YD5 - Saigai 17

18. prosince 2014 v 9:56 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma


Sedm kruhů pekla

YD teď musím psát v práci. A jelikož v práci bych neměla být volně na netu, píšu na tajňačku a velice přerušovaně, jelikož nadřízená co deset minut vyjde z kanceláře a já musím rychle kliknout na 'uložit do rozepsaných' a pak vykliknout celej prohlížeč. A až odejde, zas to nahodit a najít a psát atd atd, takže to byl porod, než jsem tohle napsala. Tenhle díl je speciálně pro vás všechny, co jste na něj vydrželi trpělivě čekat. Díky. Hlavně kvůli vám to dělám už sedm (sedm, LoL!) let. Fakt díky.


Sentara před sebou jsem vůbec neviděla. Zčásti proto, že tady dole bylo tmy, že by se dala exportovat a zčásti proto, že se z nějakého důvodu vyžíval v černé barvě, takže dokonale splýval s prostředím. Duše ho viděla, ale já ne - což je zvláštní. A neumím to vysvětlit. A asi bych si to ani nedovedla představit, být váma. To je jedno. Asi. No nic...
,,Yumi, pospěš, slyším ji!" zavolala ta dvoumetrová černá žirafa kdesi přede mnou.
,,Ráda bych pospíšila, ale brzdíš mě!" odsekla jsem netrpělivě. ,,Asi ti moc dobře vařím!"
,,To se mě jakože dotklo."
,,Jakože pohni!"
Moje poslední pobídka se rozlehla ozvěnou v obřím dómu, do kterýho jsme vběhli. Překvapilo mě to tak, že jsem na chvíli zavrávorala před tou spoustou prostoru. Sentarou už se krčil za nejbližší stalagmitem a z jeho posunků jsem pochopila, že bych měla udělat totéž. Před náma číhali asi čtyři ninjové, mezi kterýma se prchající Esuka prosmýkla jako úhoř, ale kteří nás měli zřejmě zastavit. Schovala jsem se až tehdy, když první z nich mrštil shuriken. Zneužila jsem toho, jak jsem malá a jen lehla na zem za jakejsi balvan. Hvězdice mi jen zarovnala konečky několika zpozdilých pramínků vlasů.
Opatrně jsem vykoukla. Esuka vbíhala do nějaké chodby. Kousla jsem se do rtů - takhle ji ztratíme. Ani trochu se tu nevyznáme a tyhle prostory pod horou jsou hotovej labyrint.
Koukla jsem na Sentara a zjistila, že mě pozoruje. V první vteřině jsem čekala nějakou rychlou poradu očima nebo posunkama, ale bylo vidět, že už se rozhodl. V ruce si pohrával s kunaiem. Trhnutím hlavy naznačil, ať jdu za Esukou.
Než jsem mohla cokoliv namítnout, vyskočil a vrhnul se na skupinku před náma.
,,Utíkej, Yumi. Utíkej!"
Zaváhala jsem asi tak na dvě vteřiny, než jsem se zvedla, uhnula hlavou další hvězdici a nabrala čáru za Esukou. Po cestě jsem chytila čísi kunai a zabodla ho do krku ninjovi, kterýho jsem míjela tak rychle, že se ani nestihl nijak ubránit. Alespoň nějak jsem Sentarovi pomohla.
Ten lítal po celé místnosti jako kulovej blesk a dělal co mohl, aby se nikdo nedostal ke mě. Ač se mi to nelíbilo, zápasící chumel jsem minula a zaběhla do chodby, kde zmizela Esuka.
,,Utíkej!" slyšela jsem ještě jednou Sentara. Jeho hlas se v průchodu odrážel a provázel mě ještě několik vteřin, než se mi podařilo nabrat takovou rychlost, že jsem unikla i zvuku.
,,Tak utíkej!"

A já utíkala. Ten chladnej, jeskynní vzduch mě šlehal do obličeje jako plácačka, takže jsem pravděpodobně měla tváře jako rajský jablíčka. V běhu jsem neustále prosvičovala prsty na rukou, což muselo vypadat sice komicky, ale nikdo mě neviděl a já chtěla mít prokrvený, pohotový ruce, kdyby přišlo na boj. Kterej byl celkem jistej, jelikož momentálně jsem zbyla jen já a Esuka. Kde byl asi konec druhé polovičce naší skupiny?
Doháněla jsem ji, už jsem skoro cítila závan vzduchu, co zvířila, když mi do cesty vběhl první ninja. Nečekala jsem to - ani jsem si nevšimla, že by do chodby vedly nějaký vedlejší průchody - takže jsem přibrzdila. Týpek tasil velikou sekeru a pevně ji sevřel oběma rukama.
,,Zdrž se se mnou chvíli, Anděli." procedil posměšně. ,,Rád bych tě vyzval k tanci."
Zvedla se ve mě vlna zuřivosti. Esuka každou vteřinou unikala - už jsem ji skoro měla a tenhle imbecil mi vlezl do cesty.
Jen do toho. Zab ho, zab ho, zab ho....zab ho! Je zlej, brání nám v cestě...v cestě za překvapením. Obě ho chceme dosáhnout tak odstraň tuhle nulu a jdi. Utíkej!"
Aniž bych nějak víc poslouchala pobídky Duše, vlila se mi do paží její síla. Ledabyle jsem odstrčila sekeru stranou a sevřela ho pod krkem. Dělalo mi dobře, když jsem cítila, jak jeho tep marně naráží do mých prstů a snaží se projít skrz. Ještě víc jsem ho prsty stiskla. Byl to další člověk, co mi chtěl uškodit. Další ZLÝ člověk. Kdyby se mě nepokusil zastavit, nikdy bych mu nechtěla ublížit. Ale on to udělal, prostě asi musel nebo co. Proč jsem pro svět tou zlou, když jsem si nikdy nepřála ubližovat? Když jsem i přesto, kdo byl můj otec a jaké jsem po něm zdědila sklony chtěla dobro a mír? Proč mě všichni, včetně mé matky zapudili v době, kdy moje srdce přímo pukalo vlastenectvím a láskou ke klanu Senju a vůbec k celé Zemi Ohně? Co jsem tak strašně pokazila?
Všechno to na mě dolehlo, neznámo proč, právě když jsem svírala v rukou hrdlo toho ubožáka. Chtěla jsem ho jen omráčit, já vážně chtěla. Ale Duše ne. Ta odporná entita žíznila po krvi a nikdy jí neměla dost. Před nedávnem zavraždila dva démony a stejně měla málo. Chtěla i jeho. Cítila jsem to a nedovedla (asi ani pořádně nechtěla) jsem tomu zabránit. To bylo poprvé, co jsem jí ustoupila. Musím to přiznat. A nebylo to zdaleka tak těžké, jak by se mohlo zdát. Prostě jako bych udělala krok stranou a ona na chvíli převzala otěže. Toužila po krvi a bolesti, ale ke mě byla moc hodná. Dovolila, abych se nedívala.

Za pár chvil jsem mohla zase pokračovat v běhu, nabrala jsem předchozí rychlost a znovu začala Esuku dohánět. V jejím horečném, chaotickém dechu jsem poznala, že i jí to došlo a snaží se zrychlit co nejvíc. Celá situace ji asi tak vystresovala, že jí vůbec nedošlo, že kdyby se zastavila a pustila se se mnou do křížku v taijutsu, měla by solidní šanci vyhrát.
Nebo jsem si aspoň myslela, že jí to nedošlo. Ve skutečnosti mě chtěla vlákat do pasti.
Najednou mi před očima zmizela a postava, co se objevila místo ní byla jinak oblečená a hodně drobná. Utíkala přímo na mě. Ostražitě jsem se zastavila, sáhla po meči a chystala se ho tasit. Ona udělala totéž, stejně jako já se přikrčila ke zdi a vyčkávala. Snažila jsem se ve tmě pořádně zaostřit a srovnat si, co vidím, abych protivnici odhadla. Že to byla holka, to bylo jasný - měla výrazně vykrojenou linii pasu, oblý boky a větší zadek. I na hrudi byla dost vyvinutá. Ještě chvíli mi trvalo, než si mozek srovnal, že vidím obrys sebe sama. Zkusmo jsem rychle vytáhla meč, doteď napůl v pochvě a prudce jím švihla. Postava naproti pohyb zopakovala.
Horečně jsem přemýšlela, jestli vidím Duši démona a nebo nějakej svůj klon a pomalu jsem se začala přibližovat. Ta předemnou dokonale dělala naprosto to samé, co já. Na vzdálenost metru a půl už jsem rozeznávala i rysy v obličeji, barvu vlasů a oblečení a už jsem nepochybovala, že se dívám na sebe. Natáhla jsem před sebe meč a chtěla jím drnknout do toho jejího, ale zarazily se o sebe špičkami a dál už to nešlo. Až tehdy mi konečně docvaklo, že koukám do zrcadla. Udělala jsem krok vpřed a položila na chladné sklo dlaň. Jo, určitě to bylo zrcadlo. Připadala jsem si jako andulka s IQ nezmara zelenýho, která poskakuje před zrcadýlkem a myslí si, jak si strašně hezky hraje s nějakým úplně jiným ptákem. Musela jsem se zasmát, jak jsem v tom napětí promyslela všechny možnosti, před čím to stojím a zrcadlo mi prostě nedocvaklo.
Udělala jsem krok zpět a obhlídla jeho hrany. Na všech stranách bylo dokonale zapuštěný do skály a nikde se nezdála být ani škvírka. Esuka ale někam zmizet musela. Možná, že chodba pokračuje za zrcadlem...že by ho tak rychle a nepozorovaně vztyčila za sebou?
Lehla jsem levou polovinou obličeje na zrcadlo a zaťukala na něj jílcem meče. Skoro vůbec se to nerozlehlo a po nějakým dutým zvuku nebylo ani památky. Z toho jsem mohla usuzovat, že pokud zrcadlo není dva metry tlustý, tak za ním chodba není. Prostě viselo na stěně. Takže....
Zaostřila jsem před sebe a asi metr nad zemí uviděla ve stěně průrvu, hodně temnou a špatně viditelnou. Představovala jedinou možnost, kudy mohla Esuka zmizet. Soustředila jsem trochu čisté chakry do dlaně a vypustila do vzduchu klubíčko bledě modrého světla o velikosti tenisáku. Tiše se vzneslo a osvítilo tak vchod do průrvy. Zběžně jsem se ozhlídla po stěnách a stropě, jestli někde není ještě nějakej otvor a dala své chakře pokyn, aby pokračovala do průrvy. Pseudobludička se bezhlesně vydala dopředu a já se, už zase s mečem na zádech, škrábala za ní.
Stěny byly hrozně blízko u sebe, slizký a vlhký a rostl na nich nějakej hodně divnej mech. Kdysi jsem kvůli přípravě na jednu misi studovala faunu a flóru jeskyní pod Zemí Země a tak jsem lišejník na stěně bezděky odhadla na snimník jeskynní - narůžovělej, drobnej, houbovitej mech, kterej při správné přípravě dokáže vyvolat stejně kvalitní halušky, jako třeba opium. Doufala jsem jen, že v něm nežijou ti obří, pruhovaní pavouci, jako v Zemi Země. To by byla moje smrt.

Po asi dvou minutách, kdy jsem musela zdolat uzounkou, devadesátistupňovou zatáčku (chvilku jsem si myslela, že se tam zaseknu, umřu a bude ze mě taky houba na stěně) jsem se vynořila v prostoru, kterej by se dal horko těžko nazvat místností. Všude kolem byla zrcadla - v řadách, v kruzích, na podlaze, v různých výškách a ruzných velikostí. Bylo to tak matoucí, že se ani nedalo odhadnout, jestli stojím v umělé místnosti nebo v jeskynním dómu. Stěny jako by tu prostě nebyly.
Každý zrcadlo vyzařovalo jemnou, lechtací chakru. Uvědomila jsem si, že jsem něco podobného cítila i ze zrcadla v chodbě, ale samotnej ten signál byl tak slabej, že jsem ho ani nebrala v potaz. Tady jím ale celá místnost rezonovala. Okamžitě mi bylo jasný, že to je nějaký jutsu. A jelikož je to pravděpodobně Esučina technika, měla bych si dát sakra majzla, protože Narakové vycucávají chakru a já jí byla prolezlá skrz naskrz.
,,Doufala jsem, že najdeš vchod sem." ozval se místností Esučin hlas, jaksi hlubší a s takovou ozvěnou, že jsem měla skoro pocit, jako by ke mě promlouvala nějaká kami. ,,Toto je totiž něco jako moje verze Modrého anděla."
Usmála jsem se a jemně se štípla do stehna, než jsem nahlas vyslovila svoji domněnku. ,,Nejsem přece v genjutsu."
,,Nepotřebuji genjutsu." odvětila. ,,Potřebuji jen chakru a ty jí máš dost. Proto by sis měla rozmyslet, než budeš pokračovat, protože tohle nemáš šanci projít. Přísahala jsem, že svitek zachovám pro klan Naraku."
,,Jenže já bez něho umřu. Přinejlepším. Ten svitek je klíčový, abych zabránila své proměně v démona a pokud neuspěju, pak zničím i tebe a tvůj klan. Nikdo a nic přede.."
,,No tak to zkus. Pojď si pro něj." přerušila mě. ,,Projdeš - můžeš se pokusit vzít si svitek. Neprojdeš - jutsu tě zabije a potom mám já i celej svět po starostech. Ale nikdo doteď neprošel, Anděli - mých Sedm kruhů pekla nepřekoná nikdo. Nikdo není tak čistý, aby se dokázal podívat do sebe, na svoje utrpení a temnotu a nepodlehnout. Ani slavná kunoichi." na závěr se zasmála, jako nějaká tuctová čarodějnice ze země Oz a její hlas odezněl.
Povzdechla jsem si. Nezbývalo mi, než jít a zjistit, co to těch Sedm kruhů pekla je. Jsem smířená s tím, že můj otec byl Orochimaru a že nosím na kůži jeho prokletí. Taky si pamatuju, jak jsem zabíjela a jak jsem u toho trpěla. Pamatuju si výraz každé živé duše, které jsem ublížila, ať už úmyslně, neúmyslně, právem a nebo nespravedlivě. A taky si myslím, že nejsem špatný člověk. Čím by mě to ještě mohlo překvapit?
Našla jsem mezi zrcadly horko těžko nějakou mezeru a prosmýkla se jí. Zrcadla za mnou se okamžitě semknula a uzavřela a já se rázem octla v labyrintu. Zrcadla vytvářela dojem, že okolo mě je nekonečnej prostor, ale moc dobře jsem si uvědomovala šířku chodby. Snažila jsem se neztratit orientaci. Pokračovala jsem jedinou možnou chodbou, pořád ve střehu, protože Esuka sice byla trošku máklá, ale jutsu se přece jen jmenovalo 'Sedm kruhů pekla' a to taky nemusí být žádná prdel.

Netrvalo to dlouho a zdálo se mi, že jsem v zrcadle zahlídla něco, co tam nepatří. Když jsem se tam ale zadívala, viděla jsem jen sebe. Trochu špinavou a oslizlou od mechu, trochu bledou a napjatou, ale pořád sebe. Pokračovala jsem dál, než jsem čelem narazila do zrcadla, co stálo přímo předemnou. V tom bludišti to prostě nebylo poznat, kde co končí a zase začíná, takže jsem se ani moc nestyděla, že jsem překážku neviděla. O krok jsem ucouvla a snažila se rozeznat, jestli okolo není nějaká jiná cesta. Ale nebyla. Zrcadla byly jak po stranách, tak záhadně už i za mnou.
Otočila jsem se zase dopředu a chtěla začít vymýšlet, co bych měla dělat, ale znovu jsem zahlédla ten záblesk, jakože v zrcadle něco je. Zaostřila jsem a konečně to uviděla.
Zpod nohou se mi protlačila jasmínová větvička, která se mi omotala okolo kotníku. Rychle jsem se podívala dolů, ale tam nic nebylo. Cítila jsem, jak mě stahuje, ale ve skutečnosti neexistovala. Byla jen v zrcadle, z čehož jsem usoudila, že jedině v odraze můžu bojovat s tím, co přijde. Tohle bude asi první kruh mého pekla.
Jasmínová větvička mohla symbolizovat jenom jedinou věc - moje falešné jméno, co mi dala Tsunade, když mě ukrývala před Orochimarem. Jiraiya jí postavil na okno jasmín ve vázičce a Tsunade od toho odvodila jméno 'Yasmiehime'. Tuhle scénu mi kdysi Duše ukázala a mě napadlo, že si exkurzi do minulosti na toto téma zopakuju.
Jasmín mě rychle pohlcoval, obtáčel celé moje tělo a zanedlouho jsem se jakoby sama stala větvičkou. Stála jsem ve váze na okně a pozorovala Tsunade, jak mě drží coby miminko v náručí a pláče. Celá scéna byla přehnaná a nápadně srdceryvnější, než mi ji ukázala Duše. Už mě to ale nemohlo rozhodit, Tsunade jsem dávno odpustila a tohle mi nic moc neříkalo. Jutsu se ještě zkusilo dotknout mýho vlastního mateřství a vsugerovat mi pocit, že to jsem já a musím se vzdát jednoho ze svých dětí. Ale znovu bezvýsledně. V tomhle směru se na mě jutsu krmit nemohlo, byla jsem už tak rozervaná a prázdná, dávno připravená, že až se Duše probudí, budu muset opustit svoji rodinu. První kruh pekla teda neurazil ani nenadchl. Celkem znuděně jsem čekala, až bude konec a jutsu to zanedlouho poznalo, nemělo se čeho chytit a iluze opadla.
Znovu jsem stála v bludišti a koukala do zrcadla. To se chvělo a vibrovalo, na krajích jemně praskalo. Napřáhla jsem se a praštila do něj - okamžitě se rozletělo, protože už v něm nezbývala žádná chakra a odhalilo mi cestu dál.
Když už jsem zhruba tušila, co od jutsu čekat, postupovala jsem klidněji. Zatím to nevypadalo na žádnou velkou parádu. Když mi cestu zahradilo druhý zrcadlo, narazila jsem do něj mnohem připraveněji. Samozřejmě.

Druhým kruhem mého pekla byla Pečeť. V zrcadle jsem viděla, jak se pozvolna měním ve zrůdičku. Vlasy se roztřapatily a zčernaly, oči zase zrudly. Všude po kůži se mi rozlezly černé značky, které už jsem spoustu let nezahlídla a skoro si ani nepamatovala jejich vzor. V zrcadle jsem prodělala kompletní přeměnu. Pečeť slastně zavibrovala.
Předemnou v odraze stálo dítě - holčička - a dívala se přímo na mě. Přeměměná Yumi se usmála, jednu ruku jí položila na rameno a druhou ji popadla za vlásky. A začala její hlavu otáčet, nemilosrdně a pevně. Děvčátko se začalo cukat, ale stisk démona byl až moc silnej. Na chvilku mě polila hrůza.
Když se z krku ozvalo první prasknutí, tiše jsem se zajíkla. Dítě neuvěřitelně realisticky, bolestně křičelo a svíjelo se. Yumi za ním se tomu smála a neustále zpomalovala, aby utrpení trvalo co nejdýl. Naprosto chladnokrevně se snažila ukroutit tomu dítěti hlavu a já v puse ucítila náhlý nával chuti na krev.
Později jsem se dozvěděla, že Sedm kruhů pekla nemůže překonat ani dobrý, ani zlý člověk, protože normálně se nedokážete vypořádat s každým druhem utrpení - něco je třeba řešit dobrým srdcem, něco zlým. U mě bylo jiné to, že jsem byla vlastně dvě v jednom.
Pečeť bylo něco, co se mi povedlo přeprat právě přesvědčením, že nejsem ta zlá. Protože já bych přece nikdy neměla chuť na krev. Já bych nikdy neublížila dítěti. A celkově, nikdy bych neubližovala takhle požitkářsky - už ani po aktivaci Pečeti. To mi pomohlo neuvěřit tomu, co vidím a ovládat svoje emoce. To bylo něco, co mi moje nátura dovolovala překonat.
Stejně jako první zrcadlo, i to druhé za chvilku ztratilo sílu. Prorazila jsem ho stejně, jako to první a pokračovala jsem v cestě.

Třetím kruhem pekla byl můj klan. Když jsem se před třetím zrcadlem (mimochodem už jsem do něj nevrazila) zastavila a vtáhlo mě do iluze, ocitla jsem se v klanovém sídle Senju. Vedle mě seděl Hashirama a jeho žena Mito. Naproti stála Tsunade, sotva desítiletá.
,,Prosím tě o to, dědečku," žadonila. ,,Chci jít s nimi."
,,Ta mise je pro tebe příliš těžká." odvětil klidně, s úsměvem Hashirama.
,,Ale nikdo z nich neovládá chakru tak, jako já!" naléhala. ,,Vážně! Budu tam dost platná."
Mito, s obvyklým, nezaujatým výrazem jedním pohybem složila vějíř, kterým se ovívala a ukázala jím na mě. ,,Neumíš ovládat ani svou dceru, Tsunade. Poslední princezna Senju a dívej, co se z ní stalo."
Hashirama se na mě otočil. ,,To je pravda. Když vidím, jak náš slavný rod ukončuje existence takové zrůdy....všichni nás chovali v respektu..."
,,A teď pověst o téhle prohnilé kunoichi z naší krve hýbe světem," doplnila Mito.
Hashirama přikyvoval. ,,Sto let dobrých skutků..."
,,Zničeno jedinou ženou. A krev nejvznešenějších.."
,,...ze vznešených..."
,,...je míň než bláto v otráveném rybníce."
Tsunade se zamračila. ,,Mě neobviňujte! Já ji učila jen to dobré! To ona sama se pošpinila...ale já už s ní nemám nic společného! Nemůžete vinit strom za to, že jeho jablka po odpadnutí od větví hnijí. Já se jí zřekla. A jméno Senju..."
,,To už si dávno nezaslouží." přerušil ji Hashirama. ,,Zklamala mě. Zklamala všechny..."
Když jsem tohle poslouchala, i když jsem věděla, že jde o jutsu, obracel se ve mě žaludek. Jméno Senju bylo mnohdy tím jediným, co mě skutečně drželo nad vodou. A taky snaha nijak ho nepošpinit mě držela na té lepší cestě, abych neuklouzla a neprováděla, co nemám. Nebyla krutá a bezectná. A tohle odmítání, jakkoliv se vám to může zdát hloupé mě dost zasáhlo. Senju bylo vše, co mi zbylo z mojí pravé identity a oni mi to upírali. Zrcadlo zachytilo místo, kde přesně jsem se nechala nahlodat a soustředilo se přesně tam. A tehdy mi právě pomohla přítomnost Duše démona.
Chakru zrcadla od nás odtřihla, jako by se nechumelilo a vyslala mi do hlavy myšlenku: Tohle je mi upřímně ukradený. Nudím se. Jdi dál.
A já šla. Přestože iluze byla postavená pro mě, tak s Duší nijak nepočítala a proto ji přítomnost jiné entity v mém těle narušila. Kdybych tu věc uvnitř tak šíleně nenenáviděla, možná bych i pocítila něco jako vděk. Možná.
Nemohla jsem být vděčná nečemu, co mě stravovalo zevnitř.

Zřejmě jsme jutsu zmátly, protože další iluzi připravilo pro Duši ve snaze adaptovat se na cizí mozek. Ve čtvrtém kruhu pekla jsem se já osobně vůbec nechytala. Duše démona tam vystupovala jako malinká, neškodná pečeť na kůži podivného, mýtického stvoření, které se krčilo pod žebrem kostry nějaké dávno padlé nestvůry. Okolo byl divnej, bílej les plnej monstrózních démonů, kteří řvali a běsnili do všech stran. Můj mozek ani nebyl schopnej přežvejkat jejich podoby, obličeje a hlasy, ale jsem si jistá, že je to dobře, protože mi něco říkalo, že bych z toho zešílela. Nad vším se tyčila krvavá obloha s obřím, rudým sluncem nějaké umírající soustavy. Všude byl chaos a zlo a Duše byla ta nejmenší, nejbezbrannější bytost.
Z jejích záchvěvů jsem vyrozuměla, že tohle je její domovský svět - svět, odkud pochází všichni démoni. Jejím kruhem pekla bylo, že je v tom světě nejslabší.
Mě to ale přirozeně nic říkat nemohlo, takže ač ona neklidně rezonovala, se mnou to neprovedlo absolutně nic.Ani jsem se do iluze nedokázala řádně vpravit. To znamená, že genjutsu se ani nepodařilo dostoupit finální podoby a zrcadlo se roztříštilo samo. Pousmála jsem se nad nenávistným vrněním Pečeti, kterou zřejmě celej tenhle pokus o její peklo vytočil.
Jutsu se tímhle svým pokusem začalo kompletně hroutit, protože Esuce nebylo absolutně jasný, kam ho měla směřovat. To, co mohlo nahlodat mě bojkotovala Duše a zase naopak. Celý slavný zrcadlový bludiště tímto pozbývalo účel. V pátém zrcadle jsem na chvilku zahlídla Orochimara, než se samo rozpadlo. Dala jsem se do běhu. V šestým se mihl nějakej démon v lidské podobě, asi pro Duši a sedmej kruh pekla měl být zřejmě zase můj. Protože ač se rozpadnul ještě, než jsem k němu doběhla, v padajících střípcích jako by na mě problikávala moje přeměna v démona, které jsem se bála ze všeho nejvíc. Jutsu už ale nemělo sílu a navíc by tenhle kruh stejně zkrachoval u Duše, takže jsem tomu ani nevěnovala zvýšenou pozornost. Jakmile jsem poslední zrcadlo minula, jako by se vypařila i ta ostatní. Najednou bylo vidět, že stojím v obyčejné jeskynní prostoře, celé porostlé tím růžovým sajrajtem z chodbičky a že má celá 'místnost' jen asi tři metry čtvereční. Po mé pravé straně byla chodba, uměle vytvořená a podepřená dřevěnýma futrama. Vycházelo odtamtud slabší světlo, spíš od pochodně, než ze žárovky. Vydala jsem se tam, ruku už zase pohotovostně na meči. Něco mi našeptávalo, že se blížím ke konci.

Nešla jsem dlouho, chodbička měla na délku asi jen osm metrů. Ústila do kruhovité místnosti, zhruba o průměru dvanácti metrů. Podlaha i stěny byly z pískovce, stejně tak strop, podepřenej několika dřevěnými sloupy. Jak už jsem předem odhadla, na stěnách hořelo několik pochodní, takže celej prostor působil spíš jako vytrženej z Orochimarova bunkru. Ve středu hořel v mohutné, plechové míse velkej oheň. A za ním stála Esuka.
Když jsem uviděla, co drží v ruce napřažené nad plameny, měla jsem chuť nadávat. Samozřejmě, že mě držela v šachu tím pitomým svitkem.
Pokusila jsem se zachovat klid. ,,Neříkej, že bys ho tam vážně hodila?" pousmála jsem se. ,,Co by to pro tebe bylo za výhru?"
V očích měla uštvanej výraz a zdálo se, že jí snad hráblo. Byla snad tak úzce spojená se Sedmým kruhem pekla, že z jeho zhroucení zešílela? A nebo jí snad přeskočilo, když se pomocí chakry dotkla té věci uvnitř mě?
To se zdálo pravděpodobnější. A její následující slova mou hypotézu potvrdila.
,,Chceš vědět, co je pro mě výhra? Zabránit něčemu jako ty, aby se to stalo nesmrtelným."
,,Ale já nechci...."
,,Mě je jedno, o co ti jde." nenechala mě domluvit. ,,Cítila jsem démona, co je v tobě. Setkala jsem se s různými zly, ale tohle mi úplně obrátilo žaludek. Musela jsem se vyzvracet, abych ze sebe ten jed dostala. Ty nejsi zlá, jsi něco víc. Něco, pro co už nemáme v našem jazyce jméno. Ale naštěstí se blížíš k vlastnímu konci. To, že se Sedm kruhů takhle zhroutilo může znamenat jen jediné - ať už fyzicky nebo jenom v myšlenkách, jsi smířená s tím, že umíráš. Tudíž skoro mrtvá. Slyšíš mě?" udělala ještě krok vpřed a vrazila vlastní ruku i se svitkem do rozžhavenýho uhlí. Obličej se jí bolestně křivil, ale v očích měla šílenství a neucukla. ,,Ty už jsi mrtvá!"
Pokusila jsem se oheň pomocí chakry uhasit, ale tím, že se ho sama dotýkala mou chakru účinně blokovala. Cítila jsem, někde hluboko, jak se Duše škodolibě zaradovala - celou dobu věděla, že k tomu dojde!
A pár vteřin na to jsem prostě věděla, že se svitkem a tajemstvím na něm je ámen. Duše mi to oznámila. Mile a naoko soucitně. Pocítila jsem nával zoufalství. Nával hněvu.

A Ryukova pečeť na mé paži se se škubnutím rozjela do širokého, červeného pruhu.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tajja Tajja | Web | 23. prosince 2014 v 0:45 | Reagovat

Ó bože, první díl po tak dlouhý době a hned to končíš takhle? Chceš mě zabít?!! :-D

2 Rin-chan Rin-chan | 26. prosince 2014 v 23:08 | Reagovat

Ja na tom konci napred cetla 'chce se mi blit' =D jsi me vydesila =D

3 Adís Elliador Adís Elliador | E-mail | Web | 7. ledna 2015 v 14:30 | Reagovat

Sugoii!! :o božíí..:3

4 Ignorantka (Scriptin) Ignorantka (Scriptin) | Web | 3. března 2015 v 18:40 | Reagovat

whoaa, podlouhé době sem zavítám a nový díl! jaké příjemné překvapení :)

5 Konan-chan Konan-chan | Web | 15. října 2015 v 23:51 | Reagovat

Tak kde to vázne? Rin :D

6 Yuuki Yuuki | 31. října 2015 v 23:03 | Reagovat

Bude este pokračování nebo už ne?  Chápu že máš moc práce, ale já i asi ostatní věděli jak to dopadne :-)

7 Rin-chan Rin-chan | 5. listopadu 2015 v 11:47 | Reagovat

Makám na něm...velmi vlažně, ale chci to dodělat =D

8 Konan-chan Konan-chan | Web | 17. listopadu 2015 v 17:38 | Reagovat

Možná by bylo fajn napsat epilog :DDDD ale na druhou stranu jsem ráda že na tom dál pracuješ xD

9 Tajja Tajja | 1. ledna 2016 v 19:51 | Reagovat

Držím ti palce! Všech pět! :D

10 Tajja Tajja | 29. ledna 2016 v 20:04 | Reagovat

Já že se sem zase podívám ... a vyskočí na mě tohle. What the hell, Yumi... :DDDD http://nd06.jxs.cz/195/926/986eb16aaf_102422473_o2.jpg

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama