Origin: Kisame 1/2

15. února 2016 v 15:17 | Rin-chan |  Počátky

Krvavá mlha 1/2


Zdálo se jí, že uslyšela prasknout větvičku na šeříkovém keři, který se jí rozprostíral pod oknem. Ulekaně trhla hlavou tím směrem, oči opustily znaky v knize, kterou četla a zahleděly se někam do letní noci tam venku. Nad korunami stromů rozeznala zbytky světla na večerní obloze - ne sice ještě úplně černé, ale už hodně temně modré. Kdesi zacvrkal cvrček.
Zvedla se a i když bylo venku i vevnitř příjemné teplo, přitáhla si kimono těsněji k tělu.
Přišla až k oknu a opatrně vyhlédla ven. Až na několik světlušek, líně blikajících kdesi u lesa se tam nic nepohnulo. Vzduch byl prosycený vůní šeříku a lesa a nebýt té úzkosti, připadal by tenhle večer i jí víc než nádherný.
I když nezaznamenala žádnou hrozbu, její prsty nahmataly okenice. Přivřela je, pak se ale zarazila a znovu je otevřela. Stála tam, ztuhlá a bledá a zírala do noci. Cítila hrozbu.
Je dost možné, že tu je. Měla bych ta okna zavřít. Zavřít je, předstírat, že jdu spát a pak utéct tou sklepní chodbou, co ústí u potoka. Doběhnout do vesnice a říct, že je tady. Co se stalo. Že je tady a vysvětlit, proč mám vlastně takové obavy. Vysvětlit, co jsem viděla a čemu jsem měla zabránit.

To by ale všem došlo, že je taky zrůda.
Takže to zase neudělala - i když na to nemyslela poprvé. No, teď se zdá, že ji to napadlo naposledy. Zdá se, že její trápení je u konce. Protože pokud je tu, všechno skončí. Přišel uhasit plamen jejího života, utopeného ve výčitkách a to bylo jen dobře, protože už nemohla dál. Sžíralo ji špinavé svědomí, protože tenkrát, když měla mluvit, tak mlčela. Mohla tomu zabránit. Pokud má být tenhle večer její poslední, pak je to dobře. Už bylo načase.
Tohle všechno jí proběhlo hlavou během několika vteřin. Okenice, které křečovitě držela zase pustila a vrátila se na gauč. Zvedla knihu, kterou předtím odložila na stolek a znovu se do ní zadívala. Nemohla se ale soustředit. To čekání bylo hrozné právě tím, že vrcholilo. Po všech těch letech.
A přitom se jí to zdálo jako včera, když ho viděla naposledy.
Kisame se dostavil na taktickou poradu s Mizukagem o několik minut později, než měl. Vysloužil si za to nejen jeho rozmrzelý pohled, ale taky štiplavou poznámku od jednoho z jeho poradců. Pronesl jakousi omluvu - ani si moc nedával práci, aby zněla věrohodně - a posadil se na prázdnou židli. Okolo stolu už sedělo několik joninů, tři taktici, dva Mizukageho přicmrndávači a Niyu Vika, ředitelka policie ve Skryté Mlžné.
Vika byla už od přípravky místní modla a dokonce i teď, ve svých jednadvaceti vypadala, že je každým dnem krásnější. Ač se zdálo nereálné, že by vás příště mohla okouzlit ještě víc, než teď. Měla pravidelnou, oblou tvář a malou, kulatou bradu. Nos pravidelný, jako by ho vytesal umělec a velké, jantarové oči byly olemované dlouhými řasami. Hustá hříva lesklých, mahagonových vlasů jí v přírodních loknách spadala jako láva okolo výstřihu, který na sebe, ač nabitý výstavními proporcemi, poutal pozornost možná až moc.
Pocházela z klanu Niyu, který patřil mezi velice bohaté a vážené rodiny, nebylo proto divu, že si už odmala mohla dovolit pohybovat se jen v té nejlepší společnosti. Proto Kisameho dráždilo, že teď, na poradě, věnuje tolik pozornosti právě jemu. Vika z něj totiž nespustila uhrančivé oči a zcela očividně se jí za nimi odehrával složitý tok myšlenek.
Trochu sebemrskačsky - protože Kisame se občas rád litoval - ho napadlo, že ho zkoumá, jako nějaké zajímavé zvíře. Byl zvyklý, že si ho lidi prohlíželi jako cirkusové číslo a tahle Vika prostě vídá jen svůj dokonalý odraz v zrcadle a nebo alespoň partu svých okouzlujících kamarádů. Zřejmě si chce svoje růžové, narcistické delirium trochu zmírnit pohledem na obludu.
Kisame o těchhle věcech sice skutečně přemýšlel, ale zřejmě by se ho doopravdy dotklo kdyby věděl, že přesně to Vika dělá. Už o něm slýchala a párkrát ho i viděla, ale ne takhle zblízka. Ve skutečnosti vypadal ještě děsivěji, než se říkalo. A slizce - i když se jeho pokožka neleskne, určitě bude na dotek slizká a studená. Vždyť je modrý. A má žábry. A ty divné oči...je to vůbec člověk?
Nakrčila hladké, neposkvrněné čelo. Ne, to určitě není člověk. Jenom bohové vědí, s jakým démonem se jeho matka spustila.
Mizukage si nálady v místnosti nevšímal - možná schválně, možná ani nezaregistroval, že by po sobě někdo vrhal nějaké negace. Byl tak trochu mimo, jako obvykle, a zdálo se, že ho přítomnost na poradě dost obtěžuje. Většina lidí z jeho okolí to přisuzovala tomu, že byl ještě hodně mladý. A navíc Jinchuuriki, takže bůh ví, co se mu všechno honilo hlavou.
Nebylo proto ani překvapením, že začal mluvit jeho asistent, Oinin, jménem Tanuma.

,,Děkuji, že jste se všichni dostavili tak rychle." mírně vytýkavě pozvedl obočí s pohledem upřeným na Kisameho, který si z toho dělal asi tolik, jako žralok ze špatného počasí v poušti. ,,Chápu, že jste zaneprázdnění a zvědaví, takže přejdu rovnou k věci. Naše hlídky okolo vesnice už několikrát zaznamenaly cizí přítomnost, jako by někdo obhlížel okolní terén. Zachytili jsme poměrně silnou chakru, která by mohla patřit dvěma až čtyřem vetřelcům. Plus, což je přísně tajné, sedm našich vojáků už bylo nalezeno mrtvých."
Vika se zamračila. ,,Jsem velitelkou policie. Jakto, že mi tohle nikdo neřekl?"
,,Říkám Vám to teď." odvětil Tanuma nezúčastněně. ,,Rozhodli jsme se, že bude nejlepší dát dohromady silnou skupinu, která vetřelce vypátrá a hrozbu eliminuje. Vybrali jsme vás kvůli zkušenostem a taktickému zaměření. Niyu-sama, jak jste již zmínila, jste velitelkou policie, takže máte se stopováním narušitelů veřejného pořádku praxi. Navíc se obávám, že budeme potřebovat některé vaše vybavení a možná pár mužů. Miro-sama," pokynul k holohlavé ženě s páskou přes oko, tvářící se, jako by vypila asfalt. ,,Vy jste jedna z našich nejlepších Oininů, jste skvělý taktik a nebojíte se čelit hrozbám. Rokku, Vy," pokývnul k mladíkovi, sotva dvacetiletému, se záplavou popelavých blond vlasů, sahajících mu až k ramenům. ,,Myslím, že netřeba říkat, že Vaše pověst Vás předchází, byť jste jen Jonin. A Kisame....no...Vy jste..."
,,Já jsem prostě mlátička. A vypadám jako démon." doplnil ho Kisame. ,,A taky umím vážně moc příšerně zpívat, což by nám taky mohlo pomoct."
Tanuma se ušklíbnul. ,,Upozorním lidi z kartotéky, aby Vám to zanesli do záznamů. Ale teď konec legrace, máme tady práci. Skupině budu velet osobně. Máte odteď hodinu a půl na přípravu, potom se sejdeme u severní strážní věže. Pohyb."
Všichni se zvedli. Vika, zamyšlená a mrzutá, že o útocích nic nevěděla, zamířila k východu až moc rychle a ve dveřích se málem srazila s Kisamem. Odskočila, podrážděně mlaskla a zamračila se na něj. Vypadal, že to s ním ani nehnulo. Lhostejně pokynul rukou, ať projde dveřmi první. Proti své vůli se za svoji reakci zastyděla a než proklouzla, tiše zamumlala poděkování.
Kisame incident nijak neřešil. Byl zvyklý, že se ho lidé štítili.

Nepotřebovali ani hodinu, na sraz jako poslední dorazil Rokku, což bylo nějakých čtyřicet minut po schůzce. Kisame stál, ležérně opřený o zeď blízké strážnice a se založenýma rukama poslouchal Tanumu, žvanícího o jakési misi z jeho nejslavnějších dob. Bylo mu už dobře přes padesát, ale vypadal minimálně o deset let mladší.
Rokku se zasmál. ,,Asi bych se měl stydět, že jsem dorazil až po Kisamem."
Kisame se ušklíbnul. ,,Mezitím, co jste se vy kuřátka připravovali, já jsem si ještě zašel na láhev dobrého saké. A pak jsem si tady prostě sednul na tyhlety schody a čekal. Protože já přípravu nepotřebuju."
,,Mám ráda chlapy, co si věří." pronesla drsným hlasem Mira. ,,O to víc se pak usmívám, když jim zachraňuju ten jejich sebevědomej zadek."
,,Jak tak mluvíš o mým zadku, úplně jsi mě přivedla v pokušení svěřit ti ho do péče."
,,No tak, nechte toho." vložila se do rozhovoru Vika, zatímco se zbytek týmu smál. ,,Máme tu práci, seriózní. Chci to vyřídit, chci se dozvědět, kdo mi lovil v rajónu, aniž bych si toho všimla. Kde se našli ti mrtví?"
Tanuma se podíval do papírů, které, pomuchlané, vytáhl odněkud ze své taktické vesty. ,,Čtyři za západní hradbou, směrem k jezerům, dva o půl kilometru k severu, jeden těsně u hradeb na východní straně." odpověděl. ,,Miro, Vy půjdete se mnou k západu, Rokku, vy se spojíte s Niyu-sama a zamíříte na východ. Kisame...mám za to, že raději pracujete sám?"
Kisame mávnul rukou. ,,To máte recht. Nerad dělám chůvu, takhle mi alespoň nikdo nezavazí."
Mirra si odfrkla, Tanuma přikývnul. ,,Myslel jsem si to. Vy půjdete na sever. Všichni máte hodinu na průzkum, pak se tu znovu sejdeme. Kdo na sraz nedorazí, jdeme ho hledat na pozici, kam měl namířeno, proto se moc nevzdalujte. Místa činu jsou označená modrými šátky, přibitými kunai k zemi. Pokud budete napadeni a my to uslyšíme, držte se co nejblíž. Tady," rozdal všem kousky papíru se souřadnicemi. ,,Seznam míst, kde jsme našli mrtvé. Abyste věděli, kam přijít ostatním na pomoc. Nějaké dotazy?"
Všichni mlčeli.
,,Dobrá. Rozchod!"

Všichni se rozletěli jako blesk, netrvalo to ani dvě vteřiny a Kisame stál u severní věže sám. Povzdechl a vydal se na cestu k severu, přesvědčený, že zvládne všechno, co ho tam může potkat. Byl silný, to moc dobře věděl, ale přesto by občas uvítal, kdyby byl někdo ochotný s ním spolupracovat. Jít na společnou misi, pohlídat si v boji záda a všechny tyhle věci, co dělali ostatní joninové. Ne, nepotřeboval spojence v boji. Ještě nikdy ho nikdo neporazil. Potřeboval někoho, s kým by sdílel všechno to napjetí a...ne, nemělo to cenu rozpitvávat. Bylo to vlastně docela jednoduché - Kisame potřeboval parťáka. Přítele.
Jenže vypadal, jak vypadal.
Během cesty přemýšlel nad reakcí Viky, když se málem srazili ve dveřích. V jejím výrazu viděl pohrdání a znechucení a přitom jí vlastně nikdy nic neprovedl. Všechno, čím se provinil, bylo, že prostě vypadal....jinak.
Pamatoval si, že když byl malý, zeptal se na to matky. Ptal se, proč ostatní děti vypadají podstatně jinak, než on. A proč ho nenávidí. Jeho maminka tehdy seděla v křesle, skelné oči upřené ven z okna, někam na oblohu a roztržitými prsty si žmoulala okraj šátku, přehozeného přes ramena. Kdysi to bývala moc krásná žena, s modravě černými vlasy až po pás, mandlovýma očima a tak rudými rty, že jí nikdy nikdo nevěřil, že si je nelíčí. Tehdy už ale byla dost ztrhaná a unavená, pleť jí zbledla a rty jako by se scvrkly samy do sebe. Pohladila ho po vlasech, aniž by se na něj podívala. Řekla mu, že se nesmí stydět za to, co je, protože je vyjímečný. Řekla mu, že jeho otec byl dobrým démonem a že je předurčený dokázat v životě velké věci. Pamatoval si, že ho tehdy napadlo, že by byl klidně úplně obyčejný, jen kdyby si s ním chtěly ostatní děti hrát.
Mohlo to být tak dva měsíce, ale možná i půl roku po tomhle rozhovoru, co jeho matka zemřela. Nevěděl na co, ostatní mu to neřekli. Když byl starší, četl svitek o tom, že ženám, které se spustí s démony, postupně odumírají orgány, až jejich tělo tak nějak zemře zaživa a pozře samo sebe. Napadlo ho, jestli se tohle nestalo i jeho matce. Kdysi si myslel, že když vykládala o jeho otci, démonovi, byla to jen jakási nadsázka, ale čím dál víc věřil, že mohla mluvit pravdu. Rozhodně nebyl jako ostatní.
Zatímco se mu hlavou rojily myšlenky na jeho původ, začala pozvolna padat mlha. Zlověstně, tiše. Když to Kisame konečně zaregistroval, byla už tak hustá, že neviděl na šest metrů před sebe. Zpomalil chůzi, aby absorboval okolní energie, ale vzduch nevibroval žádnou cizí chakrou. Zdálo se to prostě jako úplně normální mlha, která obklopovala Mlžnou nějakých tři sta čtyřicet dní v roce. Ušklíbnul se. Už bylo načase, protože měli skoro čtyřicet osm hodin dost jasno a to bylo samozřejmě velmi deprimující, pomyslel si sarkasticky.
Než stačil vymyslet další, sprosté přídavné jméno pro tu zpropadenou mlhu, vyrušil ho záblesk modré barvy. Byl to kus látky, připíchnutý kunaiem k zemi. Byl na místě.
Popravdě, ten kunai tu ani nemusel být. Země byla nasáklá krví, která tu tvořila velký temný flek. Kisame se zastavil až u něj, přidřepl a začal s vyhledáváním zbytkové chakry v okolí.
Byl by přísahal, že neuběhlo ani patnáct minut, než ucítil, že chakra okolo začala neklidně vibrovat. Jako by s sebou nesla výkřik.

Viku mlha okolo zneklidňovala. Neviděla pořádně na okolí, nepoznávala žádné orientační body a modrý šátek s kunaiem, který měl označovat cílové místo, se pořád neobjevoval. Rokku mířil pořád vpřed a tvářil se, jako že přesně ví, kde zrovna jsou, ale po čase ho opouštěl jeho suverénní výraz. Konečně zastavil na malé mýtině na úpatí jakéhosi zeleného pahorku.
,,Mám dojem, že jsme trochu zabloudili." pronesla Vika otráveně. ,,Jsme už pěkně daleko."
,,Hloupost." opáčil Rokku. ,,Vím přesně, kde jsme. Vidíš?" ukázal na mírný, travnatý kopec, zvedající se z mýtiny. ,,Tohle je Kodská vrchovina."
Vyprskla. ,,Fakt? Ta je víc na západ a mnohem blíž Mlžné. Spíš bych to tipovala na Fudakamské pohoří. Možná jeho jihovýchodní cíp."
,,Nemyslíš, že je Fudakama mnohem dál?" namítl.
,,A ty v té mlze snad odhaduješ vzdálenost? Já teda ne."
,,No, možná neodhaduju úplně přesně, ale Fudakama je přece hloupost."
,,Mě to ani nepřijde. Když si vybavíš topografii okolí Mlžné, tak..." odmlčela se a věnovala zamračený pohled lesu po levé straně. Najednou jí přejel mráz po zádech.
,,Tak?" zabručel Rokku, který nic nezaznamenal. ,,Nedokončilas větu."
Couvla několik kroků zpátky k němu, aniž by spustila zrak z okolních stromů. ,,Rokku...někdo tu je. Mlha...nese ke mě jeho chakru, jako by to byla elektřina. Necítíš to?"
Ztichnul, soustředěne naslouchal. Něco málo, slabý náznak postřehnul, ale nechápal, že to Viku tak zneklidnilo. ,,Nevím...cosi...dost nepravděpodobně je to chakra."
,,Jsi snad genin?" ohradila se. ,,Jasně, že je to chakra. Cítím ji. Je..." zhluboka se nadechla. ,,Je ohnivá." pomalu sáhla rukou na záda a nahmatala rukojeť katany. ,,Rokku, nepřítel je..."
V tu chvíli se strhla lavina událostí tak rychlých, že si Vika dlouho nemohla pořádně srovnat, co se vlastně přihodilo. V jedné vteřině ucítila bolest, žár a uslyšela šílený výkřik přímo za svými zády. Rychle se ohlédla, ale to neměla dělat, protože ji do tváře uhodily plameny. Zaječela a přikrčila se, snažila se chránit si hlavu rukama, v první chvíli naprosto zaskočená. Trvalo celé dvě vteřiny, než jí došlo, že by se měla nějak bránit. Shromáždila chakru a odskočila opačným směrem, než ze kterého přišlo ohnivé jutsu.
Uvědomila si, že jí plášť na zádech hoří a začala ho ze sebe okamžitě strhávat. Levou paži měla už mezitím tak popálenou, že se látka stihla připéct k masu. Když rukáv odlepila, zavyla bolestí. Kolem hlavy jí proletěl kunai, sehnula se, ale druhý, mnohem níž, nečekala. Bolestivě jí zajel do levé části břicha. Byla tak zaskočená, že se vůbec nedovedla srovnat. Kolem ní třeštila chakra. Desítky, tisíce jejích ohnisek.
Napadlo ji, že by měla utéct a sebrat se k pozdější odvetě. Pak si vzpomněla na Rokku. Jelikož už měla našlápnuto mezi stromy, prudce se otočila, aby mu pomohla, ale spatřila jenom nehybné, hořící tělo. Popohnal ji další kunai, co ji škrábnul do paže. Provedla další prudkou, zmatenou obrátku a zmizela mezi stromy.

Kisame se rychle prodíral lesem k místu, odkud k němu mlha nesla varovné signály. V téhle části krajiny už se to ježilo skalami a balvany, protože se blížil k jednomu ze skalnatých pohoří okolo Mlžné. Čím dál víc cítil ve vzduchu oheň. Určitě to jsou ti vetřelci....dobře. Vypořádá se s nimi sám, bude to alespoň větší legrace.
Najednou se objevila jiná, zmatená chakra. Mířila směrem k němu.
Zpomalil běh až do svižné chůze a rozhlížel se s rukou na jílci meče. Chakra se blížila, ale nebyl schopný určit, odkud, protože se lámala o okolní skály. Byla silná, ale nezdála se nepřátelská.
Když uslyšel prudké oddechování a zvuk cizích kroků, byl už dotyčný skoro u něj. Přikrčil se a připravil, pro všechny případy, na obranu.
Jenže zpoza polorozsypané hromady kamení se vynořila Vika. Zpocená, hluboce oddechovala a především silně krvácela. Celá její levá paže, část obličeje a břicho i kalhoty byly od krve.
,,Co se...." začal udiveně.
,,Přepadli nás..." její hlas zněl vyděšeně, ale podle všeho byla ráda, že na něj narazila. ,,Rokku..."
zakopla, spadla na kolena a bolestivě zavyla, svírajíce si rukojeť kunaie, co jí trčela z břicha. ,,Je jich moc...pletli jsme se. Uteč...." zatočila se jí hlava. ,,Musíme....utéct....."
Kisame užasle sledoval, jak se, jindy tak sebevědomá a silná kapitánka policie, sesunula k zemi, v obličeji bílá, jako křída. Krvavá skvrna na její levé tváři s tou bělobou ostře kontrastovala.
Už to taky cítil. Ohniska chakry ze všech možných stran, musela patřit tak pár stovkám cizích shinobi. Museli padnout do léčky, kterou rozhodně nemohli sami zvládnout. Musel se stáhnout. A hlavně varovat vesnici. A taky tam nemohl Viku nechat, i když by mu to nikdo nemohl vyčítat, protože by to nikdy nezjistili. Tehdy byl ještě Kisame takový gentleman, že ji opatrně zvedl, opřel si ji o hruď a rozběhl se zpátky k vesnici.

Jenže nedoběhl. Chakra byla najednou všude okolo, ve všech směrech a dorážela na Kisameho smysly o takové intenzitě, že musel předem zavrhnout možnost boje. Nezbývalo, než se někam ukrýt a doufat, že je nevystopují. A že je ostatní nepřijdou hledat, protože by se jim asi nevedlo moc dobře.
Probudila ji ostrá a náhlá bolest v břiše. Chtěla se posadit a vykřiknout, ale silná ruka jí zatlačila na ústa, čímž ji umlčela a znehybnila zároveň.
,,Tiše, nebo nás prozradíš." zabručel známý hlas, který si v prvotním šoku nedovedla k nikomu přiřadit. ,,Nemůžu tě vzít do vesnice, protože jsme obklíčení, takže tě musím nějak zkusit ošetřit sám. Jenže k tomu, abych to dovedl do konce by bylo moc milé, kdybys nevřískala jako přišlápnutej křeček. Chápeš?"
Ležela v nějaké malé skalní průrvě, světlo sem dopadalo jenom několika paprsky po levé straně. Začínala se vzpamatovávat. ,,Kisame...?"
,,K tvojí smůle." ušklíbnul se. ,,Poslyš, musím ti ten nůž vytáhnout a pokusit se zastavit krvácení. Takže se snaž být u toho potichu. Mám ti sehnat nějakej klacek mezi zuby? To máte vy ženský rády, ne? Myslím u takovejch těch věcí jako porody a tak."
,,Prostě to vytáhni." sykla podrážděně.
Zasmál se. ,,Tak jo, fajn. Ale ještě bych rád řekl, že když se mi to nepovede, tak..." nedořekl, najednou zbraň chytil a prudce vyškubnul ven.
Zatla zuby, lehce zasípěla, ale udržela se. Praštila pěstí do země. ,,Co to mělo být?!"
,,Překvápko." odtušil div ne vesele. ,,Není to takhle lepší, než takový to odpočítávání že na tři dva jedna a tak různě? Nevím jak tobě, ale mě to vždycky leze krkem."
Neodpověděla, ale Kisame si kupodivu vystačil sám.
,,Nejsem medical, takže to prostě ošetřím vším možným, co najdu po kapsách. Šlo ti to přes nátělník a bojím se, že je tam někde vevnitř ještě kousek látky, takže ti tam teď s dovolením budu muset strčit prsty a všechno to vytáhnout. Možná se nezdám a mám vlastně celkem velký ruce, ale skoro to neucítíš. Takže udržuj klid."
Prudce oddechovala, snažila se co nejvíc uvolnit, aby ji Kisameho následující kousek bolel pokud možno nejmíň. ,,Jsi docela hovornej."
,,To abych tě uklidnil. A sebe. Nejsem moc zvyklej mluvit se ženskejma a šťourat se jim u toho v břiše. Proto jsem ninjou a ne třeba doktorem nebo pasákem."
Během hovoru zalovil v ráně a zručněji, než pravděpodobně oba čekali vylovil kus látky. Vzal láhev s vodou a zranění dvakrát lehce polil, aby ho alespoň trochu vyčistil. ,,Snad je to všechno." poznamenal. ,,Máš nějaký obvazy?"
Beze slov odepla pouzdro, připevněné zboku na opasku a podala mu ho. Vylovil nějaké ještě od sebe, složil je a přitlačil na krváccející ránu.
,,Neměl bys to nějak vydesinfikovat?"
,,Jako že bych na to plivnul nebo tak něco?"
,,Nevím...nic u sebe nemáš?"
,,No, normálně s sebou tahám tak dva kyblíky alkoholu nebo něčeho podobnýho, ale zrovna dneska jsem je nechal doma."
,,Ha-ha. Měl bys brát situaci trochu víc vážně. Musíme se rozmyslet, co uděláme."
,,To jo." přisvědčil. ,,A začít můžeme tím, že mi řekneš, co se tam v lese stalo. Kde je ta otravná slepičí prdel, co šla s tebou?"
Až teprve teď, když se zmínil o jejím kolegovi, si vzpomněla na to, co se stalo a zastyděla se. ,,Proboha...Rokku..." chytla se malátně za čelo a sevřela rty. ,,Bože, vždyť já na něj úplně zapomněla!" na chvíli se odmlčela. ,,Zabili ho. Byla to léčka. Nestopujeme pár ninjů, jsme napadeni cizí vesnicí."
,,Jo, taky jsem si všimnul."
,,V mlze jsme museli zabloudit. Dostali jsme se....no, vlastně jsme se hádali, kam. Rokku si myslel, že jsme u Kodské vrchoviny, já tipovala Fudakamu."
Kisame se ušklíbnul. ,,Ninjové...potkal jsem tě skoro u úpatí Pohraničí. Ale na vaši omluvu musím říct, že mám podezření, jakoby do té mlhy někdo přimíchal skryté genjutsu. I já měl problém to prokouknout. Ale...teda, Rokku je po smrti? Jak se to stalo?"
,,Nechali jsme se překvapit." přiznala zahanbeně. ,,Někdo na nás zaútočil zezadu, schytali jsme plnou salvu nějakého ohnivého jutsu. Rokku stál přímo vprostřed, byl pravděpodobně mrtvý během pár vteřin. Mě to popálilo ruku, při útěku jsem schytala tenhle kunai." poklepala si lehce na zavázanou ránu. ,,Za to si můžu asi sama, protože jsem se snažila vrátit pro Rokku a tak nějak jsem se zamotala..."
Kisame se zasmál.
Zamračila se. ,,Je to snad vtipné, že jeden z našich přišel o život?"
,,Ne, to ne." mávnul rukou. ,,Jenom si představuju, jak se motáš uprostřed boje a necháváš do sebe střílet, paní velitelko policie. Ale neboj, nikomu to neřeknu. Teda možná. Uvidím. Na." podal jí několik proteinových sucharů, co měl schované v brašně. ,,Trochu se najez, budeme muset vyrazit varovat ostatní. Půjdu to zatím obhlídnout, jestli je okolí bezpečný."
Přikývla. Kisame se protáhnul úzkou mezerou a zmizel někde v tom oslepujícím, denním světle.

Když zůstala sama, pokusila se narovnat víc do sedu, ale bolestí usykla. Rána v břiše byla až moc hluboká a ona celkově nikdy nijak extra nesnášela bolest. Vlastně bylo tohle její asi nejvážnější zranění v životě. Ležela a snažila si vybavit nějaké další detaily útoku, ale mozek jako by ji v tomhle směru odmítal poslouchat. Možná vlivem toho genjutsu, o kterém se zmiňoval Kisame?
Když jí v hlavě zaznělo jeho jméno, ušklíbla se. Ze všech divných lidí musela natrefit zrovna na něj. Ale kdyby tam nebyl, mohla zemřít, protože jí byli v patách. Vlastně je dobře, že ji schoval. Navíc, není tak odporný a nemá slizkou kůži, jak si myslela. Když ji ošetřoval, měl docela teplé prsty a na to, že není lékař jí ani nezpůsobil žádnou zbytečnou bolest navíc. A v neposlední řadě má smysl pro humor, i když měla vždycky dojem, že je docela hloupý a mrzutý a určitě by nikdo nestál o jeho přátelství.
Došlo jí, že doteď ho vnímala spíš jako nějaké kuriózní zvíře, než jako člověka a trochu se za sebe zastyděla.
Měla by mu poděkovat.
A během toho, co takhle uvažovala k ní nenápadně přišel spánek.

Zhruba půl hodiny jen tak roztržitě dřímala, když se v skomírajícím světle průrvy objevila postava. Otevřela oči a snažila se probrat.
,,Jsi zpátky..." zahuhlala ještě popleteně. ,,Co jsi zjistil?"
Jenže sotva to vyslovila, všimla si, že dotyčný je o dost menší a podsaditější, než Kisame a navíc na sobě má jakýsi dlouhý plášť, který její kolega určitě neměl.
,,Kolik vás tu je?" vrátil jí otázkou neznámý.
Přes bolest v břiše se prudce vyšvihla do sedu a popadla vedle ležící kunai, který z ní předtím Kisame vytáhnul. Než ale stihla udělat cokoliv dalšího, dotyčný k ní přiškočil a prudce ji kopnul přímo do obličeje.
Především kvůli nárazu o kámen za ní ztratila Vika okamžitě vědomí.

Když se o několik minut později, už za šera, vsoukal zpátky do skrýše Kisame, našel ji prázdnou. Jen na místě, kde předtím ležela Vika byl čerstvý, krvavý flek.




 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tajja Tajja | 15. února 2016 v 18:39 | Reagovat

Rin se snaží. To se mi líbí :3 :D Díky za další suprovej příběh! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama