YD5 - Saigai 20

2. března 2016 v 11:22 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma


Mračna se stahují



Trénink medical šel Kiraře kupodivu dost dobře. Uměla precizně zacházet s chakrou a vyhledávat body, kde je jí zapotřebí a o jaké intenzitě by se měla používat. Že by snad prudkostí poničila nějaké vlásečnice, to se jí stalo asi jen jednou. V nemocnici měli spoustu pokusných zvířátek a tak nás, i přes počáteční zděšení, co tam moje žádost vzbudila, bohatě zásobovali.
Právě uprostřed takového cvičení nás zastihla návštěva. Seděly jsme zrovna u nás na verandě. Kirara najednou přestala léčit žábu před sebou a složila ruce do klína. ,,Pan Ryuk přichází."
Trvalo asi půl minuty, než se skutečně objevil. V uniformě Yokai, což ovšem Kirara nemohla moc dobře poznat.
,,Ryuku," pozdravila jsem ho a nenápadně trhla hlavou ke Kiraře. ,,Co tě sem přivádí?"
Pochopil, že je zbytečné, nechat se oslovovat jako Taron a přikývnul. ,,Rád bych s tebou mluvil, Aoi. Osamotě."
Kirara se zvedla. ,,Stejně bych už měla jít domů. Kdy budeme pokračovat, sensei?"
,,Přijď zase zítra. Během dopoledne."
,,Ano. Přeji hezký den." lehce se uklonila, seběhla schody z terasy a během pár chvil byla pryč.
Ryuk se za ní chvíli díval. ,,Nevěřil jsem, že ji vážně začneš učit medical. Kde máš zbytek týmu?"
,,Jsou na misi s týmem číslo šest." pokynula jsem mu, ať se posadí. ,,Dáš si něco."
,,Ani ne." vzal místo na židli. ,,Jak se dneska máš? Co bolesti?" zeptal se jako můj zodpovědný doktor.
,,Dneska docela dobrý. Když se moc nehýbu. Díky za optání...ale proto jsi za mnou, hádám, nepřišel?"
Zavrtěl hlavou. ,,Přišel jsem tě požádat o laskavost."
,,No neke!"
,,Hele, už tak z toho nejsem na větvi, nerad po někom něco chci."
,,A dyť jo, promiň. O co jde? Splním ti, co ti uvidím na těch tvých fialkových očičkách. Pokud to teda bude v mé moci."
,,Já doufám, že je. Nenapadá mě nikdo jinej, za kým bych šel." opřel se do židle a hodil nohu přes nohu. ,,Jak určitě víš, Anita šla na misi do Hlubin a ještě se nevrátila. Je to už docela dlouho."
Přikývla jsem. ,,Ale ona přece říkala, že to bude nadlouho. Šli tam likvidovat nějakého démona, ne?"
,,Mám to tady." vytasil se na stůl s tenkou složkou, kterou vytáhl neznámo odkud. ,,Šlo o pavoučího démona, co likvidoval pole tamních vesničanů."
,,Hnus, pavouk." otřásla jsem se. ,,Ale Vosa je naštěstí na takový neřády cvičená. A taky má mega meč a je tak trochu cvok, takže se nebojím, že ho dostane."
,,Ale já se bojím." opáčil. ,,Je to už několik týdnů, najít ho a zabít by nemělo trvat tak dlouho. Ještě se mi ani neozvala a od jednoho s Yokai jsem se nedávno dozvěděl, že obyvatelé Hlubin uzavřeli alianci s Aliancí pěti největších vesnic. Mám podezření, že naši shinobi tam byli záměrně vylákaní."
Zamračila jsem se. ,,Myslíš jako Aliancí? Ale proč by vymýšleli plán v takhle malým měřítku, čeho by tím docílili?"
,,Informace." odpověděl prostě. ,,Doslechli se možná, že Chakroví likvidují démony a že Lovce vede šermířka z bývalé Mlžné, která je tvojí blízkou přítelkyní. Dostat z Anity nějaké informace by jim možná napovědělo, jak zdolat štít."
,,Jenže náš štít nikdo nezdolá. Museli by zlikvidovat Briar. A ten strom má tuhej kořínek."
,,To oni ale neví. Prosím, dovol mi vzít si pár mužů a jít je hledat. Vážně nemám dobrý pocit."
,,A proč s tím nejdeš za Sentarem?"
Ledabyle se opřel do židle, hodil nohu přes nohu a pokrčil rameny. ,,No...ten mě odmítl. Blbec."
Zvedla jsem obočí. ,,Co?"
,,Mno. Tvrdí, že jsem paranoidní a že je Anita určitě v pořádku a kdesi cosi....hele, je to jedno. Tak můžu?"
,,Ryuku, nemůžu ti povolit něco, co Tenshikage výslovně zamítnul. I kdybych měla takovou moc a autoritu, nedělalo by to dobrotu."
,,No ale můžeš se za mě přimluvit."
Než jsem stihla odpovědět, ozvalo se nám nad hlavou: ,,Jóóóó, tetkááá, přimluv se!"
Polekaně jsem zvedla hlavu. Nad okapem seděla Tsubaki a zaujatě nás poslouchala. Měla na sobě upnuté, maskáčové kalhoty a rolák se stejným vzorem. Připravená do terénu. Na zádech se jí ježilo několik různých typů mečů.
,,Co ty tady děláš?"
,,Já ji nezval, chodí si, kam chce a kdy chce." konstatoval Ryuk, jako by moje otázka mířila k němu.
Tsubaki pokrčila rameny. ,,Já chci jít přece taky hledat Anitu. Copak jsi to nepochopila, moje nejoblíbenější ze všech tet?"
,,Nemáš jinou tetu."
,,Čert to vem. Tak zajdeš za Tenshikagem?"
,,Jo, zajdeš?" připojil se i Ryuk.
Oba na mě tak zírali, že jsem se octla jako v kleštích. Povzdechla jsem. ,,Co s váma mám dělat? Zajdu. A zkusím vám pomoct."
Tsubaki zavýskla, Ryuk se jenom nepatrně pousmál očima. ,,Máš to u mě."
,,To přece není potřeba. Vosa je i moje kamarádka. Jestli má trable, chci jí pomoct."

,,Že já kráva se vždycky do všeho montuju." zavrčela jsem si pro sebe, když sem se octla v budově, kde měl Sentarou kancelář. Jaksi jsem pozapomněla na těch čtyřicet schodů, co vede do patra, kde žirafák sedí.
Naštěstí šli okolo dva statní, mladí jinoši. ,,Hej, vy!" křikla jsem na ně.
Zarazili se uprostřed chůze a konverzace, úsměv jim na rtech zkameněl a jenom vyděšeně čekali, co po nich budu chtít. Pořád jsem byla zapsaná v povědomí lidí jako ta ženská, co když se naštve, tak bije lidi. Hrdá na tuto svou pověst jsem se pousmála.
,,Co teď zrovna děláte?"
,,Eeeee....mno....Tenshikage nám řekl, že máme pomoct třídit archiv."
,,Archiv je nahoře."
,, ..... to je."
,,Jste dvojice líných flákačů. Nechce se vám makat a vypařili jste se, ji mi to úplně jasný. Smradi."
Nezdálo se možný, že by mohli ještě zblednout, ale překvapivě se jim to povedlo. Mladšího z nich jsem znala, byl to Hitenův příležitostnej parťák v různých nepravostech.
,,My se hned vrátíme do práce..." zakoktal ten starší, pro mě neznámá postava. ,,Šli jsme jen na záchod."
,,Jasně, oba. Hele, uděláme deal. Pojďte sem."
Pomalu, ostražitě se přiblížili.
,,Vy mi teď s něčím pomůžete a já na vás neprozradím, že berete čápa. Co vy na to?"
Očividně jim spadl kámen ze srdce, ale netvářili se, jako že by mi úplně uvěřili. ,,A s čím potřebujete pomoct, hime?"
Ukázala jsem na ty příšerný schody. ,,Hime potřebuje tam nahoru. Vyneste mě a jste u mě krytí."
Ještě váhali, očividně se jim to nezdálo jako nějak extra dobrej obchod, ale strach ze Sentara nakonec převážil nad obavou, kolik tak může ta blondýna s tím vozíkem vážit. Nakonec se ale moudře rozhodli, že je lepší mít mě za kámošku.

Než jsme se vyštrachali nahoru, nazvala jsem je mírumilovně všemi možnými parafrázemi na výraz 'nešikovný blbec', protože jak s tou věcí cloumali, to bylo k nevydržení. Myslím, že jsme si všichni tři oddychli, když mě postavili v patře na zem - k jejich smůle ale přímo před Sentara, doprovázejícího tři chuuniny, nesoucí štosy papírů.
,,Yumi, co tady....?" začal žirafák, než zaostřil na můj doprovod. ,,Hoshizake, Taeko, nemáte být náhodou v archivu?"
Hoshizake, oprsklejší z obou, jak jsem zjistila po cestě nahoru, se zatvářil jako svátost sama. ,,Tohle je, Tenshikage-sama, velmi dobrá otázka. A my Vám na ni, samozřejmě, dokážeme dát stejně dobrou, stručnou odpověď. Taeko, řekni to."
Jaho kumpán zbledl a nevěřícně na něj vyvalil oči.
Vložila jsem se do toho. ,,Jo, to je moje chyba, já jsem si je nechala zavolat. Potřebovala jsem s něčím pomoct...a ještě potřebuju." mrkla jsem na své dva nosiče. ,,Tak přece jděte, chlapci, nezdržujte se."
Taeko, tutan, se zatvářil nechápavě. ,,A co že to...?"
,,No přece tamto, jak jsme o tom mluvili."
Hoshizake naštěstí pochopil. ,,No jasně, tamto. Už letíme. Pojď přece, Taeko." chytil kamaráda za rukáv, uklonil se Sentarovi a seběhli zase po schodech dolů.
Právě jsem udělala něco velmi nechvályhodného, muhehe. Ale ať se kluci pobaví. Třídit archiv je beztak příšerná nuda.
Sentarou poslal svůj doprovod dál a roztrpčeně se na mě podíval. ,,Tys je poslala se flákat."
,,Jak to můžeš říct?!"
,,Tě znám. Z archivu se zdekovali už včera."
,,Ach, to mládí. Ty jsi zajisté býval pracovitý a pilný a nikdy jsi odnikud nevzal čápa."
Nepatrně zacukal koutky. ,,Samozřejmě, že ne. Copak tě sem vůbec přivádí?"
,,Můžeme si někde promluvit osamotě?"
Přeměřil si mě pohledem a pokynul k pracovně. ,,Tak pojď."
Všimla jsem si, že když jsem otočila vozík a rozjela se chodbou, přeletěl mu po tváři smutek. Tušila jsem, že tenhle můj stav snáší o dost hůř, než já. Vždycky se mě snažil chránit - bral to asi jako nějakej svůj životní úděl - ale teď měl asi pocit, že zklamal. Přitom to přece nebyla jeho chyba. Z té hory jsem skočila sama, Duše se probudila díky chakře oázy, kam jsem pronásledovala Takeru, kterého jsem sama vycvičila a tohle všechno se vyklubalo z Pečeti, kterou jsem dostala dávno předtím, než jsem Sentara vůbec vytvořila. Byl to řetězec událostí, který jsem zavinila maximálně tak já sama.
Otevřel mi dveře do pracovny a zase je za náma zaklapnul. Potom obešel stůl a posadil se za něj, takže rázem se z mého manžela přetransformoval na vůdce. Skoro jsem se až začínala bát o úspěch mé mise.
,,Tak s čímpak jsi za mnou přišla, takhle oficiálně, do kanceláře?"
,,Tož tak...podívat se, jak se máš, co děláš. Tohle je moc hezký jabko."
Popadl zmíněnou svačinu a schoval ji do šuplíku. ,,Jak milé."
,,Jo. Hele," zatvářila jsem se, jako že jsem si právě na něco vzpomněla. ,,Co vůbec ta Vosa? Není na té její misi už trochu dlouho...kam že to šla?"
,,Ach tak." pusa se mu zkroutila, jako by žvýkal šťovík. ,,Už jsem Ryukovi svůj názor řekl."
,,Ryukovi? Názor? O čem to mluvíš?"
,,Teď chvilku vážně. Přišla ses přimluvit, protože máš stejné obavy, jako on, nebo tě prostě naprogramoval?"
Opřela jsem se o stůl. ,,No...zezačátku mě spíš programoval, ale teď jsem se i začala sama trochu bát. Kdybych nebyla...." odmlčela jsem se a hledala diplomatičtější větu. ,,No...kdybych měla možnost, už bych se za ní vydala sama."
,,A bez dovolení, je mi to jasný. Dobře Yumi, proberme to. Anita šla na misi do Hlubin, protože jsme dostali hlášení, že se tam, v jeskynních pod vesnicí začal objevovat démon. Než odešla, odhadovala ona a její tým, že celá mise zabere nějakých deset týdnů."
,,To teda ne," přerušila jsem ho. ,,Viděla jsem složku mise. Je tam cosi o třech týdnech a to je už dávno pryč."
Upřeně se na mě zadíval. ,,Mě říkala deset."
,,Starou belu. Tři. A s tím, jak nás okolní svět nesnáší, je tu možnost, že by..."
,,Yumi, Anita je v pořádku. Jen klid a buďme trpěliví."
Hlasitě jsem odfrkla. ,,Co je to s tebou? Je to přece naše kamarádka. Už od začátku. Stejně tak Ryuk. Kdybys byl na jeho místě, neměl bys o mě strach? Myslím si, že bychom měli Ryukovi umožnit jít Vosu hledat. Stejně nemá aktuálně nic lepšího na práci a tak i kdybychom ho poslali úplně zbytečně, co se stane? Nemáme co ztratit."
Bylo vidět, že na tenhle argument nemá pádnou odpověď. ,,Prostě ne." řekl nakonec. ,,Nikdo nikam nepůjde."
,,Sentarou, co blbneš?"
,,Poslední slovo. A jestli zjistím, že se někdo chystá opustit vesnici bez povolení, budu ho volat k odpovědnosti. A tebe taky, protože je mi úplně jasný, že jak se někde formuje nějaká rebelie, máš v ní prsty."
,,Tak to abys mě odtud radši ani nepouštěl, protože tvůj postoj rebelii přímo evokuje!"
,,Dost bylo blbin, mluvím vážně."
,,Já přece taky. Nechápu, co se to z tebe stalo, Sentarou, kterýho znám, by nikdy nenechal kamarády ve srabu, i kdyby třeba jenom tušil, že..."
,,Yumi!" přerušil mě ostře. Překvapeně jsem se zarazila. Nezvýšil hlas zlostně, ale spíš zoufale. Udiveně jsem se mu dívala do tváře a viděla, že s něčím bojuje. Schoval si obličej do dlaní a hlasitě vydechl. ,,Nic už není jednoduché, copak to nevidíš? Nad Chakrovou se stahují mračna a jsou pořád černější a černější a všechno to padá na moji hlavu. Nedělej mi to ještě těžší."
,,O čem to mluvíš?" nechápala jsem. ,,Řekni mi to. Co se děje?"
Ještě chvíli mlčel, jak se rozmýšlel, ale touha slyšet cizí názor a s někým si promluvit patrně zvítězila. Znovu vydechl, opřel se do židle a ztrápeně mě pozoroval. Mimoděk jsem si uvědomila, jak nádhernej mužskej se z něho stal. Prohrábnul si hrubé, pořád uhlově černé vlasy a zamračil se.
,,Jde o to...že Ryuk má pravděpodobně pravdu."
,,Cože?" vyjekla jsem nevěřícně. ,,Jak to myslíš?"
,,Anita a její oddíl se měli už dávno vrátit. Poslal jsem za nimi záchrannou četu, ale vrátil se jediný shinobi. Říkal, že obyvatelé Hlubin spolupracují s Aliancí a Chakrové tam nejsou moc naklonění. Záchrannou skupinu napadli cizí shinobi a většinu našich zabili, zbytek zajali. Podle Yamatoeho - toho, co se vrátil - je Anitin tým pravděpodobně mrtvý. Anita je možná naživu, kvůli informacím, ale nevíme to jistě. Ani nevíme, kde je. Zkrátka...bylo by nebezpečné a možná i zbytečné, posílat tam další lidi..."
Zírala jsem na něj, jako bych dostala ránu do žaludku. Vosu, že by zajali? To snad ani nemůže být pravda. ,,Ale...." promluvila jsem konečně. ,,Něco přece udělat musíme...něco přece vymyslíme...a proč jsi nám to neřekl?"
,,Není to jasné? Ryuk by se okamžitě sbalil a šel by ji hledat. Pravděpodobně by s sebou vzal i Tsubaki, která je stejný typ šílence, jako Anita, takže by se mezi nepřátele vrhla po hlavě, s nožema i v zubech a nedopadlo by to dobře. Chtěl jsem vám to říct, až budu mít nějaký plán, ale nic mě nenapadá." přiznal. ,,Další záchrannou četu jsem zavrhl. Nevíme, kde se nepřítel skrývá, kolik jich je a ani nic bližšího. A, i když se mi to říká těžko, nepošlu někam naslepo desítky ninjů, jenom aby zachránili jednu kunoichi, která možná ještě žije. A nebo možná ne."
I když mě jeho prohlášení šokovalo a ani trochu se mi nelíbilo, musela jsem mu dát za pravdu. Přemýšlela jsem nad tím z různých úhlů, ale nic kloudného jsem nevymyslela. Vždyť, po takové době, by záchranná skupina už ani nevěděla, kde ji hledat. ,,Ale....vždyť se tu bavíme o Vose. Nemůže být pryč..."
,,Anita je shinobi. A toto bohužel k životu shinobi patří."
,,Něco třeba vymyslíme."
,,Když něco vymyslíš, budu rád. Zatím o tom ale, prosím, pomlč. Hlavně před Ryukem. Nechceme přece ztratit dalšího přítele."
Přikývla jsem. Ryuk by totiž určitě, bez odkladu vyrazil. A jak říkal Sentarou, ani nevíme, proti kolika nepřátelům. Když přemohli Vosu a její tým Lovců, musela to být, pravděpodobně, dost velká skupina. A nebo hodně silná.

Když mi pak Sentarou pomohl ze schodů a já vyjela před budovu, málem jsem narazila do Tsubaki, která se ležérně opírala o zeď. Byl to jeden z těch mála okamžiků, kdy měla ve tváři vážný výraz. Když mě uviděla, postavila se a popošla o několik kroků blíž. Něco se mi na ní nelíbilo.
,,Děkujeme ti, že jsi za ním zašla." pousmála se vážně. ,,Měli jsme skutečně obavy."
Polkla jsem. ,,No...rádo se stalo, ale Tsubaki..."
,,Ne," zarazila mě. ,,Nic nevysvětluj, tetka. To je v pohodě."
,,Cože?"
Znovu se pousmála. ,,Na špehování jsem měla vždycky vlohy."
Trvalo mi dvě hrozné vteřiny, než mi došlo, co tím myslí. Musela nás odposlouchávat! Ale jak? Za dveřma? Oknem?
,,Tsubaki, poslyš, tohle..."
,,Tohle," znovu mě přerušila. ,,Je už na mě a na Ryukovi. Děkujemě ti za všechno. A tím myslím i to, že jsi nás sem kdysi přivedla a po celý ty toky jsi pro nás byla dobrá přítelkyně. Vždycky jsme se na tebe mohli spolehnout." zachvěl se jí hlas. ,,Mám tě ráda, tetko. Doufám, že to s tebou ještě dobře dopadne. Já i Ryuk jsme ti oba moc vděční." než jsem se zmohla na slovo, vlepila mi pusu na tvář. ,,Bojuj dál."
,,Tsubaki, počkej!" vyjekla jsem, ale ona už byla pryč. Bylo nad slunce jasnější, že šla náš rozhovor reprodukovat Ryukovi a pak...pak se ti dva tupouni vrhnou přímo do náručí Aliance.
Otočila jsem se a spěchala zpátky, ale zarazily mě zase ty pitomý schody. Začala jsem hlasitě, skoro hystericky volat na Sentara nebo prostě na někoho tam nahoře, aby ho zavolal.
Naštěstí po pár vteřinách přiběhl on sám. Objevil se v mezipatře schodiště, vyděšenej, co se stalo.
,,Yumi! Co se....?!"
,,Tsubaki, Ryuk! Slyšeli nás, rychle!"
Pochopil skoro okamžitě. ,,Taramako!" zařval nahoru, zatímco se sám vrhal ze schodů. ,,Vojáky, okamžitě!!"

Když se potom vrátil zase do kanceláře, kam jsem se nechala vynést, abych na ně počkala, tvářil se jako hromádka neštěstí. Zhroutil se na svou židli a podruhé v tom dni schoval obličej do dlaní.
Jeden z generálů, co přišel s ním se tvářil dost rozpačitě. Byl to starší muž, tak okolo šedesátky, s hrubým, zjizveným obličejem, ale dobráckou povahou.
,,Pošleme za nimi vojáky." řekl do tíživého ticha. ,,Určitě je ještě chytíme."
,,Ryuka?" zeptal se pochybovačně Sentarou. ,,Ten chlap cestuje pod zemí. Nemají šanci ho lokalizovat."
,,Ale někde přece musí vyjít na povrch." namítla jsem. ,,Přece nikdy nezůstával jenom v zemi."
,,Aoi-hime má pravdu." přikývnul generál Sukiyama. ,,Někde je třeba chytíme. Přeci jen, k Hlubinám je to celkem dlouhá cesta."
Sentarou se díval z jednoho na druhého a v obličeji se mu zračily pochyby. ,,Jenže taky riskujeme, že padnou do zajetí všichni."
,,To už bysme ale taky mohli být podělaní úplně ze všeho." namítla jsem. ,,Měli bychom to risknout."
,,Souhlasím s Aoi-hime." přikývnul Sukiyama. ,,Pokud dovolíte, osobně převezmu velení. Půjdeme za nimi jen tak daleko, jak to bude bezpečné a při prvních náznacích cizí přesily se stáhneme."
Sentarou přikývnul. ,,Dobře. Důvěřuji Vám, generále, jste uvážlivý shinobi. Kolik budete potřebovat mužů?"
Sukiyama chvíli počítal. ,,Pět by mělo stačit, aby přemohli pana Ryuka a zároveň nebyli moc nápadní při přesunu krajinou."
,,Máte je mít. Prosím, vyražte co nejdřív. Ryuk i Tsubaki jsou velmi rychlí ninjové a mají bohaté zkušenosti v terénu."
,,Rozkaz."
Když generál vycházel ze dveří, málem se srazil s mladším velitelem jednotky Shinigami, který se tvářil dost nervózně. Mě si vůbec nevšímal, postavil se před Sentara a rychle, aby se neřeklo, se uklonil.
,,Tenshikage-sama..." vydechl, ještě uřícený.
Sentarou, s výrazem, jako 'šmarja, co se zase stihlo posrat' pokynul, ať mluví.
,,Zajali jsme dva shinobi Aliance, pohybovali se okolo hranic chakrového štítu. Říkali, že jdou s důležitým poselstvím, jako vyslanci."
Nikdo by v tu chvíli nevykouzlil na tváři udivenější výraz, než my dva se Sentarem. Podívali jsme se na sebe.
,,Vyslanci?" ozvala jsem se. ,,Od koho?"
Konečně se podíval na mě, jako by až teprve zaregistroval, že tam jsem. Na vteřinku zaváhal. ,,No...od Aliance. Jeden z nich tvrdí, že je Listový ninja, že jste přátelé a on prý přichází za Vámi."
,,Za mnou?" ,,Za Yumi?" vyhrkli jsme se Sentarem.
,,Kde je?" ptala jsem se. ,,Ráda bych s ním mluvila."
,,Odvedli jsme je oba na velitelství Yokai, než se rozhodne, co s nimi uděláme."
Sentarou se na mě upřeně podíval. Nemuseli jsme mluvit, abychom se pochopili. Nakonec vydal příkaz: ,,Připravte výslechovou místnost. A dejte tam stůl." přikázal.
Ninja s úklonou odešel.
,,Nechceme, aby věděli, co se ti stalo." mrknul nešťastně na moje křeslo. ,,Posadíš se za stůl a budeš se tvářit náramně důležitě a panovačně, jako to umíš jenom ty. Jasný?"
Usmála jsem se, celá nedočkavá. ,,Jasný. Tak už pojď!"

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tajja Tajja | 6. března 2016 v 13:17 | Reagovat

Tvl, kdo? KDO?!!!
Mimochodem, ta Yumi alá profesor Xavier není úplně špatná :D

2 calwen calwen | 15. března 2016 v 12:12 | Reagovat

Xavier :D:D:D
jsem hrozne zvedava o koho jde!! ale tesim se na nejakou akci :)

3 Kami 1 - Miška, Kami 2 - Kikuš Kami 1 - Miška, Kami 2 - Kikuš | 5. května 2016 v 21:25 | Reagovat

Mega!!! Už sa neviem dočkať ďalšieho dielika :D :-D

4 clawen clawen | 17. května 2016 v 19:00 | Reagovat

Riiiiin napínáš :)

5 Rin-chan Rin-chan | 25. května 2016 v 21:19 | Reagovat

Já víííím, jsem hrozná, ale přípravy na svatbu vrcholí, vydržte mi! =D

6 calwen calwen | 3. června 2016 v 17:19 | Reagovat

mas rict rovnoou:))) to te nikdo honit nemuze :) gratuluju:)

7 Tajja Tajja | 6. června 2016 v 16:39 | Reagovat

[5]: Páni, gratulace! :o :D

8 Konan-chan Konan-chan | Web | 6. července 2016 v 21:49 | Reagovat

[5]:  Taky se připojuji ke gratulaci :) :D sice docela opožděně ale i tak :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama