YD5 - Saigai 15

1. prosince 2013 v 17:52 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

Na stopě


Dovolili jsme si krátkej odpočinek až před setměním následujícího dne, kdy už byla poušť za námi. Byla jsem ráda, že jsme vypadli. Jednak jsem z toho místa měla husí kůži a jednak mi neustále cuchal nervy Shukakův zoufalý, srdcervoucí řev, který jsme slyšeli, kamkoliv jsme se vrtli. Možná, že nás stopoval, ale Reina měla zjevně pravdu v tom, že je moc šílený na to, abychom se ho vážně museli obávat.
Když jsme se utábořili, bylo to už v lesích Země Hor a nad hlavami se nám rozkládal zelený strop korun letitých stromů. Já a Arie jsme se měly vydat zabezpečit oblast a moje dcera příkaz okamžitě splnila, celá radostná, že se může zase proběhnout zelení. Cítila jsem, že jsme tu v okolí sami, ale nechtěla jsem jí to upírat, proto jsem se poslušně vydala opačným směrem, spíš na procházku, než na hlídku.
Protože hranice Země větru a Země hor je tvořena nevelkou hradbou zalesněných kopců, moc mě nepřekvapilo, když jsem došla ke srázu, z jehož výšky se mi otevřel výhled na celkem otevřený kus zalesněné krajiny, kterou narušovaly až hřebeny pořádného pohoří někde v dálce. Protože jsem zrovna neměla co lepšího na práci, posadila jsem se na okraj římsy, tak, abych mohla nohama rozpustile mávat ve vzduchu, nějakých čtyřicet metrů nad korunami stromů pode mnou. Slunce zapadalo nad pouští, což znamenalo mě za zády, ale i tak se mu dařilo vypouštět do údolí několik umírajících, rudých paprsků a propůjčovat tak stromům dojem tuhnoucího lávového pole.
Jakási zakrnělá romantická část mé jinak chladnokrevně špalkovité osobnosti se pousmála nad krásou krajiny.
,,To je od tebe hrozně zodpovědné, nechat naši dceru hlídkovat samotnou." vylekala mě vesele podbarvená výtka.
Pousmála jsem se. ,,Nikdo tu v okolí není, ale ona si chce připadat angažovaně. Poprvé je takhle daleko od domova."
Sentarou se posadil vedle mě. V nadcházejícím šeru vypadal hodně mladší, než ve skutečnosti je. Jizvy na svalnatých pažích měl tak světlé, že skoro nebyly vidět. ,,Omlouvám se." řekl jenom. A věděl, že já vím, co má na mysli. Že se choval jako idiot, když jsme spolu posledně mluvili. Ostatně nebyl sám.
,,To nic. Taky bych se ráda omluvila, takže..."
,,Jo." přerušil mě s rozpačitým úšklebkem. ,,Já vím. Oba víme. Nemá cenu to dramatizovat."
Přikývla jsem a automaticky prsty nahmatala jeho ruku. Neucuknul, ale sevřel moji dlaň ve své, což by neudělal, kdyby doopravdy nebylo zase všechno v pořádku.
,,Klukům jsem řekl, že se vrátíme do dvou týdnů." informoval mě. ,,Dohlíží na ně Xiaam."
Trochu rozladěně jsem vydechla. ,,A co když neuspějeme?"
,,Pak je připravíme na to, co se musí stát." odpověděl pevně. ,,Ale až pokud tahle alternativa nastane. Zatím to, jak jsi řekla, nebudeme vzdávat."
,,Alternativa..." ušklíbla jsem se. ,,Alternativa je to, že přežiju. Moje smrt je prozatím realita."
Střelil po mě vyčítavým pohledem, ale na rtech měl úsměv. ,,Yumi, nemůžeš být aspoň čas od času trochu optimističtější? Vážně, strašně klesáš na duchu."
,,Fajn tak promiň." protočila jsem očima, ale ani já se neubránila úsměvu. ,,Takže asi bereme jako realitu že to...no.."
,,No?"
,,Že budu žít." zabrblala jsem. ,,Jak se řiká, lidská blbost je nesmrtelná."
,,Zníš nadšeně." dloubnul do mě. ,,Očividně tomu věříš z hloubi duše."
Pochopila jsem jeho narážku a ušklíbla se. ,,Já tomu věřím. Koukni jak moc." postavila jsem se na okraj útesu a zhluboka se nadechla. Přiložila jsem si ruce k puse jako hlásnou troubu a z plných plic zakřičela: ,,Lidská blbost je nesmrtelná!"
Sentarou se rozesmál. ,,To jsem nemyslel! Proboha.....Yumi..." plácnul se do čela.

Z lesa za námi se vynořila černá vlčice, v mžiku se měnící na Arii. ,,Ale my jsme smrtelní a ty odhaluješ naši pozici." vyčetla mi.
Zamrkala jsem na ni. ,,Copak tu někde někdo je zlatíčko?"
Zatvářila se míň sebejistě. ,,No, není, ale....chápeš."
Usmála jsem se. ,,Jasně. Byl to zkrat. Každopádně ráda vidím, jak dobře ovládáš vlčí podobu." pochválila jsem její rychlost přeměny při Henge no Ookami.
Očividně ji to potěšilo. ,,Díky. Yoshitsuki říká, že už to umím skoro stejně rychle jako on."
,,No, když to říká Yoshitsuki, bude to určitě pravda."
Sentarou se mračil, jako deset čertů. ,,Jojo." zabručel spíš pro sebe. ,,A až Yoshitsuki řekne, že delfíni žijou v oblacích, bude to taky pravda."
Povzdechla jsem, Arie mu věnovala podrážděný pohled, protože nenáviděla, když jeden její předmět ikonického zbožňování urážel ten druhý. ,,Nech už toho, tati." prskla. ,,Nechápu, co ti na Yoshitsukim pořád vadí!"
Věděla jsem přesně, co panu Otci na Yoshitsukim pořád vadí, protože mě několikrát obtěžoval otázkami na téma tělesných choutek démonů a polodémonů, představujících riziko pro případné okolo se vyskytující lidské dívky v produktivním věku, ale mlčela jsem. Už mě unavovalo Sentarovi vysvětlovat, že je na palici, i když jsem sama byla přesvědčená, že až Arie vyroste možná se rozhodne zůstat u Smečky.
,,Co mi na něm vadí, pochopíš až budeš starší." odseknul jen.
To ale netušil, jakými vědomostmi jsou vyzbrojené dnešní čtrnáctileté holky, ačkoliv ještě já v jejich věku měla problém s definicí významu slova 'kondom'.
Arii všechno došlo a namíchla se. ,,Ty už seš stejnej jak ti dva švábi!" prskla. ,,Proč máš pořád dojem, že trávím svůj čas v Lese tak, že se pářím s Yoshitsukim? Už mě to fakt unavuje! Ještě chvilku a donesu ti snad papír od gynekologa, že jsem s žádným vlkem nikdy nešťáchala! Nebo už nevím, co mám dělat!"
Už její výbuch mě pobavil, ale slyšet z její pusy můj výraz 'šťáchat' mě dorazilo. Nemohla jsem si pomoct a začala jsem se nahlas smát, zatímco Sentarou pod takovou palbou zrudl jako rak. Ani si nejsem jistá, jestli ho nejvíc pobouřilo to páření, gynekolog nebo to, že Arie nahlas odhalila, proč mu Yoshitsuki celou dobu vadí. Pak se ale chytil jiné páky, kterou může v křiku pubertální dcery zradarovat jen přehnaně starostlivý otec.
,,S žádným vlkem?" zopakoval. ,,A jinak jo?"
Tím dosáhl výsledku u nás obou. Já se začala ještě víc smát, zatímco Arie zuřit.
,,Vůbec nechodím do Lesa dělat nic takovýho!" křikla vztekle. ,,Můžeš toho laskavě nechat? Je to trapný!"
,,Aha!" vykřikl Sentarou. ,,Takže už je ze mě starej trapák, co..."
,,Dost!" vyjekla jsem a utírala si slzy. ,,Prosím nechte toho...nebo mě fakt zabijete."
Hodil po mě vyčítavý pohled, jako bych byla ta nejhorší matka na světě. ,,Místo, abys mi pomohla, tak se mi tu směješ!" vyčetl mi.
Pořád s úsměvem jsem se mu podívala do očí. ,,Protože zrovna teď jsi vtipnej."
,,Jo, to teda!" přikývla Arie a já v ní na zlomek vteřiny spatřila samu sebe. ,,Takže do mě nerýpej!"
Odfrkl. ,,Nerýpu. Ale....prostě jsi ještě mladá a nevíš pořádně, jak to na tomhle světě chodí!"
,,To mi říkáš ty?!" odpálkovala ho. ,,Žiješ v něm jenom o tři roky dýl, než já!"
,,Přestaň být jako tvoje matka!"
,,Biju tě snad?!"
Úsměv mi na rtech ztuhl. ,,No moment," vpadla jsem do toho. ,,Já ho přece nebiju!"
Situace nemohla dostoupit vrcholu, protože se z lesa vynořil i zbytek naší skupiny. ,,Jak typické." pronesl Ryuk svým znuděným tónem, pod kterým vždycky přepečlivě skrýval vyvinutý smysl pro humor. ,,Vykřičená, hlučná rodinka, kterou všichni tak zbožňujeme si vystačí i bez své hlavní síly v podobě naklonovaných černovlasých spratků, mučících ostatní lidi svými brilantními nápady na ztrpčování života všech dýchajících obyvatel Chakrové. Vy ten řev prostě zbožňujete, že? I když do té Ichinazagi poloviny rodiny bych to dřív neřekl."
Já i Sentarou jsme zmlkli, oba s komicky nafučeným výrazem. Jen Arie dál projevovala roztomilou část její osobnosti, poděděnou po mě.
,,Sklapni, Ryuku." skoro zavrčela. ,,Ocenila bych, kdyby tady už nikdo ani neceknul. Minimálně hodinu. Jen Reina může."
,,Ohohó," zasmál se Ryuk bez náznaku veselí ve tváři. ,,Kdo jsi, že mi tu rozkazuješ, kostnatá, psovitá děvo?"
,,Jednoho dne možná budu tvoje nadřízená."
,,Jednoho dne ti možná zabiju křečka."
,,Nenávidím křečky."
,,Tak zabiju křečka tvým dětem."
,,Ještě chvíli vyhrožuj mým dětem, který nemám a vezmu ti barvičky na ty jashiňácký rituály!"
,,Řeknu ti novinku: ty malby se mi na kůži objevujou samy."
,,Tak co to nosíš tam v té kapse na zádech?"
,, .......pleťovej krém."
,,Jo a moje matka je taktní, dvousetkilová basketbalistka s černýma vlasama."
,,Tak lidi!" ozvala jsem se dotčeně. ,,Proč mě pořád urážíte? No tak, nechte toho!"
Sen si odkašlal. ,,Ryuku, nesnažili jsme se je původně ztišit?"
,,Snažili," přikývnul Jashiňák. ,,Ale tuhle challenge nemůžu ignorovat. Je mi jedno, že ta holka je potomek Aoi tenshi, já ji prostě přehlodnu."
,,Možná přehlodáš mě," oznámila mu ponuře Arie, jako by se jednalo o otázku života a smrti. ,,Ale nikdy nepřehlodneš šváby. Ti tě přežvejkaj jako žužu a vyplivnou na smetiště odpadlých dohadovačů, abys tam do smrti plakal nad vlastním nedostatkem peprných nadávek."
Nafouknul se. ,,Sem s nima."

,,Ne, stačilo by." rozseknul to Sentarou. ,,Zatímco se tu dohadujeme, Satsuka je v nebezpečí a...celkově nás tak nějak tlačí čas. Ryuku, chci aby ses soustředil na okolní chakry a věnoval se jen odhalení nepřátel v okruhu pěti set yardů. Raději nás upozorni i při sebemenším podezření na něčí přítomnost. Yumi, ty..." zarazil se. ,,Yumi?"
Až v tu chvíli mi docvaklo, že se cítím nějak podivně. Jako bych byla ve snu, vzduch okolo byl těžší, ale krajina jasnější, zvuky a pachy intenzivnější. Stála jsem, zamyšleně koukala z útesu a lehounce, skoro neznatelně se kolíbala, jako by se mi točila hlava a já měla co dělat, abych neupadla.
Pomalu, prkenně jsem se k němu otočila. ,, ....Sentarou.....?" byla to napůl otázka, napůl to znělo jako bych se divila, že ho vidím.
Arie se lehce zamračila. ,,Chyť ji, tati."
,,Neomdlím." zavrtěla jsem letargicky hlavou. ,,Aspoň mám ten dojem."
Ryuk postoupil ke mě a opatrně mě chytil za paži. Prohlédnul si svůj zámek. Nechala jsem ho, tichá a pořád jaksi zasněně udivená. Takhle se možná cítí lidi, co jsou v rauši.
,,Můj zámek se zvětšuje." zkonstatoval suše. ,,Dělej s tím něco."
Uvědomila jsem si, že se mi něco klidně a jaksi něžně snaží vplížit do mysli. Tenhle mírumilovný pokus o krádež mého těla byl ještě děsivější, než obvyklé, agresivní útoky. Jako by se sama moje mysl vláčně poddávala té snové vlně zapomnění. Měla jsem co dělat, abych vůbec sebrala vůli něco s tím příjemným polobděním dělat. Jako bych byla líná i myslet. Skoro jako by mě Pečeť opila.
,,Aoi," oslovil mě znovu, trpělivě Ryuk. ,,Dělej něco."
,,Dělám." zanotovala jsem, jaksi podivně šťastná. ,,Stojím a čekám."
,,Na co?"
Nejsem si jistá, jestli jsem to mluvila já, nebo Pečeť. V tu chvíli byly naše bytosti naprosto spojené. ,,Až tenhle svět padne. Hele." ukázala jsem rukou z útesu. Nad údolím se vznášel modře duhový závoj nějakého světla, líně zapadající mezi stromy dole. Pozvolna mizel.
Sentarou zaostřil. ,,Co?"
,,Tamto. Dívejte se přece."
,,Co máme vidět?"
Dřepla jsem si k okraji útesu a zhluboka nasála nosem vůni, kterou jsem před tím neznala. Vůni chakry - nevěděla jsem, že jde nějak cítit. ,,Chakra." odtušila jsem vesele. ,,Jde támhle....přesně vidím, kam šli. Mohli bychom je chytit...ale mám lepší nápad."
,,Ano, jaký?" opáčil ledově Sentarou.
,,Vím o super zábavě, jen nedaleko. Obrovský vulkán, čtyřicet mil severně. Dovedu vás tam...jen co si zvyknu, jak se ten svět pořád otáčí a otáčí...." rozpřáhla jsem ruce. ,,Je to jednoduché, když si zvyknete na jeho osu. Mnohem větší starosti mi dělá ta žhavá koule tam dole...cítili jste někdy jádro? Je jako srdce...i když ne tak silné, jako moje."
Reina nejistě přistoupila k Sentarovi. ,,Zešílela?" zašeptala.
,,Ne." ujistila jsem ji vesele. ,,Jsem při smyslech, jako nikdo z vás. Tohle je úžasné, tohle je...bože, mohla bych vědět úplně všechno, kdybych se pokusila přemýšlet. Nevidím budoucnost, ale vím, co se stane. Naskakuje mi to samo. Ryuku, ty starej kozle, ty nás všechny přežiješ....ty a Sentarou. Všechny, celou partu. Chlapi, jak vy to děláte. Zato tady Sen už to má za pár...a Reina...budeš si říkat, že je to dobrá a čestná smrt, až tam budeš ležet a krvácet, ale pamatuj si děvenko, že čestná smrt neexistuje. Je jen tma a zima...já tím prošla. Dojde ti to...heh...dojde, až se budeš válet v prachu a nikdo ti nepřijde pomoct i když budeš umírat pro ně a krvácet a krvácet a krvácet a oni tě opustí!" zvyšovala jsem hlas, jako bych byla rozčilená. To mě nakonec probralo. Trochu jsem ucouvla a zatřásla hlavou, ale ten závoj z mé mysli pořád neodcházel. ,,Ryuku..."
Neodpověděl, ale věděla jsem, že poslouchá.
Sebrala jsem se, ale ne dostatečně. ,,Bodni mě..." zasyčela jsem. ,,Prober mě...vidím moc věcí. Duše démona...."
Ryuk už nečekal, tasil nůž a dřív, než ho Sentarou stačil zarazit, zabodnul mi celej kunai až po rukojeť do stehna.
Ani jsem nezaječela, nezavrávorala - jen procitla. Celej ten přelud zmizel jako lusknutím prstů.

,,Proboha chlape!" vyjekl Sentarou. ,,Stačilo by ji přece jen říznout!"
,,Ale to bych se vůbec nepobavil."
,,Cukrujte potom chlapci." znovu jsem přidřepla na okraj útesu - rána skoro nebolela, jen jsem cítila, jak v ní jemně škube. Moje tělo už mi skoro nepatřilo, ale z nějakýho důvodu mě to pozvolna přestávalo děsit. Vytáhla jsem si z masa kunai a hodila ho Ryukovi. Pak jsem ukázala do krajiny. ,,Pamatuju si přesně, kde jsem viděla chakru....teď už ji sice nevidím, ale zvládnu nás navigovat."
Arie se nejistě sehnula vedle mě. ,,Je ti už dobře?"
Pousmála jsem se. ,,Jsem to zase já. Teď pospěšme, po cestě vám řeknu plán."
,,Ty už nějakej máš?"
,,Ne, ale vymyslím ho. Poběžím rychle, snažte se neztratit mě z očí. Půjdu přesně po stopě." Vyrazila jsem snad ještě dřív, než pochytili poslední část mé věty.

Stopovat chakru nakonec nebylo až tak nutné, protože jsem zjistila, že si celkem přesně pamatuju její směr. I když jsem neběžela svou plnou rychlostí, překvapilo mě, že se mnou skupina dobře drží krok. V tomhle ohledu mě asi nejvíc zaskočila Reina, kterou její zranění ještě zákonitě muselo bolet. Ale ani nepípla.
Zrovna když jsem přemýšlela, jak to zaonačit, abych mohla proti Narakům bojovat i jinak, než taijutsu, ve kterým jsem levá, zarazil mě tichý Ryukův signál. Okamžitě jsem přistála v nejbližší skupince keřů a přikrčila se. Během pár vteřin se okolo shromáždili i ostatní, přitom Arie tak tiše, že by to zvládl málokterý vlk. Pod jejím štíhlým, pružným tělem nezašustil ani list.
Ryuk si ještě párkrát milostivě přežvejknul jakýsi párátko, pak ho vyplivnul, uhladil si kozlí bradku a když zmerčil naše napjaté pohledy, nevzrušeně houknul. ,,Před náma jsou dva ninjové."
,,Stoprocentně ninjové?" zeptal se Sentarou.
,,Mají silnou chakru. Mám dojem, že jsem ji už cítil, v té poušti. Skoro určitě to jsou lidi klanu Naraku."
,,Předsunutá hlídka." mínila Arie. ,,Jsme blízko úkrytu. Nemůžeme si dovolit obejít je a nechat za zády."
,,Pravda." podle Sentarova výrazu jsem poznala, že ji zkouší a tak jsem mlčela a nechala ji mluvit, i když bylo nad slunce jasný, co se musí dělat. Očividně to pochopili i ostatní, protože se dívali na ni. Sentarou pokračoval: ,,Takže s nimi budeme bojovat, že?"
Chvilku mlčela. ,,No...ne."
,,Ne?"
,,Ne."
,,No ale nemůžeme je přece nechat za zády, to jsi sama řekla."
Zamračila se, protože i jí došlo, proč má tak blbý otázky. ,,Vždyť ne. Sejmeme je...potichu. Někdo, kdo se umí plížit."
Sen se usmál. ,,Chceš se připlížit k ninjům, kteří jsou na hlídce? Nemyslíš, že jsou v pohotovosti a kontrolují terén okolo sebe?"
Zřejmě jí nebylo po chuti, že se takhle nedobrovolně dostala do čela plánování. ,,Kromě Chakrových zvládá většina ninjů stoprocentně kontrolovat jen prostor nějakých sta metrů. Pokud se pokouší o větší síť, chakra se víc rozptyluje a dá se proklouznout, když jsi sensitivní na ložiska chakry. A protože proti nim stojíme my, kteří bychom dovedli mezery v síti lokalizovat, předpokládám, že to nedělají. Počítejme tedy se sta metry."
,,Takže se k nim chceš tiše připlížit na vzdálenost sta metrů?" rýpla jsem si. ,,A pak co? Budeš se modlit, aby na ně spadl satelit, nebo to má i pointu?"
,,Ještě ty, matko." povzdechla si. ,,Z té vzdálenosti už by se dalo zaútočit. Potřebujeme někoho, kdo dokáže na dálku rychle a tiše zabít osobu. Dovedla bys to ty, ale kvůli Pečeti....vyloučeno, moc namáhavý. Táta tak dalekej dosah svý chakry nemá, to vím. Rozhodně ne tak nahuštěné, aby udělal bublinu. Sen je Lovec, specializují se na blízko a Reina...." zarazila se. ,,Reina. Ty to budeš. Tvůj Shouton..."
,,Už jsem se bála, že to neřekneš." usmála se rudovláska ze Země hor tak vesele, jako by se snad ještě nevypořádávala s následky zranění ze včerejška. Když vstala, ani trochu nezavrávorala, vyklouzla z křoví jako lasička. ,,Ani si neuvědomí, že se něco děje."

Myslela jsem si, že trochu přehání, ale vypořádala se s nima skutečně diskrétně. Pomalu ani my jsme nestačili zamrkat, když se z obou strážců staly jen sochy, znehybněný v osmihranném, pudrově růžovém krystalu. Zůstali stát, jako by se vůbec nic nedělo - menší ze strážců s jednou rukou v bok, vyšší zřejmě uprostřed věty. Když jsme stanuli vedle nich, skoro působili, jako by ani nikdy nebyli živí.
,,Tihle už nám neublíží." cvrnkla do jednoho křišťálu Reina. ,,Nejdřív jsem je chtěla nechat naživu, ale pak mi došlo, že si to vlastně zaslouží a že stejně, pokud bych se nevrátila...pomalé umírání jako sochy by bylo horší než tenhle....blik."
,,Dobrá práce." pochválil ji Sentarou. ,,Takže budeme pokračovat...."
,,Támhle." skočila jsem mu do řeči. Všichni se otočili tam, kam jsem ukazovala. ,,Jejich úkryt je přímo tam."
Necelej půlkilometr od nás, trochu pod kopcem trhala krajinu hluboká rokle, na jejíž druhé straně byla hladká skalní stěna. Hladká, až na jednu puklinu ve stěně - vchod do nitra hory. Přes propast k jeskyni vedla tenounká, kamenná římsa zavěšená v prázdnotě. Mohla být široká asi jen pět centimetrů, protože jsme ji skoro ani neviděli. Jediná cesta dovnitř.
,,Nebylo zase tak těžké to najít." usmál se Sen. ,,Tak tam na ně vlítnem a zachráníme Satsuku."
,,Ještě počkej." brzdil ho Sentarou. ,,Zábava teprve začíná."
,,Proč myslíte, Tenshikage-sama?"
Pochopila jsem to skoro hned. ,,No protože už jsme moc blízko. Chceme se tam vplížit tajně, ale kdybychom použili chakru, někdo tam uvnitř nás určitě ucítí a vyhlásí pohotovost."
,,Takže?"
,,Takže...hehe..." zasmála jsem se a zamrkala směrem k titěrné římse. ,,Jak dobře umíš udržet rovnováhu, Sene?"
Okamžitě mu svitlo. ,,No to snad ne....."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 tajja tajja | Web | 1. prosince 2013 v 18:47 | Reagovat

Rin žije!!!!!!! Není možný :-D
Tenhle díl byla fakt sranda, i když je to možná tím, že jsem zapomněla humor těch předchozích :-D  Jen... proč se mi pořád plete Sen a Sentarou? :-D

2 Rin-chan Rin-chan | 1. prosince 2013 v 19:11 | Reagovat

hmmm...zapeklita otazka =D

3 katou katou | 2. prosince 2013 v 15:18 | Reagovat

paráda... konečně další dílek... :) samou nedočkavostí sem začala číst YD od začátku... :D

4 tajja tajja | Web | 2. prosince 2013 v 16:39 | Reagovat

[3]: To jsme dvě, už se nemůžu dočkat, až si znovu přečtu jak Yumi přetáhla zloděje pánvičkou nebo o jejím úžasném Yumoru :-D

5 Kotetsu Kotetsu | 2. prosince 2013 v 17:57 | Reagovat

Někdo musel použít Edo Tensei na oživení naší Rin, jinak to není možný

6 Rin-chan Rin-chan | 2. prosince 2013 v 18:49 | Reagovat

[5]: Rin se oživila sama odchodem z despotické práce, kde musela dělat 14 hodin denně =D

7 katou katou | 2. prosince 2013 v 21:52 | Reagovat

[4]: tak tyhle části mi daly zabrat nejvíc... mamka se na mě dívala, jak kdybych se zbláznila a nechápala, čemu že se tak můžu smát... :-D

8 Didi Didi | 10. prosince 2013 v 15:08 | Reagovat

Taky bych si chtěla přečíst předchozí YD, kde je prosím najdu?
Jinak díl suprovej, miluju ten humor :-)

9 tajja tajja | Web | 10. prosince 2013 v 16:01 | Reagovat

[8]: Asi by ti měla odpovědět Rin, ale protože je u ní možný, že se ozve zase až na Velikonoce, tak to udělám já: http://rin-archiv.blog.cz/ tady jsou všechny její dokončený povídky, konkrétně Yumi je Deníček - Deníček 4 ;-) Je to fakt sranda, rozhodně nebudeš litovat :-D

10 Didi Didi | 18. prosince 2013 v 22:16 | Reagovat

Děkuju :-)

11 Rin-chan Rin-chan | 20. prosince 2013 v 19:23 | Reagovat

[9]: No táááááák, já se snažím jako =D už mám půlku dalšího dílu abys věděla! =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama