YD5 - Saigai 23

13. května 2018 v 22:09 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

Nečekaní spojenci


Lovkyně...
My jsme lovkyně a oni jsou kořist.

Chemie?
Začala jsem přicházet k sobě. V nose jsem cítila odporný, nakyslý pach nějaké chemikálie, co mě přivedla k vědomí.
Bolest...
Kde to jsem?
Anita...zabili Anitu. Zabili Marduun...a já...
Kde to jsem?

My jsme lovkyně a oni jsou kořist. Pamatuj. Jsem s tebou.
Nechci, abys tu byla.....
Budu tu navždy. Čeká nás bolest. Budu tady.
Ne...

Moje oči? Nejsem mrtvá, cítítm chlad, bolest a tu odpornou chemii v nose. Tak proč nic nevidím?

,,Přichází k sobě." řekl kdosi. Nějaký můž. Asi starší.
Jeho hlas mi pomohl trochu se vzpamatovat. Pořád jsem viděla jen tmu. Bolí mě oči. Ruce...taky bolí. Mám je za zády. Nemůžu se vůbec hýbat, zřejmě jsem spoutaná něčím jako...svěrací kazajka? Ze železa, protože mě to studí. Všude je chlad a pach plísně.
Sklep?
A bolest.
Na obličeji být nemá. Proč mě bolí obličej?

Vzali nám oči.
Vzali nám oči?
Oslepili nás. Mají z nás strach.
Jak se opovážili?!
Nech to na mě. Nech tohle na mě....


,,Moje...oči...." zabrblala jsem otupěle. ,,Moje oči...."
Ostrý úder do levé tváře. Na chvilku jsem mysela, že jsem znovu omdlela, ale chemikálie, co mi dali předtím inhalovat mě udržela vzhůru. Čekala jsem, že uvidím nějaké mžitky, fleky ve tmě, ale nic takového tam nebylo. Jenom to, co si mozek vykonstruoval, že by tam být mělo. Přemýšlela jsem nad nimi, ale neviděla je.
Neviděla jsem nic. Ani tmu, ani mžitky, ani světlo. Nic. Dokážete si představit, že nevidíte nic? Málem mě to v tu chvíli přivedlo k šílenství. Slepota je hrozná, tak hrozná, jak jsem si nikdy nedovedla představit.

Nech to na mě. Nemůžou nás oslepit. Nech to na mě, jen buď vzhůru.

Zhluboka jsem se nadechla, chtěla něco říct, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Prozatím se pokusím ušetřit svůj obličej dalších ran. Už tak mě bolelo celé tělo. Morfin už dávno vyprchal a začala se bolestivě ozývat moje pánev. Jediné, co ji ještě drželo v přijatelných mezích byl fakt, že jsem seděla v jedné poloze a nehýbala se. Moje spodní polovina byla v křeči, otupělá a tak necítila všechno naplno.
Otázka zůstává: kde to jsem? Co se děje?

Chytili nás magoři z Aliance.

,,Modrý anděl." promluvil zase ten hlas. ,,Po všech těch letech jsi tu."
Ticho. Teď už jsem zjevně měla povolení něco říct. Čekali na to.
,,Jsem v Listové vesnici?" vypravila jsem ze sebe ochraptěle.
,,Prozatím by ti mělo stačit, že jsi v rukou spravedlnosti.
,,Spravedlnost..." odfrkla jsem posměšněji, než jsem chtěla. ,,Moje oči..."
,,Jaké oči?" opáčil bezcitně hlas. Ucítila jsem na rameni velkou, pevnou ruku. ,,Víš, proč jsi tu?"
Zima. Bolest....strach. Polkla jsem. ,,Abych pykala za své zločiny?"
,,Takže jsi si jich vědoma."
,,Možná. Některých. Ale nikdy jsem nedělala nic proti..."
,,Toho nás ušetři!" vyštěkl muž. Stisk na mém rameni zesílil. ,,Odtud se už živá nedostaneš. Nechceš využít této poslední chvíle a vyzpovídat se?"
Věděla jsem, že mluví pravdu. Je konec. Nemám oči. Nemám se jak bránit. Neexistuje možnost, že by mě někdo přišel zachránit.
,,Nemám, z čeho bych se vyzpovídala."
,,Pak nám poskytni informace."
,,Předpokládám, že chcete, abych vám naservírovala Chakrovou?"
Zlomyslný smích. ,,Ta tvá vesnice brzy padne. Víme, jak ji donutit pokleknout, chybělo nám už jen jediné. A to jsme dostali."
,,A co to bylo?" snažila jsem se znít posměšně, ale i já ze svého hlasu slyšela úzkost.
Muž se naklonil blíž, až jsem cítila jeho dech.
,,Tebe."
Cítila jsem, jak se mi hrne do hlavy krev, ale ovládla jsem se. ,,Mně? Na to zapomeň. Jestli chcete Chakrovou vydírat tím, že jste mně zajali, bude to zbytečné."
,,Neříkej? Podle toho, co jsem slyšel, by se nám Tenshikage výměnou za tvůj život naservíroval na stříbrném podnose a ještě by se zeptal, jestli ho chceme v celku, nebo nakrájet."
,,Vidím, že máte určité povědomí o smyslu pro humor. Jak sladké."
,,Jsem rád, že to oceňuješ. Ale o Tenshikageho nám nejde. Víme...z jistých zdrojů..." odmlčel se, ale vzápětí pokračoval se stejnou jistotou. ,,Že tvá chakra je klíčem k bariéře okolo vesnice."
Srdce mi bušilo. Oči...nebo to, co bývalo mýma očima mi tepalo bolestí. Horečně jsem přemýšlela. Nakonec jsem se pokusila o lhostejné odfrknutí. ,,Vážně? A která hlava pomazaná tohle vymyslela?"
,,To není důležité."
,,Zbláznili jste se?" zatla jsem pěsti. ,,Víte, jaké ohromné množství chakry by bylo potřeba k držení takovýho štítu, kdyby to měla dělat jediná osoba? Lituju, ale vaše snažení se minulo účinkem. A navíc.."
,,Ušetři nás." vložil se do toho někdo další. ,,Víme o tobě všechno. Měli jsme na shromažďování dat spoustu let. Dcera dvou Sanninů, Tsunade, z nejmocnějšího klanu v Listové a Orochimara, jednoho z nejnebezpečnějších nukenin. Objevila jsi nový způsob zacházení s chakrou. Excelovala jsi v genjutsu a dokonce i ninjutsu a to ve všech možných elementech. Podařilo se ti načerpat sílu Shangri-la a ta Prokletá pečeť, co máš na rameni, ta je jen..."
,,Ne, že by mi nelichotilo," přerušila jsem ho, ,,Co tady ze mně děláte, ale je to trochu přehnaný. Lidi přehánějí. Příběh se zdá úžasnější každým ústním předáním a..."
Umlčela mě prudká bolest mezi žebry na pravé straně. Zalapala jsem po dechu a se sevřenými zuby zavyla, nepřipravená, vystrašená.
,,Ještě chvíli lži a probodnu ti plíci. Vykrvácíš tady jako prašivej pes." varoval mě ten, co mluvil jako první.
Zkusila jsem změnit taktiku. ,,Prosím..." vydechla jsem plačtivě, i když už jsem neměla oči, ve kterých by se mohly zalesknout slzy. ,,Slibujete si ode mě něco, co vám nemůžu dát. Já už jsem jiný člověk. Jsem nemocná. Nedokážu ani polovinu toho, co jsem dokázala kdysi. Prosím, zkusme to vyřešit...diplomaticky. Jsem matka, mám děti..."
,,Zajímavé." ucedil ten hlas uštěpačně. ,,Řekni mi, kolik je ti let?"
Mlčela jsem.
,,No?"
,,Záleží na tom?"
,,Možná. Vsadím se, že sedmnáct ti není. Ale vypadáš tak. Jak je to možné?"
,,Přece démonická chakra." vložil se do toho další. ,,Nevidíš, že to, co před námi sedí je ztělesněním nečeho nelidského?"
Nůž mezi mými žebry se znovu pohnul. Vykřikla jsem.

Můžu nás vzít někam daleko. ozvala se Duše. Pryč od té bolesti. Nemusíme tohle trpět.

,,Já..." zachraptěla jsem.

A nebo je všechny pobiju. Jen mi předej otěže a budeme volné.

,,Ne..."
,,Co ne, Aoi?"
,,Nejsem démon." hlesla jsem. ,,Prosím, já nechci nikomu ublížit."
,,Skutečně?" cítila jsem něčí dech, když se ke mě naklonil. ,,Tak poslyš; před mnoha lety, když jsi tady v Listové vyvíjela jednu ze svých technik tě někdo viděl. Jeden z našich ninjů. Vzpomínáš? Vypověděl, že jsi pro své jutsu vysála sílu ze země a rostlin okolo sebe. Že okolo tebe zbyl jen černý kruh smrti. Odpřísáhnul, že cítil démonickou chakru. Právě díky němu a jeho svědectví nám došlo, že ten jedovatý pavouk, na kterého se musíme zaměřit, jsi ty."
Chtěla jsem něco namítnout, ale kupodivu mi okamžitě vytanula na mysli vzpomínka na ninju, o kterém mí věznitelé mluvili. Bylo to tehdy, když jsem přebývala v Údolí konce a pokoušela se o uzdravení s pomocí mého pradědečka Hashiramy. Tehdy se mi podařilo s ním spojit a on mi poradil, abych si pomocí Mokutonu načerpala pro svoje techniky energii ze země okolo. Kdybych věděla....ale ano, vzpomínám si. Toho ninju tehdy poslala Tsunade, aby mě a Sentarovi donesl zásoby. A tak divně, zamračeně se na mě díval. Napadlo mě už kdysi, že z toho můžou být problémy, že na něm není něco v pořádku, ale během let jsem na něj úplně zapomněla.
,,To ale..." hlesla jsem ,,To ale nebylo žádné kinjutsu. To..."
,,Můžeš říkat, co chceš, ale jeho svědectví je nezpochybnitelné. Ten kruh mrtvé trávy tam byl ještě dlouhá léta a dotyčný shinobi tě vídal až příliš často na to, aby se mohl splést. Byla jsi to ty. A evidentně jsi se už tehdy učila šířit smrt. Ty a tvá vesnice jste riziko, které nemůžeme tolerovat, protože ohrožujete křehkou rovnováhu, kterou Aliance nastolila. Rozložení sil musí být harmonické, jinak si nemůžeme být jisti ničím. Ani mírem, pro který položilo život tolik našich přátel."
,,Já vás chápu. Co se stalo během války bylo strašné. Ale nezapomínejte, že Chakrová vám svou pomoc neodřekla, vy sami jste z nás udělali vyhnance. A jsem si jistá, že Tsunade dlouhá léta prosazovala, abychom náš konflikt ukončili a spojili síly na ochranu nastolené aliance."
,,Dlouhá léta?" tentokrát poprvé promluvila nějaká dívka. ,,Samozřejmě, že to nevíš, vždyť na to jsme tě nakonec dostali. Tsunade nežije už skoro dvacet let."
Bylo to, jako by do mě uhodil blesk. Dech se mi zrychlil, tělo napjalo, jako bych čekala další bodnutí.
A v podstatě se to bodnutí podobalo, ten pocit, co mi sevřel srdce.
,,Ale...ne, to ne. Tak dlouho..."
,,Padla v bitvě proti Madarovi." v hlase se poprvé objevila kapička soucitu. ,,I díky její oběti jsme zvítězili."
,,To...proč mi to nikdo neřekl?" vydechla jsem zraněně.
I když jsem ji stejně už měla za mrtvou, informace, že zemřela už před tolika lety, aniž bych o tom věděla, mě málem zničila.
Nemohla jsem pro ni ani truchlit.
I to mi vzali.
Zvedl se ve mě vztek.

,,Vy....vy omezení, sobečtí idioti!" vyjela jsem. ,,Pohrdám váma! Neznáte nic, než aroganci a utrpení! Je mi z vás zle! Jste odporní, jste...!"
,,To by stačilo." přerušil mě jeden z mých věznitelů. ,,Kapitáne, dejte se do práce."
,,Do jaké práce?!" zaječela jsem. ,,Co má udělat? Jestli mě chcete zabít, odpusťte si tohle trapný řečnění a prostě to udělejte! Po ničem netoužím víc! I když jsem si nikdy nemyslela, že to bude tady a takhle, z rukou takových krys, jako jste vy. I kdybych chcípla na syfilis, bylo by v tom víc vznešenosti."
Už se se mnou nikdo nevybavoval. Kdosi mi přiložil dlaň na prsní kost a zaryl prsty do kůže.
,,Ruce pryč, nebo...!"
Paralyzovala mě ostrá bolest, následovaná pozvolna přicházejícím pocitem slabosti. Cizí dlaň na prsou mě pálila, jako rozžhavené železo a s ní jako by mě opouštěl život. I když to nebyl život.
,,Moje......chakra..."
,,Ano, bez ní štít spadne." přisvědčil chladně muž. ,,A naše jednotky, které už čekají na pozicích rozmetají Chakrovou na popel." zhluboka se nadechl. ,,A takto padá náš největší nepřítel."
Idioti!
,,Počkat...." cítila jsem, jak slábnu, ale Duše v mém nitru ryčela nadšením. ,,Nevíte co....sakra, nevíte, co děláte. Ne..."
Neodpověděli. Už jsem jim za to nestála.
Musím je varovat. Bože, musí mě to nechat říct! Amateraasu, pomoz mi.
Bolest se stupňovala, chakra moje tělo opouštěla nepřirozenou rychlostí. Pečeť na krku oproti tomu pálila čím dál víc. Jako by se zvětšovala a obsahovala pořád větší a větší část mého těla.
Nemohla jsem tomu uhnout. A nedalo se to zarazit.
Nohy mě začaly brnět, zmrzačená pánev jako by se chystala odtrhnout od zbytku těla, které hořelo.
Myslím, že jsem zaklonila hlavu a zaječela, hrůzou a bolestí, přesně tak, jako by ječela malá holka, které někdo drtí tělo kladivem. Samotnou mě z toho výkřiku zabolelo v uších.
,,Takhle to většinou neprobíhá..."
,,Pokračuj. Je to úskok."
,,Jestli zemře...."
,,Máte rozkaz pokračovat, kapitáne."
Znovu jsem zaječela, hlasivky mě bolely, ale to nebylo nic oproti explozím, vybuchujícím po celém mém těle.
Ani netušili, kolik štítů bez mé chakry může padnout.
Doufala jsem, že zavčas přestane, ale oni zjevně skutečně měli v úmyslu mě zabít. Problém byl, že až po tom, co mě naprosto zbaví chakry a v momentě, kdy padne bariéra okolo Pečeti, Ona se narodí. Zbývalo mi sotva tolik chakry, abych udržela tlukot srdce. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem ani promluvit.
Když mě opouštěl poslední zbytek energie, moje tělo zachvátila jedna obrovská, paralyzující křeč. Znovu jsem zaječela - a nebo jsem možná ječela ještě pořád - a napjala se na židli jako kdybych dostala šok elektrickým proudem.
V mozku mi vybouchlo tisíc světel.

Jediné, co tu bandu tupců zachránilo byl shinobi, který mě měl zabít. Cítila jsem, jak Duše vyloženě čeká na poslední kapičku chakry, která ji ještě poutala, aby mohla vystřelit ven. Číhala a nadšeně pozorovala, jak mě energie opouští, aby pak mohla převzít otěže a rozeset smrt dřív, než ta zachvátí naše tělo.
Kapitán, co mě měl zabít, se ale těsně před koncem zarazil. Jeho ruka, teplá, na mé hrudi náhle zledovatěla, jako by ho polila hrůza. Zastavil svou techniku a nechal mi dost chakry na to, abych se trochu zredukovala a udržela tu nejdůležitější část bariéry okolo Pečeti. Využil toho, že jsem natolik zeslábla, že mi hlava klesla na prsa, takže jsem rozhodně nejevila známky vědomí.
,,Je mrtvá." oznámil pevným hlasem.
Co to říká? Musí cítit, že žiju.
,,Výborně." odvětil nejstarší z hlasů. ,,Jdu dát povel přepadové jednotce. Dopravte tělo na ošetřovnu a odeberte vzorky, chci toho o jejích technikách zjistit co nejvíc."
,,Já se o to postarám." přisvědčil kapitán, který kvůli mě právě z nepochopitelného důvodu lhal.
V polovědomí jsem vnímala šouravé kroky, jak několik lidí opouštělo místnost. Trvalo to jen pár chvil, než jsem podle jeho přerývavého dechu, který rezonoval vězením usoudila, že jsme s kapitánem osaměli.

,,Proč?" vypravila jsem ze sebe šeptem, namáhavě.
Mlčel, jen prudce oddechoval. Ucítila jsem na krku jeho prsty, neobratné a roztřesené, chladné jako by byl promrzlý na kost. Nechápala jsem, o co mu jde.
Bylo to tak podivně intimní, že mě v první chvíli na mou duši napadlo, že má v úmyslu nějakou perverzárnu.
Ucítila jsem, jak mi vylovil cosi z výstřihu. Zajíkl se, dech se mu ještě zrychlil, vydal něco jako zasténání. A pak se stala neskutečně podivná věc.
Promluvil: ,,Veverka. Jste jako ta veverka."
Nechápala jsem ho, snad jsem se i zamračila. Prosím, cože to? Veverka? Co to povídá? Je blázen?
A pak mi v mysli vytanula vzpomínka. Vzpomínka na to, jak jsem se přišla rozloučit s Konohou po tom, co mě prohlásili za nepřítele číslo jedna. Kromě toho, že jsem ten den navštívila památník rodiny Senju jsem se i setkala se dvěma dětmi. Hráli si na louce, ani ne pětiletí, nevinní, netušíc, že jejich matka, Chie, je už dávno po smrti.
Byla tam veverka. Mluvili jsme o ní.
Pochopila jsem.
Pokusila jsem se o úsměv, ale na mé zmučené tváři musel působit groteskně. ,,Ach...ale veverky jsou rychlý. Ty přece jen tak nechytíš."
,,Umím líčit pastičky. A kdybych nějakou nachystal, určitě by se chytila."
Ta symbolika v tom, která se hodila na danou situaci byla až k pláči. ,,Líčit pastičky ale není moc fér."
Hlas se mu zlomil. ,,Ne....to není." chvíli mlčel, tíživě. Zhluboka se nadechl, vydechl. ,,Bože, jste to vy. Ten náhrdelník a..." zajíkl se. ,,Vy jste nám pomáhala. To vy jste celá léta posílala peníze...co jsem to udělal? Co jsem to provedl?" slyšela jsem, jak ode mě odskočil, jako bych byla jedovatej had. ,,Vy jste náš Anděl."
,,Dayare..."oslovila jsem ho s poznáním. ,,Je to už dlouho..."
,,Já vás nepoznal!" vyrazil ze sebe jako by se omlouval. ,,Já nevěděl, co dělám. Nevěděl jsem, na koho líčím past. Odpusťte mi...promiňte mi to. Bože, co jsem to udělal...."
Tělem mi projela nová bolest. Bariéra, kterou jsem se snažila obestavět Pečeť se nechtěla obnovit a postupně se rozpadala. Cítila jsem, že zlomky démonické chakry pronikají ven.
Bylo už pozdě, zarazil se sice před tím, než mě zabil, ale ne dostatečně brzo. Bariéru už neobnovím.
,,Dayare..."
,,Omlouvám se, je mi to líto...."
,,Dayare, poslyš...to nevadí. Můžeš mi pomoct, můžeš mě zachránit a všechno tohle zarazit."
,,Co můžu udělat?"
,,Ty terénní jednotky, o kterých mluvili, co jsou zač? O co vlastně doopravdy šlo, o co jste usilovali, když jste mě zajali?"
Chvíli mlčel. Potom začal nanovo. ,,Bože, co jsem to udělal..."
,,Nevěděl jsi, co děláš. Nevěděl jsi, kdo jsem. Ale Dayare, odpověz mi. Kvůli čemu tohle všechno?"
,,No přece kvůli invazi." odpověděl prázdně. ,,Kvůli konečnému útoku na Chakrovou. Já...všiml jsem si až moc pozdě toho náhrdelníku. Až moc pozdě jsem si uvědomil, kdo jste. Já...je mi to..."
,,Na to není čas." zatla jsem zuby kvůli další sérii křečí, pulsujících od Pečeti. ,,Mluv...prosím..."
Zase odmlka. ,,No přece kvůli finálnímu zničení Chakrové."
,,Co to znamená? Co se má stát?"
,,V okolí vesnice čekala velká armáda. Čekala až...až vysaju vaši chakru a štít spadne."
,,Bože..." napodobila jsem jeho hořekování před chvílí. ,,Musíme to zarazit. Musím je varovat, pomoct jim!"
,,Bojím se, že je už pozdě..."
,,Nikdy není pozdě! Rychle, dostaň mě odtud. Možná jim můžu pomoct. Pokusím se o to, i když to bude ta poslední věc, co udělám."

Ode dveří se ozval další hlas. Patřil té dívce, co předtím promluvila jen jednou a naznačoval, že už tam nějakou chvíli stojí a poslouchá nás. ,,Tak na co čekáš, idiote? Dostaň ji z toho."
Oba jsme sebou trhli. ,,Susame!" vyhrkl Dayar jméno své sestry. ,,Jak dlouho tam jsi?!"
,,Dost dlouho, abych slyšela, jak jen fňukáš a nemáš se k činu. Tak pohni. Vyčistím vám cestu a ty ji dostaneš ven." odmlčela se, pak smutně dodala. ,,Je mi to tak líto, tetičko. Ani já tě nepoznala. Jsou věci, které ani Sharingan nevidí."
Pokusila jsem se představit si, jak musí oba vypadat. Dayar, vyděšený mladík s tmavýma očima, podobný na Itachiho jako vejce vejci a Susame, s černými vlasy a ledově modrýma očima, co podědila po Chii. Kéž bych je mohla vidět.
,,Budete mít trable." upozornila jsem je. ,,Pravděpodobně budete vyhnanci, pokud se provalí, že jste mi pomohli." to už jsem ucítila, jak mě Dayar páčí ven ze železné rakve, do které mě zavřeli.
Susame, o poznání otrkanější než její dvojče pohrdavě odfrkla. ,,Neprovalí. Všichni se tě bojí, nebude těžké je přesvědčit, že jsi nás přeprala a utekla. Mají tě za něco nadpřirozeného. A když, radši budu žít jako vyhnanec, než abych zahubila osobu, která se o nás celé dětství starala jen z čisté lásky k naší matce."
Když mě Dayar dostal ven, přehodil si moji pravou paži okolo krku a chtěl mi pomoct na nohy, ale můj bolestný výkřik ho zarazil.
,,Ne!" zaječela jsem. ,,To nejde...nezvládnu to."
,,Dayare!" popoháněla ho netrpělivě Susame.
,,Pak vás ponesu." rozhodl a opatrně mě zvedl. I tak jsem měla co dělat, abych nekřičela.
,,Rychle." Susame se ujala vedení. ,,Odvolám hlídku ze severní chodby, jděte tam a dostaňte se ven přes ty dveře, co ústí do bažin. Vezměte si koně."
Zasténala jsem. ,,Nevím, jestli vydržím jízdu na koni."
,,Už teď je šance, že tam dorazíte včas dost mizivá, ale jít pěšky...to to mlůžete rovnou zabalit." zpražila mě nemilosrdně. ,,Chakrová je odtud dost daleko. Dayar má u sebe nějaká sedativa, co většinou používá k výslechům. Mohly by vám pomoct."
,,Pomůžou." přisvědčil Dayar a to už byl v pohybu. ,,Buď opatrná."
Podle zabarvení hlasu se usmála, smutně. ,,Vy taky. A spěchejte...i když si myslím, že už není kam spěchat."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama