YD5 - Saigai 22

7. dubna 2017 v 0:51 | Rin-chan

Žádná bolest, žádná síla


Bývala jsem bojovnicí, které se kdysi báli i Kami. Když jsem dorazila na bojiště, viděla jsem strach v jejich očích a chvění v jejich prstech. Říkali mi různě; Modrý anděl, Vlčice, Dcera Sanninů, Hvězdooká, dokonce mě nazývali i Oni. Vždycky jsem v sobě měla hněv a nenávist, strach, pochyby, ale taky sílu a vzdor. Ale to nejsilnější, pro co je shinobi schopný bojovat a co ho jediné dělá skutečně neporazitelným, to jsem poznala až s vámi. Až s vámi jsem poznala, co to skutečně znamená milovat.

Arie,
jsi moje prvorozená a jediná dcera. I když jsi po mně nezdědila ovládání chakry, stala ses vynikajícím samurajem, přesně jako tvůj otec. Jsi pýchou naší rodiny. A i když vím, že nikdy nebudeš pokračovat v naší tradici a nestaneš se příštím Tenshikagem, protože tvoje srdce žije v lesích, jsem na tebe pyšná celým svým srdcem. Jsi dcera, jakou jsem nikdy ani nedoufala, že budu mít. Jsem si jistá, že tvoje jméno jednou bude legendární.
Pochopím, když nebudeš rozšiřovat ve známost, kdo byla tvoje matka. Ale doufám, že ty sama na to nikdy nezapomeneš. Odkaz ženské síly klanu Senju bude pokračovat v tobě, i když jsi spíš Ichinazagi.
Jsem na tebe hrdá. Tak hrdá, jak jenom dokážu být.

Hitene,
máš prudkou povahu, která vždycky bude tvoje učitele přivádět k šílenství. Ale v té prudkosti je síla, síla ochraňovat tvoje milované a tvoji vesnici. Asi jsem ti to nikdy neřekla, ale znám tvoje srdce a vím, že za tím zlomyslným šklebem se skrývá nekonečná dobrosrdečnost. V tomhle aspektu tvojí osobnosti vidím sebe samotnou - až na to, že ty nejsi tak zbabělý, jako jsem bývala já. Jsi ryzí Senju, ale čestnou povahu máš po otci. Nikdy na to nezapomeň. Nikdy nezapomeň na to, že tvůj život nenaplní, když budeš slepý k okolnímu bezpráví. Vím, že to víš, ale chci si být jistá, že si to poneseš do budoucna.
Jsem přesvědčená, že tě čeká velká budoucnost. Dělej velké věci ve jménu Senju.
Vždycky na tebe budu pyšná.

Kaiene,
ty a Hiten jste dvojčata, ale přesto rozdílní lidé. Sdílíte dobré srdce, ale ne všechnu tu prudkost a hněv, kterou jste dostali ode mě. Jsi uvážlivý a chytrý kluk a i když možná nebudeš bojovat v předních liniích, tvoje strategické myšlení a vůdčí schopnosti se neztratí v předních řadách velitelů. Vím, že naši vesnici dokážeš vést ve všech situacích i dobách a předpokládám, že to budeš ty, komu otec předá titul Hvězdného stínu. Nelekej se toho. Neudělal by to, kdyby si nebyl jistý, že na to máš. Oba jsme si jistí. Vždycky si pamatuj, že ti bezmezně věřím. Máš sílu - jednu z těch nejlepších. Máš sílu strategického uvažování. To je to, co dělá vůdce vůdcem. Tvůj Mokuton je silnější, než s jakým jsem se kdy setkala - jsem si jistá, že v tomhle směru dosáhneš skutečného mistrovství.
Nezapomneň na svoji dobrotu a pomáhej tak, jak jsem to já nikdy nedovedla.
Možná jsem ti to nikdy neřekla, ale jsem na tebe skutečně hrdá. Věřím ti.

Takahiro,
jsi ještě malý, abys chápal, co všechno se odehrává, když píšu tenhle dopis. Jenom doufám, že nejsi tak malý, aby sis mě nepamatoval. Ty jediný jsi nezažil moje slabé chvilky a proto jsi mojí nadějí, že někde, v něčích vzpomínkách budu pokračovat, jako skrz naskrz dobrá osoba. Dělala jsem kdysi příšerné věci, ať už z vlastní vůle, nebo z donucení - což mě, samozřejmě, neomlouvá. Ale tebe jsem vždycky milovala, nesobecky a bezmezně. Jsi můj nejmladší, můj poslední odkaz, který jsem zanechala na tomto světě. Nenech si namluvit, že jsi slabý. Cítím v tobě velkou sílu, cítila jsem ji, ještě než jsem tě přivedla do života. Neumím teď říct, jaká osoba z tebe vyroste, ale ať už budeš silný a nebo ne, vždycky se straň toho, co postupně ničilo mě.
Nenech se zastínit staršími sourozenci. Jsem si jistá, že jednou budou oni ve tvém stínu.
Miluju tě. A věz, že až se jednou tvoje jméno dozví celý svět, budu na tebe i hrdá - ať budu kdekoliv.

Sentarou,
nemám, co bych ti napsala, ale vím, že to pochopíš. Ty víš, co pro mě znamenáš. Že jsi byl můj maják a moje slunce. Jen jsem ti asi nikdy neřekla, jak nekonečně pyšná jsem na to, že si muž tak ryzího charakteru a tak úžasné povahy vybral za družku mě. Nebyl den, kdy bych se necítila, že nejsem hodna tvojí dobroty. Neměň se, buď přesně takový, jaký jsi celý život. To je Sentatou, kterého nemůže nikdo nenávidět.
Miluju tě. Miluju tě tak, jak jenom člověk...nebo co to vlastně jsem....někoho milovat může. Děkuju ti za všechno.

Píšu vám, protože předpokládám, že se domů už nikdy nevrátím. Pobyt venku mi otevřel oči, jsem poničená a zbytečná a moje duše je užírána zevnitř, i když to třeba nevnímám. Rozhodla jsem se, že svůj konec nebudu protahovat.
Nepřeju si, abyste se mstili kterékoliv ze zemí Aliance. Ano, měli velkou zásluhu na tom, co se mi stalo, ale zničila jsem se především sama. A zničil mě můj otec. Ne Aliance.
Pomsta vede jen k další pomstě. A zatracení.
Žijte dál, najděte si nové přátela a hlavně držte při sobě. Rodina je to nejcennější, co jen můžete v životě mít. Nikdo vám nebude pomáhat tak nezjištně, jako rodina. Podržíte se navzájem v každé situaci - ale jen, když vám bude záležet na tom druhém.
Nenechte se zaslepit mocí. Využívejte ji k pomoci slabším, to je to jediné, k čemu je moc dobrá. To je to, v čem je krása života - v jeho sdílení s dalšími lidmi. Založte vlastní rodiny, protože to je to, co ponese váš odkaz a vaši myšlenku dál. S nimi nezemře vaše jméno, učení a ani budoucnost. To je to, co teď dělám, nechávám svou budoucnost ve vás.

Miluju vás. Vím, že to píšu už poněkolikáté, ale chci, abyste to věděli. Abyste věděli, že Aoi Tenshi taky nesobecky milovala, ať byla jakákoliv.

Ať si byla dcerou třeba samotného Ďábla.

Senju Yumiko.

Utřela jsem slzy, který jsem si svým srdceryným vyblitím se na papír sama vehnala do očí a připevnila lejstro na jednoho ze Sentarových sokolů, kterýho jsem za tímto účelem unesla.
Jedna je sentimentální, poznamenala vlčice znepokojneně. Nemohu rozervat hrdlo sentimentalitě.
Zasmála jsem se. ,,Před tímhle mě skutečně ochránit nemůžeš, Marduun. Pamatuješ si cestu domů? Protože ji budeš muset zvládnout sama.
Jedna se nevrátí domů bez člena smečky.
,,Jenže tahle Jedna se domů nevrátí vůbec."
Pak ani Marduun. Dovol mi sdílet smrt s Jednou.
,,Asi úplně nechápeš, co je to smrt."
Je to, když už neběháš a nelovíš. Je to dlouhý zimní spánek. Jedna se nebojí, viděla už mnoho zim a vychovala mnoho vlčat. Jedna je připravená. Bude spát s tebou a lovit na obloze mezi mraky, když zaševelí vítr.
Na to jsem neměla co říct, byla jsem v té chvíli až moc dojatá. Jo, tohle já dělám, prostě se dojímám. Můžete si být třeba stokrát ostřílenej shinobi, ale ženský mají prostě svoje hormony a s tím nic neuděláme, kdybysme se na hlavu stavěly.
Vypustila jsem sokola, několikrát zakroužil ve vzduchu a vystřelil směrem k Lesu Chakry. Rozdrtila jsem jednu malou, morfiovou pilulku a nasypala si ji do lahve s vodou. Hned jsem si řádně přihnula. Že mě nebudou bolesti otravovat víc, než je nutný, jsem si pojistila i injekcí. Otupí to sice moje užívání chakry a schopnosti celkově, ale ta bolest bude aspoň snesitelnější.
Zvykla jsem si na ni. Byla tady pořád a pořád tady taky zůstane. Součást mýho života. Stejně jako fakt, že už se nikdy nepostavím na nohy.
V jezírku, u kterýho jsem seděla jsem zahlídla svůj odraz, než mě Marduun silně, přesto opatrně vytáhla na svůj hřbet. Byl to odraz osmnáctileté holky s modrýma očima a zlatými vlasy do pasu, možná krásné, která měla ve tváři vepsaný, že je zlomená.
Nikdy jsem si nepředstavovala, že bude soumrak mýho života vypadat takhle...a že se takhle povleče. Dynamická smrt v bitvě, na vrcholu slávy by byla přívětivější.
Ale dost už! Nehodlám tenhle 'soumrak' strávit v depresích! Nebe je bez mráčků a příroda okolo krásná. Moje rodina j v bezpečí a já se vydávám na poslední cestu sama a dobrovolně. Ještě si to užiju.
Je tam ještě někde zbytek té staré Yumi?

Vydaly jsme se přes vřesoviště na úpatí pohoří, svažujícího se k bývalé zemi Ohně. Marduun běžela svižně, ale lehce, skoro jsem ani nic necítila. Pravidelným tempem jsme se blížily k lesu, který obklopuje Listovou vesnici. Je to fakt obrovskej les, takže i když už jsme byly skoro na jeho hranici, do Konohy pořád zbýval docela úctyhodnej kus cesty. Do nosu mě praštila známá vůně listoví, kterou měly jenom stromy tady.
Vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi se sirotčincem byli na výletu u moře. Tamní borovice měly zvláštní vůni, kterou jsem nikde jinde na světě nikdy necítila. Tím se mi vzpomínka na tu destinaci stala specifickou. Tady to bylo stejné. Takhle voněly jenom osiky a duby v lese okolo Listové.
Byla to nádherná vůně. Rozechvívala mi srdce. Vracela jsem se domů.
Tady se Yumi zrodila a tady taky padne.
Už zase s tím začínám! Tak jo, pokusím se trochu odlehčit atmosféru. Ještě v horách vyšlápla Marduun takový velký, extra smrdutý lejno a....no dobře, to moc vtipný nebylo, protože jí to bylo ukradený a na puch jsem si stěžovala akorát já. Nakonec jsem musela zavést obsáhlou diskuzi skoro na půl hodiny, abych ji přesvědčila, že by to ze sebe měla v potoce smýt. Víte, vlci nedělají nic bezúčelově, takže nechápala, proč by měla plýtvat časem na něco tak triviálního, jako smytí nějaké hnědé šišky organického původu z tlapy.
Nakonec jsem ji ale přesvědčila. Dost na tom, že jsem kripl, nemusím ještě ke všemu čuchat, co měla kdejaká blbá horská kozenka k snídani.
Co si to nalhávám, takový hovno něudělala kozenka...
Jo, to jsem odběhla zase moc.
Naklonila jsem se k Marduun a řeklě jí, že bychom se měly držet stranou hlavní cesty. Nechtěla jsem nikoho potkat, i kdyby to byl neškodnej rolník...což by, k mojí smůle, nebyl. Jak se znám, potkala bych rovnou tu hlavní skvadru. Sakura by vykřikovala uslzená moudra, Kakashi by mi kázal o tom, jak mám teda odvahu se tady ukázat a Naruto by prohlásil cosi o tom, jak bude Hokage, že je to jeho cesta ninji a že pochytá všechny Pokemony...nebo tak něco. Jestlipak se to blonďatý děcko vůbec stalo Hokagem?
Když ne on, kdo jinej? Kdo jinej by byl takovej cvok, aby o ten titul stál?
Jeslti ho potkám, řeknu mu, že mu gratuluju, ale že je magor.
A stejně jsem ho měla ráda. Ukázal mi, že i já mám na tomhle světě místo k životu, přesto, že mi Orochimaru vždycky chtěl namluvit opak.
Pronikly jsme hradbou křovin a vnořily se do lesa. Slunce nahradilo nazelenalé šero. A ticho. Až moc tichý ticho, jestli víte, co tím myslím.

Marduun zpomalila, až se zastavila. Několikrát zastříhala ušima ve vzduchu a tiše zavrčela. Zpozorněla jsem. Asi to bylo vlivem všech těch oblbováků, ale necítila jsem žádnou nepřátelskou chakru. Pro jistotu jsem si ale odepla víko od pouzdra na shurikeny a přestěhovala k němu ruku, připravenou na rychlou akci.
,,Marduun?"
Její srst se naježila.
,,Co se děje? Nikoho necítím."
Jedna cítí smrt.
,,Jak si to mám vyložit? Takže nepřátelé tu nejsou, jen...smrt? Povzbudivý..."
Zabručela, opatrně se plížila křovím dopředu. Našlapovala, jako by byla na lovu. Z její ostražitosti jsem se vypsychovala i já sama. Srdce mi bušilo, čekala jsem útok prakticky okdukoliv. V tu chvíli by mě asi vyděsilo, i kdyby z trávy před náma vyskočila luční kobylka. Bolestně jsem si uvědomovala svou příšernou bezmocnost.
Vtěsnala se do křoví před náma. Jak jsem bolestně zjistila, byla to nějaká kleč. Jehličky mě píchaly a škrábaly do tváře, ale nedbala jsem na to. Napínala jsem oči před sebe, začínalo se tam cosi rýsovat.
Strom. Na něm nějaká postava...visící, jako ukřižovaná. Ruce měla přibodnuté kunaji do stran, nohy volně visely. Byla mrtvá.
,,Mrtvola..." zašeptala jsem ohromeně.
Živá?
Jako fakt? ,,Ne, Marduun. Mrtvola znamená, že už neběhá, ani neloví."
Spí?
,,Spí. Co to má znamenat? Proč je tady na stromě...můžeš mě dostat blíž? Ale opatrně...snaž se plížit křovím. Nechci na volné prostranství."
Prostranství? Jedna nezná...
,,Drž se zkrátka v listí."
Pomalu začala obcházet strom, dávala si přitom pozor, abychom zůstaly schované. Že mě do tváře bodá jehličí jsem už nevnímala, byla jsem jenom zvědavá, co je to za nešťastníka před náma. A co asi udělal. Čím víc jsme se blížily, tím bylo patrnější, že jde o ženu. Byla hubená a neměla skoro prsa, takže mohla působit jako chlapec, ale určitě to byla žena. Měla na sobě černé, upnuté šaty do poloviny stehen, od klíční kosti do pasu rozříznuté. Zřejmě mečem. Kůže se v tom místě rozvírala, jako když pukne země a odhalovala krvavou trhlinu až na hrudní koš. Ve slunci svítil odpornou bělobou kus kosti. Museli ji zabít už dřív, protože měla krev všude po těle, ale strom i tráva pod ní nenesli žádné známky poskvrnění. Na obličeji měla bílou masku ANBU, zobrazovala lišku.
Liška znamená zradu. Zradila snad někoho? Byla vyvrhelem společnosti, uprchlíkem, zločincem?
Měla bych to nechat být. Není to moje věc.
Už jsem se chystala říct Marduun, aby pokračovala v cestě, když mě něco upoutalo. V první chvíli jsem myslela, že mám snad halucinace a nebo se mi prostě něco zdá. Zmateně jsem zaostřila, na čele se mi zaperlil pot.
Ta ubožačka měla na spodní straně zápěstí černé tetování. Čím dýl jsem na něj koukala, tím víc jsem si byla jistá, že to byla značka lovců démonů z Chakrové.
Cítila jsem, jak se mi v krku usazuje knedlík. Už jsem to tušila, někde v podvědomí, ještě dřív, než jsem si to plně uvědomila.
Znovu jsem se na tělo zadívala. Hubená, chlapecká postava. Vysoká. Zpoza liščí masky vykukovaly černé vlasy, sestříhané do mikáda.
Tohle není pravda. Tohle nemůže být pravda. Ne.
Ne ne ne ne ne ne ne ne ne.
Nemůže.
Sáhla jsem pro jeden ze shurikenů. Nemohla jsem ho ani pořádně uchopit, jak se mi chvěly prsty. Napřáhla jsem se a hodila - vedle. Zapíchnul se do stromu vedle hlavy zesnulé.
Hodila jsem druhý - odrazil se s cinknutím o první. Až třetím jsem se strefila do masky.
Spadla do trávy.
Uviděla jsem obličej, očividně už několik dní po smrti. Kůže byla namodralá, plná modřin, oči mléčně hleděly do prázdna, ale stejně nebylo pochyb. Ty oči, vždycky tak živé, plné energie a přátelství.
Nebylo pochyb.
Osoba před námi bývala Vosa.

Zajíkla jsem se a zakryla si pusu rukou, vytřeštěně jsem zírala na tu hrůzu. Byla to ona, bezpochyby to byla Vosa. Zavražděná, rozřezaná a pověšená na strom, aby ji sežrala zvěř. Bylo to, jako by mě do srdce a plic zasáhlo kopí, nemohla jsem popadnout dech, tlak i tep se mi prudce zvyšoval. Sípala jsem tak nahlas, že naše krytí pozbylo smyslu. Cítila jsem, že na mě přichází hysterický záchvat.
Vosa. To nemůže být pravda.
Ona nemůže být mrtvá.
Musím za ní, musím ji sundat..
Ne, tohle může být past. Proč by...
Bože, nemůžu ji tam nechat. Musím...
Co bych měla dělat?
Co, co, co bych měla dělat? Tohle...
Moje přítelkyně. Moje nejlepší přítelkyně....!

Nemusela jsem situaci řešit. Těsně kolem hlavy mi zasvištěl nůž. Neuhnula jsem, na to jsem byla moc v šoku, dotyčný prostě jenom špatně mířil...a nebo mě chtěl vyděsit, abych začala utíkat. Aby to byla větší zábava.
Slyšela jsem kolem sebe najednou spoustu lidí. Výkřiky.
,,Je tam!"
,,Je to ona!"
,,Chyťte ji, ať neuteče!"
,,Rychle!"
Probralo mě to. V jedné kratičké vteřině jsem se Anitě omluvila, že ji opouštím, ale nemohla jsem pro ni už nic udělat. A ona by nechtěla, abychom tu zemřely obě. Pobídla jsem Marduun, vyletěla z křoví jako šíp. Tasila jsem meč a srazila jím k zemi kluka, co se mi pokusil zastoupit cestu. Byl mladý, mohlo mu být tak patnáct. Jeho oči byly vyděšené, plné bolesti a údivu - nebyl připravený zemřít. Pak se sem neměl plést!
Zasvištěl další kunai, odrazila jsem ho mečem. Marduun proletěla jako blesk okolo dvou dalších shinobi, udělala několik kliček a prchala pryč lesem. I přes sedativa se moje zranění ozvala.
Chtěla jsem zatnout zuby a uklidnit se, ale nešlo to.
Vosa. Pořád jsem ji měla před očima. Působilo mi to bolest.
Kdo by mohl být tak krutý, aby na mě připravil takovouhle past?
Probral mě další útok. Odrazila jsem shuriken, zaklonila se, máchla mečem v oblouku dozadu a usekla hlavu muži, který se pokusil přistát za mnou na běžící vlčici. Zasealovala jsem a vypustila ohnivou spoušť do křoví po své pravé straně. Ozvalo se několik bolestných výřkiků lidí, které jsem zasáhla. Pár jich stihlo uskočit, jeden mi oplatil oheň ohněm. Vytvořila jsem v rychlosti chakrový štít, který jutsu pohltil.
Marduun uhryzla ruku ženě, která se nás pokoušela zastavit.
Všude byl křik a krev. A výkřiky.
,,Ať neuteče!"
,,Chyťte ji!"
Jako bych byla štvaná zvěř. A byla jsem. Už jsem nebyla dcera Tsunade, Senju a kdysi vážená shinobi, teď jsem byla skutečně jako zajíc na útěku.
Ne, ne zajíc, vlk - ještě jim ukážu, jak umím kousat!

Poslala jsem do okolí vlnu blesků. Další bolestné, vzteklé výkřiky.
Odrazila jsem další shuriken.
Byl to zoufalý úprk, ale nepřipoustěla jsem si to.
Několik dalších máchnutí mečem a další šel na věčnost. Další ohnivé justu do stromů přede mnou vzalo dva životy. Dokazovala jsem, že i zraněný vlk může pořád kousat. Marduun běžela, jako nikdy. Věřila jsem, že nás její silné běhy dostanou do bezpečí. Já ochráním její hřbet a ona bude mýma nohama. Společně...

Co bychom dokázaly společně jsem se už nikdy nedozvěděla. Vytvořila jsem štít proti zezadu se blížící vodní vlně a nedokázala uhlídat kunai, který letěl zepředu. Ne na mě, ale na Marduun. Zaznamenala jsem ho teprve až jí prorazil lebku s hlasitým, děsivým křupnutím. Napůl zakňučela, napůl zaštěkala a padla mrtvá k zemi.
Alespoň byla její smrt rychlá, díky Amaterasu. Byla to dobrá vlčice.
To, že padla, mě vymrštilo do vzduchu, dopadla jsem tvrdě na zem, napůl omráčená bolestí, která mi vytřeskla z pánve. Mylsím, že jsem i zakřičela, ale možná ne. Byla jsem tak plná adrenalinu, až mě to dělalo nepříčetnou.
Povedlo se mi vykrýt úder obří sekerou, který na mě vedl jeden z vojáků a obratem jsem ho bodla do srdce. Zároveň jsem sáhla pro kunai a hodila ho přímo do krkavice ženě, která se blížila z druhé strany.
,,Vy podlí hajzlové! Blázni!" prskala jsem, ny pokraji nepříčetnosti.
Ozvala se Duše démona, odněkud z nitra. Nabádala mě, abych ji využila a dostala se z téhle situace.
Dva muže, co se ke mě blížili jsem rozdrtila mezi dvěma deskami země.
Mám sílu a využiju ji, ale ne Duše démona. Využiju Pečeť. Snad se dá použít, aniž bych vyvolala Ji...
Pečeť...

Cítila jsem, jak mi žilami pulzuje hněv a síla. Cítila jsem to, příval energie. Všechny, všechny je zabiju. Budou trpět za Marduun. Budou trpět za to, co provedli Anice...

Kolem krku se mi náhle stáhnul řetěz. Strhnul mě dozadu a sevřel mi hrdlo tak, až se mi zatmělo před očima. Nával síly byl rázem pryč, viděla jsem jen lehce rozmazané listoví.
Zase ty výkřiky.
,,Rychle!"
,,Yusuke, dostaň ji!"
,,Dělejte!"
Řetěz zase škubnul, vypadl mi z ruky meč. Prsty jsem chytila železo na svém krku a pokoušela se dostat z jeho sevření. Objevil se nade mnou kluk, možná dvacetiletý. V jeho tváři nebyla ani kapka slitování. Vztáhla jsem k němu ruku, jako bych čekala, že mě za ni vezme a pomůže mi na nohy.
Sotva jsem zachrčela. ,,Prosím..."
Ostřím mě praštil přes prsty a jakoby tím samým pohybem zanořil meč do mého pravého ramene. Řetež se stáhl. Další bolest.
Zaječela jsem, neschopná už to dál snášet. Nejen to, co se mi dělo fyzicky, ale celou situaci. Ztrátu. Ponížení. Bezmoc. Strach.
Pak mě obklopila milosrdná temnota.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sayuriko MeiLin Hikarashi Sayuriko MeiLin Hikarashi | E-mail | Web | 9. dubna 2017 v 23:19 | Reagovat

jujky máš fajn blog nechceš spriateliť :D tiež som Naruto fil :D

2 Tajja Tajja | 13. července 2017 v 2:30 | Reagovat

Fíha, tři měsíce zpoždění, za to se stydím :/ :D
Každopádně... proč. Próč?! Damn ninjas cutting onions! Slzopády téměř od začátku do konce! ;-; Potřebuju další kapitolu! Nutně!

3 calwen calwen | 16. července 2017 v 14:11 | Reagovat

aaaaa super duper, napinave! rin, snad nas na dalsi dil nenechas cekat rok :D
chudak vosa:/

4 KinomanViape KinomanViape | E-mail | Web | 19. srpna 2017 v 0:46 | Reagovat

Думаю это подойдет http://opportunite-gagnante.org/forum/memberlist.php?mode=viewprofile&u=4839. Да лучше бы пиво попил, там в домашней странице указал ссылку.

5 Tajja Tajja | 9. května 2018 v 20:23 | Reagovat

Kdyby tu náhodou ještě někdo žil, tak já neztrácím naději!

6 Rin-chan Rin-chan | 13. května 2018 v 0:52 | Reagovat

Žije! =D ale tvoří pomalu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama