YD5 - Saigai 18

5. února 2016 v 15:34 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

Souboj duší



Když se Ryukova pečeť na mé ruce roztříštila, kupodivu jsem se nad tím v první chvíli ani moc nepozastavila. Zdálo se, že se mi žilami rozlévá neskutečné horko, jako by se mi vařila krev, ale přesto kůže začínala chladnout. Až nepříjemně. Pamatuju si, že jsem se dokonce víc rozkročila, protože mě vzájemně se dotýkající stehna zastudila. Jako by moje tělo, kromě cévního systému zemřelo.
Pak nastoupily křeče. Ty šílený křeče, který mi sevřely vnitřnosti do želez. Jako by nějaká kamenná ruka v mém břiše chytila všechno, na co dosáhla, stiskla to a začala rvát na kusy. To jsem nečekala ani já, ani Ona. Mě to vyděšilo, ji rozzuřilo. Zařvala a křečovitě se předklonila, zaryla si nehty do dlaní, až začaly krvácet. Z odkapávající krve se v chladnějším, jeskynním vzduchu viditelně kouřilo. Znovu vykřikla, spíš jako raněné zvíře, než jako člověk. Křečovitě sebou zacukala.
V tu chvíli mi došlo, že mě odsunula stranou. Ona teď byla u ovládání. S hrůzou jsem se vzepřela, ale marně. Konečně se dostala do popředí a nehodlala se nechat zahnat zpátky.
Nikdy předtím jsem si nepředstavovala, jak bezmocná můžu být.
,,Ty!" zaječela chrčivě a roztřeseně ukázala na Esuku, která celou scénu pozorovala s vytřeštěnýma očima. ,,Spálením svitku jsi mi možná prokázala službu, ale jinak se mi hnusíš celou svojí bytostí!"
Než jsem si já sama uvědomila, že se hýbeme, klečely jsme na hrudi Esuce, teď povalené na zem. Začala se svíjet a křičela, snažila se uvolnit naši levou ruku, která ji držela pod krkem a škrtila. Kopala zuřivě nohama, kroutila se jak píďalka, takže za normálních okolností by mě, o tolik drobnější kunoichi musela shodit, ale Ona byla pevná jako skála. Ani se nepohnula. Zároveň s Ní jsem četla Esučiny myšlenky.
Zabij mě rychle. Zabij mě rychle. Ať to nebolí. Zabij mě rychle.
Pulsovalo jí hlavou.
Jenže ta zrůda měla v plánu přesnej opak. Když jsem pochopila, co se jí rodí v hlavě, poprvé jsem se rázně vzepřela. Začala jsem se soustředit na veškerou chakru, která mě ještě byla ochotná poslouchat a snažila se jí nějak zabránit, ale moje snažení zůstalo jak bez efektu, tak bez povšimnutí.
Vnořila prsty Esuce do hrudi, jako by jí chtěla vyrvat srdce, ale jen pár centimetrů pod kůží se zastavila a konečky prsů jí zahákla za žebra.
Esuka pochopila, začala se zmítat ještě zuřivěji, pokud to vůbec bylo možné. Naopak Duše se uklidnila. Zhluboka se nadechla nosem, jako jsem to dělávala vždycky, když jsem se chtěla trochu uklidnit a rozkošnicky začala jedno ze žeber vylamovat ven.
,,Proč sakura v horách kvete tak smutně..." notovala si. Přes Esučino nelidské kvílení by to nemohl slyšet nikdo další, jenom já. Protože jsem seděla tam uvnitř.
,, ....proč jsou její květy bílé?"
Snažila jsem se zavřít oči, ale viděla jsem všechno to, co ona.
,,Proč nikdy nezrůžoví?"
Nech toho!!
,,Aby mohly děti vstávat z hrobů...."
,,Nech toho!" tentokrát jsem to nebyla já, ale výkřik zazněl zvenčí. Nedokázala jsem v té hrůze a hysterii identifikovat, kdo to byl. Měla jsem všechny smysly upnuté jenom na ten hrozný výjev před sebou.
A potom se žebro zlomilo, zůstalo jí v ruce a já viděla záchvěv rudého, obnaženého masa.
,,Aoi, co to.....?!"
Tohle ji rozlítilo. Aniž by dál prodlužovala utrpení své oběti, sevřela rukou její srdce a rozemlela ho mezi prsty. Pamatuju si z toho tolik detailů, když se ta měkká tkáň převalovala a tryskala z ní krev....
Esuka neječela. Už dávno omdlela. A zemřela.

Ona prudce vstala, ani se neobtěžovala setřepat z ruky zbytky toho, co bývalo srdcem lidské bytosti. Na ruku, až nad loket zacákanou od krve se přichycovaly prameny mých rozpuštěných, blond vlasů a z platinové blond se jejich barva měnila na rudě hnědou. V duchu jsem zaúpěla.
Ve dveřích stál Ryuk, hned za ním na mě zděšeně zírala Reina. Možná aniž si to uvědomoval, držel ji Ryuk napřaženou paží za svými zády, jako by ji chtěl chránit. Pravděpodobně proto, že mi kdysi odpřísáhnul, že když se proměním, vezme si to na starost...
,,Tak se nejmenuju!" vykřikla zuřivě. ,,Je to její jméno, ne moje."
Polknul. Viditelně. V očích měl neklid, což v jeho kamenné tváři nebývalo zvykem. ,,Dobře. Moje chyba. A jak se jmenuješ?"
,,Mám hodně jmen. Na každý ze světů připadají alespoň tři. Vyber si." odvětila hrdelním, spokojeným zavrčením. Usmívala se. Byla volná a nepopsatelně šťastná, protože neexistovala síla, co by se jí mohla postavit a ona to věděla.
V její hlavě jsem viděla, odkud přišla, kde se zrodila a jak potom trhlinou v podivné obloze neexistující barvy proplula do toho nekonečného a přitom mikroskopického prostoru mezi dimenzemi, ze kterého ji pak vytáhla moje Pečeť, posilněná silou z oázy Shangri-la.
Viděla jsem zrody a zániky hvězd, cítila emoce, které neumím pojmenovat a jak skrz mě ty pocity začaly proplouvat a proudit, skoro jsem se vžila do její podstaty. Začínala jsem upadat, až děsivě rychle a veškerá její konverzace s Ryukem plula okolo mě. Věděla jsem jen, že se ho chystá zabít a bylo mi to jedno.
Cítila jsem pohyb slunce vysoko nad horou, na který reagovalo několik vibrací, pohybujících se v jeskyni. Netopýři, pavouci, hadi, nesčetně hmyzu a taky několik lidí.
Arie....
Ucítila jsem svoji rodinu a žaludek mi sevřela neskutečná úzkost. Probralo mě to z letargie, znovu jsem se začala snažit zachovat samu sebe. Boj snad ještě nebyl prohraný.
Ryuk ji zaměstnával a ona si mě přestávala všímat, ale teď se lehce zarazila. Cítila, že jsem se nepoddala, začala jsem znovu bojovat o svoje tělo. Ze všech sil jsem se snažila zase převzít kontrolu a i když jsem narážela na neproniknutelnou hradbu dominance, můj boj ji zaujal. Zatímco já uvnitř bouřila a běsnila, ona jen mlčky stála, očima zírala kamsi na skálu vedle Ryuka a netrpělivě cukala prsty zakrvavené ruky.

Nech toho. Prošla jsem skrz.
Ne. Ještě jsem tady.
Už brzo jenom otisk tvé životní energie, ty už ne.

,,Yumi?" oslovil mě Ryuk. Nikdy mi Yumi neříkal, vždycky jen 'Aoi'. Zřejmě se snažil, aby jeho slova došla skutečně až ke mě. ,,Bojuješ, že je to tak? Něco se děje."
,,Zmlkni!" okřikla ho. ,,A ty konečně vypadni. Tělo je moje!"
Ne!
,,Popírání ti nepomůže!"
Jsem silná. Vždycky jsem byla silná. Zvládla jsem...
,,Nikdy jsi silná nebyla! Hroutila ses kvůli každé kravině a teď to jenom zbytečně protahuješ!" chytila se za hlavu. ,,Zmiz!"
,,Ty zmiz." reagoval Ryuk na náš rozhovor. ,,Pečeť není kompletně roztržená. Yumi, ještě ji můžeš přeprat."
,,Drž hubu!"
Arie. napadlo mě náhle. Arie, moje dcera. Je silná a chytrá, zodpovědná...máš k ní silné pouto. Nenávidíš všechno a všechny, ale k Arii jsi vždycky měla sympatie. Rostla v mém břiše zároveň s tebou, když jsi byla ještě opuštěné dítě tam hluboko uvnitř...
,,To z nás nedělá přítelkyně."
Ale rozumněly jste si. Já to vím a jakkoliv mě to děsilo, Arie, než se narodila, byla jediná bytost, která rozčeřila tvoji samotu. Arii přece neublížíš.
,,Když budu muset." přesvědčovala i sama sebe. ,,Polodémonka pro mě znamená stejně málo, jako hmyz na cestě."
Polodémonka - nechtěla jsem si to připustit, i když mě samotnou to slovo už několikrát napadlo. Arie zkrátka byla jiná.
Chceš, aby tě nenáviděla? Zavraždíš její matku?
To, co jsem se jí snažila vnutit mě rozčílilo mnohem víc, než jsem čekala a najednou začala povolovat - ne proviněním, jak jsem si napřed myslela. Ona neslábla, to já jsem začala znovu sílit. Zuřivostí. Vytáčela jsem sama sebe, což mi Sentarou častokrát vyčítal, že dělám. Teď mi to pomáhalo.
Poslední léta jsem zažila zase štěstí - poprvé od doby, co jsem musela naši vesnici obalit chakrou. Nechci o něj přijít - a ty mi ho nevezmeš! Já jsem Senju a ty jenom parazit! Jsem potomek generací bojovníků a u Amaterasu, nikdy..
,, ...se takhle snadno nevzdám!" zaječela nahlas. Vzápětí jí došlo, co se děje a rozzuřeně zavřískla. Zatla pěsti. ,,Zmlkni! Zmlkni konečně!"
Ryukovi jiskřilo v očích. ,,Do ní, Yumi!"
Jsem silná kunoichi. Možná nejsilnější na světě. Já nejsem slabá.
Neodpovídala, jen se držela za hlavu a zuřivě oddechovala. Ucítila jsem mocný pokus mě potlačit a bylo to tak nečekané, že mě to málem položilo. Snažila se mě dostat ven z hlavy. Zachytila jsem se pár zbývajících pramínků chakry, která ještě nebyla úplně temná a klouzala po nich jako po životadárném větru. To mě tam udrželo, i přes její snahy zvítězit.

Ryuk, vida, že je rozhozená, využil situace. Šeptem někam vyslal Reinu, pak spojil prsty do jakési neznámé pečetě a začal cosi mumlat. Skoro okamžitě jsem zaznamenala, že svůj pozvolna prohrávaný boj začínám dostávat pod kontrolu. Pečeť na mé paži jako by začala filtrovat chakru, pohlcovat tu temnou a ven vydávat o poznání čistší. Kdyby mi ještě patřilo moje srdce, poskočilo by radostí.
Takže ještě se dá vyhrát!
Začali jsme na ni tlačit z obou stran. Zuřivě se zmítala a bojovala, když tu se v chodbě za Ryukem objevil Sentarou. S drobnou oděrkou na rtu, ale jinak živý a zdravý. Vyděšenýma očima se na mě podíval.
Vycítila, že se skutečně dostává do úzkých. Ještě zřejmě nebyla úplně připravená se narodit.
Potřebovala se od nich oddělit, protože ačkoliv ona chtěla vraždit, tělo k nim cítilo lásku a nebylo toho schopné.
Náhle vykřikla hlasitěji a prohnula se v zádech tak prudce, že nás to obě zabolelo. Vystřelila ze sebe tak gigantické množství chakry, že roztříštila sklálu za sebou. Všichni padli k zemi a kryli si hlavy a ona vřeštěla, zatímco se půlka hory sypala dolů, do propasti. Několik kamenů ze stropu se uvolnilo a s ohlušujícími ranami dopadaly na zem. Snad jenom zázrakem se nikomu nic vážnějšího nestalo.
Zanedlouho jsem cítila ve vlasech vítr a s hrůzou si uvědomila, že místo skály je za námi obří okno na oblohu. Co si uvědomila ona bylo, že minula. Až teď jsem pochopila, že tímhle výbuchem chtěla zabít především ostatní, ale na poslední chvíli to nedokázala. Když jí to docvaklo, zuřivost ji zachvátila jako plamen. Na moment se přestala ovládat, udeřila jsem a pokoušela se převzít kontrolu, ale nechtěla mě pustit. Sbírala energii k druhému úderu, chtěla ničit, potřebovala se odprostit od té citové vazby, která ji prozatím omezovala. Vlivem všeho toho vzteku začala zase pozvolna vítězit, krůček po krůčku přebírala kontrolu a na mě šla hrůza, protože jsem cítila, že ji doopravdy nezastavím.
Zpanikařila jsem. Nechtěla jsem, aby někomu ublížila.
,,Sentarou..." to jsem vyhrkla já.
Když jí to došlo, zaútočila mnohem neodbytněji. Tlačila mě pryč, do zapomnění...
,,Yumi!" byl zčásti zavalený kamením, ale už se pomocí chakry těžkopádně zvedal, chtěl se dostat ke mě. ,,Havně se nepouštěj...!"
Jenže já se pouštěla. V panice mě napadlo jen jediný východisko.
Napnula jsem poslední síly.
,,Sentarou..." přemýšlela jsem, co říct, co by měly být moje poslední slova. Postarej se o děti? Postarej se o vesnici? Ujisti se, že je po mě, až tohle skončí? To všechno věděl a já si nedovedla vybrat, co by bylo nejvhodnější. Navíc mi docházel čas. Na jazyk se mi dralo klasické 'Miluju tě'.
Místo toho jsem sykla jen: ,,Promiň..."
Rychle jsem se otočila a s rozběhem vyskočila ven, do té úžasné výšky, omráčená nekonečnou modří oblohy, která mě obklopovala jako oceán. Okamžitě mě strhl silný vítr.

Duše zůstala na dvě vteřiny v šoku, což mi jedině pomohlo. Pak se zase začala tlačit do popředí, zachytávala se chakry a začala zbržďovat náš pád. A to byl začátek mého posledního souboje v životě.
Výška hory byla nějakých tři tisíce metrů, takže docela dlouhá doba, než dopadnu do údolí. Těch pár vteřin se musím rvát jako lvice.
Zachytila jsem se zbytků té chakry, kterou jsem ještě mohla ovládat a vyhnala ji do divoké cirkulace celým tělem, čímž jsem narušila rovnováhu plynutí přes chakrové body. Cítila jsem, jak moje tělo nabralo vyšší rychlost, Duše ztratila kontrolu nad zpomalením letu a my opět padaly volným pádem. To už jsem dlouho nezažila.
Skoro jsem zapomněla na ten vítr, ten tlak a především na tu rychlost, když se řítíte nekontrolovatelně dolů z nebe.
Znovu, zoufaleji začala zabírat, nechtěla zemřít, potřebovala tohle zlo zachránit. Já naproti tomu byla najednou děsivě ledově smířená s tím, co se má stát. Cítila jsem k ní nenávist a odpor a neustále jsem si v hlavě opakovala, jako mantru: ,Umři. Umři. Zabiju tě.'
Prudce mi vehnala do hlavy obrázky, co se děje s tělem, když spadne z velké výšky. Doufala, že mě pomyšlení na lámající se žebra, propíchávající orgány vyvede z míry, ale já byla medikem už moc dlouho na to, abych se nechala rozhodit.
Zápasily jsme každou vteřinou a každým centimetrem, kdy jsme se blížily k zemi. Ač jsem dělala, co šlo, byla přece jenom silnější. Pomalu začínala získávat kontrolu...příliš pomalu, ale přece rychle. Když jsme míjely vrcholky stromů, část mého těla jí patřila. Do těch posledních několika metrů jsem dala všechno, ale to ona taky. Na posledních pár vteřiny jsem cítila, že se moje tělo zpomalilo, ale jak už jsem řekla - padalo moc pomalu na smrt, ale moc rychle na záchranu. Hrůzou mi ztuhla krev. Na poslední chvíli jsme pod sebe daly nohy.

Náraz byla ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila. Obrovská rána, slyšitelné praštění kostí a okamžité, temné, zato neskutečně bolestivé bezvědomí. Cítila jsem, jako by mi někdo vyrval ze zad páteř, jako by mi nohy drtil tank. Duše vřeštěla nečekanou bolestí, kterou neznala. Nebo jsem to možná byla já, už nevím, protože celé se to odehrálo ve zlomku vteřiny. Bezvědomí byla sice rychlé, ale představovala bych si, že bude milosrdnější.

Napadlo mě, že tohle je v určitém ohledu konec. V jakém, to jsem měla teprve zjistit.


Nevím, jak dlouho jsem mohla být v bezvědomí, ale když jsem se probudila, bylo už šero a ruce jsem měla ztuhlé zimou. Udeřila mě prudká bolest v kyčlích, až jsem zasténala. Měla jsem pocit, jako by mi v páteři vězelo pravítko a píchalo mě do svalů, ale nemohla jsem se pohnout, abych tomu ulevila. A pánev přímo vřeštěla záchvaty bolesti, jakou jsem už dlouho nepocítila.
Uvědomila jsem si, že hlasitě naříkám, z očí se mi řinuly slzy, co nešly udržet. Duši jsem v sobě necítila, krajina byla tichá a temná a byla tu jenom ta bolest. Nedokázala jsem se vůbec sebrat, jenom jsem tam ležela na břiše, v rukou tiskla trávu a prudce oddechovala do mechu. Netušila jsem ani, jestli někde krvácím nebo jsem si něco zlomila. Popravdě jsem si nebyla ani jistá, jestli žiju. V takových chvílích vám prostě mozek vypne, neuvažujete a zůstane jenom hrůza.
Co bych měla dělat? Pomůže mi někdo? Co se vlastně děje?

Měla jsem dojem, že uplynulo několik hodin, než jsem se dala trochu do pořádku, ale tak dlouho to být nemohlo, protože se nijak výrazně nesetmělo. Srdce mi pořád bušilo, v prstech mi mravenčilo a v uších jsem slyšela šum krve, ale pozvolna jsem se probírala z toho šoku, že jsem nezemřela. Dodneška nevím, jestli jsem byla ráda, nebo zklamaná.

Vítr ke mě přinesl hlasy. Napřed slabé a v dálce, ale postupně zesilovaly. Mému zmatenému mozku trvalo nějakou chvíli, než mi došlo, že volají moje jméno.
Nedokázala jsem se ani ozvat nebo jakkoliv jinak naznačit, kde jsem. Moje hlava byla úplně nepoužitelná, byla jsem nerozhodná a na tu chvíli i úplně nesamostatná. Ten stav se dá jenom těžko popsat, protože kdo nezažil takovou zmatenou bezmoc, stejně si nedokáže tak docela představit, co to znamená.
V jednu chvíli jsem si už myslela, že mě našli, ale trvalo jim to ještě o pár minut dýl. Nechápala jsem to a až po pár měsících mi došlo, že jsem asi nevysílala žádnou chakru. Svoje chakrovody jsem během zápasu s Duší musela tak šíleně přetížit, že byly prostě úplně vyplivnutý. Najít mě proto dalo skoro stejnou práci, jako smrkovou šišku.
První u mě poklekla Reina. ,,Našla jsem ji!" ...chvilka ticha... ,,Žije!"
Překvapilo mě, jak je pro mě těžké něco říct. V krku mi chrčelo jak ve starým motoru. ,,Jsi si...jistá?"
Vzápětí u nás přistál Sentarou s Arií, on se okamžitě vrhl ke mě.
,,Yumi..." zaúpěl a pokusil se mě otočit na záda. Z kyčle do páteře mi znovu vystřelila tak prudká bolest, že jsem se neudržela a zavřeštěla, jako by mi někdo zaživa rval z těla vnitřnosti. Zatmělo se mi před očima, ale myslím, že jsem neomdlela.
,,Nehýbej s ní!" uslyšela jsem Ryuka, který patrně vyhěhl odněkud z lesa. ,,U Jashina, ani s ní nehni!"
Ucítila jsem na sobě další ruce, menší a drsnější, než Sentarovy. Znovu jsem se snažila udržet zbytky vědomí pohromadě a odpovídat na Ryukovy dotazy. Neslyšela jsem ani polovinu z nich.
,,...to bolí?"
,,Dole.....nohy...." zafuněla jsem.
,,.....a.....dat..?"
,,Co?"
,,Jsi schopná ovládat chakru?" zopakoval pomaleji.
,,Ne..nevím..."
,,Musíme ji odnést." vyhrkla Reina. ,,Není tu bezpečno a je podchlazená. Pošleme zprávu do vesnice, aby....naproti pos.........chleji..."
Vnímala jsem čím dál nesrozumitelnější útržky jejich hovoru a pozvolna znovu upadala do bezvědomí. Když se mnou znovu hýbali, asi aby mě mohli odnést, znovu jsem se rozplakala. A potom všechno zahalila milosrdná tma.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nix Nix | 7. února 2016 v 22:38 | Reagovat

Jsem tak ráda, že je nová kapitola!!! Děkuju za ni. :-). Tohle jsem vážně nečekala. ??? Doufám, že Yumi bude v ok a my si užijeme ještě spoustu dílů. :-)

2 Kimi-chan Kimi-chan | 9. února 2016 v 11:43 | Reagovat

Taky jsem nadšená z nové kapitoly!! ^^

3 Rin-chan Rin-chan | 9. února 2016 v 14:24 | Reagovat

A já jsem nadšená, že sem ještě někdo chodí! =D

4 Činčilka (Scriptin) Činčilka (Scriptin) | 11. února 2016 v 8:21 | Reagovat

Jeee, já už ani nedoufala, že se tady ještě něco objeví, ale Rin-chan, ty jsi mi udělala druhé vánoce :)

5 Tajja Tajja | 14. února 2016 v 21:12 | Reagovat

I believe I can diiiiiiiie!

6 DonaldViape DonaldViape | E-mail | 12. srpna 2017 v 15:30 | Reagovat

Кому нужна скидка на тдску кейтаро keitarotds.ru
- вот промо код R2U7-WFFY-GFAT
Для тех, кто в танке - кейтаро нужен для упрощения работы и увеличения заработка в несколько раз.
Допустим у вас есть свой сайт или страница в соц.сетях, где можно оставить ссылку, по которой будут переходить пользователи.
Но чтобы выжать из всех переходов 100% прибыли, нужно каждой аудитории показывать свою страницу, например мобильных пользователей отправлять на одну страницу, дектоп на другую, пользователей из России на третью, из буржа на четвертую и т.д. Фильтров множество и настроить их можно за пять минут. Но самое главное, можно всех отправлять на одну ссылку, а кейтаро сам распределит кого куда по вашему желанию. Конверт возрастает в 2 раза. Пользуйтесь на здоровье!

7 SandraBlalp SandraBlalp | E-mail | Web | 21. září 2017 v 13:16 | Reagovat

Лицензионный магазин цифровых товаров http://coolkey.ru можно приобрести по оптимальной цене ключи к Steam,Minecraft,Uplay,Origin играм, а так же уже готовые аккаунты!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama