YD5 - Saigai 13

20. června 2013 v 8:00 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

Mrtvý vítr


,,Tady bychom už měli být ostražitější." upozornila nás Reina, když jsme vyšlápli na menší, skalnatý pahorek a rozprostřela se před námi poušť. ,,Chakroví jsou stále považováni za hrozbu a tudy se neustále potloukají nějací oininové."
Satsuka se pousmála, což u ní nebylo moc často k vidění. ,,Tady jsem nebyla patnáct let...jaká škoda. Stačilo pár dní a celkem jsem si tu zemi zamilovala."
Zhluboka jsem se nadechla a hledala ten nostalgický pocit známého místa...marně. Něco tu bylo moc špatně. ,,Ten vítr..." vydechla jsem. ,,Nese pach kouře...chakra tady je mrtvá. Dřív vířila pouští. Pamatuju si, že když jsem tu kdysi byla...vždycky každé zrnko písku ševelilo Gaarovou přítomností. Ale teď..."
Reina zachmuřeně přikývla. ,,To válka. Zničila zemi víc, než si kdy budeme ochotni připustit. Krajina je mrtvá, toto už není Země větru, Hvězdooká. Je to jen poušť, nic víc. Nekonečné duny, šeptající hrozné příběhy o prolité krvi písečných ninů, kteří padli takřka před vlastním prahem."
Po jejích slovech padl na skupinu tíživý pocit. Ryuk se na ni zamračeně obrátil. ,,Ale aliance přece zvítězila...nebo snad ne?"
Neradostně přikývla, očividně ji drásalo pouhé pomyšlení na to, co se tu stalo. ,,Ano...v zásadě ano. Aliance zvítězila. Ale za strašlivou cenu několika desítek tisíců životů a záhuby těch, kterých si řady shinobi cenily víc, než hrdinů z heroických pověstí dávno zašlých časů Mudrce šesti cest. Díváte se na pole, kde umíraly legendy. Nějakých dvacet tři kilometrů tudy," ukázala mdle do pouště ,,stojí veliký pomník, na počest obrovské oběti pátého Kazekage, Gaary-sama. Však půjdeme okolo."
,,Dvacet tři....moment..." zarazila jsem se. ,,Tam někde je přece Písečná."
Reina se pochmurně usmála. ,,Ano, kdysi bývala."
,,Jakto, bývala?" trhla sebou Satsuka. My ostatní jsme mlčeli.
,,Kniha Andormu, kapitola osmá: Zkáza pouštního větru." šeptala Reina. ,,Nepříteli vrazit do zad nůž, to plánovalo vůdců pět, však krví platil každý muž, co ocitnul se na dohled. Přišla stěna ohně nekonečná, mocná bijuu v žáru upéct, budiž toto pravda věčná, neměl nikdo šanci utéct. Uhořelo tisíc bojovníků, jen zhouba přišla s dalším ránem, a aliance tu svou dýku, ochutnala vlastním chřtánem."
Nikdo z nás pochopitelně nemohl přesně vědět, co se tu stalo, ale verše nenapovídaly nic příjemného. Stěna ohně může být cokoliv, možná nějaké mocné jutsu na bázi tohohle elementu...kdo ví. Každopádně, pokud upálilo tisíce bojovníků zaráz, musel ho seslat někdo tak silný, že stonásobně předčil snad všechny shinobi, co jsem znala.
,,Dost poezie." zavrčel konečně Sen. ,,Nemáme čas. Co se tu stalo je možná smutné, ale, odpusťte, Yumi - nás to teď nemusí zajímat."
Přikývla jsem. ,,Pravda. Pospěšme si - před západem slunce bych ráda rozbila tábor někde u Pí....u trosek Písečné vesnice." opravila jsem se stísněně. ,,Chápu, že jste celý den nejedli a neodpočívali, ale pevně věřím, že jsem si vybrala lidi, co to ještě ten kousek vydrží."
Satsuka se ušklíbla. ,,Dvacet kilometrů je prd! Uběhla bych klidně i stovku!"
,,Vsadím se, že ne rychleji, než já." popíchla ji Reina.
Sen se zasmál. ,,Ať tak nebo tak, první budu já." a s tím vyrazil. Obě mu hned byly v patách.
Ryuk cosi zabrblal. Když jsem se ho zeptala, co říkal, odpověděl: ,,Neříkal jsem nic podstatného. Jenom 'ta mládež...'."
Zasmála jsem se. ,,V jejich věku jsme bývali ještě horší."
,,Zdá se to už hodně dávno."
,,Ale notak, Ryuku - my přece nejsme staří."
,,Ty ne," přiznal upřímně. ,,Vypadáš přesně tak, jako když ti bylo devatenáct. Ale já už šedivím."
,,Jak se na tvých vlasech projevuje šedivění prosimtě?"
,,Dost keců, jdeme."
Během několika málo vteřin byl pahorek, z něhož jsme se rozhlíželi prázdný.

Cesta pouští byla vyčerpávající, ale hnala nás dopředu zvědavost - co vlastně najdeme, až dorazíme k místu, kde stávala Písečná? Jak by někdo mohl zničit ty obrovské hradby a vesnici za nimi?
Jen Reina věděla, co přesně se skrývá před námi, ale mlčela. Oceňovala jsem to - ať už je to cokoliv, chci to vidět na vlastní oči.
K večeru se začínal zvedat vítr a proti vlnícímu se slunci, zabarvujícímu nebe do krvavě rudých odstínů bylo vidět vzdušné proudy, nesoucí s sebou obláčky písku. Na okamžik jsem se zastavila a zahleděla se k západu.
,,Písečná bouře!" zavolala jsem. ,,Do hodiny je tu! Přidejte!"
,,Hodina nám k Písečné stačí!" odvětila Satsuka.
,,Můžeme jenom doufat, že se tam někde dá ukrýt!" mínil Sen.
Reina to nekomentovala. Mohlo to znamenat, že tiše souhlasí, nebo taky že nám nechce brát iluze. Nepřemýšlela jsem nad tím, běžela jsem dál. Sice závodili jen Reina, Satsuka a Sen, ale já se tak trochu ješitně rozhodla, že jim ukážu, co to znamená skutečnou rychlost. Nedalo mi moc práce je předběhnout, i když Sen se nevzdával tak snadno. Nade mnou ale vyhrát nemohl.
Nakonec, technicky vzato, nezvítězili jsme nikdo, protože jsme nestihli doběhnout do trosek Písečné. Písek se zvedl rychleji, než jsme mysleli a ač jsme se snažili, co to šlo, nebylo možné dál pokračovat, teda pokud jste nechtěli přijít o oči. Naštěstí se před námi zvedla jakási hora, vysoká, připomínající zkamenělou vodní vlnu nebo tak něco. Reina se pousmála.
,,Jsme dvacet minut od cíle."
,,Nemůžeme takhle dál." oponoval Sen. ,,Měli bychom zastavit."
,,Dá se tu schovat." souhlasila lovkyně. ,,Bylo by to asi nejrozumnější."
Bleskově jsem to promyslela. ,,Dobře. Bude to asi nejlepší řešení. Rozbijeme tábor přímo pod hřebenem toho útvaru, zdá se, že je tam relativní závětří! Sene!"
Odpověděl okamžitě. ,,Slyším!"
Přes řev bouře se nedalo, než na sebe hulákat. ,,Ty a já zajistíme oblast! Neočekávám, že by tu někdo byl, ale jistota je jistota!"
,,Rozkaz!"

Když jsme se vrátili, zbytek naší skupiny už měl z několika kousků dřeva vybudovanej jakejsi primitivní přístřešek u stěny podivného masivu. Sen dorazil jen pár minut po mě a stejně jako já nenašel v okolí žádnou hrozbu. Zdálo se, že bouře ustává a Ryuk dokonce prorokoval, že nejpozději za hodinu a půl bude po všem. Usnesli jsme se, že i přesto bude nejlepší přečkat noc tady, v ruinách se pak už nezastavovat a prostě pokračovat dál na jih. Nakonec jsme se dohodli na hlídkách - první měl Sen, po něm Satsuka, Ryuk, Reina a nad ránem já. Nikdo neměl námitky, Sen se posadil k okraji přístřešku z několika větví, čelem do pouště a my ostatní jsme se uložili ke spánku.
Řev bouře a kvílení větru mě kupodivu uspával. Bylo mi tak nějak útulno, ale zároveň smutno. Jednak jsem moc postrádala Sentara a jednak mě objímal podivný smutek toho místa, které jsem dřív znala a teď už nepoznávala. Co se ve válce vůbec stalo?
Mohla snad být ještě strašlivější, než Druhá nebo Třetí tajná světová válka, u kterých se dějepisci vždycky předháněli, která si vyžádala děsivější daň?
A jestli ano, tak jakého zla ještě bude člověk schopný dosáhnout, než zničí dočista všechno? Jak příšerná jutsu budou ještě vymyšlena...a nebo snad byla ta stěna ohně vrchol, ať už to znamená cokoliv?
Odpovědi jsem nevěděla. A co bylo děsivější, nevěděla je ani Duše démona...nebo možná nechtěla vědět. A pokud budoucnost svým způsobem děsila i ji - JI - co strašného přinese ostatním?
Pozitivní bylo, že Duše démona by zřejmě nebyla naprostým koncem. Těžce negativní byla ale představa, co horšího by být mohlo.

Vzbudila jsem se sama od sebe, protože jsem nebyla zvyklá na tolik spánku, když jsem byla mimo vesnici. Bouře už se uklidnila, cítila jsem jen čistý, noční vzduch. Vstala jsem a po čtyřech vylezla z provizorního přístřešku, abych se trochu protáhla.
Měsíc byl skoro v úplňku a ledově prozařoval písečnou planinu, kam až mi tma dovolila dohlédnout. Překvapivě byla skutečně jasná noc, ozářený písek připomínal spíš sníh. Krátce jsem si vzpomněla na ledové hory, které jsme kdysi museli projít k Shangri-la.
Rozhlédla jsem se a uviděla Reinu asi dvacet metrů od přístřešku. Seděla v tureckém sedu čelem k masivu, u nějž jsme tábořili a vypadala, jako by si povídala sama pro sebe. Na jednu stranu jsem ji nechtěla rušit, na stranu druhou jsem měla plno otázek. Zamířila jsem k ní.
Věděla jsem jistě, že si mě všimla už dřív, ale nepromluvila, dokud jsem nestála přímo u ní. Měla tichý, trochu zasněný hlas.
,,Vaše hlídka začíná až za hodinu, Hvězdooká."
S úšklebkem jsem se podívala na nebe. ,,Hvězdooká...kéž bych měla tak krásný oči, jako jsou ony." prohlížela jsem si hvězdy. ,,Bylo by to asi děsivý, ale hezký. Můžu?"
Přikývla. ,,Posaďte se."
Sesunula jsem se vedle ní a zadívala se do stejnýho místa, jako ona. ,,Hodně zvláštní skála." poznamenala jsem. V měsíční záři se zdálo, jako by celý útvar byl ledovec, protože se o něj stříbřitě lámalo světlo, místy se pokoušející proniknout do jeho matných hlubin. ,,Nepamatuju si, že by tu dřív byla."
,,Není to skála." opáčila. ,,A máte pravdu, dřív tu nebyla."
Podívala jsem se na ni, ale ona pořád zírala před sebe. ,,Povíš mi o ní něco víc?" zeptala jsem se tiše. ,,Co se tu skutečně stalo?"
Nadechla se, zhluboka, všimla jsem si husí kůže na jejích pažích. ,,Aliance," začala ztěžka ,,se dozvěděla o výpadu několika oddílů nepřátel, kteří měli v plánu napadnout velitelství senzibilů - čili Písečnou. Poslali sem část armády pod vedením pátého Kazekage; Gaary-sama." hlas jí ztěžknul, objevila se v něm bolest a soucit s těmi, kdo tu zemřeli. ,,Byla to past."
,,Jaká past?"
,,Čekalo tu na ně mnohem víc nepřátel, než jen pár oddílů, Pomocí techniky Edo tensei oživil Uchiha Obito celý svůj klan - všechny kdo kdy žili a zemřeli, všichni tu byli. Pomocí zlomku síly, ukradnuté Ocasým seslali společné ohnivé jutsu nevídaných rozměrů. Každý, kdo se nacházel v okolí sta mil byl spálen na popel, přeživší z té části armády, nejblíž téhle hranici vypověděli, že to bylo jako by se z pouště vzneslo slunce." ústa se jí lehce zkřivila. ,,Uprostřed noci byl náhle den, ohnivé inferno zalilo víc než polovinu území. Spolklo nejen oddíl obránců, kteří neměli šanci, ale i samotnou Písečnou. Byla to tehdy drtivá ztráta pro alianci, toho dne ztratili spojenecké síly víc než třetinu vojsk. A mrtvých by možná bylo ještě víc, kdyby tu nebyl pátý Kazekage."
Fascinovaně jsem na ni zírala a čekala, co řekne dál. Protože mlčela až moc dlouho na můj vkus, pobídla jsem ji. ,,Jak mohl Gaara vzdorovat ohni tisíce Uchihů?"
Zaklonila hlavu, nejdřív jsem myslela, že se dívá na hvězdy, ale ona pozorovala tu nepřirozenou, lesklou horu. ,,Takhle, Hvězdooká. Zvedni oči a podívej se na nezměrnou moc Větrnného stínu, která se v jednom okamžiku stala jeho největším triumfem a zároveň hrobkou."
Nechápala jsem, ale to zřejmě čekala, protože zanedlouho pokračovala.
,,Gaara zvedl část pouště jako štít proti ohni. Musel vědět, že to pro něj bude fatální, protože...."
,,Oheň a písek." podotkla jsem.
Přikývla. ,,Celá ta vlna písku okolo něj se při styku s ohněm stala obrovskou horou skla - skla, které tu vidíš. Zabránilo to žáru, aby se rozšířil na zbytky prchající armády, ale Kazekage zůstal uvězněný přímo uprostřed. Nechal zatavit sám sebe, aby ochránil svoje podřízené a to je tak odvážné rozhodnutí, které by dokázal jen málokterý dnešní vůdce. Je někde tam." ukázala prstem kamsi do středu skleněného obra. ,,Nemůžeme ho vidět, na to je sklo moc zakalené. Ale je tam - všichni to ví. Tam někde zemřel jen pár týdnů před koncem bitvy."
Šokovaně jsem zírala. Nedokázala jsem si představit, že by se tohle mohlo skutečně stát. Teda, moc jsem Gaaru neznala, ale přesto....o tomhle můžete číst v knížkách, ale jinak existujete s tím, že takovýhle věci se v realitě nedějou. Leda v pohádkách. Nebo nějakých bájích, ale pomyšlení, že vy osobně jste znali podobného hrdinu je...no, celkem neuvěřitelné.
,,Gaara byl obdivuhodný člověk." prohlásila. ,,Takoví jen tak neumírají - vsadím se, že jeho srdce tam někde pořád bije."
,,Možná." zabručela jsem. Nechtěla jsem té dívce brát její romantické iluze o osobním idolu, i když mi jako lékařské kunoichi bylo nad slunce jasné, co se děje s lidskou kůží a masem, když přijde do styku s něčím, jako je vařící pryskyřice, olej, nebo, nedej bože, roztavené sklo. Pokud bylo to, co mi říkala pravda, pak Gaara zemřel během pár minut tak bolestně a nelidsky, že by ho Reina nepoznala ani kdyby o něj zakolpla - takové věci jsem jí ale vykládat nemohla. Pokud si představovala Gaaru tak jak vypadal za života, zamrzlého ve skle s poklidným výrazem ve tváři, tak ať, takový obrázek ničit nebudu.

Z úvah nás vytrhlo děsivé zařvání odkudsi ze tmy v dálce. Naskočila mi husí kůže, marně jsem očima pátrala po projasněné krajině a snažila se spatřit zvíře, co tak příšerně zavylo, ale zřejmě bylo ještě daleko.
,,Shukaku." konstatovala Reina, jako by se nic nedělo. ,,Jediný tvor, co tu žije."
,,Volně?" trochu mě to zaskočilo. ,,Bez Jinchuurikiho? Jak se sem dostal? Vždyť..."
,,Uchiha Obito ukradl chakry všech devíti démonů." vysvětlovala. To jsem ještě věděla. ,,Když byl poražen, démoni se vrátili, kam patří. Shukaku sem do pouště, bloudí tu napůl šílený a ničí všechno, co se k němu přiblíží. Takhle daleko by ale neměl být nebezpečný a já pevně věřím, že ho dokážeme včas zaznamenat a utéct. Jak jsem říkala, je trochu pomatený, je už v podstatě jen stínem toho, čím býval dřív, takže bych skutečně neměla velké obavy, Hvězdooká."
Přikývla jsem. ,,Nemám obavy. Co další bijuu?"
,,Nekomata dostal nového Jinchuuriki, shinobi jménem Yorichi. Je to syn vůdce ninjů, kteří dřív bývali Bleskoví. Sanbi brázdí moře okolo Půlměsíčního ostrova, o Čtyřocasém já osobně nic nevím. Pětiocasého polapili docela nedávno, jeho Jinchuuriki je nějaká tříletá holčička, Raijuu se někam ztratil. Sedmiocasý byl naposledy spatřen někde na severu, Osmiocasý je stále u Killer-Bee-sama a Kyuubiho nadále ovládá Uzumaki Naruto."
,,Uzumaki Naruto?" skoro jsem se zasmála, jak mě to jméno potěšilo. ,,On ještě žije?"
,,Samozřejmě."
,,A stal se aspoň Hokage, jak chtěl?"
Lehce se zamračila. ,,No, totiž tehdy...."
Přerušil ji další řev z pouště, tentokrát o poznání blíž. Obloha začínala blednout, prokecaly jsme zbytek její hlídky a část mé. Z přístřešku se vyhrabala Satsuka a ostražitě se zadívala směrem, odkud se ozývalo vytí šíleného démona bez pána.
,,Co to je?"
,,Ať už je to cokoliv," ozval se Ryuk, který se vynořil hned za ní. ,,Není to moc daleko."
Reina přikývla. ,,Asi nás ucítil...ale to by nemělo vadit, když hned odejdeme. Není natolik příčetný, aby nás pronásledoval."
Vstala jsem a oprášila si ze zadku zbytky písku. ,,Snad máš pravdu. Probuďte Sena, budeme pokračovat v cestě."
Ještě než jsem to dořekla se ven vyhrabal i Lovec démonů. ,,Jsem vzhůru." oznámil trochu rozespale. ,,Připravený okamžitě vyjít."
Usmála jsem se. ,,Fajn. Seberte svoje věci a hned vyrážíme. Shukaku by sice neměl být moc nebezpečný, ale nebudeme nic riskovat. Nemám zájem se tu s ním pobít."
Ryuk zvedl obočí. ,,Shukaku?"
Mávla jsem rukou. ,,Popovídáme si po cestě. Teď bych byla ráda, kdybychom se co nejdřív uklidili."
,,To já taky." odfrkla Satsuka. ,,Z tohohle místa se mi chce umřít." pronesla teatrálně. Sen se zasmál.
Mrkla jsem na skleněnou skálu, čnící z písku. ,,Jo, to mě taky." zabručela jsem si sama pro sebe. Chtěla jsem se skla dotknout, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Opravdu nepůsobilo zrovna vesele...především to vědomí, že se někde tam hluboko nachází ostatky člověka, kterého jsem znala.

Podařilo se nám vyrazit do tří minut. Těch pár kusů dřeva, ze kterých jsme večer postavili ten chatrnej přístřešek jsme zase poházeli všude okolo - jen pro jistotu. Ani náhodnej vandrák nemusí vědět, že jsme tu byli.

Když jsme dorazili k místu, kde předtím stála Písečná, slunce už stálo nad tím ubíjejícím mořem písku a zatím nevinnými, narůžovělými červánky věštilo nadcházející perný den.
Kdysi veliká vesnice byla teď zakrytá haldou písku, zbytky hradeb byly spálené na uhel a pobořené. Prošli jsme dovnitř bez jakýchkoliv potíží nebo nutnosti použití chakry. Radši jsem ani nepřemýšlela nad tím, že pod nánosem písku, po kterým šlapeme musí být desítky koster civilistů, co se tady schovávali před válkou venku.
Ne vážně, nevěřili byste, jaká hrstka pobouraných zdí se může stát z jedné z největších vesnic. Sama sobě jsem dala za úkol pořádně vyzpovídat Reinu, až bude čas. Za války se musela stát spousta věcí a já jich chtěla co nejvíc poznat. Začínala jsem chápat, že naše bariéra není zase takový zlo, za jaký jsem ji měla. Celou dobu jsem myslela, že je na tom vnější svět o něco líp a teď jsem nestačila mrkat. Aliance možná vyhrála, ale podle mýho názoru prožitý hrůzy zlomily ducha snad všech shinobi. Snad se alespoň dokázali radovat, když se roznesla zpráva, že je po všem. I když kdo ví.
Mimochodem jsem se zadívala do trosek kdysi zřejmě vysoké věže, teď napůl pohřbené v písku. Měla jsem pocit, jako bych tam uviděla záblesk červené barvy a nedovedla pochopit, co by to mohlo být. Z dálky to vypadalo, jako nějakej závěs. Oddělila jsem se od skupiny a přišla blíž, abych se podívala.
Na zemi uvnitř půlkruhu zdí ležela kouřově červená přikrývka, písek okolo ní byl rozbombardovaný od něčích nohou. Nedávno. Sehnula jsem se a sáhla na pokrývku - byla teplá. Slunce sem ale ještě nemohlo svítit, protože prasklina ve zdi, kterou jsem vešla byla orientovaná na sever. Někdo tam musel spát a náš příchod ho zřejmě probudil.
Nějaký pobuda?
V tu ránu mi ale někde v hlavě třeskla Duše démona: Nebezpečí!
Hned jsem vycouvala a otočila se zpátky k týmu. ,,Satsuko, Ryuku!" vykřikla jsem. ,,Dávejte po.....!" poslední tři písmena jsem spolkla a následně je transformovala do vyděšeného výkřiku, když mě zezadu něčí ruce chytily okolo krku.
První, co mě v tu chvíli napadlo bylo: Jak je možný, že jsem necítila jeho chakru?
Cukla jsem sebou ve snaze se vyprostit, ale útočník jen zesílil sevření. Byl zřejmě vyšší než já (to není zas tak neobvyklý), protože jsem zanedlouho kopala nohama ve vzduchu. Matně jsem viděla, že na zbytek skupiny zaútočilo pár postav v pískově hnědým oblečení a docvaklo mi, že mají moc práce na to, abych se od nich dočkala pomoci.
Nijak extra mi to nevadilo. Už jsem myslela dál.
Doteď jsem oběma rukama držela předloktí, který mi drtilo krk, což byla sice pochopitelná reakce, ale neefektivní obrana. Pravou rukou jsem se pustila, sáhla k pasu, vytáhla kunai a vší silou ho zabodla do postavy za sebou. Ucítila jsem, jak nůž zajel do masa a slyšela, jak chlap, co mě přepadnul zanadával.
Nevyřadilo ho to na dlouho, ale vteřina, kdy mě pustil stačila. Dopadla jsem na zem, přikrčila se, podkopla mu nohy a když sebou plesknul na záda, přiložila jsem mu čepel kunaie ke krku.
Na vteřinu jsem se ohlídla, abych se ujistila, že jsou mí přátelé v pořádku a on toho zneužil. Silná ruka mě chytila za zápěstí a vykroutila z něj nůž. Vzápětí jsem schytala pěst do obličeje, až mě to o kousek odhodilo. Plácla jsem sebou do písku a překvapeně zamrkala - rána byla tak silná, že se mi na chvíli zatmělo před očima. Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem já ta, kdo měl na krku nůž. Sebrala jsem trochu chakry a vyslala ji proti němu, abych ho ze sebe odhodila.
Dovedete si představit, jak mě překvapilo, když se moje snaha nesetkala se žádným výsledkem. Zkusila jsem to znovu - a nic. Jako bych nic nedělala. Moje chakra prostě nefungovala - a to byl sakra problém.
Zlostně jsem zaklela. Tohle bude ještě zajímavý.
Zřejmě jsme nenarazili na jen tak ledajaký tuláky...

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama