YD4 - Akuma no tamashi 29

25. srpna 2012 v 8:00 | Rin-chan |  Příběhy - YD4: Duše démona

Dobyvatelé



Hrad Zaisuho kdysi býval rodinným sídlem silného pobřežního klanu, kterej ovládal tohle území ještě před příchodem Chakrové. Myslím, že jeho poslední příslušníci umřeli zhruba zároveň s Hashiramovou generací. Od té doby tu nikdo nežil. Teď už z hradu zbývala jen hlavní, obytná část a několik kusů zdí, co dřív byly hradbami.
Stavba se nacházela na menším, skalnatém ostrůvku asi míli od pláže. Obklopovalo ho několik korálových útesů, takže muselo být těžký, jestli ne přímo nemožný přistát tu s lodí.
Stála jsem na pobřeží a očima přeměřovala vzdálenost k ostrovu, co se zvedal z vody. Vítr mi každou chvíli nahnal vlasy do obličeje, takže jsem je neustále nervózně odhrnovala, než mi došla trpělivost a zasukovala jsem je tak, že by podle všech fyzikálních zákonů už neměly jít rozčesat. Tým si dopřával poslední pauzu, než se pokusíme dostat dovnitř. Napadlo mě, jak je to vtipný - skoro typickej příklad pohádky, kdy princ a jeho věrní vysvobodí princeznu z hradu plného zlých banditů. Až na to, že princ jsem teď byla já. Kdyby tady byl Sentarou, zřejmě by protestoval, protože to on prostě dělá. Povzdechla jsem.
Už aby tady byl...
Vedle mě se postavil Ryuk. ,,Vsadím hlavu, že neustále hlídkují." prohlásil. ,,Ze zbytků těch hradeb musí vidět vodní plochu na stovky metrů daleko."
Přikývla jsem. ,,Můžou se dívat, jak chcou. Ale nás neuvidí."
,,Počítám, že máš plán, jak tam vpadnout, aniž by hlídky nepozabíjely polovinu oddílu, než se dostaneme nahoru?"
,,Možná." pousmála jsem se. ,,Prioritou ale je dostat se nepozorovaně tam. Moment překvapení pak bude na naší straně."
,,Jistě. A jak že to uděláme?"
Místo odpovědi jsem se otočila zpátky k oddílu. ,,Ještě chvíli seďte." řekla jsem, když se začali zvedat. ,,Trochu si to teď ujasníme, utvoříme dvě skupiny. Jedna bude sloužit pro infiltraci, druhá k boji. Komu by cokoliv nebylo jasný, skočte mi do řeči, já vám hlavu neurvu. To dělám jen Brodymu."
Několik ninjů se zasmálo.
,,Vy budete také bojovat, Aoi-hime?" zajímalo jednoho z nich.
,,Jenom pokud by to vypadalo vážně zle," opáčila jsem. ,,Jinak to zvládnete i beze mě. Ale nemějte strach, budu pořád s vámi."
,,Co když se vám něco stane?"
,,Lékaři zůstanou se mnou. Budou moje ochrana a v případě potřeby je budu moct rychle poslat pomoct vám, kdyby vás zranili."
Zřejmě mu to stačilo. ,,Dobře. To půjde."
,,Takže," pokračovala jsem. ,,Jste tu čtyři zdravotníci. Předpokládám, že sloužíte jako lékaři, protože ovládáte chakru líp než ostatní. Pokud někdo z vás má problémy s ovládáním nebo neumí chakru využít na něco jinýho, než medical ninjutsu, zvedněte ruku."
Váhavě se přihlásil jeden z nich.
,,Dobře, to nevadí. V tom případě potřebuju jednoho z vás ostatních, kdo je dobrej v manipulaci."
Jedna ze tří kunoichi kývla. ,,Troufnu si tvrdit, že jsem na tom o něco líp, než ostatní...."
,,Super. Takže ty a zbylí tři lékaři budete maskovat. Chci, abyste spojili svou chakru se světlem a ohýbali ho kolem nás, až poběžíme po vodě. Budete sledovat terén pod vámi a přizpůsobovat světlo každé vlnce. To nás skryje před hlídkami."
,,Chceš udělat neviditelnou celou skupinu?" ozvala se Vosa. ,,To je hodně těžká práce."
Kývla jsem. ,,Vím a proto jsou na to čtyři. Až tam dorazíme, tak už jsem zmínila, že lékaři bojovat nebudou. Zůstanete jako moje stráž a necháte si zbytek chakry výslovně pro léčení. A ty," obrátila jsem se na holku, co jsem k nim přiřadila. ,,Uvidíš, jak na tom budeš. Ale každá ruka se bude hodit."
,,Ano, hime."
,,Dál. Senzibilové, ty, ty a ty." ukázala jsem na tři ninji. ,, Potřebuju jen dva z vás. Kdo je služebně nejmladší?"
Podívali se po sobě, než se se ozval jeden z nich, docela mladej, černovlasej kluk. ,,Nejspíš já."
,,Dobře. Tímhle tě přiděluju k útočníkům. Zbylí dva, po cestě budete hlídat naše chakry. Až udělají lékaři s Imirou neviditelnou bublinu, budete zachytávat naše chakry a držet je uvnitř. Nedovolíte těm na hradě, aby nás ucítili moc brzo. Jasné?"
,,A co až dorazíme tam?" zeptal se jeden.
,,Hned to vysvětlím. Pokud nemáte někdo dotazy k cestě na ostrov?"
Zřejmě všichni pochopili, co mají dělat.

,,Tak jo, to bychom měli." když odečtu skupinu, co nás má krýt - asi už nebudou moct moc bojovat - zbývalo mi k dobytí hradu patnáct lidí. Čtrnáct, pominu-li Ryuka, kterýho budu potřebovat jinde. No...to je víc než dost.
Být tady Sentarou, asi by mi dal facku - jednou mi totiž vyprávěl, jak rubali jeden blbej hrad se stráží čítající padesát mužů, kteří dokázali zabít sto patnáct Sentarových vojáků, než padli.
Jenže tohle už byla zřícenina a my jsme nebyli samurajové. Až se se Sentarem znovu shledám, vysvětlím mu, jak se to dělá dneska.
,,Ryuku, o tobě vím, takže se teď nehlas. Kolik z vás má přirozenou zemskou chakru?" zeptala jsem se a optimisticky doufala v co největší číslo. Země je totiž nejobvyklejší. Nezklamali, přihlásilo se jich šest. ,,Skvělý. To je bomba. Co voda?"
Ta měla slabší zastoupení, vodu vlastnili čtyři včetně Vosy. Ovšem bylo to pořád docela dost pro můj záměr. Vítr, kterej jsem údajně taky chtěla započítat neměl nikdo. Pozdě jsem zalitovala, že tu není Brody.....naštěstí bez větru jsme se obešli. Možná si říkáte, proč to tak řeším, když všichni Chakroví ovládají do jisté míry všechny elementy. Je to proto, že to, co po nich budu chtít bude pro standart náročný. Bude lepší, aby to dělali lidi, co se narodili s nadáním pro daný elementy.
Klekla jsem do písku a nakreslila hrubej obrys hradu. ,,Teď se dívejte - když nebudete chápat, zeptejte se. Tohle jsou hradby, tady obytná část. Ryuku, hned, jak dorazíme chci, aby jsi zmizel ve zdech a našel Sentara. Použiješ co nejvíc svýho zacházení se zemí, abys stabilizoval a zpevnil místnost, kde bude zavřenej. My tu budovu zboříme, takže ho musíš ochránit."
Tvářil se znepokojeně, ale přikývnul. ,,To by nemělo být těžké, pokud se proti mě neopře přímo někdo z vás."
,,Neboj, nebudeme směřovat útoky nijak určitě." ujistila jsem ho. ,,Dáme ti na hledání a zajištění dvacet minut. Vyhovuje?"
,,Ano."
,,Dobře, tak dál. Skryjeme se pod útesem tady, na pláži pod hradem." ukázala jsem na jedno místo. ,,Vy tři, kteří máte vodní chakru, to znamená Mizuchi, Yanako a Tansa se přeplížíte sem. Podle polohy měsíce tam budete mít nejsilnější přílivové vlny. Chytíte je a společně nashromáždíte - v tu dobu už zaútočíme, takže nemusíte být přehnaně opatrní. Až vám dám signál, slijete celej hrad jednou velkou vlnou."
,,Oni tři? A co já?" ozvala se Vosa ublíženě. ,,Taky jsem vodňačka!"
,,Tebe potřebuju jinde, vydrž."
,,Ne, řekni mi to teď." dupla si.
Zasmála jsem se. ,,Dobře. Vezmeš si zbylých pět ninjů a až zemští s vodními zneškodní hlídky, chci, abyste vletěli přímo do hradu a udělali tam pořádnej bengál. Nezastavte se před ničím. Ty jsi šermířka, nebudeš mít problém a vy ostatní můžete použít, cokoliv se vám zachce. Když vám bude docházet chakra, vezměte si ji od nepřítele. Mají přesilu, takže žádný slitování."
,,Jaký bude signál?" ptal se Yanako z vodního týmu.
Pokynula jsem ke čtvrtýmu doktorovi, kterej si netroufnul dělat s ostatníma ochranu. ,,Bude u mě. Až mu řeknu, vypustí chakrový blesk. To zvládneš, že?"
,,Ano." přikývnul horlivě medik.
,,Bezva, vyřešeno. A konečně se dostávám i k vám, co ovládáte zemi. Budete nejdůležitější." ukázala jsem do písku na několik míst na obrázku. ,,Rozestoupíte se okolo. Jak dám povel k útoku - což bude po uplynutí dvaceti minut pro Ryuka - podtrhnete skálu pod hradbami. Hlídky nebudou mít na čem stát, vznikne chaos a v tu dobu by měla přijít vlna od vás." ukázala jsem na vodní tým. ,,V tom zmatku to spoustu obránců spláchne. Až se tak stane, nastoupíš ty, Voso a tvůj oddíl. Pobijte co nejvíc nepřátel. Dávejte při tom pozor, protože zemští budou drtit skálu, dokud se většina hradu nezřítí. Pak vám půjdou pomoct a v tu dobu už doufám, že budeme mít vyhráno."
,,Takže vy ten hrad nechcete dobýt," zasmála se Imira, která měla na starosti neviditelnej štít. ,,Ale rozbít!"
Kývla jsem. ,,Jo...tak nějak."
Vysokej, hnědovlasej týpek se zvednul a oprášil si kalhoty. ,,Tohle bude švanda."
Taky jsem vstala. ,,Dobře, víte všichni, kde máte být a co máte dělat?!"
Sborovej souhlas.
,,Bezva. Takže všichni ke mě, lékaři a Imira se postaví okolo nás. Senzibilové, soustřeďte se na skrývání chakry. Jdeme na moře!"

Ryuk mě znovu naložil a všichni společně jsme vstoupili na neklidnou, mořskou hladinu. Tváře doktorů, kteří se starali o ohýbání světla, aby nás skryli byly napjaté a soustředěné. Celá skupina se držela co nejblíž u sebe, aby se jutsu nemuselo roztahovat na příliš velkou plochu. Když jsme nebyli ani v polovině cesty, ze zatažené oblohy se začal snášet první déšť, což krycímu týmu ztížilo práci, jelikož se museli starat i o padající kapky. Protože kdyby hlídky z hradeb uviděli na vodě jeden jedinej kruh, kde se hladina nečeří deštěm a větrem, asi by jim to bylo trochu podezřelý, to určitě sami uznáte.
,,Vedete si skvěle. Vydržte jestě chvíli, jsme za polovinou." povzbudila jsem je. A nelhala jsem.
Ryuk se lehce ohlídnul. ,,Uvědomuješ si, že ti ninjové ti věří, že jo?"
,,Proč by neměli? Vždyť si vedou skvěle..."
,,Takhle jsem to nemyslel." obrátil se a zase koukal dopředu. ,,Dělají to, protože věří tvému plánu."
,,A ty v něm vidíš chybu?"
,,Ne...a to mě trochu děsí."
Zamračila jsem se. ,,Tak tohle mi rozeber. Prosím. Máme ještě pár minut, než budeme na místě."
,,Tobě nevrtá hlavou to, co říkala Koichi tam v jeskyni?"
,,Jasně, že jo. Ale nic mi to neříká. Tobě snad jo?"
,,Nejsem si jistý." oddychoval. ,,Varovala nás před něčím strašným, co má přijít. Nemůžu se zbavit dojmu, že nebyla tak šílená, jak vypadala."
,,A dál?"
,,No, napadá mě...pokud míříš na cestu zla nebo jak to říkala....může být fatální, že ti tihle lidé věří, Aoi. Budeš schopná je zradit?"
,,Co je to za otázku? Jasně, že ne!"
Už jsme se blížili k pobřeží ostrova. ,,To je dobře, snad. Tím si nemůžeme být jistí. Na scestí tě může svést cokoliv."
,,Ryuku," odpověděla jsem už poněkud rozladěně. ,,Já se nehodlám přetransformovat v žádnou bestii!"
,,Orochimaru taky nehodlal. A Uchiha Madara. Mám zmínit i Uchihu Sasukeho?"
,,Trochu se zapomínáš." prskla jsem.
,,Ne. Říkám to, protože jsem tvůj přítel."
,,Jo? Proto jmenuješ všechny zloduchy, se kterýma mám byť jenom trochu stejnou krev? Ty si myslíš, že budu jako oni?"
Odpověděl otázkou, v hlase napětí. ,,Co je to Duše démona, Aoi?"
Zarazila jsem se. ,,To nemám tušení."
,,No právě."
Náš rozhovor přerušila skutečnost, že jsme dosáhli ostrova. Měla jsem z Ryukových otázek a argumentů smíšené pocity takže jsem pořádně nevěděla, jestli jsem ráda, nebo nerada, že rozhovor skončil. I když, vzhledem k tomu, že poukazoval na tolik případů zla v mé rodině - i když Uchihové jsou hodně vzdálená rodina - tak se mi spíš ulevilo. Postavil mě na zem.
,,Skvěle." pochválila jsem je tiše. ,,Vydržte ještě chvíli. Postupte až ke skalní stěně a vy čtyři můžete shodit štít."
Tiše jsme se přesunuli pod skalnatej výstupek, ze kterýho vyrůstaly hradby a čtyři ninjové okolo skupiny přestali lámat světlo. To ale nevadilo, protože tady nás nemohl nikdo vidět. ,,Vy ještě vydržte." obrátila jsem se k senzibilům. ,,Ty zůstaneš s námi a ty doprovodíš vodní tým na jejich pozice. Chakru můžete přestat skrývat až začne útok. Jděte."
Tři manipulátoři se suitonem a jeden senzibil se poslušně oddělili od skupiny a zamířili k místu, které jsem jim předtím označila.
Kývla jsem na Ryuka. ,,Tvůj tah."
Beze slov zmizel v písku.

Těch dvacet minut, co jsme mu poskytli mi připadalo nesmírně nekonečných. Seděla jsem na zemi a čmárala do písku nejrůznější obrázky. Nikdo se neodvážil promluvit, všichni jsme se drželi co nejblíž u stěny, aby nás z hradeb nemohli zahlídnout.
Konečně uběhnul stanovenej čas a já usoudila, že už i vodní tým musí mít nahrabanejch pěknejch pár galonů vody. Vstala jsem a tiše pokynula ninjům, co měli na starost svým dotonem podtrhnout hradby. Okamžitě se rozestoupili a tiše vyčkávali.
Ještě naposledy jsem se zamyslela, jestli jsem na něco nezapomněla a když jsem i teď usoudila, že žádná mezera by tu být neměla, odlepila jsem se společně s mou osobní ochrankou lékařů, Vosou a jejím oddílem pěti ninjů od skály a hlasitě dala povel k útoku.
,,Strhněte to!"
Šest zemských ninjů zasealovalo skoro ve stejnou chvíli a pořádně dupli do země. Skála před náma začala praskat, od pláže až nahoru ke zdem rozkvetly složitý, černý pukliny. Několik prvních částí hradeb povolilo a začaly se z nich ozývat překvapené výkřiky. ,,Jsme pod útokem!"
,,Pokračujte!" zavelela jsem.
Další sealování, znovu nakopli matičku zemi jako by jim snad něco udělala. Teď už se hroutila většina zdí.
,,Ještě!"
Po třetím úderu se polovina hradu začala sypat do moře. Ninjové tam nahoře vyděšeně vykřikovali a občas po nás někdo hodil kunai nebo shuriken, kterýmu se dalo celkem dobře vyhnout - když už teda letěl správným směrem. Obrátila jsem se na doktora, co byl odpočatej, protože nepomáhal s ohýbáním světla. ,,Teď! Ten blesk!"
,,Samozřejmě!" kývnul, spojil ruce do tří pečetí a pak jednu paži vztáhnul k nebi. Trochu se zamračil, jak se musel soustředit, aby vypustil takovej chakrovej výboj, že bude vidět.
Musím uznat, že se mu to povedlo hezky. Zčernalý mračna nad náma osvítilo tyrkysový světlo, jako by je někdo vyfotil obřím foťákem. Podívala jsem se na Vosu. Opětovala mi klidnej pohled čímž mi dala najevo, že je připravená. Ukázala jsem nahoru. ,,Ardren říkal, že mu se Sentarem pomohli Limetčini červení ninjové! Budou tvůj největší problém!"
Zasmála se. ,,Ale Aoi! Já jsem Tygřice ze Skryté Mlžné, neohrožená Šermířka, do háje!"
Protočila jsem očima. Ta holka je prostě neskutečná, jak si věří!
Vzduch jako by náhle ztěžknul a trochu se utišil. Všichni jsme zvedli hlavy a uviděli ohromnou, vodní stěnu, co se nad hradem zvedla a svou modří tak zastínila ponuré nebe. Vlna byla zpěněná a plná rychlých, bílých výbojů, jak ji ovládali Chakroví. Vteřinu zůstala viset jako hrozba apokalypsy a pak se pomalu, drtivě převalila na hrad. Na vlastní oči jsem viděla dva z hlídky na hradbách, které smetla jako mravence.
Díky tomu, že Chakroví vlnu ovládali, nemuseli jsme se my nijak krýt. Ničivá povodeň nás minula, jako by kolem nás byla neviditelná zeď. Zato se v ohromných kaskádách valila přes hrad a pak zase ven, aby se vrátila do moře, odkud si ji ninjové vypůjčili. Pokynula jsem Vose. ,,Do nich!"
Radostně zavýskla: ,,Bylo načase! Za mnou, lenoši!"
Ona a její tým vyskákali nahoru po kamení tak svižně, jako by na ně nečekal boj ale poník z čokolády. Obrátila jsem se znovu k zemským ninjům. ,,Voda opadá, teď nesmíte polevit! Další zemětřesení!"

Seshora k nám seskočili tři nepřátelští ninjové. Prvního zachytil jeden z uživatelů Dotonu - jen tak mimochodem se otočil bokem a vrhnul na útočníka tři ostré, hliněné bodáky. Trefil se všema.
Dalším dvěma vyrazili naprosti dva lékaři a Imira. Věřila jsem, že to zvládnou a dál se věnovala zemským. ,,Naposledy, dejte do toho všechno!" křičela jsem přes vítr a ryk boje, co zuřil nad náma. ,,Strhněte co nejvíc skály a pak vy, kteří ještě budete mít sílu, jděte nahoru a pomozte ostatním!"
Podle rozkazu naposledy zasealovali. Obrátila jsem se k ninjovi, co předtím vyslal blesk. ,,Ty jsi nejčerstvější. Jdi k vodnímu týmu, seber ty, co nejsou unavení a taky švihejte nahoru! Možná tam bude pěkně horko!"
,,Ale když odejdu, kdo vás bude chránit?"
,,Mám tu ještě tři doktory a jednu kunoichi. Tak jdi!" pokusila jsem se ho povzbudit úsměvem.
Neochotně, ale přikývnul a rozběhl se vyplnit můj rozkaz.
Mezitím se dva medici a Imira vypořádali se dvěma odvážlivci, co se s náma chtěli poprat. Imira měla poraněnou paži, ale jinak byli všichni v pohodě. Ukázala jsem k blízké cestě, teď nehlídané, která vedla točitě po útesu až k hradní bráně. ,,Pojďte se mnou nahoru!"
Než jsme vystoupali o něco výš, zemský tým už se dávno přidal k bitvě uvnitř hradu. Zněly odtamtud výkřiky bolesti a vítězství a stěny se pořád pozvolna hroutily do moře. Asi v polovině kopce se do nás opřel bouřlivej, teplej vítr od oceánu a jako by změnil tlak vzduchu. Na chvilku se mi udělalo nevolno, hlava se mi zatočila a já si musela na okamžik kleknout, abych zabránila omdlení. Oni hned ale vyváděli, jako bych umírala.
,,Aoi-hime!" přiskočila ke mě Imira. ,,Jste v pořádku?"
Mávla jsem rukou a vynutila úsměv. ,,Jen drobná nevolnost. Bitva není vhodná pro těhotné."
Jeden z doktorů mi pomohl zase na nohy. ,,Já odjakživa tvrdím, že není vhodná ani pro ženy." prohlásil provokativně.
,,Opravdu?" zamračila se Ismira. ,,To říká někdo, koho stačí kopnout na jedno dobrý místo?"
,,No...to je taková jediná slabina." rozhodil rukama. ,,Vlastně právě proto jsem se stal lékařem. Ty do koulí nikdo nekope."
Vtipálek.

Když jsme došli nahoru, bylo už skoro dobojováno. Chakroví zvítězili, dodělávali poslední odpůrce a spoutali několik nepřátel, kteří se vzdali. Ti seděli v kruhu u hradní zdi a zarytě hleděli do země. Ostudy. Kakashi mě vždycky učil, že shinobi se nevzdává ani kdyby si pro něj přišla sama smrt osobně. Země byla celá popraskaná a plná skalních odštěpků, které uvolnil zemský tým. Jít tudy bylo docela o hubu.
Objevila se přede mnou Vosa, obrovskej meč utírala od krve. ,,Teda, to dovede člověka protáhnout!" usmála se. ,,Měli bychom to opakovat častěji!"
,,Trochu úcty." pokárala jsem ji. ,,Zabila jsi spoustu lidí."
,,Zabila jsem spoustu krys."
Povzdechla jsem. ,,Ztráty?"
,,Nic moc velkýho." opřela se o meč. ,,Většinu obránců spláchla ta vlna, my už jsme to šli jen douklízet. Přesto jsme přišli o dva ninji, aspoň co vím."
,,Červení ninjové?"
Zavrtěla hlavou. ,,Nebyli tu."
,,Bezva, o starost navíc." přehlídla jsem naše řady. ,,Koho jsme ztratili?"
,,Saiyu a Chisako. Saiyu byla moje podřízená, ale Chisako je senzibil."
Povzdechla jsem. ,,Jo, byl to senzibil, ale dělal i u Yokai. Škoda ho, byl dobrej."
Zvedla obočí. ,,Jak to ty můžeš vědět?"
,,No...žiju s Tenshikagem. Ten je mimochodem kde?"
,,No to se musíme poohlídnout po Ryukovi." odpověděla, vypíchla meč ze země a nasadila si ho do popruhů na zádech. ,,Řekla bych, že ho cítím odtamtud." ukázala ke vchodu do obytné části a chtěla se tam vydat.
,,E-e." zarazila jsem ji. ,,Potřebuju tě tady. Zajisti zajatce a postarej se, aby byli všichni pořádně ošetření."
,,Pffffff, proč já?"
,,Potřebuju tady někoho schopnýho."
,,Ach tak." nadmula se pýchou. ,,No jo, to děláš správně. Zařídím, aby byli všichni Chakroví ošetření."
,,I protivníci, Voso."
,,Proč? Nezaslouží si to."
,,To posoudíme pak." ukázala jsem na jednoho ze senzibilů, kterej vypadal v pořádku. ,,Ty, vysleduj Tenshikageho chakru. Dovedeš mě k němu."
Kývnul a zvednul se ze země, kde vsedě odpočíval. ,,Samozřejmě, hime."

Prošli jsme polorozpadlou halou obytné části hradu a na chvilku se zastavili před jednou z chodeb. Senzibil se rozhlídnul a ukázal na schodiště, které vedlo skrz podlahu někam dolů. ,,Tam."
Bez otázek jsem zamířila daným směrem a seběhla schody tak rychle, že jsem v břiše ucítila dvě nespokojený, slabý kopnutí. Chudina Tonda toho musela mít taky dost, že ji pořád její šílená matka tahá po všech čertech a teď s ní ještě skáče ze schodů. Bezděky jsem si na břicho položila jednu ruku, jako bych ho chtěla podržet, aby se tak netřáslo a pokračovala dál. Octli jsme se v kratší, široké chodbě s jednou loučí a mnoha dveřmi. Strop i stěny křižovaly tenší i tlustší černé pukliny, až na jednu zeď úplně vzadu. Neomylně jsem se vydala právě tam.
Našla jsem tam čtveratý, dřevěný dveře, pevně sbitý kovovýma obručema. Chytila jsem za kliku a zabrala. Pochopitelně byly zamčený.
,,Ryuku....?" hlesla jsem nejistě.
Asi tři vteřiny na to se ze zdi kousek ode mě vynořil jeho obličej. ,,To už je po všem?" zeptal se trochu malátně.
,,Jo. Zvládli jsme to." usmála jsem se. ,,Vidím, žes to tu podržel."
,,Bylo to o fous." přiznal. ,,Ale kobka stojí."
Kopla jsem do dveří. ,,Otevřeš to?"
Než stihnul odpovědět, senzibil, co mě doprovázel mě chytil za paži a lehce odtáhnul. ,,Ať si pan Ryuk odpočine. Bude mi potěšením roztřískat to osobně."
Ryuk vydechnul a vynořil se ze stěny úplně. Posadil se na zem a zavřel oči. ,,Díky. To máš u mě."
Usmál se a jeho pravá ruka zasvítila tyrkysově modrou chakrou, zformovanou do tvaru nože. Napřáhnul se a několikrát jí praštil do těžkých vrat.
Vletěla jsem dovnitř pomalu ještě dřív, než se rozpadly. Hladký, neporušený stěny tady vypadaly spíš jako by patřily do jinýho světa, a ne do téhle sesypané zříceniny. Ryuk odvedl vážně dobrou práci.
I v šeru jsem rozeznala postavu, ležící u zdi přímo naproti vchodu. Okamžitě jsem přiskočila blíž a zatřásla s ním. Málem jsem se rozplakala, když nezareagoval. Jeho kůže byla lepkavá potem a neuvěřitelně studená. Polila mě hrůza v obavách z nejhoršího.
,,Sentarou!" vykřikla jsem zoufale. ,,To jsem já, Yumi! Přišli jsme pro tebe, už je to dobrý, vrátíme se domů!"
Zase bez reakce. Tak mě to rozhodilo, že jsem úplně zapomněla, co bych měla dělat. Nenapadlo mě ani zkontrolovat tep či dech. Jen jsem s ním znovu zatřásla.
Naštěstí aspoň někdo tady měl rozum.
Ryuk se tiše objevil vedle mě a opatrně, přesto neodbytně mě odstrčil trochu stranou. ,,Udělej mi místo." zabručel.
,,Ryuku, udělej s ním něco! On se nehýbe!" stěží jsem ještě zadržovala slzy. ,,Je tak studený..."
Senzibil, co předtím prosekal dveře postoupil k nám. ,,Je mrtvý?" zeptal se věcně.
Ohlídla jsem se a zpražila ho zuřivým pohledem. ,,Jasně, že ne! Co tě to napadlo?! Ryuku?" otočila jsem se už mírněji k Jashiňákovi. ,,Že bude v pořádku?"
Nekonečné dvě vteřiny mlčel. Slyšela jsem vlastní tlukot srdce, který bilo jako splašený. Otočil se k senzibilovi. ,,Jdi nahoru a řekni Anitě, aby zařídila nějaká nosítka. Vyrobte je třeba z oblečení, to je jedno, prostě sem něco přineste."
,,Ano." odpověděl oslovený, naposledy kouknul na Sentarovo nehybné tělo a vyběhl ze dveří.
Začínala jsem být vážně nervózní. Zatřásla jsem Ryukovi s paží. ,,Tak co? Prosímtě, mluv!"
Zdálo se mi, i v té tmě, že se malinko, nepatrně pousmál. Ryuk se pousmál, chápete? To u normálního člověka znamená hysterickej záchvat smíchu! Zřejmě si musel taky oddechnout.
,,Uklidni se, nebo tu omdlíš ještě ty." zamumlal. ,,Není mrtvý."
Nekonečně se mi ulevilo. Pak jsem se zamračila. ,,Tos to nemohl říct dřív?!"
,,Napřed jsem to přece musel zjistit." usadil mě. ,,Ale není na tom zrovna růžově." lehce se dotknul Sentarových rtů. ,,Zřejmě hodně dlouho nedostal napít."
,,To napravíme."
,,To ano. Neboj se, Aoi, dokážeme ho dát dohromady, takže se seber." klidnil mě.
,,Jsem naprosto chladná."
,,Jo, to vidím. Proto máš sevřený pěsti. A ještě chvilku si ten ret kousej a spustíš si krvácení."
,, .....seš nějakej chytrej."
,,No jo, nejsem blond."
Přivřela jsem oči a pokusila se ho uškrtit pohledem jako Darth Vader. ,,Co jsi to...?"
Nevinně se otočil k východu z vězení. ,,Tak kde jsou s těmi nosítky?"

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 JuMi JuMi | Web | 26. srpna 2012 v 9:22 | Reagovat

No aspoň že ho už mají, už si můžu oddechnout trošku...už se těším co bude dál :)

2 Mai Mai | 26. srpna 2012 v 11:24 | Reagovat

Deníček je snad lepší než všechny knížky co jsem kdy četla!Je to tak napínavý,smutný,zábavný a skvěle napsaný,že to položí na lopatky i největšího melancholika na světě!Nemůžu se dočkat dalšího dílu. :)

3 Rin-chan Rin-chan | 26. srpna 2012 v 15:51 | Reagovat

[2]: Takovej komentar pokazde potesi =D Dekuju

4 Misu Misu | 26. srpna 2012 v 23:19 | Reagovat

Nooo ještě že ho našli :) sem si kvůli tobě ohryzala zbytek svých nehtů :D tak nic jako už se teším na další díleček:3 kterej je už zítra!! :D dám si kvůli tobě normálně i budíka :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama