YD5 - Saigai 16

23. prosince 2013 v 19:49 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

Do hlubin hory


Přidřepla jsem a sebrala ze země hrst písku. Natáhla jsem pěst nad rokli a pozvolna začala jeho zrníčka propouštět ven mezi prsty. Prudký vítr je okamžitě rval někam pryč, aniž by se stačily alespoň o kousek propadnout dolů. Nevesele jsem se pousmála. ,,Tohle bude epický."
,,Ten vítr tu řádí jako drak," poznamenal Sen. ,,Shodí nás dolů, pokud poběžíme bez chakry."
Zrovna v tu chvíli se do mě opřel silnější závan a já trochu zavrávorala, což jen podtrhlo jeho slova. Reina si držela rudé vlasy připlácnuté ke krku, aby okolo ní nešlehaly jako plameny a přivírala oči.
,,Nemáte lano?" zeptala se tak nějak všech. ,,Zkusila bych to s ním přejít na druhou stranu a o něco ho tam uvázat - třeba o nějaký stalagmit. A kdybych spadla, udržíte mě."
,,Stalagmity tam pravděpodobně nebudou," namítnul Ryuk. ,,Pokud tu chodbu nějak upravovali, zákonitě je odstranili, protože musely zavazet."
,,A máš snad lepší nápad?" opáčila lovkyně.
,,Je to dobrý nápad," ozvala se Arie. ,,Ale jsi zraněná, Reino-san. Já jsem v nejlepší kondici a navíc cvičená na to, abych se o sebe postarala i bez chakry." významně zamrkala na skupinku.
Věděla jsem skoro přesně, co si myslí a musela uznat, že má pravdu. Postavte ninju před překážku, kterou musí zdolat bez chakry a ve většině případů je vymydlenej. Teda pokud není Shikamaru.
Shikamaru nebo jeho syn Shinaru. Ten je taky bedna.
Proletělo mi to hlavou, aniž bych věděla proč. Překvapeně jsem zamrkala - neměla jsem potuchy, jestli má Shikamaru děti. Upřímně jsem ani nevěděla, jestli přežil válku. Možná Duše démona....že by mi to prozradila ona? Ale jak se mi tak rychle a snadno dostala do mozku?
Ostatní ani nezaznamenali, že zase přemýšlím nad svou osobní apokalypsou a dál řešili, jak se dostat přes rokli po lávce, ze které by hvízdlo dolů i morče. Arie se zrovna dožadovala svého práva zachránit situaci a Sentarou nad tím zcela vážně uvažoval.
,,Ty seš moc velkej, tati," ryla do něj. ,,Dyť mrkni na ty ploutve, máš nohu nejmíň čtyřicet sedm. Mám menší nohy a jsem štíhlejší, vítr se do mě tak neopře. A navíc jsi mě na tohle trénoval. Nebo se mi snad celej ten trénink, co jsem musela stát poslepu na jedné noze na kůlu a tys do mě z různých stran dloubal holí, abych spadla jen zdál?"
Mlčel, ale bylo vidět, že ho přesvědčila. ,,Tak fajn." zabručel nakonec.
Samozřejmě bylo na mě, abych naše geniální stratégy vrátila z výšin brilantního plánování k pozemským myšlenkám nás obyčejných komparzistů na této výpravě za haluzovým svitkem života. Podotkla jsem, že je sice nádhera, jak to rozsekli, ale že vím o jedné konstrukční vadě a sice takové, že nemáme lano.
Být trochu škodolibější, udělá mi jejich opětovné rozhořčení radost.

Reina brblala cosi ve stylu že je OMG ninja a proč by teda s sebou měla tahat lano, že je to směšný, když má člověk chakru a že by to jednoho nenapadlo, jak blbá je tohle situace. Nebo něco tak. Sen považoval za důležité nám vysvětlit, že jako Lovec používá jenom chakrový lana, což teď prostě nejde. Arie jaksi bezcílně hudrovala a Ryuk se tvářil nezúčastněně, jako obvykle.
,,Tykve." pronesl duchaplně. ,,Houby ninjové. Tykve. Děláte machry a nevedete ani šňůry na prádlo." jako by se ho to snad netýkalo.
Arie ho zpražila tak ledovým pohledem, jak to jenom její smaragdové oči dovolily. ,,Zmlkni, strýče. Nedokážu pochopit, že ti za ty roky máma ještě pořádně nenafackovala."
Zvedla jsem nos, jako bych se chlubila vlastním uměleckým dílem. ,,No to proto, že máma dovede ocenit takovýho prostořekýho maséra. Ryuk má talent."
,,Jsem prostě dobrej." uznal skromně Jashiňák. ,,A nevykašlávám chlupy jako někdo."
Moje dcera se naježila. ,,To nedělají vlci ale kočky!"
,,Mezi tím není rozdíl. Akorát kočky mají takovej super upgrade, že umí zatahovat drápky. Zato chudák vlk, když se pokusí poškrábat v oku..."
,,Proč by se vlk měl škrábat v oku?!"
,,A proč zase řešíme takový kraviny?" zasáhl Sen. ,,Fakt jako lidi....čekal jsem, že výprava pod velením Aoi tenshi bude trochu...no..."
,,Serióznější?" pomohl mu Ryuk.
Zasmála jsem se. ,,V životě jsme nebyli na žádné seriózní výpravě. A proto jsme takoví kruťáci. Nikdo, kdo byl nudnej se nestal slavným."
,,Fakt?" zvedl obočí. ,,A co třeba takovej Nobuki Mashiro?"
Ryuk se na něj podíval jako na debila první kategorie. ,,Kdo že?"
Sen se mračil. ,,Fakt vtipný."
,,Ne vážně," vložila se do toho Reina. ,,Kdo to byl?"
Zarazil nás Sentarou, kterej se během naší debaty přesunul kamsi ke stromům, aniž bychom to zpozorovali. Stál u kmene jakési olše, dloubal do něj nožíkem a volal, ať mu jdeme laskavě pomoct. Trvalo nám pár vteřin, než jsme pochopili, o co mu jde.
,,To je super nápad, tati," mínila Arie nadšeně a tasila meč. ,,Tak jednoduchý a nás by to ani nenapadlo."
Odfrkl. ,,Chápu, že na něco tak triviálního jako překonání té rokle nemáte čas myslet."
Zasmála jsem se, vytáhla kunai a taky začala dlabat kůru vedlejšího stromu. Odškrabávala jsem ji v co nejdelších pruzích, protože dokonce i mě došlo, co náš milovaný, prakticky uvažující jeřáb dělá. Netrvalo moc dlouho nařezat dostatek lýčí a svázat ho dohromady.

Do dvou hodin jsme měli relativně pevnej, bezpečnej provaz, kterej se Arie chystala natáhnout přes rokli, abychom mohli přejít. Sentarou jí dával poslední rady. Přes řev větru, prohánějícího se průsmykem musel skoro křičet, aby ho aspoň trochu slyšela. Já osobně jsem zaznamenala jen cosi o tom, že když ztratí rovnováhu, nemá máchat rukama, ale pokrčit kolena a další věci na tohle téma. Arie ho naopak uklidňovala, že ví, co má dělat a stačí to jen převést do praxe.
Když jsem si všimla, že i Sentara občasnej nápor větru mírně vyvádí z rovnováhy, začala jsem pochybovat, že všechno proběhne tak hladce. Snad ani v Zemi větru tak nefučelo. To ale bylo pochopitelný, protože tady pohoří tvořilo cosi jako nezastřešenej tunel, ve kterým se vítr valil jako rozbouřená voda. Nevěřila jsem, že by to Arie mohla bez chakry přejít, ale nemohla jsem to říct nahlas. Při pohledu na Ryuka jsem poznala, že si myslí totéž a psychicky se připravila na to, že možná budeme muset zasáhnout.
Arie si omotala lano okolo zápěstí a nejistě vykročila na tenounkou římsu. Když jsem uviděla, že je most stejně širokej, jako jedno její chodidlo, srdce mi začalo bušit jako o závod. Mimoděk jsem postoupila blíž, až na kraj rokle vedle Sentara, kterej ji pozoroval jako dravec kořist. Asi dva metry od okraje se pořádně zapotácela, ale s ledovým klidem se přikrčila a na několik vteřin ztuhla jako socha. Počkala, až se vítr o něco uklidní a opatrně se posouvala vpřed. Na můj vkus dělala moc dlouhý kroky.
,,Spěchá," ucedila jsem. ,,Proč tak valí? Má dost času..."
,,Snad si je jistá." opáčil Sentarou, aniž by z ní spustil oči.
,,Měla jsem jít já."
,,Arie má na tohle výcvik."
,,A já léta zkušeností. Jsem zvyklá běhat bez chakry ve větvích stromů, tohle je skoro totéž."
Pomalu zavrtěl hlavou. ,,Oba víme, že jsi moc lehká."
,,Lezla bych třeba po břiše..."
Kriticky změřil délku římsy. ,,To bychom tu byli do večera. Má to alespoň padesát metrů..." náhle se s trhnutím odmlčel.
Arie znovu zakolísala, tentokrát rozhodila rukama a prohnula se v zádech. Neuvědomil si, že bychom měli být v rámci možností potichu a zakřičel: ,,Takhle akorát spadneš! Sniž těžiště, Arie!"
Jí taky došlo, že udělala blbost a pokusila se to vyrovnat zase prudkým předklonem. Začala nezvratně ztrácet balanc, s prudkým větrem v zádech se nemohla znovu narovnat, neúprosně ji strkal dolů z římsy. Špičky se jí kolmo naklonily nad hlubinu dole a ona se tam podívala. V tu chvíli přišla o svůj ledový klid a já ucítila, jak se v první vteřině pokusila použít chakru, než jí došlo, že nesmí. Musela jsem to ocenit, já bych v nouzi chakru použila, ale ona nás prostě nechtěla prozradit.
Jenom sevřela v pěsti lano, omotané kolem předloktí a vyděšeně vykřikla.
,,...tati!"
Pak ztěžka přepadla a octla se ve vzduchu. Hrklo ve mě.


Sentarou se objevil u ní ještě dřív, než mě vůbec došlo, že se pohnul. Zachytil ji v letu a chystal se přistát na opačné straně rokle, na skalní stěně. Všimla jsem si, že Arie má okolo ruky pořád lano a rychle po něm hodila kunai. Musela jsem ho mrštit trochu vedle a modlit se, že ho vítr zanese tak akorát - nějakou náhodou se tak stalo, provaz praskl právě včas.
Ryuk povzdechl. ,,Po plížení je veta, jdeme tančit."
Uvědomila jsem si, že aby Sentarou mohl s Arií v náručí přistát na kolmé skále, používá chakru a to znamená, že už o nás vědí.
,,Pravda." kývla jsem. ,,Tak aspoň uděláme pořádnej brajgl."
Nashromáždila jsem vlastní chakru a rozběhla se po mostě. Reina, Ryuk a Sen mě následovali. Vítr byl i tak na obtíž, ale pohyb už teď byl jednodušší, když jsme měli nohy jako přibité k římse. Ze skuliny ve skále se vyplazil první červ klanu Naraku, menší ninja s šátkem na hlavě, odhodlaně třímající jakýsi kopí. Víc vám ho asi nepopíšu, protože ho Sentarou odstřelil chakrou tak rychle, že stihnul jenom kviknout. Žirafák pokrčil koleno a zapřel ho o skálu, aby tak udělal Arii můstek.
,,Tak šup." pobídnul ji.
Nemusel dvakrát. Odrazila se a přistála tak ladně, že by se za to nemusel stydět ani profesionální gymnasta. Sentarou ji skoro hned následoval, oba dva vpadli dovnitř ještě dřív, než jsme k nim doběhli.
Z hory se začaly ozývat těžké, duté rány, jejichž původce jako by byl kousek od nás a čím dál víc se vzdaloval. Brzo jsme pochopili, co to bylo, když jsme málem vrazili do Arie a Sentara. Stáli jak knedle skoro hned u vchodu a nechápavě zírali na stěnu před sebou.
Ryuk opět nezapomněl překvapit slovníkem. ,,Dafuq?" vyjelo z něj.
Reina hned věděla. ,,Stěna." řekla trochu hloupě, než se opravila. ,,Spusili ji oni. Jsou to bezpečnostní dveře. A podle ran, které jsme slyšeli je jich...moc. Můžu je zkrystalizovat a..."
,,To zabere moc času, beruško." přerušila jsem ji. ,,Jen jděte na stranu a Yumi the buldozer to vyřídí."
Arie pozvedla obočí. ,,Co je sakra 'Yumi the buldozer'?"
,,To je stav absolutní zuřivosti, co mě naučila tvoje drahá babička. Na stranu."
Zavěsila jsem si meč zpátky na záda a ucouvla pár kroků ven z jeskyně. Oni se zatím poslušně narovnali okolo stěny tak, aby mi nezavazeli. Sen pomalu kopíroval zaoblení chodby, jak se tam hrbil.
Shromáždila jsem chakru v pravé ruce a tu zatla do pěsti. Zhluboka se nadechla a doufala, že jsem to po těch letech, kdy jsem nic nemusela roztřískávat na kousky nezapomněla. Pak jsem se rozběhla.
Proletěla jsem okolo mých společníků jako namydlenej blesk a práskla do kamenných dveří, který se okamžitě rozletěly na šutry, štěrk a nějaký drobný k tomu. Cosi mě škráblo do tváře, ale to mi v té chvíli ani nevadilo, protože ta radost, že jsem nezakrněla byla skoro opojná.
Bez zastavení jsem běžela dál teď už volnou chodbou k dalším dveřím, asi deset metrů přede mnou. Jakmile jsem s nima přišla do styku - prásk! Další hromada suti. Nezpomalila jsem, ale pokračovala. Třetí dveře - prásk! Trosky. Čtvrtý - prásk! Hromada kamení. Pátý dveře - prásk! Roztřískaný. Šestý dveře - PRÁSK! Před očima se mi zatmělo a hlavou mi třeskla dutá, mrákotná bolest. Posadila jsem se na prdel a překvapeně zírala střídavě na neporušený dveře, střídavě na zdemolovanou ruku a pramínek krve, stékající mi po obličeji.
,,Vuááááá, moje ruka! BOŽE, MOJE RUKA!"
,,Zlomená." konstatoval suše Ryuk někde nade mnou. ,,A můžeš si za to sama, že? Blbečku."
,,Yumi! Jak malá!" přidal se Sentarou.
,,Vyleč mě, Ryuku!" držkovala jsem na něj. ,,Proboha nééééé, co to je za úhel zápěstí?! Jsem kripl!!!"
,,Ne, jsi dement, už jsem to řekl."
Sen s Reinou jenom nechápavě koukali, Arie zírala s hubou dokořán. Sentarou si mnul čelo, Ryuk se mi smál i když nepohnul jakýmkoliv svalem v obličeji (to už na něm prostě poznáte) a já jsem plakala. Moc. A mávala ve vzduchu pomalu fialovějícím slimákem, co měl být moje pravá ruka. Nakonec se Ryuk smiloval a kleknul si vedle mě, aby mě vyléčil.
Sentarou byl pohoršen. ,,Nemohla sis to odpustit, Yumi? Vážně, nemohla?"
,,Já jsem to přece neudělala schválně!"
,,Víš moc dobře, že takhle bez přestávky můžeš rozflákat maximálně čtyři překážky."
,,To teda nevím! Proč jsi mi to neřekl?!"
,,Říkala ti to Tsunade!"
,,Kdy?!"
,,Nevím...že by asi pětsetkrát do roka?!"
,,O tom nic nevím!"
,,Jasně, protože jsi zrovna přemýšlela nad tím, co bude k obědu, Kakashiho břišákama, podivně oranžovou housenkou na stromě a chlebíčkách s vlašákem!"
,,Co?! Ale jak...jak hanebná lež! Au, Ryuku!!"
,,Sorry..." zabručel káraný.
Sentarou se nafoukl. ,,Lež? Dřepěl jsem ti přímo v mozku a o všem vím! Stíhal jsem tvoje myšlenkový pochody a stejně si tohle pravidlo zapamatoval a ty jdeš a rozmlátíš si šišku o zeď...nechápu, jak jsi přežila pubertu!"
,,Dyť víš, že nepřežila..."
,,Nehádej se!"
,,Hotovo." vstal Jashiňák. ,,Jakž takž."
S odporem jsem nakrčila nos. ,,Mám fialový prsty."
,,Jsem lékař, ne designér."
,,Fajn, to si pak pořeším sama. Jdeme dál - můžu, pane 'Jsem samuraj a seděl jsem někomu v mozku a sežral všechnu moudrost světa?"
Arie se uchechtla, Sentarou povzdechl. ,,Jestli se cítíš..."
,,Si kuř, že se cítím." znovu jsem o kus ustoupila a nadechla se. ,,Teď to budu brát po čtyřech s minutovýma přestávkama, ok?"
Nikdo nebyl proti. A Ryukovy oči se pořád smály. Had jeden.

Ještě než jsem prorazila poslední přepážku, ucítila jsem na druhé straně chakru Naraku a proto jsem okamžitě, jakmile jsem proletěla skrz kamennou stěnu uskočila na bok a vrhla před sebe několik shurikenů. Moje reakce nebyla úplně zcestná, jelikož jsem uslyšela, jak mi těsně nad hlavou prosvištěla nějaká vrhací zbraň. Moje shurikeny zasáhly jednoho ninju do paže, další dva se jim vyhnuli. Než jsem mrkla, Reina se proti jednomu vrhla. Vyblokovala jeden jeho úder, další dva mu zasadila a během veřiny se mu vymrštila na ramena, jednu nohu pokrčila okolo jeho krku a celá se zlomila v pase. Ozvalo se křupnutí, oba dopadli na zem - cizí shinobi se zlomeným vazem, Reina za kratičkej okamžik znovu na nohou.
Já skočila k tomu, kterýho jsem zasáhla. Chakrou jsem mu vyrazila z ruky sekeru, kterou držel a poslala jsem proti němu vlnu, co ho odrazila na stěnu. Z té se v tu samou chvíli vynořil Ryuk a zkroutil mu ruce za zády tak, že se nemohl pohnout. Tohle všechno trvalo tak pět vteřin a když jsem se otočila na třetího týpka, Sentarou mu zrovna vytahoval svůj meč z břicha.
,,Tam toho nechte." poručil a očistil si čepel o vestu ninji, kterýho zabil.
,,Kdybych ho chtěla zabít, už je po něm." pousmála jsem se.
Ryuk odfrkl. ,,Pche...já kdybych ho chtěl zabít, už je po něm, abys věděla."
,,Bullshit."
Náš zajatec, asi sedmnáctiletej, obtloustlej blonďák s obrovským mateřským znamínkem na bradě byl vzteky rudej a oddechoval jako lokomotiva. ,,Pak byste to měli udělat!" vykřikl. ,,Zabijte mě!"
Usmála jsem se jako sluníčko a jemně ho pohladila po tváři. ,,Nečerti se buclíku. My děti nezabíjíme. Teda většinou."
,,Nejsem dítě!" odsekl.
,,Jasně, že ne." upřela jsem na něj oči a pomalu, nevtíravě aktivovala genjutsu Modrého anděla. Asi nevěděl, kdo jsem a nebo proč se mi říká Aoi tenshi, protože mi pohled hrdě opětoval, aniž by ho nějak zarážela barva mých očí, která z tmavě modré přecházela do safírové. Když jsem vytvořila iluzi, Pečeť začala jemně vrnět, jako kotě, když se s ním někdo mazlí.
,,Teď se tě zeptám na pár věcí a když budeš odpovídat, pošleme tě zpátky k mámě. Domluveno?"
Odplivl si. ,,Se špínou z Chakrové se nebudu bavit, obzvlášť ne s nějakou děvkou, která mi nadává do děcek a přitom je sama ještě..."
Náhle zmlknul, když mi vystřelila ruka a stiskla mu spodní čelist. Zřejmě se trochu kousnul do jazyka, protože ze sevřeného koutku úst se mu vydral pramínek krve.
,,Drzej spratek..." zasyčela jsem.
,,Máme málo času na to, abys ho vyslechla pomocí genjutsu...pořád mají Satsuku." Sentarou mě opatrně, ale nesmlouvavě odtáhnul od zajatce a já nechala svoji iluzi, aby se zhroutila. ,,Já to vyřídím."
Přikývla jsem a odstoupila.
Zajatec zlostně brblal. ,,Neřeknu nic nikomu!"
Sentarou se s ním už nepatlal, ani mu neodpověděl. Chytil jeho hlavu tak, aby mu viděl přímo do očí a znehybněl. I blonďákovy oči se zastavily, vyděšeně zíral do těch Žirafákových a jen blednul. Čočky se mu roztáhly skoro přes celou duhovku a v nich byl vepsaný strach.
,,Nech toho..." zachrčel. ,,Ne...já...nechci..!"
Ne, ani po těch letech nevím, co je tohle za techniku a co při ní oběti vidí. Sentarou mi ji odmítl ukázat. Řekl, že je to něco, co bych neměla vidět, pokud se chci ještě někdy smát a že by to mělo zůstat stejně mrtvé, jako klan Ichinazagi. Něco podobnýho jsem se doslechla od Kinrana a Arie se to po Sentarově domluvě ani neučila ovládat. Když jsem se jí ptala, co jí o tom pověděl, řekla jen: ,,To bys asi neměla vědět, maminko. Je to život a je to smrt. Je to čas a nebo je to prázdnota. Tatínek říkal, že to očerňuje duši a že se odtamtud kdysi vynořili démoni, z krve staré a zlé obludy, kterou už si nepamatujou ani hory ani oceány. Ale víc ti nemůžu říct, protože kdybych mluvila o tom, co jsem viděla v tom jednom kratičkém snu, rozplakala bych se."
A tohle byla odpověď od sedmileté holčičky. Radši jsem po tom přestala pátrat. Jisté bylo jen to, že to Sentarou sice používal nerad, ale vždycky jsme dostali odpovědi, které byly třeba.
Když skončil, blonďák omdlel a pověsil se na Ryuka jako hadrová panenka. Sentarou se odvrátil, trochu zasmušilej, ale stál vzpřímeně.
,,Satsuka žije, ale mučili ji, aby z ní vytáhli tajemství jejích technik a naší vesnice. Neřekla nic, můžeš být na svoji žačku pyšná. V komplexu je padesát čtyři shinobi, z toho tři příslušníci hlavní větve klanu. Svitek schovávají v podzemní místnosti v jádru hory. Ve chvíli, kdy to bude vypadat, že se k němu dostáváme ho má Esuka vzít a přenést do skrýše, kterou zná jen klan Naraku....a tam už ho asi nenajdeme."
,,Takže máme jeden pokus." ozval se Sen. ,,No, jsem si jist, že to zvládneme."
,,To budeme muset." přitakal Ryuk a opatrně opřel bezvládného ninju o stěnu chodby.
,,No to teda." přitakala jsem. ,,Protože když to zbabráme, budete mě muset zabít. Slib je slib. A to by mi dokázalo zkazit den." vykročila jsem dál, do jeskyně.
Ve skutečnosti jsem ale nebyla tak sebejistá, jak jsem mluvila. Koneckonců, z těch, co přísahali tu byl akorát Ryuk a Sentarou...a ten by to neudělal. Teda, alespoň se bojím, že by to neudělal.
A zároveň se bojím, že ano. Nesmí to být on. To nechci.

Pokračovali jsme dál dómem, co se rozprostíral za posledníma kamennýma dveřma. Na stěnách sice byly pochodně, ale ty zářily tak mizerně a slabě, že jsme stejně viděli jen do vzdálenosti pár metrů. Reina sáhla do pouzdra u pasu a vytáhla fosforovou tyčinku, kterou zlomila v ruce, aby se rozsvítila. Moc to nepomohlo, ale trochu světla přece jen přibylo. Ze stěn dýchal chlad a ticho, který okolo vládlo bylo až děsivý.
Přitočila jsem se k Reině. ,,Reino?"
,,Hvězdooká?"
,,Několikrát jsi zmínila, že 'Země větru' je zastaralý název...jak se té poušti říká teď?"
Podívala se na mě. ,,Jak Vás to zrovna teď napadlo?"
Ušklíbla jsem se. ,,No, nějak nemůžu pořád dostat z hlavy ten hlas Shukaku..."
Protože Duše démona mi řekla, o čem zpívá a děsí mě to.
,,...a taky jsem v té zemi párkrát byla. Teď je to jako bych se probudila z dlouhého spánku a chci vědět, co se stalo."
Uhnula očima. ,,Přece jsem vám řekla i ukázala, co se stalo. Zemřelo tam mnoho shinobi...a někteří možná ještě dnes žijí, uvěznení. Co víc?"
,,Aha, takže Země písku byla přejmenovaná na 'Zemi smrti' nebo něco podobně neotřelého?"
Lehce se zamračila. ,,Země ticha. Tak se jí teď říká. Ticho, chápete? Já ne. Gaarovo srdce přece pořád bije, musí. Já tomu věřím."
Znovu jsem ve své hlavě zadusila představu Gaary, kterého rozžhavené sklo usmažilo zaživa a přikývla. ,,Chápu. Taky si myslím, že Země ticha není vhodné jméno vzhledem k tomu...omg co je zas tohle?"
Naše skupinka se zastavila. Z dómu vedly dvě chodby, každá někam do temnoty. Zformovala jsem v každé ruce ohnivou kouli a obě mrštila vpřed, každou do jiné chodby. Letěly rovně a dlouho, než se nám ztratily z očí, ale neosvětlily nic, co by nám napovědělo směr cesty.
Sentarou hlasitě vzdychl a Ryuk zvednul obě ruce do vzduchu, jako fotbalový fanoušek, když dá jeho klub gól. ,,Tak pojď Tenshikage, řekni to!" vyjekl skoro natěšeně.
Žirafák ho zpražil pohledem a zavrčel. ,,Asi se budeme muset rozdělit..."
Jashiňák zatleskal. ,,Nezklamal!"
,,Nechápu to." ozvala se Arie. ,,Proč prostě nepošleme Ryuka, aby se vpil do stěny a všechno to prozkoumal?"
Ryuk lusknul a ukázal na ni gestem, za jaký by se nemusel stydět ani raper. ,,Nezklamala. Pojď Aoi, dokonči můj excelentní odhad reakcí Senjuzanagi."
Chvíli jsem ho pozorovala pohledem, který vyjadřoval mé hluboké opovržení a pak odfrkla. ,,Ještě jednou znásilníš jména našich klanů dohromady, tak přinutím nejbližšího ptakopyska vyžmoulat ti zuby."
Zjihl. ,,Zklamala."
Sen se zasmál a otočil se na Arii. ,,Řekl bych, že jde o to, že Narakové pohlcujou chakru a Ryuk prostě nechce zůstat uvězněný ve stěně. V momentě, kdy by na něj přišli, obrátili by jeho techniku proti němu a to by byl konec. Je to zároveň taky důvod, proč Reina ještě nezkrystalizovala celou tuhle zpropadenou horu. Udělat podobnou techniku, je po nás. Nemám pravdu, rudovlasá divoženo?"
Reina se zatvářila dotčeně, ale přikývla.
,,A proto se rozdělíme." pokračoval Sentarou. ,,Tři a tři, pochopitelně. Můžu předpokládat, že Lovec démonů a Oinin umí perfektně taijutsu?"
Reina a Sen přikývli.
,,Fajn. Ryuk se sice až moc spoléhá na Jashina, ale když bude trochu opatrnější a uvědomí si, že teď jeho nesmrtelnost nefunguje, bude vám rovnocenným partnerem. Takže vy tři půjdete spolu. A já s Arií půjdeme s Yumi, jelikož byste těžko našli větší placku na boj zblízka a bojím se ji pustit z očí."
,,Hej!" ohradila jsem se. ,,To zabolelo."
,,Však ty to přežiješ." mrkl na mě.
,,Takže my jdeme tam?" mávnul Ryuk rukou k chodbě, vedoucí vlevo.
,,Ano. Než se zase sejdeme, velet bude Ryuk. V případě, že by toho nebyl schopný převezme jeho místo Reina. Nenechte nikoho naživu a když najdete svitek nebo Satsuku, chraňte je, ať to stojí cokoliv."
Krystalová kunoichi se usmála. ,,To snad ani není třeba říkat."
,,Pro jistotu. Tak vyražte a hodně štěstí." popřál jim ještě.
Za několik desítek vteřin nám zmizeli ve tmě tunelu a my osaměli. Už bez řečí jsme vyběhli svým určeným směrem.

Celej úkryt už musel být na nohou, protože zanedlouho se proti nám objevilo několik postav. Běželi k nám s tasenými meči a očividným úmyslem zabíjet. Využila jsem vlastní rychlosti, odrazila se a skočila na nejbližšího z nich, přímo nohama na hrudník. Prudkost útoku vyrovnala nedostatečnou váhu a dvoumetrovej chlap se skácel jako kuželka.
Rychle, dokud jsem měla výhodu jsem ho podřízla a to tak nešikovně, že mě trochu ohodila jeho krev. Kotoulem jsem se vyhnula úderu od jeho kolegy zleva a hodila po něm kunai - minula jsem. Ale to už tam byl Sentarou s Arií a pustili se do skupinky s jasnou převahou.
To jsem si zřejmě neuvědomila jako jediná. Nejstarší z ninjů, podle zrzavých vlasů z klanu Naraku, popadl nejbližšího parťáka za límec a trhnul s ním dozadu.
,,Jdi!" vykřikl. ,,A řekni paní Esuce, aby odnesla svitek do bezpečí! Neudržíme je!"
Hrklo ve mě, vymrštila jsem se ze země a chtěla bežet za ním, ale někdo mě sundal tak dokonalou kravatou, že jsem toho dne už podruhé skončila na zadku.
,,Ty zůstaneš tady!" slyšela jsem jen.
,,Se uvidí!" prskla jsem v odpověď.
Pokusila jsem se přetočit a podrazit tomu, co mě složil nohy, ale on vyskočil, dopadl o kousek vedle, pravým kolenem mi přiklekl jednu ruku a druhou, svírající kunai napřáhnul. V tu chvíli jsem málem použila chakru, ale naštěstí mi došlo, že přítomnej Naraku by ji obrátil proti nám a tak jsem to neudělala. Zachránila mě Arie, která mu jedním rychlým kopnutím vyrazila nůž z ruky a následným říznutím ho poranila na paži. To ho donutilo stáhnout se a pustit mě.
Šlehla jsem jedno poděkování směrem k mé dceři a pokusila se vzít čápa, ale nějakej další parchant mě drapnul za nohu a strhnul k zemi. Naštěstí mi v tu chvíli pomohl zase Sentarou a já byla zanedlouho volná.
,,Běž!" vykřikl na mě Žirafák, zatímco držel dva chlapy zároveň, aby ke mě nemohli. ,,Dostaň ho! Hned jdeme za tebou!"
Konečně jsem vstala a vyběhla do tmy, za ninjou, kterej měl zalarmovat Esuku, aby odnesla svitek bůh ví kam. Chakru jsem sice pořádně nemohla využít, ale naštěstí jsem byla pěkně rychlej zmetek od přírody. Toho kluka jsem před sebou ještě neviděla, ale nemohl si udržet náskok...ne přede mnou.
Ne před námi. Jsme nejrychlejší kunoichi na světě.

Chladný jeskynní vzduch mi mrazil nos tak, že jsem za chvíli měla pocit, že mi uprostřed obličeje sedí kostka ledu, ale to mi nevadilo. Tma byla skoro neprostupná, několikrát jsem musela na poslední chvíli uskočit stranou, abych nenarazila do výběžku nebo kusu skály, ale už jsem před sebou začínala slyšet vzdálený kroky. Přibližovala jsem se. Nohy mě začínaly bolet, bez chakry to byl šílenej běh, ale já nemohla povolit. Nesměl se dostat k Esuce, ta nesměla odnýst svitek...jinak by to byl konec, ať už můj, nebo světa ninjů.
Je trapný, že to pořád opakuju, ale musíte to chápat. Teprve až je náš život nějakým způsobem v sázce, zjistíme, jak moc se bojíme o něj přijít. A já ten svůj milovala. Milovala jsem svoje děti - nezasloužily si vyrůstat bez matky tak, jako jsem musela já.
Konečně jsem uviděla jeho záda jen pár metrů před sebou. Vytáhla jsem skuriken a mrštila ho po něm, uslyšel jeho svist a uhnul. Zároveň taky zastavil, takže jsem získala čas.
Se zuřivým výkřikem jsem se na něj vrhla. Podařilo se mu vyblokovat můj útok a vyvést mě z rovnováhy, udeřil mě do obličeje, až se mi zamotala hlava. Padla jsem na protější stěnu a nahmatala jeden uvolněnější kámen. Sevřela jsem ho v pěsti a jakmile na mě zaútočil, šlehla jsem ho s ním do spánku. Vykřikl a zapotácel se, pokusila jsem se ho kopnout do břicha, ale byl mnohonásobně lepší v taijutsu, než já. I tohle totiž vychytal. Chytil mě za nohu, kterou jsem na něj vykopla a strhnul ji k sobě. Přepadla jsem dopředu, on ukročil, dostal se mi za záda a jednou tvrdou ránou mě uzemnil. Chtěla jsem rychle vstát nebo se aspoň odvalit, ale on mi kleknul na záda a chytil mě za vlasy, takže mi prudce zaklonil hlavu. Začala jsem naslepo šmátrat po noži, moje prsty se nemohly při tom vypětí poprat se zapínáním na pouzdře. Všimnul si, co mám v úmyslu a prudce mi praštil čelem o kamennou podlahu. Bolest mě na vteřinku zmátla a ochromila, ale adrenalin mi rychle připomněl, kde jsem a co musím udělat. Konečně jsem urvala zapínání na pouzdře, vytáhla dva nože (omylem, chtěla jsem jen jeden) a dost neesteticky a bez řádu mu je zabodla do stehna. Vykřiknul a povolil, na to jsem čekala. Mrskla jsem sebou jako píďalka a přetočila se na záda, dokud měl ten prevít povolenej stisk. Jeden z kunaiů jsem si přehodila do druhé ruky a oběma ho začala zběsile bodat, kamkoliv to jen šlo. Brzo mu došlo, že tudy cesta nevede a vstal, aby se vzápětí rozplácnul o stěnu, s oběma nohama krvácejícíma.
V rychlosti jsem mu pravou ruku přibodla dlaní ke stěně - ostří sice do skály nevjelo, ale stačilo jen na nůž tlačit a byl v šachu - a druhej z kunaiů jsem mu naaranžovala pod krk.
,,Teď se uklidni..." oddechovala jsem. ,,Myslím to dobře...nechtěj probudit monstrum uvnitř mě...je schopná vyrvat ti zaživa žebra z hrudi, jedno po druhým..."
,,Nezabíjejte mě..." zažebral. ,,Jen plním rozkazy..."
,,Já vím, že jo." ujistila jsem ho a dokonce se trochu pousmála. ,,Nezabiju vojáka jen proto, že slouží pánu."
Uslyšla jsem kroky a otočila se. Ze tmy chodby se vynořil Sentarou s Arií, oba zacákaní od krve, ale v pořádku. Čekala jsem, že ve tváři své dcery najdu alespoň nějakou stopu šoku z toho, že zabila několik lidí, ale marně. Pokud ji to zasáhlo, skryla to za dokonale vyrovnanou maskou.
,,Jsi v pořádku?" zeptal se Sentarou a zamračeně si přeměřil podlitinu, co mi zůstala na čele po styku se zemí.
,,Jo," odvětila jsem. ,,tady mladej se chtěl asi omluvit nebo co, takže ho jenom trochu uspi, aby ho třeba nenapadlo překážet a jinak ho necháme na pokoji."
,,Uspat?" vyhrkl ninja. ,,Ale co když tu vykrvácím?!"
Zasmála jsem se. ,,To bys tu musel ležet pár dní a to se nestane - do hodiny jsi vzhůru, klid. Jen nechci, abys prováděl blbiny a já tě ještě dodatečně musela zabít."
,,Nebudu provádět blbiny!" skoro zaprosil.
Sentarou mezitím přešel k němu a stisknul mu jedno místo kdesi u krku. ,,To je pravda, nebudeš."

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem byla přesvědčená, že se blížíme ke svitku, protože se nás snažilo zastavit poměrně dost lidí. V tom případě by druhá chodba mohla vést ke kobkám a to by druhá skupina našla Satsuku. Zabili bychom tak dvě mouchy jednou ranou. Zdálo se, že všechno jde celkem hezky - teda než jsme došli do velké místnosti, asi tak dvacet krát padesát metrů.
V jejím čele byl stupínek se třemi kamennými židlemi, asi něco jako trůny, a nad nima na zdi vévodil velikej znak klanu Naraku - dvě vlnovky pod sebou, přeškrtnutý bleskem. Dole pod stupínkem se táhly dva dlouhý, jídelní stoly, momentálně až na několik kalíšků na chlast prázdný. Síň osvětlovalo jenom pár pochodní na stěnách.
,,Dostali jste se celkem daleko..." promluvil odněkud vrčivý, ženský hlas.
Hned za ním se ze tmy zpoza tří trůnů vyplazila Esuka. Tentokrát na sobě měla rudej, upnutej nátělník a černý, tříčtvrteční elasťáky. Okolo vychrtlýho pasu jí visel tlustej pás se zbraněma, přímo přetíkající kunaji a shurikeny a vším tímhle svinstvem.
,,Teprve se rozehříváme." odpověděla jsem. ,,Nebylo by jednodušší ušetřit životy tvých lidí a dát nám svitek dobrovolně?"
Posměšně odfrkla. ,,Ty jsi vážně blázen! Nemáte zdaleka vyhráno....Kitaku se vám podařilo zavraždit jen proto, že jste ho zastihli nepřipraveného."
Uvědomila jsem si, že jdu pomalým, procházkovým krokem k ní. Obcházela jsem stoly a dlaní pravé ruky přejížděla po opěrce každé ze židlí, Sentarou a Arie mě zvolna následovali.
,,To si můžeš myslet," přikývla jsem. ,,Ale ve skutečnosti jste horšího protivníka ani vyfasovat nemohli. Mám dojem, že si neuvědomuješ, s kým máš tu čest."
,,Ale uvědomuju." ujistila mě. ,,Jsem zase o něco chytřejší, než v té poušti. Nejsi dcera Aoi tenshi. Nevím, jak je to možné, ale...ty jsi Aoi tenshi, že?" změřila si mě pohledem. ,,Skutečně nejsi normální kunoichi. Vypadáš stěží na osmnáct let a přitom bys neměla být o víc jak deset let mladší, než já."
,,To proto, že nejsem obyčejný člověk." odpověděla jsem. ,,Už ne....a ani nebudu, jestli nezískám svitek. Měním se v něco tak hrozného, že celý svět jak ho znáš padne. Proto tě prosím - pro záchranu všeho co dýchá, abys mi ten svitek dala..." na chvilku jsem sobecky potlačila Reininy zájmy. ,,Nebo mi aspoň dovolila ho přečíst."
Chvilku mlčela, pak se jí na tvář vrátilo pohrdání. ,,Všichni znají tvoje triky a lži, Anděli." odfrkla. ,,Na mě ti ale mazanost nestačí. Zaplatíte za to, co jste udělali Kitaku a pak vykřičíme do světa, kdo konečně porazil Modrého anděla a Skrytého v chakře."
Když se Arie zasmála, překvapilo mě to tak, až jsem sebou trhla. ,,Jak může být tak stará kunoichi takhle naivní?" prohlásila. ,,Jestli doopravdy víte, kdo mí rodiče jsou, pak jste taky musela slyšet, co všechno udělali. Když hledali vůdce Akatsuki, sami se probili několika skupinami oininů, zabili Orochimara, porazili Démona z chakry - matčina bývalého studenta. Aoi tenshi je jediným shinobi, co dokáže používat víc elementů chakry najednou, vytvořit dvě jutsu v jednom a zabít člověka na dálku aniž by hnula prstem. Tenshikage je zase elita shinobi s rychlostí a instinkty samuraje, zabíjel muže dřív, než si uvědomili, že na ně vůbec útočí a vy jste sakra kdo?"
Vymyslet odpověď jí trvalo zhruba pět vteřin. ,,Já jsem ta, co to všechno ukončí."
A pak nastala ta krásná chvíle rodinné shody, kdy jsme se všichni tři od srdce zasmáli.


Z nějakého neznámého důvodu se to té ženy dotklo. Zatla pěsti. ,,Stačilo by...zabijte je!"
Nám za zády se vynořilo zhruba třicet ninjů se zbraněmi, zcela očividně specializovaných na taijutsu. Pomalu se začali rozestupovat podél stěn, aby nás obklíčili. Esuka seskočila ze stupínku a přešla ke vchodu nějaké chodby vedle něj, v rohu místnosti.
,,Ráda bych zůstala," prohlásila. ,,Ale musím se postarat o svitek. Nebudu riskovat, že ho náhodou objeví ta oininka nebo kdokoliv ze zbytku té vaší zoufalé skupinky."
,,Ani se nehni!" vykřikla jsem, ale ona už zmizela ve tmě úzké uličky.
Vztekle jsem odplivla jakousi nadávku, zahrnující inteligenční kvocient oné rusovlasé ženy ve spojení s hanlivým označením prodejné děvy a tasila meč, připravená k boji.
,,Nemáme čas...musíme je vyřídit všechny nějak rychle a běžet za ní...jestli uteče..."
,,Měla bys za ní běžet hned!" přerušila mě Arie a udělala krok do boku tak, aby mě popostrčila k chodbě, kde zmizela Esuka. ,,Tyhle zvládnu vyřídit i sama a poslepu...jen byste mi zavazeli. Jděte."
Sentarou sebou trhnul, jako by ho kopla elektřina. ,,No tak to ani náhodou, Arie. Sama ne."
Přerušila ho. S úsměvem. ,,Já to zvládnu. Věř mi. Vím, že jsem lepší, než oni."
,,To nepochybuju, ale..."
,,Tak jděte...ale rychle, za chvíli vás odříznou!"
,,Jdi." přikývnul Sentarou. ,,Zůstanu s Arií."
,,No to ne," protestovala. ,,Máma se o sebe jen s pomocí taijutsu nepostará...vy dva jste nejlepší pohromadě, to ví každý, kdežto mě jsi cvičil na samostatný boj. Zvládnu to, vážně, prostě běžte!" doopravdy nezněla, že by měla chuť o tom diskutovat.
Přikývnul, i když jen hodně neochotně. ,,Dobře...tak dobře. Jsi skvělá, vím že jo."
,,Bezva. Tak jděte!"
Než se rozběhnul, naklonil se k ní. ,,Buď opatrná, holčičko."
,,To jsem přece vždycky. A víc, než ty."
Vydal souhlasné zabručení a zmizel v chodbě.
Jak jsem ji míjela, na vteřinku jsem se zastavila. Oči mi sjely na pár rudých šrámů, co měla na předloktí, způsobených lýkovým lanem, co se jí při pádu stačilo trochu zaříznout do kůže. Už tohle zranění mě znepokojovalo a neměla jsem náladu nechat ji tu samotnou, ale nemůžeme ji pořád vodit za ručičku.
Povzdechla jsem. ,,Myslel to vážně. Jestli se ti něco stane, tak kromě toho, že si vyškubu vlasy a nechám se sežrat smečkou prasat, tvůj otec zešílí a utopí se v kuřecí polívce."
Uchechtla se. ,,A to bychom nechtěli, že?"
,,Jako byl by to asi zajímavej pohled, ale..." přerušil mě kunai, co proletěl těsně kolem mé hlavy.
Arie se zamračila. ,,Tak utíkej, mami! Ukaž, jak jsi rychlá, nebo tam ještě budu dřív, než ty."
Už bez odmlouvání jsem zamířila za Sentarem. Ještě jsem slyšela Arii, jak oznamuje svým soupeřům, že se teď všichni báječně pobaví. Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Byla si tak jistá sama sebou, že jsem věřila, že se jí nic nestane.
Protože konec konců byla úžasná. A kdyby jí hrozilo skutečné nebezpečí, Duše démona by mi to dala pocítit. Ale byla klidná. Skoro spokojená. Trochu mě to děsilo - proč se 'usmívala', když jsme se blížili k něčemu, co mělo zajistit její konec?
Ještě, než jsem doběhla Sentara, slyšela jsem, jak se v místnosti za námi srazily první meče.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katou katou | 23. prosince 2013 v 21:34 | Reagovat

paráda, paráda, paráda... :) další dílek... :)
,,Tykve." pronesl duchaplně. ,,Houby ninjové. Tykve. Děláte machry a nevedete ani šňůry na prádlo." jako by se ho to snad netýkalo.   tohle mě dostalo úplně nejvíc... :D :D :D

2 Tajja Tajja | 10. srpna 2014 v 21:00 | Reagovat

Yumiin deníček prostě neomrzí. I když je to už já nevím kolikátej reread, pořád mě to spolehlivě dostane. A taky mám pokaždé nutkání začít něco psát :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama