už kousek od vchodu se jeskyně rozbíhala na čtyři další chodby. Ryuk ukázal do jedné z nich. ,,Koichi je tam."
Ani jsem nemusela vydat žádnej příkaz, zbytek skupiny se automaticky rozdělil do zbylých tří tunelů. Jejich kroky se nám se slabou, poněkud děsivou ozvěnou vzdalovaly. Nebylo to tam moc prostorný, ale dokonce i Ryuk se mohl pohodlně postavit, takže jsme se nemuseli nikam prohrabovat. Tunel se místy zužoval, ale hned zase nabíral původních rozměrů.
,,Nenávidím jeskyně." postěžovala si Vosa. ,,Mám klaustrofobii. Vždycky, když v nějaké jsem, představuju si, jak se na mě hroutí tuny šutrů a drtí mě pod sebou." oči jí bloudily po popraskaném stropě.
,,To si tu klaustrofobii ale děláš sama." namítla jsem.
,,Já vím. Fascinující, co dokáže lidská psychika. Minulej týden jsem třeba měla sen o tvým bratrovi. To bys nevěřila, Brody byl čistotnej a neurážel mě."
,,A ty ho od té doby vidíš jinak?"
,,Jsi praštěná?" zasmála se. ,,To je jako vidět v rýži zvratky duhovýho jednorožce!"
,,Pak to nedává smysl a nechápu, proč jsi to zmínila."
,,Já už taky ne...."
Ryuk si jenom pro sebe brblal. ,,Přesně proto jsem šel s váma....."
Chodba se začala pozvolna rozšiřovat, až se před náma objevil docela velkej, podzemní prostor. Jeho strop byl pokrytej krápníky a stěny bezchybně uhlazený, takže to tu bezpochyby musela kdysi vymlít podzemní voda. Zpětně mi došlo že tunel, kterým jsme sem přišli si taky zřejmě vykousal potok ve snaze dostat se ven.....
Přímo naproti nám, asi padesát kroků seděla Limetka a zaujatě si prohlížela kunai. Jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Když jsme přišli, pomalu zvedla hlavu a usmála se - v tom úsměvu nebylo zhola nic veselýho.
,,Ráda tě vidím, Aoi tenshi." odložila nůž. ,,Pojď sem, neublížím ti."
Málem mi spadla brada.
,,Je milá..." špitla zmateně Vosa.
Kývla jsem. ,,Je...i když teď bych asi radši poslouchala dávení toho tvýho duhovýho jednorožce, než tohle...není to past?"
,,Já nic necítím. Ryuku?"
,,M-m."
,,M-m co?!"
,,M-m jako že ne." objasnil jí.
,,No tak. Nesnáším, když mumláš." peskovala ho. Já nevím, ale měla jsem dojem, že jim tak trochu unikalo jádro téhle situace. Postoupila jsem o něco dopředu a ještě jednou se pořádně rozhlídla, jestli v tom není nějaká sviňárna.

,,Nic tu není." ujistila mě Limetka. ,,Nic a nikdo. Jenom já....a ty a tví kamarádi. Jashinův fanatik a šermířka."
,,Nejsem fanatik." zavrčel Ryuk.
Ignorovala jsem ho. ,,Nechápu to. Proč jsi tu sama?"
,,Nechceš se posadit?" ukázala na balvan vedle sebe.
,,Ani ne..."
,,No tak, Aoi. Udělej mi tu radost. Jako poslední přání."
,,Poslední přání?"
Místo odpovědi se jen usmála a znovu pokynula k šutru. Povzdechla jsem. To se mi nelíbilo, nechtěla jsem si s ní povídat, ale ona se tvářila jako že jinak s ní nepochodím. Ohlídla jsem se na Ryuka. Chvíli přemýšlel a pak nejistě přikývnul. ,,Je to tak okatá past, že to asi ani žádná past není...."
Jeho hláška postrádala logiku, ale přesto jsem váhavě přešla ke své zelenovlasé dvojnici a usadila se jen kousek od ní. Vosa s Ryukem zůstali stát nedaleko nás připravení hned vyrazit, kdyby bylo potřeba. Jako pojistku jsem měla ruku položenou na kunai, kdyby se Limetka přece jen rozhodla nějak nás podrazit.
Ale ona seděla, tvářila se nevinně a pozorovala vlastní prsty. ,,Je to docela sranda, že jsme si tak podobný, ne?" prohodila, jako bychom byly kamarádky ze školy.
,,Spíš haluz." odvětila jsem.
,,Další možnost, jak to brát. A přesto si nevybral mě...asi ta jizva."
,,To pochybuju. Ale když už je řeč o něm, kde je?"
Pokrčila rameny. ,,Nevím. Odvedli ho pryč...ale nebude daleko."
Nerozuměla jsem tomu. ,,Kdo ho odvedl? Copak tu nevelíš ty?"
,,Ani zdaleka ne. Já jsem jenom pěšák...všichni jsme pěšáci. A lidi, kteří s námi hrají hru jsou daleko mocnější a větší, než my."
,,Bohové?"
,,Ne, nemluvím o fiktivní víře." mávla rukou. ,,Ale jejich schopnosti nemají do božských daleko."
Povzdechla jsem. ,,Ne, že bych si nerada povídala, ale vůbec nechápu, proč mi to vykládáš."
Zasmála se a pohodila nazelenalými vlasy. ,,Představ si svůj život jako šachovnici. Ovládáš spoustu figurek a občas musíš i jednu obětovat, abys mohla dát šach mat. Já se dobrovolně stala takovou figurkou, kvůli pomstě a žárlivosti....a právě teď je čas, abych odešla z pole. Proboha, ty ani on jste mi za to vlastně nestáli....proč jsem to udělala?"
,,Udělala co?"
,,Všechno." rozesmála se. ,,Všechno a přitom vlastně nic, protože jsem jen pěšák."
Vyslala jsem nechápavý pohled k Vose a Ryukovi. Netvářili se o moc víc chápavěji než já. Myslím, že stejně jako mě jim přišla pomatená. Seděla tam a štěbetala, jako by jí hráblo. Přesto jsem se nemohla zbavit pocitu - dodneška nemůžu - že to tehdy neudělala proto, že by byla blázen. Udělala to proto, že prohlédla a poznala......a rozhodla se. V tomhle ohledu byla mnohem silnější, než já.
Dál se usmívala jako andílek na malbě v kostele. ,,Nemyslíš, že je to nádhera, být člověkem? Ty emoce, ta dobrodružství, to všechno - život. Nemyslíš, Aoi?"
,,Asi ano."
,,Ale pamatuj." zvedla ukazovák. ,,Člověk jsi jen do doby, dokud se můžeš sama rozhodovat. Pak ne, pak už ne."
,,A co jsi pak?"
Její oči byly smrtelně vážné, když se na mě podívala. ,,Démon."
Byla jsem z té konverzace nesvá. Ona se mi snažila něco říct, ale já nemohla přijít na to, co. A ona se zase neuměla vyžvejknout. Tyhle řeči o šachovnici, životu a démonech - co jsem si z toho měla přebrat?
,,Koichi, ty..."
,,Říkej mi Limetko. Jméno Koichi mi ukradli, ale na Limetku nikdo nesáhnul...to říkáš jen ty."
,,Fajn, Limetko. Co se vlastně stalo?"

Vstala a začala přecházet - pomalu, jako by váhala. ,,Otevřela jsem oči."
Bezva, to mi vážně pomohla. Bezradně jsem hledala pomoc u Jashiňáka s Vosou, ale vypadali pořád stejně zmateně. Celý to bylo zatraceně divný. Já jsem ale neměla čas, moje myšlenky patřily jen Sentarovi. Chtěla jsem ho obejmout, políbit a jít domů. Na filozofický debaty s Limetkou jsem neměla náladu, ale ona mě nutně potřebovala varovat.
Jo, varovat. Až dnes to vidím.
,,Dělala jsem pro Kabuta..." řekla po chvíli.
Zamračila jsem se. ,,O tom vím."
,,A on zase dělá pro někoho dalšího. Je to kolotoč, kolotoč ambicí a my jsme jen pěšáci..." už zase žvanila. Pak se trochu sebrala. ,,Je mi líto, co všechno jsem v životě udělala. A tím nemyslím jenom to, co jsem udělala tobě. Každý děláme v životě špatnosti....i empatičtí lidi jsou sobci, prohlašujeme se za hrdiny, děláme oběti - ale ne proto, že bychom opravdu toužili obětovat životy za druhé. To ne - taková lež! Děláme to, aby se o nás mluvilo, abychom byli slavní klaďasové a to je další sobectví. Každý dělá věci ze sobeckosti, ničí životy, využívá druhé. Nesnáším tenhle svět."
Teprve tehdy mi jí začalo být líto. ,,Limetko...co se ti skutečně stalo?"
,,Mě?" rozesmála se. ,,Na tom už nezáleží. Nezáleží na ničem. Jsme tu a nejde to vrátit nebo jak se to zpívá v té písničce. A já jsem pěšák."
,,Ti tví pěšáci už mě štvou....."
,,To nemusí." ujistila mě vesele. ,,Ty nejsi pěšák, Aoi, kdepak. Kabuto je věž, ale to ty taky nejsi. Nejsi ani dáma - ne-e, řekla bych, že dáma je Sentarou." její pohled zvážněl, i když blekotala nesmysly. ,,Poslyš, on ti bude tvrdit, že tvoje dítě je král. Aoi, to není pravda! Tvoje dítě je střelec, ne král. Ne král."
Naposledy, když mluvila o mým dítěti, zabila ho. Ale dneska už jsem opatrnější. Naklonila jsem se blíž. ,,Kdo je král?"
,,Tvoje vesnice. Chakrová a všichni tam." bez zjevnýho důvodu jí tekly slzy. ,,Náš domov je král. Aoi, nedovol, aby král padnul. To by byl šach mat pro toho, kdo hýbe figurkami."
,,Nedovolím, aby král padnul, to tě můžu ujistit." mimoděk jsem přešla do jejího slangu. ,,Ale když král je Chakrová a dáma Sentarou....kde jsem já?"
,,Ty nechápeš, jak do toho zapadáš?"
,,Ne."
Svěsila hlavu. ,,Pak Kabuto vyhraje. Dostaneš mat, Aoi."
,,O čem to mluvíš?! Nech těch hádanek, jestli mi chceš něco říct, tak...."
,,Hádanek?" nešťastně se na mě podívala. ,,No jo. Chápu, myslíš si, že jsem blázen. Nedivím se ti, pořád slyším, co říkám ale....prozřela jsem. A neumím to říct jinak."
,,Jsem si jistá, že by to šlo."
,,Ne." sklonila se ke mě. Ryuk udělal nepatrnej krok dopředu, ale zatím nezasahoval. ,,Aoi, já tu na tebe čekám, protože chci, abys mě osvobodila."

,,Osvobodila?" zopakovala jsem zmateně. ,,Limetko, já vůbec ničemu nerozumím."
,,Tenhle svět se řítí do temnoty." napřímila se a začala zase přecházet. ,,Dobré časy jsou pryč, přichází válka."
,,Byla spousta válek, přehnaly se a byl klid."
,,Některé války můžou trvat desítky roků," souhlasila. ,,Ale tohle je válka na celý lidský život. Hloupá. Nezbyde nikdo, kdo by bojoval. A všechny tyhle životy, tyhle pěšáky, mají v rukou ti, co hýbou figurkami. Ty to nevidíš, Aoi? Zlatý věk shinobi končí....my končíme. A to co přijde po nás budou jen kosti a popel. Blíží se hrůzy a my na ně nejsme připravení, ninjové vyvolali něco, co nebudou schopni zastavit. Techniky tak hrozné, že by navždycky měly zůstat v hlubinách pekla. Například tvá Pohroma.....ach můj bože, kdybys věděla to, co já!"
,,A co víš?"
,,Chceš vědět, co vím? Pak se musíš vrátit v čase, narodit se v mém těle a žít do tohohle okamžiku. Pak možná pochopíš."
Vstala jsem. ,,Je mi líto, ale já se nechytám a nemám času nazbyt. Musím najít Sentara a mám dojem, že mě jenom zdržuješ."
Mávla rukou. ,,O něj se neboj. Než jsem odešla, vydala jsem rozkazy. Nezabijou ho...ale to je tak všechno, co ti můžu slíbit."
,,No, aspoň něco."
,,Jeho budeš potřebovat. Já hlavně tak nějak cítím, že on tohle přežije." ušklíbla se. ,,Jo, on je ten typ. Na cestě bude krvácet, ale vyjde jako vítěz. My dvě ne," smutně se na mě podívala. ,,My dvě ne....já končím už teď....ale myslím, že ty půjdeš ještě daleko. Tak daleko po cestě, která už je nachystaná a proboha já vidím, jak na ni míříš, je vydlážděná zlem a smrtí a ty jdeš jako ovce na porážku! Ale nebudeš to ty, kdo bude trpět! Kdepak....ty, to ty, Modrý anděli, hýbeš figurkami, ty jsi ruka, co to řídí. Zabiješ všechny pěšáky!"
,,Cože udělám? Nech toho, děsíš mě!"
,,Správně, buď vyděšená, máš být proč." ujistila mě. ,,Nakonec taky padneš. Možná to bude pořád lepší, než to, co čeká Sentara. Dovedeš si představit, že stárne bez tebe? Dovedeš si představit, jak tě vlastní děti proklínají? Možná ani nebudeš mít hrob....prostě zmizíš. Ale neboj, všechno zmizí. Blížíme se do finále, jako supernova, co brzo exploduje."
,,Tohle nebudu dál poslouchat. Řekla jsi toho už dost."
Usmála se, jako bych jí pochválila vlasy. ,,Výborně, pak je čas."

,,Čas na co?" zeptala se rozladěně Vosa. ,,Aoi, tohle je vážně divný, pojďme."
,,Hned." ujistila jsem ji. ,,Limetko, máš poslední šanci říct mi, co chceš."
,,Ty hlupačko, řekla jsem ti všechno, co víc chceš?"
Povzdechla jsem. ,,Dobře. Beru. A teď pojď s námi."
,,Já nikam nejdu." posadila se zase na kámen. ,,Nechci žít s tím, co vím. Temnota se blíží, Duše démona se probudí každou chvíli. Pak, až vy budete trpět, já už budu mít umírání za sebou. Pak si na mě vzpomeňte. V době, kdy vy budete staří, vzpomeňte si na mě, vybavíte si mě tak, jak vypadám teď - mladou. Uvidíte ve mě symbol pravdy, který jste měli následovat." tasila svůj meč.
Vosa s Ryukem přiskočili ke mě, ale ona neměla v úmyslu útočit. Otočila meč rukojetí ke mě a podala mi ho. ,,Vezmi ho."
Nedůvěřivě jsem si zbraň prohlídla a pak ji opatrně, s očekáváním nebezpečí uchopila. Byla o něco těžší, než meč od Sasukeho, ale dobře vyvážená. ,,Co s tím mám dělat?"
Poklekla přede mě a já si začala dávat dohromady celou tuhle sentimentální scénu, kdy na mě vybalila všechno, co měla na srdci. Vyděšeně jsem ucouvla.
,,Nelekej se." řekla mi. ,,Svět, který má přijít je svět, který vidět nechci. Nechci v něm žít...nechci v něm umřít. Já jsem svou paní." podívala se mi do očí a usmála se. ,,A jako svobodná kunoichi žádám tebe, která jednou budeš pohromou pro všechny - pokud se nestane zázrak - abys mi pomohla odejít, dokud jsou tvoje ruce čisté a myšlenky dobré. Chci, abys to byla ty, kdo ukončí můj život a chci, aby sis ho pamatovala. Protože jakmile se zrodí Duše démona, budu já přízrakem, co tě bude pronásledovat."
Nevěřila jsem vlastním uším. ,,A po tomhle, cos mi řekla chceš, abych to udělala?!"
,,Věř mi, Aoi, že můj duch bude to nejpříjemnější, co na tebe v budoucnu čeká....na ruce, které přijdou o své figurky čeká vždy jen tma."
,,Nějaký určitější varování nemáš?"
,,Řekla jsem, co jsem musela. Nemůžu ti ušlapat cestičku. Tak to nefunguje." sklonila hlavu a shrnula vlasy na stranu. ,,Teď dělej, co musíš."

Obrátila jsem se na Ryuka s Vosou a moje oči je prosily o radu. Limetka klečela a čekala s tak ledovým klidem, že to bylo neuvěřitelně děsivý. A já držela její meč.
,,Neváhej." pobídla mě ještě. ,,Nežádám odpuštění. Naopak ti nabízím pomstu."
,,Vůbec se v tobě nevyznám." povzdechla jsem. ,,Ale nedokážu se teď už zlobit. Nežádáš, ale stejně ti ho dám."
Pousmála se. ,,Možná je naděje. Ale já tomu nevěřím." na podlaze pod ní se objevovaly menší, tmavý flíčky. Brečela. ,,Tak už si pospěš! Sentarou čeká."
Ryuk se ke mě naklonil. ,,Požádala tě o to jako ninja. Je to otázka cti, nemůžeš ji odmítnout."
Sevřela jsem čelišti. ,,Já vím..."
Vosa mi položila ruku na rameno. Byla pevná. ,,Udělej to, Aoi. Ale nezavírej oči - to je slušnost."
Jim se to kecalo. Tak dlouho jsem toužila po tom dostat Limetku do ruky a teď jsem to nedokázala. Nechtěla jsem ji zabít, ale ona pořád klečela a tak proklatě chladně čekala. Skoro hmatatelně se těšila, až to udělám. Jak říkám, tehdy jsem si myslela, že je šílená. Ale ona to měla v hlavě zatraceně v pořádku....
Předtím jsem nikdy nečekala, že skončí takhle....i když ona vlastně neskončila - jen stihla uniknout.
Nadechla jsem se a uchopila meč oběma rukama. Zvedla jsem ho vysoko, aby byl můj úder silnej a definitivní, abych nemusela tít víckrát. Bylo by to nepříjemný pro obě strany.
,,Slož svou čepel," začala jsem odříkávat fráze, co se běžně používaly u těchhle ceremonií. Pár poprav jsem viděla v Konoze, kdy ninja udělal chybu a z vlastní vůle se rozhodl umřít, aby nemusel snášet tu ostudu. ,,Odlož touhy, zbav se nenávisti. Nech vše v tomto životě, aby ses mohla zrodit znova čestnější a lepší, abys mohla napravit, co jsi zkazila. Staré rány se zhojí, nové se otevřou. Potkáš nové duše - buď jim bratrem. Začneš nový život - buď nám příkladem. Tvá chakra se otočí na hřbetě nebeského draka okolo slunce a měsíce a dá sílu novému tělu, které ty uděláš lepším."
Na poslední vteřinu jsem zaváhala. ,,Možná se ještě setkáme."
Naposledy, tiše zašeptala. ,,Snad ne...."
Pak jsem prudce sekla.

Když jsme vyšli zpátky na pláž, všechno okolo mi připadalo šedé a smutné, i když svítilo slunce. Rozhovor s Limetkou mi nechal něco před očima, skoro na dosah, ale když jsem to chtěla vidět, uniklo to. Ta melancholie se ve mě držela jako pytlík s jedem.
Zbytek naší skupiny se začal zase pomalu scházet. Koukali na mě a čekali, co udělám. Popravdě, v tu chvíli jsem nevěděla, co by se mělo podniknout dál. Po tom, co se stalo tam uvnitř jsem měla mozek jako vymytej.
Naštěstí se v tu chvíli objevila druhá trojice, kterou jsem poslala na výzvědy. Senzibil, co s něma byl přišel ke mě a lehce se uklonil. ,,Hime! Našli jsme stopu Tenshikage-sama."
To mě trochu vzpružilo. ,,Kde?"
,,Nedaleko odtud je ostrov. Na něm stojí starý hrad, bývalé sídlo pobřežního pána Zaisuho. Jsem si téměř jistý, že je pan Sentarou držen tam."
Naposledy jsem se ohlídla na vchod do jeskyně a s povzdechem přikývla. ,,Dobře. Jdeme hned tam."
,,Odpusťte, ale...." odvážila se jedna ze Shinigami. ,, Je to starý hrad. Ubránit nějakou budovu není moc těžké a nás je dvacet. Byl by zázrak, kdybychom ho dobyli...."
Střelila jsem po ní pohledem. ,,Proč myslíš?"
Znejistěla. ,,No....vždycky to tak bylo."
,,Jo." kývla jsem. ,,To bylo. Ale ještě nikdy se do toho neobuli Chakroví ninjové. Mám plán a povedu vás, ale musíte mi věřit. Ovládáte chakru jako nikdo na světě, žádná zeď není dost pevná ani vysoká. Rozhodněte se." obrátila jsem se ke zbytku. ,,Kdo si netroufáte, můžete jít domů. Já z toho nebudu vyvozovat žádný důsledky."
Neodešel nikdo. Holka, co předtím měla námitky se uklonila. ,,Omlouvám se, takhle jsem to nemyslela. Já zůstanu."
Nikdo už nic neříkal. Obrátila jsem se ještě k útesu a naposledy se očima rozloučila s hrobem kunoichi, která věděla víc. ,,Než odejdeme," promluvila jsem ke skupině. ,,Vyhoďte ten vchod do vzduchu. Ať už se dovnitř nikdo nikdy nedostane."


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 JuMi JuMi | Web | 26. srpna 2012 v 8:43 | Reagovat

Trošku smutné i když jsem ji v lásce neměla ale asi bych to nedokázala udělat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama