YD5 - Saigai 14

6. července 2013 v 17:58 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

Pár zvratů


Útočník byl naprosto imunní vůči jakékoliv chakře, kterou jsem proti němu použila. I přes vážnost situace jsem se neubránila celkem veselé myšlence, jak je strašně nádherné, že budu muset oprášit svoje mizerný taijutsu v boji proti někomu silnějšímu, než jsou třináctiletí genini.
Popadla jsem do hrsti trochu písku a mrštila jím protivníkovi do tváře. Jeho sevření o něco povolilo, mrskla jsem sebou jako užovka, odsunula se tak, abych vytvořila mezi kunaiem a svou krční tepnou dostatečnou vzdálenost a provedla prvek sebeobrany, který umím ze všech nejlíp. A kterým jsem tak trochu vyhlášená. Moje holeň, na cestu vyzbrojená železným chráničem ho tvrdě naklepla do toho nejcitlivějšího místa. Ke cti tomu prevítovi musím uznat, že ho to zbrzdilo jen na několik málo vteřin, což asi vyžadovalo neuvěřitelnou míru sebeovládání vzhledem k tomu, jak vytrénovanej švih v té noze mám.
Stačilo mi to ale abych se mu odkulila z dosahu a vyskočila na nohy. Moje šance se tak o něco zvýšily teď, když jsem se neplácala v písku se stokilovým chlapem na sobě. Konečně jsem si ho taky mohla prohlídnout.
Byl to chlápek zhruba stejně velkej jako Kakashi, takže prcek, ale pořád mě o dost převyšoval. Měl na sobě maskáč v různých odstínech béžové a hnědé, kterej, co si pamatuju, používali ninjové pro skrývání se v poušti. Neviděla jsem jeho vlasy, ale podle pozvraceníhodného, slizkého retro kníru ve stylu Günthera byl černovlasej. Přikrčil se proti mě, pevně sevřel kunai a vyčkával, jestli podniknu útok. Mrknutím mimo jsem zaznamenala, že zbytek mé skupiny bojuje proti dalším ninjům. V rychlosti jsem jich napočítala šest.
Obrátila jsem pozornost zpátky ke svému protivníkovi. ,,Jen procházíme, nechceme se bít."
Neodpověděl, na scéně se objevil někdo další. Zpoza trosek jedné z budov vystoupila vysoká štíhlá žena zhruba tak stará, jako já. Měla rudé vlasy a jedovaté, šedé oči. Okolnosti nasvědčovaly tomu, že je vůdkyně skupiny.
,,Nechceme se bít." zparodovala mě pichlavě. ,,Další uřvané děcko v řadách shinobi. Kde máš rodiče, holčičko?"
Nechápu, co si ta kráva o sobě myslela. ,,Komu říkáš děcko, fosilie zkvašená?" odsekla jsem a úplně zapomněla na to, že bych neměla nikoho zbytečně provokovat.
Slyšela jsem, jak se Sen ovládal, aby se nezačal nahlas smát.
Ona se jen pousmála. ,,Sladké. Tak to štěně umí i štěkat. Za chvíli se přesvědčíme, jestli dokáže taky kňučet." její pozornost se obrátila na Reinu. ,,Moje trpělivost je u konce, panenko."
Reina se mračila, po obvyklé vlídnosti nebyla v jejím obličeji ani stopa. ,,Jakmile mám úkol, tak ho dokončím. Nehledě na pot a krev, co na to budu muset vynaložit."
,,Vynaložíš hodně krve, to jo." souhlasila ta šlápota. ,,Říkala jsem otci, že je pitomost posílat nás hlídkovat sem, ale jak se ukázalo...ptáček se chytil."
Neudržela jsem se. Teatrálně jsem vyvalila oči. ,,Cože?" když se na mě všichni podívali, zmateně jsem koukla na Ryuka. ,,Slyšels? Tahle mumie má ještě otce!"
,,Slyšel." jako vždycky mi notoval s ponuře vážnou tváří. ,,Vzhledem k tomu, že tady ta dáma vykazuje prvky člověka kromaňonského, nedovedu si představit, kam až musí sahat životní linie jejího otce."
,,No mi povidej. Ten bude starej jak černý uhlí."
Satsuka se plácla do čela. ,,Sensei....vy jste nenapravitelná!"
,,Sensei!" prskla rudovláska. ,,Tohle pískle, že je něčí sensei? Edore, přiveď mi ji sem, ať si ji prohlídnu."
Günther se pohnul mým směrem. Varovně jsem vztyčila ukazovák. ,,Jestli na mě mákneš, urvu ti ten senza knír, frajere."
,,Já bych jí věřil." podotknul Ryuk.

Následně nám bylo dopřáno seznámit se i s posledním členem přepadové skupiny. Za tou panovačnou mrchou vystoupil chlápek okolo třicítky, o něco menší než ona, ale stejně rudovlasej. Podoba byla nepopiratelná, museli to být sourozenci.
,,Co to je za randál, takhle po ránu?" mračil se. Když uviděl naši skupinu, obklíčenou, trochu se zarazil. Pak jeho oči našly Reinu. ,,To je ta lovkyně, co se nás drží jak klíště."
,,Máš postřeh." utrousila pichlavě jeho sestra. Mohl by tu holku vůbec někdo mít rád?
Reina hrdě zvedla bradu. ,,Pokud jste to skutečně vy, kdo ukradl svitek, tak ano - já jsem ta, kvůli které rozestavujete tyhle směšné hlídky."
,,Směšné hlídky vás ale nakonec laply." opáčil ledabyle. ,,Neměla jsi chodit až sem...ani s posilou." přejel nás pohledem. U mě se zastavil.
,,Ty, blondýno," oslovil mě. ,,Pojď blíž."
Vyprskla jsem. ,,Ani mě nehne."
,,Takhle oprsklá je celou dobu." informovala ho jeho zřejmě sestra. ,,Měli bychom ji trochu naučit úctě."
Ignoroval ji, o pár kroků se přiblížil. Jeho obočí se setkalo nad chlapecky pravidelným nosem. ,,Kdo jsou tvoji rodiče?"
,,Co to máte v rodině za postižení, ptát se na rodiče?" vylítla jsem. ,,Co vám, ksakru, je do mých rodičů?"
Šlápota se sladce usmála. ,,Pravděpodobně to byly mandelinky.
Hodila jsem po ní ledovým pohledem. ,,I kdyby, alespoň se narodili v tomhle miléniu. A vůbec, vrať se do jeskyně, tady se baví Homo sapiens."
,,Nezkoušej se s ní hádat, Esuko," umlčel ji její bratr právě, když se nadechovala k odpovědi. ,,Pokud je moje podezření ohledně její identity správné, tak stejně žádnou slovní potyčku nevyhraješ. Pořádně se na ni podívej. Ten obličej...nepřipomíná ti někoho?"
Esuka, jak se ta fúrie nejspíš jmenovala zaostřila. ,,Ani ne."
,,Ale no tak, snaž se. Blond vlasy, její výška...jen oči si představ hnědé."
,,Teď, když o tom mluvíš....možná...pátou Hokage."
,,Přesně. A jediná osoba, co vypadala skoro na chlup stejně jako Pátá byla Aoi tenshi." udiveně se pousmál. ,,Ty jsi její dcera, že? Je tvoje matka Modrý anděl?"
,,Lol." slyšela jsem Ryuka.
Satsuka se prostě začala smát. Hodila jsem na ni vražedný obličej - ztichla.
,,Tohle drzý pískle, že je dcera Modrého anděla a Skrytého v chakře?" zasmála se Esuka. ,,To je adoptovaná, ne? Kdyby ji viděla Aoi tenshi jak tu stojí a pyskuje, jedinou fackou by jí urazila hlavu."
,,Lol." zase Ryuk. ,,Lol na druhou. Ukaž nám, jak si urazíš hlavu, prosím."
,,Ryuku!" sykla jsem, tváře červené.
,,Dám ti dvacku."
,,Ne!"
,,Tak třicet..."
,,Nech toho!"
,,Čtyřicet, poslední nabídka."
,,Tak Ryuku, prosím! Tohle není vtipný!"
,,Proč by mělo být?" ptal se trochu zmateně ten zrzoun.
Esuka netrpělivě přešlápla. ,,Koho to zajímá, Kitaku? Ať jsou ti před námi kdokoliv, skončeme to. Hlavně zatni tipec té lovkyni, ať máme pokoj."
Reina se pousmála. ,,Zkuste to."
,,Chystáme se, neměj strach."
,,Dávám vám šanci vrátit svitek," zkusila to Reina diplomaticky. ,,A odejít bez postihu. Ten artefakt je pro mě cennější, než vaše mrtvoly. Když odmítnete, pak budeme bojovat."
,,Vy moc bojovat nebudete." oslovil nás Esučin bratr, pravděpodobně Kitaku. ,,Jste obklíčeni."
Sen se pousmál. ,,Zřejmě nevíte, kdo stojí před vámi. Chcete se utkat se skupinou z Chakrové."
,,To si uvědomujeme." ujistil ho Kitaku. ,,Tamta s tím ledovým ksichtem to má na čelence."
Satsuka cosi zavrčela, ale nebylo jí rozumět. Pomyslela jsem si, že 'ledovej ksicht' je celkem trefný označení, ale nahlas jsem to říct nemohla.
,,O to snazší to pro nás bude." usmála se Esuka. ,,Chakroví shinobi jsou proti nám jen puchýře na patách mikrobů, žijících na bleše, poskakující po prašivém, toulavém psu."
,,Nádherně kýčovitá slovní hříčka, která zajisté vyždímala tvůj slovník, obsahující oslnivých deset krutopřísných nadávek." usmála jsem se. ,,To jsi vymyslela úplně sama?"
,,Proč si myslíte, že právě my budeme tak snadná kořist?" ozval se Sen.
,,Už jsem to řekla." opáčila ledově. ,,Jste Chakroví."
,,No a?"
,,Využíváte k boji především chakru."
,,No jo," poznamenal suše Ryuk. ,,Teď jak to zmiňujete tak nahlas, uvědomuju si, že to zní celkem logicky..."
Zbožňuju Ryuka a jeho hlášky. Tady se pozná ta stará dobrá old school naší bývalé party.
Kitaku se zasmál. ,,Jsem rád, že to berete s humorem. Vymyslete vtipy na vlastní umírání, protože právě chakra bude váš největší nepřítel."
Protočila jsem očima. ,,Vymyslete vtipy na vlastní umírání.....vážně, lidi, to mají všichni z vaší rodiny tak blbý hlášky?"
Esuka stiskla rty a ukázala na mě. ,,Předvedu ti, co naše rodina dokáže, blondýno. Užij si tu hezkou tvářičku, než ti ji sedřu z lebky...ale až skončím s touhle." obrátila se k Reině. ,,Ten svitek už nikdy nenajdeš."
Reina se rozkročila a zaujala bojový postoj. ,,To bych se na to podívala. Pořád vyhrožuješ, ale už by bylo načase zaútočit, nemyslíš?"
Esuka se usmála. ,,Na ně." řekla prostě.

Günther, co mě měl prve na starosti se na mě znovu vyřítil. Odrazila jsem se a přistála na nedaleké, polorozbořené zdi. Tam jsem se znovu odpíchla a tasila meč. Prudce se zasekl o jeho kunai, až mě na vteřinku oslepily jiskry, co od čepelí odlétly.
Začala jsem formovat chakru do očí. ,,Genjutsu: Aoi...."
Ze soustředění mě vytrhl Reinin bolestivý výkřik. Uvolnila jsem ruku s mečem a ohnala se okolo sebe, abych dostala útočníka dál. Pak jsem se teprve podívala, co se děje. Napřed mi to mozek vůbec nepobral.
Reina pořád stála, ale kolena se jí podlomila. Vyděšeně zírala na dlouhý, růžový krystal, který jako jehla vyrůstal ze země a jeho špice se skrz její levej bok tyčila ke slunci. Z rány vytékalo jen trochu krve, ale rozlévala se po stěnách krystalu jako podivná mapa. Nedovedla jsem si vysvětlit, proč je Reina probodnutá krystalem - není to snad ona, kdo ovládá Shouton?
,,To bylo velice rychlé." poznamenala Esuka pichlavě.
,,Ještě jsem neskončila." ujistila ji Reina a jediným trhnutím se osvobodila. Na vteřinu jsem přivřela oči, když se její obličej pokřivil bolestí. Teprve teď začala řádně krvácet. Odkašlala. ,,Už chápu....proto jsem vás nemohla najít....to vysvětluje vaše zakrývání chakry."
,,A taky to jejich vychloubání." dokončil Ryuk mrzutě a odhodil kunai, kterým se mu před pár vteřinami podařilo říznout nepřítele a který chtěl zřejmě použít na svůj rituál. ,,Aoi, ať tě ani nenapadne dokončit tu iluzi. Teda pokud nechceš strávit zbytek života v kómatu."
,,Obrací proti nám naši chakru...a jutsu." řekla Reina. ,,Dokonce i můj Shouton...jak dokážete zvrátit kekkei genkai?" její poslední otázka byla adresovaná Kitakuovi.
Pokrčil rameny. ,,To je zase naše kekkei genkai. Už chápete? Nemáte šanci. Protože jste tak moc závislí na chakře, jsme už teď vítězové, jelikož cokoliv použijete pohltíme a obrátíme proti vám. Tohle je pravá síla klanu Naraku." rozpřáhnul ruce aby tak do své řeči zahrnul celou skupinu. ,,Jsme na vzestupu, ten svitek je poslední stupínek k naší dokonalosti a vy, Chakroví, proti nám nemůžete bojovat."
To měl pravdu, alespoň u mě, protože klan s takovou specializací musí být famózní v taijutsu. Jelikož neprodukujou vlastní chakru, ale jen kradou cizí, musí být přípraveni na to, že jejich protivník je přestane zásobovat jakmile na to přijde a oni budou muset bojovat jen zbraněmi...a nemusím snad opakovat, co to znamená pro mě. Usmyslela jsem si, že budu prozatím hrát na defenzivu a budu doufat, že se ten Günther unaví dřív než já. Moje občasná hyperaktivita je totiž to jediný, s čím bych mohla operovat.
Zatímco já střádala svoje nouzové plány, Satsuka odfrkla a jedním trhnutím otevřela oba svoje železné vějíře. Okamžitě se na nich rozzářila blána z chakry. ,,To není pravda, že nemůžeme bojovat." zavrčela a jeden koutek úst se jí zvedl do úsměvu. ,,Já můžu."
Esuka si ji pohrdavě změřila. ,,Kdo si myslíš že jsi, děvenko?"
,,Jsem naprostý unikát." odpověděla Satsuka temně a naznačila, ať se semkneme k sobě, že se hodlá stát hlavní obrannou linií. ,,Pro můj styl zatím není jméno. Takže pro lidi, jako jste vy se já můžu stát noční můrou."
Nenechala nikoho nic říct a sama se vrhla do boje. Máchla vějířem proti jednomu z nepřátel, ten se pokusil zneutralizovat jeho chakru. Jenže pokud si pamatujete, i Satsuka vstřebává a ruší soupeřovu chakru. To, co ten řadový Naraku obrátil proti ní si zase přežvejkala a protože to byla původně její mateřská chakra, zpracovala to do silnějšího a efektnějšího útoku. Než to chlápek zaznamenal, už nevěřícně valil oči na chakrový vějíř, co mu páral břicho.
Kitaku sebou prudce trhnul. ,,Poyo!" vykřikl panicky jméno svého spolubojovníka. Marně. Poyo nebo jak už plazil slezinu.
Na Satsuku se rozběhnul další, už opatrnější. Záhy se k němu přidal Kitaku, takže na ni doráželi dva. Její mrštnosti se ale nemohli vyrovnat, Satsuka vždycky pilně drtila taijutsu a byla si naprosto jistá každým krokem, co udělala. Dokázala to už před léty, když málem zatočila s Kinranem.
,,Pomozte jí!" houkla jsem na Sena s Ryukem. ,,Narakové nedokážou sami produkovat chakru, jinak by se Satsukou neměli takovou práci. Spoléhají se jen na taijutsu - vy musíte taky! Žádná justu!"
,,Rozkaz!" zvolal Sen, už v útoku. Ryuk neodpověděl, prostě vletěl mezi dva nepřátelské shinobi.
Já se otočila k Reině, která se chystala čelit Esuce s celkem silně krvácející ránou. Kdybych měla příležitost chytit ji za ruku, dokázala bych na ni nasměrovat svoje léčení ze země. ,,Reino!" strhla jsem na sebe její pozornost. ,,Musíme se dostat k sobě!"
Günther po mě chňápnul, jen taktak jsem mu uklouzla z dosahu.
,,Ty nikam nepůjdeš! Já jsem tvůj soupeř!" oznámil mi, jedním dechem se napřáhnul a udeřil na můj hrudní koš.

Naštěstí jsem byla dost rychlá na to, abych před jeho pěstí zkřížila ruce a zabránila tak nejhoršímu. Přesto byl silnější a jeho úder mě mírně vyvedl z rovnováhy. Všimla jsem si, že jeho pěst letí zleva, poddala se té ztrátě stability a padla do písku jako pytel brambor. To ho překvapilo, nečekal, že bych dobrovolně spadla. Přesto se rychle vzpamatoval a pokusil se na mě dupnout. Odkulila jsem se, chytila se ho za kotník, prosmýkla se mu mezi nohama a zezadu ho silně kopla do podkolenní jamky. Podařilo se mi tak dostat ho do kleku.
Rychle jsem se vymrštila, chytila ho pod krkem a pokusila se ho podříznout kunaiem. Byl ale dost pohotovej, protože mě popadl za vlasy a přehodil přes sebe tak, že jsem před ním rázem ležela natažená jako placka. Vzápětí spojil ruce, propletl prsty a udeřil mi na břicho jako palicí. Vyjel ze mě ječivej skřek, křečovitě jsem zamrkala a marně se pokoušela zvednout. Aby si byl úplně jistej, že má navrch, zvedl mě a znovu se mnou práskl o zem tak, abych zády narazila na jeden z ležících šutrů. Ochromila mě nejen bolest, ale navíc jsem si vyrazila dech.
Potřebovala jsem čas, abych se dala dohromady a shromáždila jsem trochu chakry. Jasně, že ne na vytvoření nějakýho jutsu, to by nemělo efekt - jen jsem ji v jeden moment vypustila okolo sebe, takže naráz zvířila trochu písku. Günther očividně nebyl moc chytrej, protože se nechal zmást i podruhé stejným trikem a před prachem zavřel oči. Odkulila jsem se mezi nejbližší zdi a rychle se prosmýkla dírou ve zdi tak malou, že by do ní můj protivník stěží nacpal hlavu.
Cítila jsem, jak se mi s lehkým brněním pozvolna umrtvuje napřed levá a pak i pravá noha. Chtěla jsem vstát, ale ať jsem se škrábala jak jsem chtěla, nemohla jsem se pořádně opřít. Ty rány zádama o šutr udělaly svoje. Potřebovala jsem sílu země, abych byla schopná pokračovat.
Na jednu stranu jsem si nebyla jistá, jestli Narakové dokážou pracovat i s chakrou, vynaloženou takhle pasivně do okolí. Na stranu druhou, pokud to nezkusím, jsem mrtvá tak jako tak, protože ninja, kterýmu v boji byť na chvilku ochrne spodní část těla je jen maso na špejli pro každýho, kdo má zájem si ukousnout.
Už jsem nad tím dál neuvažovala a spojila se se zemí. V první vteřině jsem ucítila příjemnou vlnu energie, která se ale vzápětí změnila v cosi třaskavýho a neovladatelnýho. Poznala jsem, že pokusit se léčit ze země byla taktická chyba. Kitaku samozřejmě hned zaregistroval výboj chakry, celej ho převzal a obrátil v tak mohutnou, zemskou rezonanci, že jsem cítila, jak se otřásá oblast tak dvacet krát dvacet metrů. Země vřela, ale místo, aby léčila, tak zraňovala a omračovala. Samozřejmě jen naši skupinu.
To jsem teda udělala nádhernou blbost.

Nejen, že to ochromilo mě, ale i Satsuka se zajíkla a padla na kolena. Naši nepřátelé toho samozřejmě hned využili. Cítila jsem, jak mi dvě silné paže zkroutily ruce za zády. Byla jsem trochu malátná, slyšela jsem jen nejasné výkřiky a pak mě někdo někam táhnul. Vedomí se mi začalo vracet až když celou naši skupinu shromáždili na jednom místě.
Mdle jsem všechny přejela očima, až na Reinu se zdáli nezranění. Ryuk chyběl.
Postřehla jsem, že o tom se právě baví naši věznitelé.
,,Najděte toho s bílými vlasy!" štěkala zrovna Esuka. ,,A fofrem! Nechci žádné překvapení, potřeme ty šváby a jdeme domů!"
Sen se marně snažil udržet oči otevřené. ,,Co to sakra...bylo...?"
Satsuka povzdechla. ,,I Modrý anděl se někdy utne. Bylo to třeba, sensei?"
Hanbou bych se nejradši propadla. ,,No, bylo...ale nedoufala jsem, že se stane tohle. Necítím nohy...."
,,Viděl jsem, jak s vámi praštil, Yumi." opáčil Sen. ,,Ani se nedivím."
Nasucho jsem polkla. ,,Potřebuju zemi...aby mě vyléčila. Jinak omdlím."
Satsuka mrkla doleva. ,,Reina už omdlela."
Skutečně, krystalová kunoichi ležela na boku, pobledlá, pár pramínků hnědorudých vlasů nalepených na obličeji, postiženém studeným potem nemocného.
Zamračila jsem se a oslovila Esuku. ,,Hej, ty drsňačko."
Věnovala mi povýšený pohled. ,,Chceš ještě něco říct?"
,,Nech mě jí pomoct," pokynula jsem bradou k Reině. ,,Potřebuje to."
Od srdce se zasmála. ,,Proč bych to měla dělat? Ještě ti nedošlo, že vás chceme zabít? Jen najdeme vašeho bělovlasýho parťáka a ..."
,,Ale vy nás nezabijete." přerušila ji ledově Satsuka, jistá si jako obvykle. ,,Nakonec se odtud dostanem, víš, ale bude se nám špatně rebelovat, když tady kolegyně nebude v dobré kondici."
Kitaku se zasmál. ,,Vy jste vážně šílení!"
Zato Esuku Satsučina jistota zřejmě popudila. ,,Rebelovat?! Podívej se na svoji situaci...prohráli jste!"
,,Skoro to tak vypadá, že?" jako bych ze slov své žačky slyšela samu sebe.
,,Ty drzá...." Esuka se napřáhla, aby ji udeřila. To mě trochu probralo.
,,Hej mumie," oslovila jsem ji. Zarazila se, její oči se setkaly s mýma. ,,Je pravda že momentálně jsem jaksi svázaná, takže to asi vyzní trochu planě, ale říct to musím: jestli nějakou prackou byť jen omylem mákneš na obličej mé nejtalentovanější studentky, tak přehryžu ty provazy a kopnu tě cihlou do hlavy."
Zamračila se. ,,Tak to bych skutečně ráda viděla."
,,No to už bys moc neviděla."
,,Dost řečí." vložil se do toho Kitaku. ,,Nebudeme si tu špinit ruce celý den. Odpravíme tyhle a toho posledního uštveme...nevím sice, jak zmizel, ale pochybuju, že se umí vpíjet do země, takže by nemělo trvat moc dlouho ho vystopovat."
Ušklíbla jsem se. ,,Jestli ho vy vystopujete, nechám vám postavit pozlacenej pomník."
Kitaku se medově usmál a přišel ke mě. ,,Nenecháš...protože tady končíš, blondýnko, ať už jsi nebo nejsi dcera těch chakrových nukenin. A protože ta lovkyně jaksi spí a teď by si svou mučivou smrt zrovna neužila, dáme jí trochu času a vezmeme tě jako první. Jsem si jistý, že se to bude mé sestře líbit."
,,To bude." přikývla spokojeně Esuka.
Já prostě neumím držet hubu. ,,Jak ji tak pozoruju, líbil by se jí hlavně novej sarkofág. Jestli ti někdo tvrdí, že tahle vyčouhlá fúrie s obličejem na bázi dehydratovanýho zadku dva dny mrtvýho velblouda je tvoje sestra, tak kecá, protože bych vsadila výplatu, že ty její vaky pod očima pamatujou středověk."
Kitaku mou složitou urážku ani neocenil, prostě se napřáhnul a hřbetem ruky mě praštil do obličeje, takže se mi povedlo prokousnout si zevnitř tvář. Na jazyku jsem ucítila slanou pachuť železité krve, které se pozvolna zmocňovala infekce Pečeti - teda aspoň myslím, protože co si pamatuju, tak mě krev nikdy mentolově neštípala na jazyku.
,,Esuko, půjč mi meč," pobídl sestru. ,,Skoncuju to s tou otravnou čubkou."
Esuka mu meč ochotně hodila.

O těch přírodních zákonech, že někdo vždycky přijde na poslední chvíli už jsem párkrát povídala, že? Je to tím, že fungujou. No vážně. Někdy si to zkuste. Ale když se vás budou rodiče ptát, kdo vás naváděl k vyhledávání nebezpečných situací, tak tetička Yum-Yum to nebyla, jasný?

Každopádně, ucítila jsem závan větru a vzápětí se ozval hlasitý sten. Na zlomek vteřiny jsem zahlédla obličej Kitaku, jak s nepopsatelným překvapením kouká přímo na mě a v jeho očích jako by hmatatelně visela otázka; jak?
Vysoký shinobi v černém plášti ho jednou rukou držel za rameno a druhou mu pomalu zavrtával mezi žebra Esučin meč, který zjevně chytil ještě dřív, než její bratr.
,,Načasoval sis to tak hloupě," zavrčel příchozí ,,že jsem bohužel slyšel zrovna tu část, kdy jsi urážel mou ženu. Tyhle věci mě vždycky dokážou vyvést z míry."
Srdce mi radostí vyskočilo až do krku, když ho z břicha nakopnul roj motýlů. ,,Sentarou!" vyjekla jsem s úsměvem. ,,Tušila jsem, že ti to nakonec nedá!"
Otočil se, na tváři mírný úsměv i přesto, že mu v rukách umíral člověk. ,,Kecáš. Ani já sám to netušil."
Esuka rázem ztuhla jako socha. ,,Kitaku!" zaječela. ,,Za tohle mi zaplatíš, ty zjizvenej bastarde!"
Žirafák se na ni klidně podíval. ,,Prosím, vystav mi účet."
Jeden ze zbylých ninjů skočil k Reině, pravděpodobně aby ji mohl použít jako rukojmí. Ještě než se k ní dostal se ale odkudsi mihlo cosi tmavého. Štíhlá silueta uzemnila iniciativního nepřítele jediným kopancem do hrudi a přistála mu kolenem přímo na krku. V té samé vteřině ho zablokovala špičkou meče, přiloženou těsně pod bradu.
,,Hni se a je po tobě." oznámila mu nekompromisně.
Střelila jsem pohledem po Sentarovi. ,,Tys ji vzal s sebou?" hlas mi vyletěl o stupeň výš. ,,Kdes nechal rozum?!"
Povytáhl obočí. ,,Sedíš tu na bobku svázaná jak trs pivoněk a kážeš mi o rozumu?"
Zakabonila jsem se. ,,Nemám ráda pivoňky. Mají divnou barvu a lezou po nich mravenci."
,,Divnou barvu...abych byl upřímný lásko, ten den v poušti se projevil i na tvé barvě, připomínáš mi teď tak trochu krůtí plátek. A co se týče těch mravenců, ty nemám, ale támhle se k tobě plazí štír."
Mrkla jsem naznačeným směrem. ,,Proboha! Fakt! Zab to!"
,,Mám jen jedny ruce drahá."
Sen odkašlal. ,,Nerad vás ruším, ale pořád nemáme vyhráno."
A to jsme teda skutečně neměli. Kitaku z nějakýho nepochopitelnýho důvodu pořád žil. Křečovitě sevřel nůž a pokusil se Sentara bodnout. Ten to naštěstí zaregistroval a rychle ho chytil za zápěstí, aniž by jednou rukou pustil rukojeť meče. Ve stejnou chvíli mu ale jeden z Naraků zaútočil na nechráněná záda.
Pokusila jsem se vyskočit, ale moje nohy pořád silně brněly, aniž by mě poslouchaly. Jen jsem klopýtla a padla do písku jako píďalka. Zmohla jsem se proto alespoň na varovný výkřik.
Zbytečně.

Z písku jako by vyletěl Ryuk a zastavil soupeřův výpad ještě dřív, než vůbec mohl Sentara ohrozit. Ten se jenom usmál.
,,Ani jsem nepochyboval, že mi kryješ záda."
Ryuk cosi zabručel a pak dodal hlasitěji: ,,Za tu dobu by bylo divný, kdyby sis nezvykl."
,,To jo. Dík. Arie?" šlehnul smaragdovýma očima k naší dceři. ,,Máš šanci se ukázat. Tak nějak mám plné ruce a protivníků je pořád dost."
Pousmála se, v jejím výrazu bylo cosi šelmovského...skoro vlčího. Oči stejně emeraldové, jako Sentarovy zablýskly touhou po nějaké akci. ,,Doopravdy?"
,,O takových věcech nežertuju." prohlásil, ačkoliv se usmíval.
,,A budeš se dívat?"
,,Mám oči jenom pro tebe, samozřejmě. To ale neznamená, že budeš hrát na efekt. Chceme pohodlný a rychlý závěr Arie, protože tvá matka začíná vypadat trochu rozmrzele. Na jednu stranu se není moc čemu divit."
Esuka, pobledlá a očividně hluboce rozhozená tím, že jen kousek od ní umíral její bratr popadla shuriken a napřáhla se, jako by ho chtěla hodit na Arii. ,,Ne!" vykřikla. ,,Tady se hraje podle našich pravidel! Jestli se ta malá veš jen pohne, tak...!"
Arie zřejmě nezdědila můj cit pro melodrama ani touhu zabředávat do bahna verbálních potyček a jelikož ji těžce nezajímal jakýkoliv citový výlev té rusovlasé vykopávky, skoro bez zájmu jedním úderem uspala ninju, kterého držela v šachu a bleskově vystřelila k dalšímu.
Že jsem nebyla jediná, koho zarazila její rychlost prozrazovalo i Esučino zmatené: ,,Co to sakra...?!"
Než se vzpamatovala, Arie s téměř nadpozemskou elegancí odzbrojila a zneškodnila dalšího protivníka, což jí zabralo ani ne deset vteřin. Pak se vrhla na dalšího. Její pohyby připomínaly vlka, prodírajícího se podrostem a pod kůží, navzdory rozpálené poušti pořád alabastrově bledé se rýsovaly svaly, kterým Sentarou během let vtisknul naprostou koordinaci s jakýmikoliv podmínkami a styly boje. Pochybuju, že Arie někdy musela přemýšlet nad tím, co dělá. Otáčet se v ničivém tanci pro ni bylo tak přirozené, jako pro jiné dýchání.
Když nad tím teď tak přemýšlím, nenapadá mě nikdo vhodnější pro ten obrovský úkol, kterého se moje dcera měla v budoucnu zhostit...ale o tom až pak.
Teď každopádně vnesla do řad nepřátel paniku, protože byla na vyšší úrovni taijutsu a potlačovala veškerou svoji chakru, takže nedokázali odhalit žádnou její slabinu. Nakonec to Esuka vzdala, zvedla oblak písku a zavelela k ústupu. Ještě než se mi všichni ztratili v prašné mlze, viděla jsem Sentara, jak pokládá mrtvého Kitaku na písek a ustupuje, zřejmě aby si mohli Narakové jeho tělo odnést. Pak už jsem musela zavřít oči, protože mě do nich štípal miniaturní štěrk. Ucítila jsem na paži něčí ruku - o nic větší, než je moje, ale s nesrovnatelně hrubší dlaní a štíhlejšími, pevnějšími prsty.
,,Mami...jsi v pořádku?"
Pousmála jsem se. ,,Jsem, Arie. Přišli jste právě včas."
,,To jo. Myslím, že to už je takovej náš rodinnej folklór." odpověděla skoro vesele.
Tahle rozpustilost se mi k ní moc nehodila, protože Arie zachovávala většinou vážnou tvář, jako by se už teď snažila působit nebezpečně a úctyhodně. Napadlo mě, že možná ta příležitost zabojovat si s někým jiným, než se Sentarem nebo Kinranem, kteří jí doopravdy nikdy nechtějí ublížit jí vlila do žil novou krev a zvedla náladu. Možná mě to mělo lekat, ale já se spíš cítila pyšná, protože jsem věděla, že Arie by nikdy nezneužila svých schopností k ničemu zlému. Měla prostě skutečné srdce bojovnice a na tom nic špatnýho nebylo. Kdysi dávno jsem toužila být přesně taková.

Zvířený písek začal opadávat, pozvolna jsem rozeznávala vedle mě klečící Arii a opodál stojícího Sentara s Ryukem. Pak i Reinu - musím se k ní rychle dostat a pomoct jí - a Sena, kterej teď, s tím zlomeným nosem uprostřed ostrého obličeje, pokrytého pískem vypadal jako nějaká šelma.
Něco ale bylo špatně. Trvalo mi je pár vteřin přijít na to, co.
,,Satsuka!" vydechla jsem polekaně. ,,Kde je Satsuka?!"
Sentarou se zamračeně rozhlédnul. ,,Graayen!" vykřiknul. Dokonce i moje studenty oslovoval příjmením, jako ostatní shinobi. Tenhle jeho zvyk jsem moc nechápala, ale nic jsem nenamítala.
,,Satsuko!" napodobila jsem ho. ,,Ani tvůj mizernej smysl pro humor nemůže tohle uznat vtipným!"
,,Nedělá si srandu, fakt tu není." konstatoval Ryuk. ,,Museli ji vzít s sebou."
Sen vykašlal trochu písku. ,,Jasně," odkašlal si. ,,Její styl boje je překvapil. Chtějí se s ním seznámit a stát se silnějšími - ohrožovala je."
Stiskla jsem v pěsti trochu písku. ,,Až tu mokvající zkamenělinu s paviání prdelí místo vlasů chytím, udělám jí peeling kýblem železných pilin!"
Sen se rozesmál, ale hned se chytil za pusu, protože si uvědomil, že se to zrovna moc nehodí. Arie mi lehce stiskla ruku. ,,Alespoň je naživu."
,,Arie má pravdu," ozval se Sentarou. ,,A věřím tomu, že ji najdeme v pořádku. Jak znám Satsuku, prvních pár dní se s nimi bude jen dohadovat a kdo ví, jestli s ní něco pořídí potom. A pokud skutečně chtějí vědět něco o jejích schopnostech, nezabijou ji."
Přikývla jsem. ,,Doufám, že máte pravdu. Stejně neuškodí, když se hned vydáme na cestu."
,,Reina." připomněl mi Sen blednoucí oininku. ,,Krvácí."
,,Hned se o ni postarám." ujistila jsem ho. ,,Ale napřed musím pomoct sama sobě. Moje nohy..."
Ryuk už vykročil. ,,Pomůžu krystalové," řekl na mou adresu. ,,Ty zatím seskládej sama sebe. Ušetříme čas a chakru."
Poděkovala jsem mu a teď už bez zábran svobodně začala čerpat sílu ze země. Mohla jsem se ale soustředit jenom hodně těžko, protože jsem pořád musela myslet na naše obrovský selhání hned v první bitvě a pohřešovanou Satsuku. Snad jí neublíží. V každém případě se teď naše vyhlídky zlepšily, protože se Sentarem a Arií máme šanci i proti chakru požírajícím Narakům. Svitek se nám zase o něco přiblížil, z čehož jsem měla radost i navzdory tomu, že život mé nejoblíbenější studentky byl v nebezpečí.
A to jsem si vždycky myslela, že jsem poměrně nesobecká...ale jak je vidět, strach ze smrti mění priority všem. S tím nic neuděláte.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Noxi Noxi | Web | 6. července 2013 v 20:06 | Reagovat

Lool! Si mě úplně rosekala, prej: "Ukaž nám, jak si urazíš hlavu... dám ti dvacku..." Prostě mrtvá XD

2 Konan-chan Konan-chan | Web | 6. července 2013 v 22:42 | Reagovat

Super tak tenhle díl byl prostě skvělý x) tušila jsem že by tě Sentarou nenechal v úzkých xDD

3 Erbanka Erbanka | Web | 13. července 2013 v 13:18 | Reagovat

http://rin-layout.blog.cz/1209/jak-bys-vypadal-a-v-narutu#komentar108388679 Napsala jsem..jen oznamuji *o* Celkem se těším na výsledek! :D

4 Konan-chan Konan-chan | Web | 15. srpna 2013 v 23:30 | Reagovat

Vím asi nemáš moc času ale docela se těším na další díl x)

5 Rin-chan Rin-chan | 16. srpna 2013 v 0:17 | Reagovat

[4]: Právě na tom makám, ale kdy bude říct vážně nemůžu =)

6 Konan-chan Konan-chan | Web | 16. srpna 2013 v 13:41 | Reagovat

[5]: Alespoň tak budu čekat^^

7 Kotetsu Kotetsu | 25. srpna 2013 v 12:02 | Reagovat

no určitě se máme na co těšit :-)
jo koukni se pls. na email

8 Kotetsu Kotetsu | 5. října 2013 v 10:01 | Reagovat

Nějak to vázne

9 Konan-chan Konan-chan | Web | 6. října 2013 v 22:04 | Reagovat

[8]: Asi tak nějak :C

10 tajja tajja | Web | 28. října 2013 v 12:58 | Reagovat

A stejně sem chodím každý den abych zkontrolovala, jestli si na nás Rin náhodou nevzpomněla :-)

11 Konan-chan Konan-chan | Web | 2. listopadu 2013 v 18:22 | Reagovat

[10]: To já taky :) :D ale už mi to pěkně leze na mozek xDDD

12 Kotetsu Kotetsu | 8. listopadu 2013 v 23:30 | Reagovat

Bohužel i já pravidelně kontroluji jestli se už náhodou naše Rin rozpoměla na svůj Yumiko's Diary

13 Konan-chan Konan-chan | Web | 25. listopadu 2013 v 20:51 | Reagovat

Rin kde jsi? xDD tohle už je vážně krize xD. Chápu že toho musíš mít moc ale neuškodí se ozvat a napsat jak na tom jsi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama