YD5 - Saigai 19

22. února 2016 v 15:12 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

My ještě nejsme mrtví



Myslím si, že žádná živá bytost by neměla být zahnaná do kouta takovým způsobem, aby to, co jsem v těch týdnech prožívala, považovala za šťastné období. Ale světe div se, já byla šťastná, jako už dlouho ne. A svět se zase zdál být v pořádku.
Od mého sebevražedného skoku z hory už uběhlo sedm týdnů. Když mě objevili v lese, museli poslat do vesnice, aby nám vyrazili naproti medikové s patřičným vybavením. Ryuk se totiž bál, že ve stavu, v jakém jsem se nacházela bych určitě nevydržela cestu živá. Nakonec mě dali nějak dokupy, z čehož si pamatuju jenom hodiny střídavého bezvědomí, horeček a neuvěřitelných bolestí. Ale už takhle polomrtvá jsem si uvědomovala, že je Duše pryč a že jsem sama sebou.
Tak moc mě to potěšilo, že jsem se, proti své vůli, začala rychle zotavovat. Vypadalo to, že i když jsem si tím stokrát šíleným pádem roztřískala na maděru stehenní kosti, kyčel a část páteře, budu zase chodit. Samozřejmě po měsících Ryukovy intenzivní péče.
Po několika dnech v nemocnici jsem se už ale dala tak dohromady, že jsem si Jí všimla. Pořád tam seděla, někde v koutku mé mysli, k smrti vyděšená, tichá a zlověstně hnisající. Pochopení, že se jí prostě nezbavím mě zasáhlo tak prudce, že mě v první chvíli v návalu zoufalství napadlo sáhnout si na život. Pak mi ale došlo, že mě neovládla, protože má strach z bolesti. Tím, co jsem provedla a bolestí, která následovala jsem ji tak traumatizovala, že moje tělo pustila a stáhla se.
Znala čas a vesmír, slyšela zpěv hvězd a viděla vlákna slunce, prozařující závoje vzduchu, chápala, jak funguje život, chakra a znala všechny jazyky, kterými svět hovořil, ale neznala bolest. A ta, kterou jsem jí dala pocítit, ta ji prostě šíleně vyděsila.
Po konzultaci s Ryukem jsme dospěli k názoru, že pokud chci žít, nesmím se té bolesti už nikdy vzdát.
Bylo to nesnesitelné. Každým pohybem jsem trpěla, jako by mi zaživa mleli kosti v těle od prsou dolů.
Ale - ALE! - mohla jsem zůstat se svou rodinou.
Po těch letech strachu se to zdálo jako neuvěřitelně parádní cena.

Takže naše dny teď probíhaly tak, že jsem se, pokud jsem vůbec spala, budila tak okolo čtvrté hodiny ranní. Počkala jsem půl hodinky, než se probudil Sentarou, kterej mi potom pomohl se posadit, navlíknout si kimono a následně mě co nejšetrněji přemístil do kolečkového křesla, umístěného dole v hale.
Tam jsem se potom zabývala - už sama - čištěním zubů a základní hygienou. Koupelnu jsme měli v patře, takže jsem to po ránu řešila v kuchyni. Než jem si vyčistila zuby, učesala se, postavila na čaj a dokončila snídani, začalo z patra vybíhat jedno děcko za druhým.
První bývala Arie, která seskočila schodiště jediným, ladným skokem, tiše přistála skoro vprostřed místnosti, okradla mě o trochu jídla a odvlnila se ven na trénink s Kinranem.
Pak se obyčejně ukázal Takahiro, který se vyšoupnul na židli a okamžitě znovu usnul, hlavu položenou na desce stolu. Vzbudilo ho, až když jsem začala vztekle třískat pánvičkou o kovové zábradlí do patra a řvát na dvojčata, že jestli okamžitě nevstanou a nepůjdou se najíst, doplazím se k nim do pokoje a oholím jim obočí. Než pak sešli dolů, Takahiro stihnul zase usnout a tak jsem ho musela jemně vzbudit a nainstalovat mu do ruky kus pečiva. V tu dobu už bylo hotový kakao, který Hiro k smrti miloval a jeho vůně ho udržela vzhůru přinejmenším tolik, aby líně žvýkal.
Hiten s Kaienem se tvářili vrcholně otráveně a to mi vždycky připomínali mě samotnou, když mě na mém heroickém questu za pomstěním Kakashiho musel budit Sentarou v deset dopoledne kopáním do hlavy.
Hiten obyčejně mrmlal o něco mrzutěji, než Kaien, ale ten to měl zase promyšlenější. Upozornil mě, že teď, když jsem ten kyborg, měla bych s ním mít víc soucitu, jelikož nemá ruku a tyhlety věci. Já ho zase na oplátku upozornila, že to, že jsem kripl, neznamená, že se odnaučím být krutou a přísnou matkou.
Po dvaceti minutách dohadování se jsem Takahirovi obvázala ruce ochrannými bandážemi a poslala ho do akademie a dvojčata začala hrdinně snídat.
To byl konečně čas, kdy jsem mohla něco zakousnout i já. U snídaně jsem jim sdělila bojový plán dne. I když jsem totiž byla ten kyborg, jak říkal Kaien, odmítala jsem se vzdát tréninku svého týmu, protože jsem měla takovej nějakej sobeckej pocit, že potřebují zrovna mě.
Kirara se od té nešťastné mise v horách z tréninků vymlouvala a já jsem se snažila být trpělivá a nemít jí to za zlé, i když její nepřítomnost už trvala hodně dlouho a i kluky to očividně trochu trápilo. Až se ukázala právě tohle ráno, skoro dva měsíce od mého skokanského kousku. Zřejmě čekala, až půjdou Hiten s Kaienem běhat a já budu v domě sama. Zaklepala na dveře tak tiše, že jsem po jejím prvním počinu přemýšlela, jestli jsem jenom neměla sluchovou halucinaci. Když ťukla podruhé, už jsem to zaslechla s jistotou a houkla jsem z kuchyně, ať jde dál.

Přišla dost nesměle, tiše, jako obvykle, protože nenosila boty. Vlasy měla spletené do copu přes ramena a na sobě až po zem dlouhé, volné, bílé šaty. Vypadala strašlivě křehce a spíš jako nějaký zjevení. Ruce držela spojené na břiše a prsty pořád něco kutila, jak byla očividně nervózní.
,,Dobré ráno, sensei...." špitla a dívala se u toho přímo na mě, jako by snad vůbec nebyla slepá. ,,Nerada Vás ruším..."
,,Mě nerušíš." usmála jsem se. ,,Jsem moc ráda, že tě vidím, Kiraro."
Pousmála se. ,,Chtěla bych s Vámi mluvit."
,,Fajn. Ráda mluvím. Posaď se tady ke stolu, hned uklidím ty talíře po klucích." pobídla jsem ji a začala shrabovat nádobí.
Trochu mi pomohla, pak se usadila a tiše čekala. Nabídla jsem jí čaj, což vděčně přijala a hrnek hned objala prsty, jako by si je potřebovala zahřát. Nalila jsem i sobě a čekala, až začne sama mluvit. Na Kiraru se totiž nesmělo spěchat.
Zřejmě ale chtěla celou věc vyřídit, než se vrátí kluci, protože začala na její poměry celkem brzo. Když promluvila, zarytě hypnotizovala dřevěnou desku stolu, i když ji vlastně nemohla vidět.
,,Sensei, já už nechci být shinobi." sdělila mi roztřeseně. ,,Nechci už bojovat nebo ubližovat. Já vím, že jste se za mě moc přimlouvala, abych mohla být gennin a jsem Vám za to strašlivě vděčná, protože jsem kdysi opravdu chtěla. Ale teď vidím, že na to nejsem. I když jsem nikdy neviděla krev a nebo zranění, ty vibrace v zemi, kdy na ni někdo krvácí a trpí...já už to nechci nikdy cítit."
Překvapeně jsem na ni zírala, i když jsem si vskrytu uvědomovala, že přesně tohle jsem čekala, že mi řekne. ,,No..." hledala jsem slova, abych ji nevyděsila. ,,Já to chápu, Kiraro. A nedovedu si ani představit, jakým způsobem ti země předává vjemy z bitvy. Ale jsi si jistá, že když si vezmeš ještě nějakou dobu volno, nezměníš názor? Víš, my všichni jsme byli po prvním, skutečném boji vyděšení a traumatizovaní. A tys měla skutečně smůlu..." vzpomněla jsem si, jak tehdy, když Kaien přišel o ruku seděla a hystericky opakovala, že ji to mrzí, že tohle nechtěla. Protože se to stalo, aby ji zachránil.
,,Doteď jsem se snažila, aby to tak bylo." připustila. ,,Ale necítím se na to, abych šla do boje. Přece jen jsem slepá a mohli by na to doplatit další lidé, kteří se o mě budou starat. I kdybych chtěla být ještě někdy kunoichi, bylo by to ode mně sobecké."
Přikývla jsem. ,,To jsou velmi dospělá slova. Pokusíme se přijít na nějaké řešení. Přeci jen jsem za tebe u Tenshikageho bojovala, protože jsem cítila tvůj talent na ovládání chakry. Byla by škoda všechno to zahodit, protože máš světu pořád co dát."
,,Přemýšlela jsem nad tím." pousmála se. ,,Skutečně nechci být jenom obyčejnou, slepou dívkou, která mohla mít budoucnost, ale potom se bála jít dál. Prosím," stiskla pěsti, jako by se odhodlávala. ,,Nechte mě léčit, hime-sama."
V první chvíli jsem jen trochu konsternovaně zírala. ,,Eeeee....cože?"
,,Chtěla bych léčit. Medicína mě moc baví a můžu tak alespoň pomáhat, i když se nebudu účastnit žádných misí."
,,Jenže Kiraro...jak to říct?" nervózně jsem se usmála. ,,Nemůžeš přece léčit a operovat, když...no, když jsi..."
,,Slepá?" dokončila za mě. ,,Budu se muset naučit přijímat jemnější a důslednější vibrace, které mi země nabídne, ale jsem si jistá, že to zvládnu. Když mě budete trénovat."
Pomyšlení, že bych přece jen měla kompletní tým a moje selhání by nebylo tak gigantický, jak jsem si to sama předhazovala mě popravdě dost zlákalo. Ale zase jsem musela uvažovat rozumně. Bylo potřeba to všechno zvážit.
,,Fajn, jsem ochotná nad tím uvažovat..." připustila jsem opatrně. ,,Ale budeme trénovat. A dokud neuvidím, že to, co po mě chceš je proveditelné, nezapíšu tě jako uchazečku o licenci."
Po mých slovech jako by rozkvetla. ,,Děkuju, moc Vám děkuju!" radostí mě málem objala. ,,Budu se snažit, vážně moc!"
,,Uvidíme." sama jsem se usmívala při pohledu na tu změnu, která se s ní během chvilky udála.

Chvíli potom se vrátily dvojčata z běhání. Když Kaien zbliknul Kiraru, začal se usmívat jako pako a Hiten nevypadal o moc líp.
,,Kir, kdes byla?!" zahulákalo yumovatější z dvojčat. ,,My trénujem a ty tady hnidíš! Přišlas o spoustu srandy, Kaien se bez ruky v běhu kinklá jako zombík."
,,To není pravda, ty dobytku!" okřikl ho Kaien a vesele ho nakopnul do čéšky. Kirara se váhavě usmívala. Oba se k ní nahrnuli a začali si vyprávět, kde celou tu dobu byla a co dělala, co dělali oni a že našli v lese pařez, co vypadá úplně, jako prdel. No prostě by z toho jeden slzel dojetím.
Nechala jsem Kiraru v jejich spárech a odjela si po špatně vydlážděném chodníčku něco vyřídit, než se pustím do jejich tréninku. Dneska je nebudu moc dusit, protože určitě chtějí strávit nějaký čas zase všichni spolu a já navíc budu mít, teda pravděpodobně, přednášku od Tenshikageho.
Nepletla jsem se.

Když moje drahá polovička přišla domů, mile mě pozdravila a s tázavým výrazem hodila na stůl přede mně štos papírů. Nevinně jsem odložila knihu, do které jsem strašně důležitě koukala a přesunula jsem pohled na předmět doličný.
,,Omalovánky?"
,,Bravo." utrousil jízlivě. ,,Tímhle úvodním slovem jsi mě kupodivu dokonale přesvědčila, že přesně víš, o co jde." posadil se vedle mě ke stolu a začal si rozepínat plášť. ,,Víš, jestli máš nějaký problém, můžeme si o tom promluvit. A nebo ti třeba najít milého psychiatra."
Zasmála jsem se a vzala papíry do ruky. ,,Asi jsem tak nějak čekala, že se to k tobě donese. I když by mě to mělo urážet, poněvadž je moje věc, co dělám. Jenom nechápu, proč seš z toho tak sebranej. Co najít milého psychiatra tobě?"
Taky se zasmál, sundal si z hlavy čelenku a krátce si rozcuchal vlasy nad čelem, jako by jim chtěl ulevit. Pak pokynul k dokumentaci. ,,Na co chceš, ty moje něžná, hormonálně nevyrovnaná labuťko, tolik mrtvých zvířátek?"
Zatleskala jsem a zatvářila se jako velice šťastný chibík. ,,Kdo by nechtěl vlastní sbírku mrtvých zvířátek?!"
Nahodil stejný výraz. ,,Já nevím. Hodláš se oblékat do černé a pálit to nad svíčkou ve tvaru Jashina?"
Zvedla jsem obočí. ,,Co je sakra svíčka ve tvaru Jashina?"
,,Ježiš...myslel jsem svíčku, posazenou na symbolu...jsem unavenej, hele, a teď ještě musím řešit, proč si moje žena objednává v nemocnici tolik pitevního materiálu. Třeba tady," zaostřil na text. ,,Uvádíš, že vezmeš cokoliv ze skladu, plus všechno, co jim umře."
,,A...?"
,,Yumi!" zaúpěl zoufale. ,,Nemůže si podat žádost do nemocnice a napsat tam, že od nich chceš všechno, co jim umře, ty zvrhlíku! Dovedeš si představit, jak to tam ty sestřičky vyděsilo? Všechno, co umře?! Až přijdu domů a najdu v obýváku mrtvýho chlapa, tak ti namouduši nasekám, že si ani na ten vozík nesedneš!"
,,To bylo tak....zvhle sexy...."
Pobaveně si promnul čelo. ,,Na co chceš to 'všechno, co jim umře'?"
,,Když ti to řeknu, řekneš mi, že nejsem normální."
,,Já už jsem si tě, s vědomím, že nejsi normální, bral."
,,Ne, bral sis mě, protože je hodně těžký se mě zbavit."
,,Taky fakt. Ale teď vážně." pro změnu se zatvářil i seriózně. ,,K čemu tolik mrtvol?"
Nahodila jsem ponurou masku. ,,Napřed hodlám každičkou z nich rozpárat a provést neobyčejně krvavou vivisekci po všech místnostech v domě. Následně obětuji naše prvorozené dítě nad kozlem, podřezaným o půlnoci, sešiju si voo doo panenku z velvbloudích potrátků, nechám Kiraru, aby si na zbytku mrtvol trénovala medicínu a potom odcválám na posvátnou horu Fuji, kde se mírmuliovně stáhnu z kůže a sním polévku, extrahovanou z umrlčích nehtů, abych tak dosáhla osvícení."
Vyvalil oči. ,,Ty chceš nechat Kiraru operovat!" nebyla to otázka, konstatoval.
Zatvářila jsem se pohoršeně. ,,Fakt?! To je jediný, cos slyšel?!"
,,Ty chceš nechat Kiraru operovat!"
,,A taky jsem řekla, že si udělám panenku z velbloudích potratů."
,,Neeee, já už tě znám!" ukázal na mě prstem. ,,Sdělit pravdivou informaci, obalenou takovým verbálním srancem, to je přesně tvůj styl. Takže buď tohle, nebo chceš obětovat Arii a v tom případě," vstal, přešel ke špajzu a otevřel dveře. ,,By tady byl zavřenej kozel. Což není. Takže to vysyp."

Musela jsem se zasmát. ,,No, tak jako...dobře. Byla tady a žádala mě o to a já..."
,,Jsem ji poslala do háje? To asi říct nechceš, vzhledem k tomuhle." poklepal na papíry.
,,No tak jsem jí slíbila, že to vyzkoušíme....aspoň..."
,,Ty ses zbláznila."
,,Jo, uvědomuju si, že je slepá a tyhlety věci, ale kdybys viděl, jak tomu věřila a jak mě prosila..." zaváhala jsem. ,,Přišla mi totiž říct, že už nechce být shinobi. Ta věc s Kaienem ji dost vyděsila."
Přikývnul. ,,Tak nějak jsem to čekal. Říkal jsem ti, že nebude ninja."
,,Jenže ona si vedla dobře."
,,A sme zas u toho."
,,No táááák," zakňourala jsem. ,,Prostě mě nech se bavit a přestaň mi blokovat moje mrtvolky."
Pokrčil rameny. ,,Dělej si co chceš. Ale licenci jí nedám."
Odfrkla jsem. ,,Ještě uvidíme."

Tu noc jsem nemohla pořádně spát. Rozdrcené kosti mě bolely a bylo mi horko. Pokusit se sama otevřít okno, to by byl moc složitej proces a Sentara jsem budit nechtěla, takže jsem tam jen tak ležela, čučela do stropu a přemýšlela, jak budu zítra hrozně unavená a jaký budu mít obří kruhy pod očima.
Najednou před ložnicí zavrzala podlaha a dveře se začaly pomalu, hrůzně otevírat. Ve škvíře se objevila, zahalená tmou, černá hlava. Chystala jsem se praštit Sentara do hlavy, aby dal tomu ufounovi K.O., když ta věc promluvila Kaienovým hlasem.
,,Spíš....?"
Díky bohu, není to emzák! Teda jako, ani chvilku jsem si vážně nemyslela, že je, ale tak...chápete, ne? Saozřejmě, že chápete. Zabručela jsem: ,,Ne. Ale ty bys měl. Jsou..." letmej pohled na hodiny. ,,Skoro čtyři ráno. Za chvilku zas vstáváš."
,,Mami, já měl sen. Parádní sen." přišel ke mě a sednul si vedle na postel. Jak se matrace prohnula, mimoděk jsem sykla bolestí, protože se zároveň pohla i moje bezbolestně naaranžovaná kyčel. Hned se mi omluvil a vstal, což vyvolalo novou vlnu bolesti. Požádala jsem ho, ať nechá těch skopičin a prostě si sedne. Poslechl.
,,Tak co se ti zdálo?" pousmála jsem se, tiše, abychom nevzbudili chrápajícího žirafáka. On by si určitě myslel, že jsme úplně praštění, protože nikdy neřešil sny, tak jako já. Pochybuju, že vůbec nějaké měl, a jestli jo, tak jenom občas a vsadím se, že byly děsně nezáživný.
,,Zdálo se mi, že Chakrovou napadla nějaká divná chobotnice. Obloha byla červená a byly na ní hvězdy a ty se hýbaly a z nebe šlehala chapadla a všechno hořelo...no, bylo to dost divný. Ale já a táta jsme proti tomu bojovali a zdálo se mi, že mám zase ruku."
Povzdechla jsem. ,,Zlato, chápu, že tě to trápí a ještě nějakou dobu asi trápit bude..."
,,Ne, počkej." přerušil mě. ,,Zdálo se mi, že moje pravá ruka je jakoby ze železa. Víš, asi mě to napadlo, jak jsi nám jako malým dala ty komiksy, jak tam měli ty svítící katany a jeden měl železnou ruku."
,,To byly Star Wars." frkla jsem pohoršeně. ,,A byly to světelný meče a železnou ruku měli dva, Anakin a pak Luke a...."
,,Jo, to je jedno." přerušil mě. ,,Asi mi to mozek nějak spojil do snu nebo co. A mě něco napadlo. Ale budu potřebovat tvoji pomoc, protože vůbec nevím, jak na to."
,,Kdybych uměla vyrobit světelnej meč, nedělám nic jinýho, než že pobíhám v noci po lese a hraju si na světlušku."
,,Mamii!" zněl vyčítavě. ,,Tak mě přece poslouchej. Já bych přece zase mohl mít ruku. Ne železnou, ale dřevěnou. Mám Mokuton!"
Pochopila jsem, co myslí a okamžitě začala vymýšlet co nejšetrnější větu, jakou bych mu řekla, že je to neproveditelná blbost. Jenže mě nic nenapadlo. Ono se to vlastně ani nezdálo, jako úplná blbost...
Sledoval mě a snažil se z mého zamračeného obličeje cokoliv vyčíst. Brala jsem to z různých úhlů, než jsem promluvila. ,,No...možná. Možná by to šlo. Ale museli bychom to vymyslet tak, aby ti to zbytečně nežralo chakru. Něco trvalejšího, nenáročnýho na energii a aby to bylo funkční. Zkrátka, musíme nějak vymyslet, aby to dřevo bylo částí tebe, aniž bys musel moc přemýšlet nad jeho ovládáním."
Přikývnul. ,,Kdo jinej by to zvládnul, než ty?"
Jeho důvěra mi lichotila, ale nechtěla jsem mu dávat zbytečnou naději. Slíbila jsem, že nad tím zkusím popřemýšlet. Udělalo mu to takovou radost, že z pokoje vyběhl, nehledě na hluk, co u toho způsobil.
Sentarou sebou trhnul a cítila jsem, že se probudil. ,,Co...?"
,,Nic." pohladila jsem ho po holé paži. ,,Jenom nemůžu moc spát, promiň."
Účastně mě chytil za ruku, ale za pár vteřin pokračoval v činnosti, tentokrát dokonce s tichým pochrupováním.

Seděla jsem ve tmě a přemýšlela. To, že se něco rozbije koneckonců neznamená, že to nemůžeme opravit. Kirara ještě může být užitečná. Kaien ještě může mít ruku. A já...já už pravděpodobně nebudu nikdy chodit. Ale to neznamená, že tím můj život končí.
Duše tu byla, ale krčila se v koutku mé mysli před bolestí. A dobře jí tak.
Já, Kaien, Kirara - ještě můžeme žít. Ještě nejsme mrtví.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eleoo Eleoo | 23. února 2016 v 12:46 | Reagovat

ukamenujte mě ale není rin nejlepší fan fiction spisovatelka na světě? další dalšííííí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama