YD4 - Akuma no tamashi 32

31. srpna 2012 v 8:00 | Rin-chan |  Příběhy - YD4: Duše démona

Už nejsi shinobi


Ráno mě vzbudilo to, co mi poslední týden sice chybělo, ale za běžných okolností jsem to nenáviděla. Hned za svítání totiž začal Sentarou vstávat. I ve spánku jsem slyšela, jak se chytil nočního stolku a ze všech sil se tahal do sedu. Otevřela jsem oči a sama se posadila. ,,Co blbneš?" vyjekla jsem udiveně. ,,Lež, ty kopyto."
,,Nechci už ležet." odsekl aniž by ustal v činnosti.
Vstala jsem a obešla postel na jeho stranu. Chytila jsem ho za paži a pomohla mu posadit se. Tvář měl mírně zkřivenou bolestí, ale tentokrát už nepovolil. Držel se mě jako klíště a zprudka oddychoval. Pomalu sešoupnul nohy na zem a chvíli tak počkal. Starostlivě jsem svraštila obočí. ,,Neměla bych zajít pro Kina nebo Ryuka? Pomůžou ti, já sama tě neudržím, kdybys...."
,,Jsem v pořádku." přerušil mě. ,,Musím to jen trochu rozchodit."
,,Máš slabý nohy."
,,Ale houby, všechno vidíš moc černě lásko. Ustup kousek." začal se pomalu zvedat. Pořád jsem ho držela za paži a snažila se mu pomoct. Trochu se o mě opřel, ale věděla jsem, že ne úplně, protože to bych asi šla do dřepu. On to věděl líp než já. Konečně stál na nohou, trochu rozechvěle, ale i tak to byl úspěch. Opíral se o noční stolek, druhou ruku měl kolem mých ramen a zhluboka dýchal. Několikrát zamrkal, jako by ostřil.
,,Točí se ti hlava." usoudila jsem. ,,Měl bys ještě počkat."
,,To je v pořádku. Za chvilku to bude dobrý." pomalu a nejistě se vydal ke dveřím. Šla jsem vedle něj, připravená udělat cokoliv, abych ho udržela na nohou kdyby zavrávoral. Po chvilce se mě ale pustil a opřel se o stěnu. ,,Zvládnu to sám."
Zvedla jsem obočí. ,,Tím si nejsem jistá."
Usmál se. ,,Dám si sprchu a vůbec se hodím do pořádku. Nechceš zatím udělat něco k jídlu?"
Pokrčila jsem rameny. ,,Pro mě za mě....ale varuju tě." vztyčila jsem ukazovák. ,,Jestli sebou v té sprše řízneš a něco si narazíš, tak ne, že tě polituju, ale naopak ti přidám."
,,Dohodnuto." vydechl pobaveně a dál se sunul ke koupelně.
Vzdychla jsem a zamířila dolů ze schodů.

Přesto, že bylo tak brzo, zarazily mě hlasy, co šly z kuchyně. Vkročila jsem tam zrovna, když se Xiaam zvonivě rozesmála. Byl to nefalšovanej a srdečnej smích, jakej jsem u ní ještě vůbec neslyšela. Měla jsem tak trochu co dělat, abych udržela spodní čelist v adekvátní poloze. Když jsem vstoupila, podívala se na mě mandlovýma očima a snažila se trochu uklidnit. Dolíčky, co jí vykvetly na tvářích ale ukrýt nemohla.
U linky stál Brody a měl ten svůj obvyklej, poťouchlej výraz. ,,Čemu se směješ? To se vážně stalo." ujišťoval ji. Podíval se na mě. ,,Ségra! Vzbudili jsme tě?"
,,Ne....co tu děláš tak brzo?" zeptala jsem se trochu udiveně a těkala pohledem z jednoho na druhýho.
Ukousnul si jablka, co držel v ruce. ,,Vrátil jsem se z mise a když už jsem šel kolem, řekl jsem si, že se stavím a poptám na švagrovo zdraví."
,,A že se nažereš." pokynula jsem rukou k ovoci, co držel těma svýma paviáníma rukama. ,,Typický."
,,Nebuď nepřejícná." sjel mě a zase si ukousnul. ,,Takže co Sentarou? Furt nic?"
Kývla jsem ke schodům. ,,Vzbudil se už včera trubko. Teď je v koupelně."
,,Fakt?! No to jsem si oddychnul. Už jsem se lek, že bysme tu na tebe zůstali sami."
,,Debile." přešla jsem k lednici a otevřela ji. ,,Všechno jsi sežral!"
,,Všechno ne, podívej," zvedl asi centimetrovej kousek zeleniny. ,,Mrkev."
Zůžila jsem oči a sevřela rty v pohledu ála Sasuke the Avenger. Xiaam zasáhla, než jsem mohla něco říct. ,,Zajdu pro jídlo." navrhla. ,,Stejně jsem se chtěla jít projít."
Kývla jsem. ,,Děkuju. Dám ti peníze."
Brody dojedl a odhodil ohryzek do koše. ,,No, tak já padám..."
,,Nikam, tady budeš." chytila jsem ho za límec. ,,Misi jsem ti zadávala já, takže ji rovnou odevzdáš. Sedni a čekej, hned budu u tebe."
,,Jak impertinentní."
Podívala jsem se na něj jako na blba. ,,Prosím? Odkud ty znáš výraz impertinentní?"
,,Našel jsem si ho v knížce o slovech." kdyby uměl zářit, určitě by v tu chvíli oslňoval i slepce, jak na sebe byl pyšnej.
Vyprskla jsem. ,,Myslíš slovník?"
Zjihl. ,,Drž hubu...."

Když Xiaam odešla, usadili jsme se u stolu a on mi předal honorář za jeho akci. Odpočítala jsem sedmdesát procent a vrátila mu to. ,,Tady máš plat."
,,Bezva!" poposedl a narval peníze do kapsy. ,,Hele, ta tvoje čínská pomocnice je celkem kus. Až k nevíře, že jsem ji neviděl v žádným z těch časáků pro dospělý, co roznášel po děcáku Oyasaru."
Zpražila jsem ho pohledem. ,,Klidně si táhni šmírovat do lázní, ale na Xiaam nic vytahovat nebudeš."
,,Neblbni, jen říkám, že se mi líbí."
Zasmála jsem se. ,,Brody, holku jako Xiaam nikdy nesbalíš."
,,Pche!" složil ruce za hlavu a pohodlně se opřel. ,,Prostě jí nakecám, že pořád posiluju, zbožňuju děti, pomáhám v dětským domově a sponzoruju útulek."
Odfrkla jsem. ,,No jo, to se na tebe určitě hned vrhne. Vždyť je starší, než ty."
,,Sentarou je taky chytřejší než ty a stejně sis troufla do něj jít."
Zrudla jsem vzteky. ,,Cos to řekl, švábe?!"
Na schodech se objevil Sentarou. Byl už oholenej a oblečenej, dokonce si vzal i čelenku. Šel dolů zvolna a jednou rukou se pořád opíral o zeď, kdyby se mu náhodou ještě chtěla zatočit hlava. Hned jsem vstala a vykročila k němu. Usmál se.
,,Dobrý, Yumi, zvládám to."
,,Švagře!" zahulákalo děcko. ,,Ty neplesnivíš!"
,,Kdepak." zasmál se žirafák. ,,Kdybych začal, dal bych ti vědět, neboj."
,,No to doufám. Jako kdybys chtěl, můžu ti prodat vočko nějaký plísně ze svejch starejch ponožek - to je kvalitní materiál, obrosteš celej za dvě hodiny. Vyjma očních bulev. Jdeš makat?"
,,Dnes ještě ne." zavrtěl hlavou. ,,Když to počkalo doteď, tak ještě jeden den Chakrová vydrží." podíval se na mě a v očích měl něco zvláštního.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem uhádla, na co myslí. Povzdychla jsem a mimoděk si pravou rukou pohladila vypoulený břicho. ,,Nechceš ještě počkat?"
,,Ne." odpověděl rozhodně. ,,Dokud tu Ardren bude, nebudu moct v klidu spát. A navíc by bylo neslušné nechat ho čekat, když on se mé role zhostil tak rychle."
Brody vstal. ,,To chci vidět!"
,,Na to zapomeň." zkrouhla jsem ho hned zkraje. Sentarou už zatím došel ke dveřím a nemotorně si nazouval boty. ,,Tohle nebude nic pro publikum. Ale kdybys chtěl být nápomocnej, bráško....já sama Sentara neudržím, ale ty jsi dost velkej. Pomůžeš mu dojít k vězení?"
Ochotně kývnul, ale Sentarou udělal rukou odmítavý gesto. ,,Není třeba, půjdu sám."
,,Na to nemáš dost síly."
,,Mě to nevadí." nechalo se slyšet děcko.
Sentarou se usmál. ,,Díky za péči, ale já nejsem dítě. Nechci, aby mě Chakroví viděli takhle. Až vyjdu z těch dveří, oni musí vědět, že jsem v pořádku a že se o ně dokážu nadále postarat."
Přešla jsem k němu a urovnala mu límec pláště. ,,Oni by to pochopili."
Brody se zasmál a podrbal se v blonďatých vlasech. ,,Kdyby bohové chtěli, abychom byli důstojní tvorové," prohlásil. ,,Nenechali by nás prdět během umírání."
Ani jeden z nás se neubránil úsměvu. Zabořila jsem obličej Sentarovi do hrudi a zavrtěla hlavou. ,,To je kus blba...."
,,To víš," rejplo si děcko. ,,Lidská blbost nezná hranic."
,,To zase pozor," namítnul Sentarou. ,,Náhodou zná. Na stupnici IQ je to mezi padesáti a šedesáti devíti body."
Odtáhla jsem se od něj. ,,Nějakej chytrej." povzdychla jsem. ,,Fajn, tak jdi...ale rychle, než si to zase rozmyslím."
Políbil mě na čelo a otevřel dveře.

Nikdy jsem neviděla Chakrové tvářit se tak šťastně, jako když se Sentarou objevil venku. Koukali na něj, jako by to byl Santa Claus...nebo tak něco. Šli jsme s Brodym těsně za ním a já byla při každým jeho kroku připravená ho zachytit, ale on nevypadal, že by se mu chtěly podlomit kolena. Neuvěřitelný, kolik síly vám dokáže dodat vědomí, že vás okolí rádo vidí. Šel pomalu a občas trochu zprudka vydechl, když ho přepadla nějaká bolest, ale na to, že vstal z postele teprve dneska si vedl vážně skvěle.
Dívala jsem se na něj a styděla se sama za sebe, že jsem si kdy dovolila pochybovat o jeho síle. Každej z nás někdy padne na kolena, co si budeme povídat, ale silní se z toho oklepou. Co nejdřív, co nejlíp a hlavně to ukážou světu. Chtěla bych být taková. Před pár lety, kdy se probudila moje pečeť a já zabíjela v táboře Listových jsem taky padla na kolena. Když mi řekli, co všechno jsem udělala, vzala jsem nůž a chtěla se zabít....Kakashi mi v tom tehdy zabránil, pokud si pamatujete. Sentarou, tehdy ještě jen v mé hlavě si to pamatuje moc dobře a i když o tom nikdy nemluvil, tak vím, že si to bude vždycky pamatovat a že to mi ze všech věcí, co jsem provedla nejvíc zazlíval. Teda, ze všech věcí, co jsem provedla před Pohromou.
Ale vy znáte Pohromu zatím jen jako to mega jutsu, kterým jsem zachránila Chakrovou. A já nebudu předbíhat, abych vám vysvětlila skutečnej význam toho slova, co už se navždycky ponese v paměti všech lidí v okruhu tisíce mil. Ještě ne, to si musíte počkat. Baví mě povídat o době, kdy jsem ještě byla Modrý anděl, proto mi to dopřejte o něco dýl.

Dorazili jsme k vězení a dva Shinigami nás uvedli pod zem, do cel vykládaných perletí. Na stráži v tu dobu nebyl Darasu, ale druhý z ninjů, který jsem pověřila hlídáním Ardrena, Sanamori. Na rozdíl od svého kolegy, kterej se většinu času na hlídce bavil vším možným, Sanamori stál vedle dveří a jeho oči hleděly do chodby, jako by je podpíraly dvě neviditelný párátka. Přísahala bych, že vůbec nemrknul.
Brody zůstal nahoře před vchodem a tak jsme vešli jen my dva. Když jsme se objevili dole, strážce údivem pootevřel pusu a uklonil se, jako by šlo o život. ,,Tenshikage-sama....nečekal jsem vás tak brzo. Pochopitelně, je dobře, že jste se tak rychle zotavil." dodal hned, asi abychom si nemysleli, že je zklamanej.
Sentarou kývnul. ,,Díky, Sanamori. Přišel jsem srovnat účty."
Ninja se ohlídnul na dveře, co hlídal a jeden koutek úst mu povyskočil do škodolibého úsměvu. ,,Já vám rozhodně nebudu stát v cestě." vytáhnul svazek klíčů a odemknul.
V žaludku jsem měla zvláštní pocit, zvědavost smíšenou s obavami. Byla jsem si skoro jistá, že Sentarou by nezabil nikoho se svázanýma rukama - neptejte se mě, proč přesně.....samurajové, no - takže ve mě tak nějak hlodalo, co vlastně zamýšlí udělat. Jenom jsem se modlila, že ho nenapadne sundat Ardrenovi pouta a vyříkat si to s ním jako s chlapem, protože to bych mezi ně asi vlítla a dupla Sentarovi na pastelky. Teď rozhodně nebyl ve stavu, kdy by dokázal bojovat.
Vešli jsme do cely. Sentarou se netvářil zrovna odvázaně, že jsem šla s ním, ale neřekl ani slovo, aby mě vyhnal. Obrátil se zpátky na Sanamoriho. ,,Budeme potřebovat nějaké světlo."
,,Zařídím to." slíbil shinobi a zmizel v chodbě.
Zamžourala jsem do známé temnoty Ardrenovy cely a v koutě, pořád tom samém, jsem zaznamenala skrčenou postavu. Sentarovi chyběla moje praxe a chvilku mu trvalo, než si jeho oči přivykly tmě. Přemístila jsem se ke stěně napravo, abych zavazela pokud možno co nejmíň. Něco mi ulpělo na obličeji, asi pavučina. Štítivě jsem ji smetla a modlila se, aby se mi její majitel neprocházel ve vlasech.

,,Takže," ozvalo se jízlivě. ,,Přece jenom jsi se probudil."
Sentarou se konečně zahleděl na to správné místo. ,,Těšil ses?"
,,Že odtud vypadnu? Jo, těšil. Nebo mě zabiješ přímo tady, jako krysu?"
,,Nic jiného nejsi." opřel se zády o stěnu. ,,Nebojoval jsi fér, ukradl jsi můj obličej. Vetřel ses ke mě domů. To dělají krysy."
Úšklebek. ,,Když myslíš." podíval se mým směrem. ,,Tenhle uplakánek je vážně ta samá osoba, kterou jsi postrádala? Pak se nedivím, že jsi mě prokoukla."
Rozhodla jsem se mu neodpovídat.
Sentarou se jen tiše zasmál. ,,Měl jsem čas přemýšlet. A dospěl jsem k názoru, že zabít tě nic nevyřeší. Nepoučí tě to. A poučení je to jediné, co tě ještě může zachránit před peklem, Ardrene. Vsaď hlavu, že uplakánek dnešního dne budeš ty."
,,Myslíš, že z tebe mám strach?" odplivnul Ardren. ,,Že se bojím tvých výhružek, tvé pověsti a tvých lidí? Vy mi nemůžete nic udělat."
,,Jsi si jistý?"
,,Bolest je moje druhá přirozenost." chvástal se. ,,Nemám z ní strach....vítám ji."
V tu chvíli vešel Sanamori s loučí, kterou umístil do držáku na stěně. Sentarou mu poděkoval, strážnej vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Poprvé od jeho uvěznění jsem Ardrena znovu viděla a ten pohled mi vzal dech.
V perleťových řetězech tam pořád ležel spoutanej Sentarou a třebaže jeho pohled byl zlostnější a zoufalejší, byli si podobní jako vejce vejci. Všimla jsem si, že i Sentara to zarazilo. Vrhl ke mě rychlý, chápavý pohled. Teď mu konečně plně docvaklo, proč jsme se všichni tak pletli a nepoznali, koho máme před sebou.
Přišel k němu a podíval se mu zblízka do tváře. ,,Tohle není obyčejné Henge." konstatoval.
Ardren zavrtěl hlavou. ,,Prodělal jsem kompletní přeměnu, pomocí mistra Kabuta. Tohle je teď moje pravá tvář."
,,Ne, pokud do toho mám co říct já." žirafák se narovnal. ,,Řekni Ardrene, proč tohle všechno? Co ti za to Kabuto slíbil?"

To, že jeho oči teď byly zelený nezměnilo nic na té dravosti, co mu byla přirozená. Jak jsem si toho mohla dřív nevšimnout? Odplivnul a zahleděl se přímo na mě. ,,To kvůli ní. Kabuto říkal, že ji musíme zabít, protože je nebezpečná. Slíbil mi, že když mu pomůžu, dostanu vaši vesnici." obrátil se zase na Sentara. ,,No nebyl by to dokonalej plivanec do tváře všem Kage? Uprchlík a vyděděnec vede vlastní vesnici. Vysmíval bych se jim kdykoliv by na mě pohlédli - a přitom si mysleli, že mluví s tebou."
,,Takže jsi chtěl moc." doplnil Sentarou.
,,Moc a zadostiučinění."
,,Aha. Takže Raidora a jeho senseie v Písečné jsi zabil, protože to mohlo zničit nás, nebo pro zadostiučinění?"
Šlehla jsem pohledem po Ardrenovi. I když to byl takovej zmetek, nenapadlo mě, že by doopravdy mohl mít prsty v té vraždě. On se jen usmál. ,,Na tom bylo hezké to, že jsem jednak posloužil plánu a jednak mohl rozsekat toho zkurvysyna, co mě urazil v aréně."
,,Nerozumím ti," přiznal Sentarou. ,,Chtěl jsi vést Chakrovou ale přitom jsi pomáhal Kabutovi, aby proti ní obrátil všechny národy. To nedává smysl."
,,Ale dává." ujistil ho Ardren. ,,Ve finále jsi měl ty - já - přiznat, že jsi objevil skupinu ninjů v Chakrové, co chtěli zničit ostatní, aby pozvedli vlastní vesnici. Aby sis usmířil ostatní národy, jako náhradu škody jsi měl vydat k soudu ji." pokynul ke mě. ,,Ostatní by ji popravili a konflikt by byl smazanej. A já bych byl Kage. Kdo ale mohl čekat že ta pitomá Koichi ti neusekne hlavu hned, jak se objevíš?"
Udělala jsem krok vpřed. ,,Protože Kabuto ji zradil. Myslím, že ona chtěla zabít jen mě - jenom ke mě cítila nenávist. Když se ale dozvěděla, že má padnout celá vesnice....ona nebyla zlá, pořád patřila do Chakrové a měla tu kamarády a tohle dovolit nechtěla. Proto nechala Sentara naživu, aby se mohl vrátit a odhalit tě dřív, než mě vydáš Spojenecké armádě."
,,Jsi hluchá nebo pitomá?" zavrčel. ,,Kabuto chtěl zničit jen tebe, ne vesnici."
,,Pitomej si ty." vmísil se Sentarou. ,,Pokud si myslíš, že by Chakroví nechali Yumi jen tak zabít. Vytáhli by proti ostatním, začala by další válka a i když bychom nakonec prohráli, protože je nás málo, vznikl by chaos a zemřela spousta lidí. Což by se mohlo Kabutovi hodit, ať už chce udělat cokoliv."
,,Já bych nedal povel k útoku."
,,Ardrene, stačil měsíc," zasmála jsem se. ,,A celá vesnice tě měla jako Kage plný zuby. Ještě chvíli a neposlouchali by tě vůbec. Kdyby chtěli, zadupou tě do země jako stádo nosorožců."
Sentarou se ušklíbnul. ,,Slyšel jsem, že mě - tebe - dokonce chtěli sesadit a zvolit si jako vůdce Yumi."
Otevřela jsem pusu. ,,Cože? O tom nic nevím."
,,Kinran mi to řekl. Každopádně, Ardrene, zařadil ses k té historické skvadře idiotů, kteří se nechali Kabutem využít a pak odhodit. Jemu na nikom nezáleží, chápeš? On od začátku tušil, že ti tohle neprojde a že tě dostaneme a přesto tě sem poslal. A to, co jsi udělal Yumi - chtěl jsi nás rozeštvat, že? Protože spolu jsme silnější a Kabuto i Koichi to ví."
Ardren mlčel, ale zřejmě si myslel svoje. Byl to nezvyk, vidět Sentarovu tvář takhle zamračenou a nenávistnou. Mátlo mě to. Jeden ležel na zemi a zuřil, druhej stál před ním a neprojevoval moc emocí. Stejná tvář, jinej člověk. Skoro jako já a Limetka.
,,Jenže Kabuto nakonec vyhraje." procedil mezi zuby Ardren. ,,Má tisíce plánů a vy se prostě nemůžete dostat přese všechny."
,,Asi máš pravdu," souhlasil Sentarou. ,,Ale ty se toho už účastnit nebudeš. Jako Tenshikage teď vynesu rozsudek, oficiální, který se zavede i do tvého spisu. Yumi, dosvědčíš moje slova a podepíšeš se pod ně?"
Přikývla jsem, sama napjatá, co má v úmyslu. I Ardren čekal, ale Sentarovo předchozí prohlášení, že ho nezabije mu zřejmě dodalo sebedůvěru a tak se pořád jaksi jízlivě usmíval. Musím přiznat, že ani já samotná jsem v tu chvíli neměla moc nápadů, co by mu mohl udělat horšího. Bolest není pro ninju skoro nic a zvlášť v Mlžné, odkud Ardren pocházel. Dřív tam genini byli vystavováni bojům mezi sebou a jen ti nejsilnější se pak mohli stát ninji.
Nikdy mě nenapadlo, že pravděpodobně i Vosa tímhle prošla. Kolik svých přátel asi musela zabít, aby si zasloužila žít?

Sentarou založil ruce na prsou. ,,Yanagisawo Ardrene," začal. ,,Za vraždu dvou Oblačných ninjů v době a na území aliance, za můj únos, krádež mé tváře a paktování se s jedním s největších nepřátel světa shinobi tě odsuzuju k trvalému odejmutí chakry. Chakroví ninjové ti definitivně zablokují všechny chakrovody a ty už nikdy nebudeš schopný provést ani jedno jediné jutsu."
Cítila jsem, jak mi svaly v obličeji tuhnou. I Ardren zblednul a jeho výraz se z přezíravého změnil na vyděšený.
Tohle bylo pro shinobiho horší než smrt. Milionkrát.
,,To nemůžeš!" zařval na Sentara. ,,Na to nemáš právo!"
,,Dál," pokračoval Sentarou nevzrušeně. ,,Abys nemohl využívat své podobnosti se mnou ti ještě dnes Yokai spálí obličej, aby na něm nezůstala jediná známka mých rysů. Pak tě vyženeme daleko za hranice. Je mi jedno, kam půjdeš, ale v naší zemi tě nechci už nikdy vidět. A doporučoval bych ti neukazovat se ani v Oblačné, protože neprodleně pošlu hlášení Raikagemu o tom, kdo skutečně zabil jeho lidi."
Řekl to, jako by rozhodoval o barvě bot, co si obuje a ne o lidským životě. Až mě zamrazilo z toho, jak krutej dokáže Sentarou být. Jasně, byl to samuraj, bojovník a taky Kage, takže musel umět i přitvrdit, ale vidět to v praxi, když se na mě většinu času dívá s láskou a starostlivostí byl rozdíl. Asi to bude znít divně a řeknete že jsem zvrácená, ale líbilo se mi to na něm.
Ardren zuřil a házel sebou. ,,Tohle neuděláš!" křičel. ,,To je.....to....to nejde! To nesmíš!"
Sentarou otevřel dveře ven a pokynul Sanamorimu. ,,Přiveď pět Yokai. Někoho, kdo umí trvale blokovat chakru a pár z vyslýchací jednotky, co ovládají oheň."
,,Rozkaz." slyšela jsem z chodby. Následovaly spěšné kroky někam pryč.
,,Ne! To ne!" Ardren se snažil udělat cokoliv, aby se vyprostil. ,,Prosím...já odejdu, navždycky! Už mě neuvidíte!"
,,To máš pravdu." kývnul Sentarou. Pak se podíval na mě a napjatě se pousmál. ,,Nech nás tady prosím."
Pozvedla jsem obočí. ,,Co chceš dělat?"
Pokrčil rameny. ,,Nechceš opakovat tu větu o chlapské ješitnosti, že ne? Nejsem tu jenom jako Tenshikage, tohle je taky osobní. Rozsudek jsem vynesl, tím končí oficialita a já bych s ním rád byl chvíli sám."
Ač nerada, přikývla jsem a vydala se ke dveřím.
,,Na závěr," slyšela jsem Sentara. ,,Ještě než odtud vypadneš - tě musím potrestat i za to poslední, co jsi provedl. Řekl jsem ti, ať se od Yumi držíš dál."
Naposled jsem se ve dveřích otočila, když jsem je zavírala. Sentarou dřepěl před Ardrenem a upřeně se mu díval do očí. Ardrenův vyvalenej pohled jsem znala, vídala jsem ho už dřív. Dodneška nevím, co za techniku to Sentarou používá, když se někomu podívá do očí. Jen vím, že ti lidi vždycky křičí a.....trpí. Ještě nikdo tomu neodolal. Moc ráda bych věděla, co jim ukazuje, nebo dělá, nebo prostě na čem je to celkově založený.
,,Pro příště si desetkrát rozmyslíš," slyšela jsem ještě. ,,Než zatáhneš do postele dívku, která ti nepatří."

Stála jsem vedle dveří do cely, opírala se o zeď a snažila se neslyšet řev, co šel zevnitř. Ardren místy křičel tak bolestně a zoufale, že jsem čekala, že Sentarou už skončí a spokojí se s tím, co udělal doteď. Ale vždycky následovalo chvilkový ticho a hned za ním další vlna skřeků.
Zanedlouho se v chodbě objevilo několik Yokai v čele s vysokým, ramenatým velitelem. Pocítila jsem úlevu, že už tomu učiní přítrž, protože podle mýho, na to, že se se mnou Ardren jen jednou vyspal už to vážně bylo trochu moc.
,,Aoi hime-sama." uklonil se velitel. Hned jsem poznala, že je to Ryuk a pousmála se.
,,Tarone-san. Dobře, že jste tu tak rychle."
Vrhl rychlý, chápavý pohled na dveře. ,,Tenshikage-sama je uvnitř?"
,,Co byste řekl?"
Další výkřik.
,,K čemu nás chtěl, když se, podle všeho, baví sám?"
Nemohla jsem tam už stát a dál to poslouchat. Z toho sklepního vzduchu a řevu se mi udělalo trochu nevolno a já dostala strach, aby mi Tonda třeba nevytlačila ze žaludku všechno jídlo a já tady neozdobila podlahu nudlema s tuňákem. Pokynula jsem hlavou k cele. ,,Řekne vám to sám. Omluvte mě."
Obešla jsem je a vydala se ke schodům. Ještě než jsem vyšla nahoru, slyšela jsem tlumený, přesto hlasitý Ardrenův výkřik.
,,Zabij mě! Prosím!"


Jenom kdyby vás to třeba zajímalo, dnes asi ve 2 ráno jsem kompletně dokončila celou 4. sérii. Takže by díly měly vycházet bez zádrhelu tak, jak doteď. Pokud ne, znamená to, že jsem nenastavila datum zveřejnění = pravděpodobně jsem mrtvá. Have a nice day =)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rokku Rokku | Web | 31. srpna 2012 v 10:11 | Reagovat

Další! Další! ^_^

2 Mai Mai | 31. srpna 2012 v 11:56 | Reagovat

Bezvadný,úžasný...nevím jak tvoje spisovatelské schopnosti popsat ale dokonalý.No jsem ráda že ten ču..k Ardren konečně dostane co mu patří. :) Ale chudák Limetka,tys mi ju zabila. :( :D

3 JuMi JuMi | Web | 10. září 2012 v 12:10 | Reagovat

To mu patří zmetkovi já bych se s ním nepárala smrt okamžitě :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama