YD5 - Saigai 21

29. července 2016 v 11:49 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma


Volání klanu


Jak Sentarou přikázal, do výslechové místnosti přistavili stůl, za který jsem se zdařile naaranžovala. Byla jsem strašně napjatá a zvědavá, kdo z bývalých listových za mnou mohl přijít. V koutku duše jsem doufala, že je to Kakashi. I když už mu muselo být něco k padesátce, moc jsem si ho přála vidět. Jsem prostě stará promiskuita.
Dveře se otevřely a v doprovodu dvou Yokai vešel středně vysoký muž v cestovním plášti. Kakashi to nebyl. Měl temně hnědé, skoro černé vlasy, úzké, pronikavé oči a tvářil se, jako obyčejně, docela napruzeně. Vlasy, svázané v culíku mu spadaly až k lopatkám. Já jsem si je vždycky pamatovala, že trčely nahoru, jako listí ananasu.
,,Shikamaru!" mě samotnou překvapilo, jak radostně jsem to vyhrkla. ,,Podívej se na sebe, ty jsi starej páprda! A máš vlasy jako princezna!"
Zarazil se, jeho výraz se ze zamračeného změnil na udivený. ,,To....co? Yumi?" vyhrkl. ,,Ale...ty jsi..."
,,Jsem prostě okouzlující, ne?"
,,Ty jsi nezestárla ani o den. Vypadáš pořád úplně stejně, jako si tě pamatuju." zvážněl. ,,Tak je to pravda..."
,,Co je pravda?"
,,Že jsi...no, že jsi démon?"
Mávla jsem rukou. ,,Ne, ještě ne úplně. Posaď se." ukázala jsem na židli uprostřed místnosti.
Poslechl mě, zatím dál zíral. ,,Pak je to nějaké kinjutsu? Je to dokonalé. Dokonce ani Tsunade..."
,,Tsunadin vzhled je iluze." skočila jsem mu do toho. ,,Její tělo má skutečný věk, ale vypadá mladě. Já prostě nestárnu."
,,Ale jak je to možné?!"
,,To jsi sem ale skutečně nepřišel řešit, že ne?" usmála jsem se. Už mi to trochu lezlo krkem. Zaprvé mě to dost štvalo, že mám čtyři děti a přitom vypadám jako puberťák a za druhé jsem mu opravdu nechtěla vysvětlovat, že to je infekcí Duše, sžírající mě zevnitř....nebo spíš konzervující, protože takhle jsem vypadala, jelikož si mě chtěla nechat. Kdo by měl zájem uhnízdit se ve starém těle?
Podařilo se mu zase nabýt svůj klasický, inteligentní výraz. ,,Ne, to skutečně ne." vstal, Yokai za jeho rameny sebou trhli, stejně jako Sentarou, postávající mi za zády, ale Shikamaru si jen opatrně kleknul na jedno koleno, tak, aby neudělal žádný prudký pohyb, co by v nás vyvolal pocit nebezpečí. Sklonil hlavu. ,,Jsem tu dnes oficiálně, z pověření bývalé rady Listové vesnice."
Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale vyčarovala jsem úsměv. ,,No, tak to bude asi něco vážného."
Nepodíval se mi do očí, soustředěně hypnotizoval podlahu. ,,Senju Yumiko-hime, s nejvyšší lítostí Vám musím oznámit, že v deset hodin, sedm minut dopoledne, dne dvanáctého září tohoto roku opustila tento svět naše vážená a všemi milovaná Pátá Hokage, Senju Tsunade-hime. Zesnula po dlouhé nemoci...." na chvilku se odmlčel a pak dodal, spíš jakoby pro sebe: ,,Všem nám bude chybět."
Po jeho prohlášení jsem zůstala chvíli sedět jako opařená. Souvislosti mi nedocházely, nic se ve mě nepohnulo. nevěděla jsem, co říct, nebo co se ode mě čeká, že řeknu. Jediné, co mě v ten moment dokázalo napadnout bylo. ,,Odveďte ho."
Nevypadal překvapeně, zřejmě podobnou reakci čekal. Když se za ním zavřely dveře, Sentarou mi položil ruku na rameno.
,,Yumi, byla...tedy...mrzí mě to. Skutečně. Vím jak ráda..."
,,Ale notak." mávla jsem rukou dřív, než mě mohl rozplakat. ,,Nebyly jsme v kontaktu. Musela být už vážně stará...vlastně jsem si myslela, že umřela už dávno." cítila jsem prázdno, otupělý stav a hlavně jsem tomu nevěřila. Tsunade tu vždycky byla. Ta věta o tom, že umřela už dávno byla lež, já jsem nad tím vlastně nikdy nepřemýšlela...ona tu prostě byla.
Neskutečně silná Pátá Hokage.
Kunoichi Tří Sanninů.
Senju.
Moje matka.
Dobře Yumi, udělej něco. Začínáš se dojímat.
,,Promluvím si s ním o detailech." rozhodla jsem. ,,Zatím mi sežeň svitek a poštovního sokola, musím vyřídit pár věcí. A chci diplomatickou pečeť, protože potřebuju, aby zpráva prošla kontrolou. A taky..." zarazila jsem se. ,,Eeeee...promiňte, Tenshikage-sama. Tady rozkazuju jak královna..."
,,V pořádku." pousmál se. ,,Seženu ty věci do dvaceti minut. Mám ti nějak pomoct...?"
,,Ne, v pohodě. Jen to, prosím, sežeň."
Přikývnul a vyšel ze dveří. Zůstala jsem chvíli jen tak sedět, abych se ujistila, že plakat skutečně nebudu. Ještě jsem necítila ztrátu, jenom údiv a nevěřícnost. Kdo ví, jestli se to změní až uvidím Tsunadin hrob? I když ten vlastně nikdy neuvidím. Nesmím se vrátit do místa, které tolik miluju. A to je vlastně taky důvod, proč teď nemůžu plakat pro ženu, co mě porodila - jak dlouho jsem ji neviděla? Patnáct let? Napsala jsem jí vždycky, když se jí narodilo vnouče, ale odepsala jen na info o Arii a pak o ní už vůbec nic nevím. Vlastně jsem akorát doufala, že ona ve mě neztratila víru nikdy.

Tak a teď fakt dost!

,,Kapitáne!" zavolala jsem směrem ke dveřím. Okamžitě se otevřely a objevil se vysoký Yokai.
,,Hime-sama?"
,,Přiveď je. Oba. Chci s nimi mluvit."
Beze slova se uklonil a zalezl.
Proč jsem s nima vůbec chtěla mluvit?
Za pár vteřin byl zpátky s Shikamarem a nějakým cizím blonďákem. A stráží. Usmála jsem se. ,,Nechte nás."
Vyměnili si zamračené pohledy. ,,Hime-sama, dovolte, abych Vám připomenul, že je na Vaši hlavu vypsaná odměna a tito shinobi..."
,,Jsou diplomatičtí poslové. A pro mou hlavu nepřišli. Jděte."
,,Je mi líto, ale Tenshikage-sama nám přikázal..."
,,Kapitáne!" bleskla jsem po něm očima. ,,Tenshikage tu není. Jsem tu já a jsem Vaše nadřízená. Pokoušejte se se mnou ještě chvíli diskutovat a můžete pověsit kariéru na hřebík. Pokud si to ovšem nechcete rozmyslet a ještě dodatečně opustit místnost."
Chvíli na mě zíral, pak se znovu uklonil. ,,Jak poroučíte. Pojďte." pokynul oddílu. Všichni se dali do pohybu.
,,Kapitáne."
,,Ano, hime?"
,,Ještě pouta. Sundejte se."
Znovu do mě zapíchnul nesouhlasný pohled, patrný i přes masku.
,,Hned."
,,Hime." uposlechl můj rozkaz a s jasně patrným rozhořčením odkráčel z místosti. Nezdvořile a trucovitě za sebou prásknul dveřmi. Vím, že z tohohle bude vzteklej ještě nějakou chvíli...a dobře mu tak.

Shikamaru mě sjel zkoumavým pohledem. ,,Čekal jsem, že si vezmeš chvíli na truchlení. Nebo tě zajímají detaily?"
,,Asi." připustila jsem. Já asi..." no jo, proč jsem si ho zavolala? ,,Asi chci detaily."
,,A přítele, který tě znal, než ses stala Modrým andělem." odhadl jemně. ,,Přítele, který tě znal jako Senju Yumiko. Asi jsem udělal chybu, že jsem přišel vyřídit poselství Aoi tenshi, místo abych to...řekl prostě Yumi." usmál se.
Až teď se ve mě něco pohnulo. Když jsem promluvila, hlas jsem měla zastřený zármutkem. ,,Shikamaru..."
,,V pořádku, je to pochopitelné. Když zemřel můj syn, napřed mi to oznámili jako jeho senseiovi...ale teprve až jsem přišel domů a viděl Temari, svou ženu, jak pláče, teprve potom mě to zasáhlo jako otce. Měl jsem mluvit k dceři a ne k vůdkyni. Takže, Yumi, když dovolíš..."
,,Neříkej to." zarazila jsem ho a ucítila, jak mě zaštípaly oči. ,,Svět si možná myslí opak, ale dcera slyší, bez ohledu na to, že se tváří jako vůdkyně. Jen mi řekni, jak vypadala, jak se cítila...a provázel ji v posledních chvílích někdo blízký?"
Zatvářil se zmučeně, na chvíli zvlnil rty, jako by chtěl vykřiknout něco, co nemá a mě napadlo ,Dej si pozor...dej si sakra pozor, protože on je lhář. Sakra dokonalý lhář a proto ho poslali', ale hned to bylo pryč, stejně jako jeho výraz.
,,Vypadala křehce, ale pořád stejně. Jen trochu bledší, ale usmívala se a do poslední chvíle žertovala. Takže ti neřeknu, jak se cítila, protože se zdálo, že nemá vůbec žádné bolesti. Byl u ní v tu chvíli Kakashi, Shizune a Sakura, takže si troufnu tvrdit, že se rozhodně necítila sama."
,,Říkala něco o mě?"
,,To netuším, promiň."
,,V pořádku. Je to tak dávno, co jsem ji viděla...už bych možná ani úplně přesně nevěděla, jak vypadala."
Usmál se. ,,Podívej se do zrcadla. Je to jeden a tentýž obličej."
Taky jsem přinutila koutky úst se zvednout. ,,Jo, to je asi pravda. Ale zpátky k důležitějším záležitostem. Kdo je tohle? Mám pocit....moment..." zaostřila jsem pečlivě na jeho obličej, až se začervenal. ,,Blonďáku, já tě znám."
Energicky přikývnul. ,,To je možné, paní. Už jsme se setkali."
,,Ale byl jsi podstatně mladší."
,,Zato Vy vůbec ne. Poznal bych Vás za každých okolností."
,,Ty..." konečně mě to trklo. ,,To není možný. A ještě mi řekni, že jsi sem přišel za ní?"
Znovu zrudl, tak nádherně rozpačitě, až to zahřálo u srdce. Takhle vypadá láska. Zato Shikamaru se tvářil nefalšovaně překvapeně. ,,Máš tu osobní záležitosti? Šel jsi se mnou, protože jsi tvrdil, že znáš chakrové..."
Jeho kolega se nezmohl na slovo. Musela jsem se zasmát, znovu jsem zavolala na kapitána. Vešel, rázně a se vztyčenou hlavou, jako vzpurné štěně. Ukázala jsem na blonďáka. ,,Kapitáne, vemte tady....Tadeakiho?"
,,Máte brilantní paměť."
,,Jak na co. Kapitáne, vezměte Tadeakiho za mou žákyní Satsukou. Tuším, že bude na cvičišti...je tam furt, workoholička."
Kapitán se zase uklonil - upjatec. ,,A co mám vyřídit?"
,,Nic, ona bude vědět."
S ještě větším pohrdáním, než prve, jestli to vůbec šlo dát najevo, popadl Tadeakiho a táhl ho ven. Ten rozpačitě mumlal slova díků mým směrem a omluvy směrem Shikamarovým, který ho provázel nechápavě nasupeným pohledem.
Škoda, že tam nebudu, až se Satsuka potká s někým, koho očividně nepustila z hlavy celé roky. Možná se pamatujete na toho kluka, kterého porazila na chuuninské zkoušce v Zemi Větru a se kterým pak strávila zbytek zkoušek, aniž by si uvědomovala, že se bez něj nehne na krok. Ale pokud existuje láska na první pohled, láska, která vydrží, bude to asi tenhle případ, protože o něm čas od času mluvila, nehledě na to, kolik kluků se o ni pokoušelo. A že jich bylo, protože ona je nejenom vynikající kunoichi, ale taky vyrostla do krásy. Ale to jsem se hodně rozpovídala.

,,Pověz mi," otočila jsem se zpátky na Shikamaru, když se za nimi zavřeli dveře. ,,Aliance nás chce pořád zničit?"
Pokrčil rameny. ,,Nijak zvlášť. Pořád vás nemají rádi, ale jako obvykle se objevily větší a aktuálnější hrozby."
,,Chápu. Kdo je teď Hokage?"
,,Nemáme už Kage jako takové, teď se jim říká Prefekti. Prefekt za distrikt Země Ohně je Hanikamemizu Dotoii."
,,To mi nic neříká. A co Naruto? Vždycky tak snil o titulu..."
Zkřivil ústa. ,,Naruto je mrtvý. Ve válce se toho hodně změnilo."
Zhluboka jsem vydechla. ,,To je hrůza..."
,,Svět se změnil."
,,To jo. Asi je dobře, že je Chakrová od všeho odstřihnutá, nejsem si jistá, jestli bych ten svět plný smrti, Prefektů a distriktů chtěla vidět. Kdy bude mít Tsunade pohřeb?"
Zatvářil se ještě rozpačitěji. ,,No...žádný pohřeb nebude..."
,,Co prosím?"
,,Už neexistuje nikdo z její rodiny, kdo by vše schválil, podepsal a zařídil obřady. Navíc nemáme povolení otevírat hrobku Senju, abychom ji tam dali..."
Zaťala jsem pěsti. ,,Takže co? To ji necháte spálit a pak ji rozdrobíte do masového hrobu jako tu nejopovrhovanější spodinu? Pátou Hokage, Sannina? Ženu, co toho pro vaši vesnici tolik udělala, co zachránila tolik životů? Poslyš, Shikamaru, tohle mi přece nemůžeš říkat do očí a myslet to vážně?"
Mlčel.
,,Tohle NEMŮŽEŠ myslet vážně."
Pořád nic. Hněv ve mě vzkypěl. Puntičkářští, sobečtí a pitomí diletanti, v té Alianci. Doufám, že všichni do jednoho dostanou pěkně nepříjemnou kapavku.
,,Stráže!" vykřikla jsem. V místnosti se okamžitě octli tři Yokai. ,,Odveďte mi ho z očí!" sykla jsem nazlobeně. Po pár vteřinách mi došlo, že Shikamaru za to vlastně nemůže, proto jsem za nima ještě houkla, aby mu zajistili pohodlí a dali mu najíst. Pak jsem se co nejrychleji dostala na vzduch.

Doma už mě očekával slíbený poštovní jestřáb a svitek, ale Sentara jsem neviděla. Asi vyrazil za další ze svých nekonečných povinností. Původně jsem chtěla poslat zprávu vůdcům Aliance, ale ti mě teď tak nakrkli svou dutohlavostí, že jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou.
Tsunade toho za život udělala a obětovala až moc na to, aby s ní zacházeli takhle. Zaslouží si být ve smrti u své rodiny.
A já jsem, koneckonců, pořád Senju. Můžu přece dát povolení k otevření hrobky.
Načmárala jsem formální a poněkud prudký dopis na matriční prelátství v Údolí vln, které mělo tyhle věci vždycky pod palcem. Formou žádosti jsem jim diplomaticky sdělila, jak iracionální je celej ten jejich systém a jak moje matka bude pohřbená v rodinné hrobce, nebo si najdu jejich děti a naučím je hrát si se sirkama. Teda nenapsala jsem to přímo takhle, ale doufám, že chápete alespoň zhruba, v jakým duchu se dopis nesl. Podepsala jsem se se vší svou yumikosenjuskoujsemdohájefaboulousahustáatakysenjutakměneserte vážností, dala svitek do pouzdra na sokolově noze a po dlouhém boji s klikou u okna (ze sedu se na některé věci prostě blbě dosahuje a otevřít dveře mě nenapadlo) jsem ho vypustila ven.
A pak jsem čekala.

Odpověď přišla další den, zrovna jsem seděla před domem a opravovala geninům testy z teorie trajektorie vrhacích zbraní za různých povětrnostních podmínek, když mi ta slepice přistála přímo na hlavě. Podle Sentara to měl být jeden z jeho nejlepších ptáků. To měl teda ještě co vylepšovat.
Pán ouředník mi sděloval, že je sice moc roztomilé, jak se vztekám, ale že mi nevyhoví, protože on se taky klidně může takhle do dopisu podepsat jako Uchiha Madara a nikdo mu to nesežere, takže se mám hodit do klidu.
Znovu ve mě vzkypěla žluč. Ale mělo to i světlou stránku, jak jsem se takhle vztekala, nestíhala jsem ani pořádně truchlit. Hněv je parádní lék na zármutek, kdybyste to třeba ještě nevěděli.
Odepsala jsem panu Naitemu, diplomaticky, samozřejmě, že mě nemá srát a co že ode mě jako čeká, když mu nestačí moje pečeť jako důkaz pravosti? Ovládla jsem se a nedopsala na konec těch pár obscénních slov, co se mi honily hlavou na jeho osobu a poslala jsem slépku znovu do terénu.
Když se slépka vrátila, tvářila se značně vypelichaně. Pan Naite mi obratem odpovídal, že takové věci se vyřizují osobně, že mi nemůže vyhovět, protože se řídí protokolem a jeho úcta, nashle.
Uchýlila jsem se k blahosklonnosti a poslala mu žádost o výjimku s výčtem všech obrzásluh mé matky.
Znovu mě, diplomaticky, poslal někam, kde slunce nesvítí.
Napsala jsem mu, že je určitě impotentní osel a že si budu stěžovat.
Napsal mi, že můžu, ale to koneckonců taky musím udělat osobně.
Napsala jsem, že doufám, že se ve spánku udusí hrabošem.
Napsal, že nápodobně.
A pak ten zatracenej pták, kterej lítal mezi vesnicema bez přestání už několik dní, pošel.
Do hádky s úředníkem se zapojilo ještě otravné Sentarovo kňourání, že jsem tu slepici zavraždila. Pecka. To mi taky chybělo. Vážně, to všem okolo hrabe? A jak teď mám odpovědět Naitemu?!

Vztek se pomalu měnil v lítost. Pohybovala jsem se po domě a po vesnici a u ničeho nevydržela dlouho. Tsunadin osud mě šíleně užíral. Do jejího 'pohřbu nepohřbu' zbývalo ještě hezkých pár dní, do té doby byla, dle tradice, vystavená v mauzoleu a udržovaná chakrou v perfektním stavu, aby se s ní všichni stihli rozloučit. Obnášelo to i určité povinnosti cizích diplomatů, kteří museli, v drtivé většině, přicestovat z daleka, takže to mi dávalo čas. Ale moc už ne. Musela jsem něco podniknout.
Arie se se mnou snažila o celé věci mluvit, ale po pár neúspěších toho nechala a jenom mě pozorovala z povzdálí. Takahiro ze mě byl očividně zmatený a snažil se tulit víc, než kdy předtím, aby upoutal moji pozornost, ale jednak jsem měla jiné myšlenky a jednak jsme se ho se Sentarem snažili trochu osamostatnit, protože na nás pořád hodně visel. Jeho den tudíž spočíval v hraní si, objevování nových věcí a tréninkem a to vše prokládal zuřivými výbuchy pláče, aby mě donutil se mu víc věnovat.
Jediní, kdo snad nepostřehli změnu v mém chování byli Kaien s Hitenem. Když jsme seděli na louce u domu, hašteřili se jako vrabci na střeše. Předmětem jejich sporu byla patrně Kirara, která opodál dost úspěšně operovala koloucha se zlomenou nohou, co ráno dotáhnul Hiten z lesa. Opodál stála vyděšená srna a nechápavě sledovala, co to Kirara provádí s jejím mládětem.
,,Sensei..." ozvala se Kirara, čímž mě vytrhla z letargie. ,,Nevím, jak pokračovat. Chakra se mi zaplétá do...nevím, jak to říct...jde to cítit tak měkce a jinak, než doteď."
,,To je svalovina, Kiraro." odvětila jsem. ,,Kosti se svalovinou nesmí srůstat dohromady, izoluj chakru a dotvoř pořádně kostní tkáň. A až se tam tvoje chakra nebude mít čeho zachytit, opatrně prozkoumej narušení svaloviny. Ale nespojuj oba úkony dohromady, jinak to zvíře zmrzačíš."
Přikývla a spěšně si z čela otřela pot. Její soustředěný výraz napovídal, jak moc se snaží. Ze zamyšlení mě vytrhl Kaien, co ke mě přiskočil a zacloumal mi vozíkem, až mi bolest vystřelila kamsi mezi oči.
,,Mami, řekni mu, že je kus debila!" dožadoval se mé opory.
Zamrkala jsem. ,,Co prosím?"
,,Řekni mu to! Pořád do mě drbe a já se prostě nemůžu soustředit!" zamával mi před očima dřevěnou rukou, kterou se snažil vyrobit a vylepšit pomocí Mokutonu natolik, aby nahrazovala tu ztracenou. ,,Řekni mu, že ho zbiješ."
A to už tu byl i Hiten. ,,Takže kromě toho, že seš posera a zženštilec, tak seš taky bonzák."
Kaien se zatvářil nanejvýš pohrdavě. ,,Hitene, chovat k hezké holce heterosexuální city není teplý a ocenil bych, kdybys to tady přestal vykřikovat."
,,Nebo co? Dáš mi pravačku?"
,,Hitene!" okřikla jsem ho.
,,To bych mohl." souhlasil Kaien. ,,Nebo bych ti taky mohl nakopat vajca a pak si tady hezky sednou na trom tobě z dosahu a sledovat, jak se svíjíš, blbečku."
,,Z toho stromu bych tě sundal raz dva, stačilo by ti zamávat."
,,Tak a dost!" vykřikla jsem.
,,Co tady vřískáte?" odkudsi se vynořil Sentarou. ,,Nedá se v tom pracovat. Kvůli vám čtu hlášení z mise o dvou stranách už dvacet minut."
,,Tati!" obrátil se Kaien i k němu. ,,Hiten mi nadává že nemám ruku a řiká že jsem buzík jenom proto, že se mi někdo líbí."
Sentarou se podíval na Hitena. ,,Hitene, že se někomu líbí hezká holka neznamená, že je buz...homosexuál."
Nešlo mi, než se usmát. To mě fakt poserte, kam se ta debata zvrtla...jsem zvědavá, jak to teď Sentarou ukočíruje, když už se tak akčně zapojil.
Kaien se tvářil nadmíru vítězoslavně, že se táta přidal na jeho stranu, za to Hitenův obličej prozrazoval těžkej flegmatismus, protože on má prostě názor a všichni mu můžou políbit prdel.
,,To je jako bys řekl, že jsem gay, protože jsem si vzal tvou matku."
Teď se zatvářili zmateně oba. ,,Máma přece není hezká holka."
Zatla jsem pěsti, mé ego se cítilo těžce poškozeno, jelikož jsem byla zvyklá, že většina chlapů se na prsatou blondýnu s vosím pasem dívalo s hubou dokořán. ,,Cos řekl ty malej hmyze?"
Hiten se tvářil nechápavě. ,,No...ty seš...prostě máma. To je jiná galaxie. Nemůžu tvrdit, že jsi hezká, tvůj obličej vídám, co jsem se ti vyhrabal z dělohy. To je jak kdybys po mě chtěla, abych obdivoval náš dům."
Nebezpečně jsem hyperventilovala.
,,Tady poteče krev." věštil Kaien. ,,Podle mě ses kočka, mami."
,,Šplhoune." osočila ho druhá půlka dvojčete. ,,Sám jsi říkal, že má velkej zadek."
,,Být váma, nechám toho, dokud je čas." poradil jim Sentarou věcně. ,,Něco podobného se jí už dlouho nikdo neodvážil říct. A když odvážil, většinou to nedopadlo dobře...a nikdo už ho nikdy neviděl. Jako třeba chudák Wanami."
,,Kdo je Wanami?"
,,Právě, Kaiene, o tom mluvím."
Všechno naštěstí ukončil Kirařin nadšený výkřik. ,,Mám to, sensei!"
Sentarou k ní vrhl rychlý pohled a jeho výraz ztvrdl nesouhlasem. ,,No, já zase jdu. Yumi, stav se u mě, jak budeš moct. Máme toho hodně k vyřizování."

Do jeho kanceláře jsem dorazila asi půl hodiny na to, když jsem ukecala nějakej párek poskoků na stráži, aby mě vynesli do schodů. Jako já nevím, vážím tak deset kilo i s tím vozejkem, tak na co si, sakra, ostatní pořád stěžujou?!
Sentarou vyplňoval cosi, co vypadalo jako plán úkolů na nadcházející chuuninské zkoušky, ale když jsem vjela dovnitř, odložil to a složil ruce na desce stolu.
,,Přišel mi dopis. Stěžovali si na tvoje chování."
,,Naite." ucedila jsem. ,,Bonzák."
,,Snažil jsem se ho přesvědčit," pokračoval. ,,Ale trvají na své metodice. Tsunade pohřbí za tři dny...a do hrobky Senju to nebude. Je mi to moc líto."
Sevřela jsem rty. ,,To mě taky."
,,Chtěl jsem s tebou jenom mluvit, abych...nevím, asi věděl, jak to zvládáš. Čekal jsem nějaké výbuchy melancholie a vzteku, ale ty jsi úplně v pohodě. Nevím, jestli jsem rád, nebo mě to děsí. A tak se zeptám narovinu - neplánuješ nic, že ne?"
Vyvalila jsem oči, upřímně překvapená. ,,Prosím? A co můžu asi tak plánovat? Jsem mrzák."
Zatvářil se nešťastně. ,,Prosil jsem tě, abych to slovo přede mnou nepoužívala."
,,Jenže tohle je správné označení."
,, ....takže jsi v pořádku?"
Něco se ve mě uvolnilo, málem jsem začala plakat, ale ve vteřině mě to přešlo. Udiveně jsem se soustředila na svoje pocity a překvapeně zjistila, že má možná pravdu. Jako bych na něco nevědomky čekala...něco plánovala. Což je blbost, ale...jak si mám pak vysvětlit ten svůj vegetativní, apatický stav mysli?
A tak jsem se mu v tom zlomku vteřiny rozhodla lhát...no, lhát...trochu zatajovat. A možná říct malou nepravdu.
,,Jsem." přikývla jsem a vyčarovala unavený úsměv. ,,Samozřejmě, že mě to mrzí, ale už jsem ji tolik let neviděla...všeho všudy jsem s ní za život nestrávila až tolik času a...no, já nevím. Štve mě to, ale co můžu dělat?"
Utrápeně se na mě díval. ,,Mrzí mě to."
Sklopila jsem oči. ,,Já vím. Prosím, nemluvme o tom."
Přikývnul. ,,Promiň. Mám ti pomoct dostat se domů?"
,,Ne. Stačí jenom, když mi zavoláš někoho, kdo mě dostane ze schodů."
,,Pomůžu ti sám."

Byla pak už hluboká noc, když jsem se, za pomoci Satsuky, dodrápala k hranici vesnice. Mezi stromy ležela mlha, hustá jako marmeláda a díky ní jediné jsme si mohli být jistí, že jsme neoslepli, protože jinak byla tma až neuvěřitelná.
Prohrabávala jsem se batohem a na poslední chvíli prováděla inventuru všeho, co bych snad mohla potřebovat. Lékárna, zbraně, doklady, to všechno se zdálo být v pořádku. A samozřejmě raneček s jídlem.
Satsuka se opírala o strom a zamračeně mě pozorovala. Tadeaki, který se od ní nehnul, co jsem ho za ní poslala vrtěl hlavou.
,,Se vší úctou si nemyslím, že je to dobrý nápad."
,,Nepřemluvíš ji." mávla rukou Satsuka. ,,Natolik už ji znám, abych to věděla. Ale že bych to schvalovala, to říct nemůžu."
Vděčně jsem se na ni podívala. ,,Ani nevíš, co pro mě znamená, žes mi pomohla. Když tu není Ryuk nebo Vosa, nevím, komu jinému bych řekla."
Zvedla koutek úst v uštěpačném úsměvu, který jsem spíš tušila, než doopravdy viděla. ,,Stejně to musím oznámit Tenshikagemu."
,,Dej mi čas aspoň do svítání."
Tadeaki popošel blíž. ,,Vážně nemáme jít s Vámi? Tam venku po Vás pořád jde spousta lidí."
,,Shikamaru říkal, že už se na mě zapomnělo."
Zatvářil se pochybovačně. ,,To že říkal? nemyslím si. Něco mi tu nesedí, dovolte nám..."
,,Nemůžu." zarazila jsem ho. ,,Zdržovali byste mě...a jste vystopovatelní. Navíc je to nebezpečné."
Přikývl. ,,Buďte opatrná."
Satsuka ho se smíchem vzala za ruku. ,,Podívejte se, jak je starostlivý." rejpla si. ,,Ale má pravdu. Vraťte se nám, sensei."
Přikývla jsem. ,,Hlavně vy se mi tu opatrujte. Satsuko, omrkni občas můj tým."
,,Spolehněte se."
Trhla jsem sebou, když mě na tváři zalechtala srst něčeho, co se ke mě přitisklo. Vlčice nespokojeně zabručela, když jsem sebou škubla. S úsměvem jsem ji objala. ,,Omlouvám se, chodíš tak tiše."
Tadeaki si s úctou měřil obří, šedou šelmu, Satsuka se tvářila jenom mírně znepokojeně. Nikdy moje pouto s vlky nechápala.
,,Kdybyste si to chtěla rozmyslet..."
,,Nerozmyslím."
,,Myslela jsem si to. Pomůžu Vám nahoru."
Společně s Tadeakim mě vysadili na hřbet vlčice, která stála jako přibitá. I když jsem do sebe napíchala spoustu sedativ, stejně jsem měla co dělat, abych nevykřikla, když se s mojí rozdrcenou kyčlí začalo takhle brutálně hýbat. Neměla jsem nohy, abych jimi zvíře stiskla, tak jsem alespoň pořádně zabořila prsty do chlupů a celá se ponořila do té kožešiny, co voněla lesem a větrem.
,,Děkuju ti, že mi pomůžeš." zabrblala jsem.
Odpovědí mi bylo slabé, přátelské zamručení. Marduun byla dobrá, stará vlčice, která ke mě cítila bezmeznou vděčnost od doby, co jsem jí vytáhla vlčata z jeskyně, zavalené kamením. Od té doby mě pronásledovala, kdykoliv jsem šla do lesa a patrně by byla i dost uražená, kdybych si teď na cestu vybrala někoho jiného.
Satsuka mi stiskla předloktí. ,,Buďte opatrná."
,,To já nejsem nikdy. Přej mi spíš štěstí."
,,Tak hodně štěstí."
Přikývla jsem a dala Marduun tichý povel. Pružně a jemně, protože všichni vlci věděli o mém zranění, se otočila a rozběhla se směrem k hranicím bariéry.
Zdálo se mi, že jsem někde mezi stromy zahlídla dva vlky, jednoho obřího, démonického a vedle něj menší, štíhlou, černou vlčici se smaragdovýma očima. Arie a Yoshitsuki?
Nezáleží na tom. Teď musím hlavně pospíšit.
Mám před sebou dalekou cestu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tajja Tajja | 1. srpna 2016 v 0:25 | Reagovat

Další díl, další nával smíchu. A hraboš v hubě. Děkuji za skvělé čtení! ^^

2 calwen calwen | 3. srpna 2016 v 19:52 | Reagovat

jásám, směju se, jsem vážně nadšená. konečně jde yumi do akce! doufám, že další díl bude brzy:)

3 calwen calwen | 24. ledna 2017 v 14:49 | Reagovat

ahoj kdy se můžeme těšit na další díl?:)

4 Konan-chan Konan-chan | Web | 28. února 2017 v 19:04 | Reagovat

Přídavek, přídavek já si žádám přídavek :DDD

5 DonaldViape DonaldViape | E-mail | 4. srpna 2017 v 6:00 | Reagovat

Кому нужна скидка на тдску кейтаро keitarotds.ru
- вот промо код R2U7-WFFY-GFAT
Для тех, кто в танке - кейтаро нужен для упрощения работы и увеличения заработка в несколько раз.
Допустим у вас есть свой сайт или страница в соц.сетях, где можно оставить ссылку, по которой будут переходить пользователи.
Но чтобы выжать из всех переходов 100% прибыли, нужно каждой аудитории показывать свою страницу, например мобильных пользователей отправлять на одну страницу, дектоп на другую, пользователей из России на третью, из буржа на четвертую и т.д. Фильтров множество и настроить их можно за пять минут. Но самое главное, можно всех отправлять на одну ссылку, а кейтаро сам распределит кого куда по вашему желанию. Конверт возрастает в 2 раза. Пользуйтесь на здоровье!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama