YD5 - Saigai 24

20. května 2018 v 8:00 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

Pohroma


Dayarovy ruce byly opatrné a rozechvělé, když mi přikládal na obličej gázu a upevňoval mi obvaz kolem hlavy, tak, aby se mi do ran po očích nemohla dostat žádná špína. Bylo to zbytečné gesto, které jsem ale v tom všem pekle, co se strhlo, nesmírně oceňovala.
Po skoro celodenní jízdě, když jsme si byli jistí, že nás nikdo nepronásleduje, jsme se rozhodli dopřát si krátkou přestávku. Nemůžu říct, kolik bylo hodin nebo alespoň jaká byla denní doba. Vnímala jsem, že vítr je chladný, ale to mohlo znamenat noc, stejně jako to, že jsme se nacházeli na severu.
Hltavě jsem se napila vody, kterou mi nabídl. ,,Děkuju. Měli bychom pokračovat."
,,Potřebujeme oddych. Kůň se musí napít. A vy potřebujete další medikaci." odpověděl jakoby zamyšleně.
,,Nemáme čas na tyhle věci. Jak je na tom to zvíře?"
,,Rozhodně nemůže pokračovat dřív, jak za hodinu."
,,Nemáme hodinu."
,,Pak ho tu necháme a já vás ponesu. Vydržte, dám vám léky."
,,Děkuju ti za pomoc, Dayare. Rozumím, jaké jsi tím na sebe vzal riziko." hlesla jsem. ,,Když vezmu v potaz, že vlastně ani nemáš žádný pevný důvod pomáhat mi..."
,,Já přece mám důvod." stiskl mi ruku. ,,Přátelila jste se s naší matkou, posílala nám po její smrti peníze, abychom si žili líp. A matka říkala, že jste dávala pozor i na to, aby se o nás nedozvěděl kdosi zlý. Někdo z rodiny našeho otce, kdo by nás mohl chtít zabít. Je to dost věcí na to, že jste se vlastně vůbec nemusela zajímat o naše osudy."
Usmála jsem se, zasněně. ,,Měla jsem tvoji matku moc ráda. Byla naprosto správně praštěná."
,,Já si ji moc nepamatuju." přiznal. ,,Susame tvrdí, že ona jo, ale podle mě to taky nebude nic světobornýho."
Na chvíli jsem se natáhla na trávu, abych ulevila zmučené pánvi, než začnou zabírat léky. ,,Vlastně to byla moje sestřenice."
,,To jsem nevěděl!"
,,Měla světle hnědé vlasy, neustále rozcuchané a naježené. A oči modřejší, než moje. Jako pomněnky. Byla taková hubená, samá ruka, samá noha, ale když spustila ty svoje filozofie, bylo jí všude plno." při vzpomínce na Chii jsem se musela usmát. ,,Při porodu úplně šílela. Napřed se narodila tvoje sestra. Nevěděli jsme, že čeká dvojčata, takže když ses začal hlásit o místo na světě ty, Chie pořvávala na sestru, že její dcera asi není kompletní, že se asi část ulomila a zůstala uvnitř ní. Bože, bylo to pako..."
Zasmál se se mnou.
,,A když ses narodil, její reakce na to, že jsi kluk byla 'dobře mu tak'. Ne, vážně, nikdy jsem nepotkala tak úžasně výstřední osobu."
Z jeho hlasu jsem cítila, že se usmívá. ,,To by souhlasilo s tím, co jsem o ní slyšel. I když nikdo mi toho neřekl tolik." na chvíli se odmlčel, pak si asi dodal odvahu. ,,A otec? Znala jste i našeho otce?"
,,Osobně jsme se, myslím, nikdy nepotkali. A nebo vlastně...jednou jedinkrát. Na chvilku. Když jste se narodili, byl tam."
,,Takže víte, kdo to byl?"
Mlčela jsem. Pokračoval sám. ,,Není moc těžké uhodnout, že byl Uchiha, protože matka v krvi Sharingan určitě nemohla mít. V té době žilo jen pár Uchihů. A jen jeden, který měl příbuzného, před kterým byste nás mohla chránit."
,,No, takže sis asi odpověděl sám." zabručela jsem neochotně.
,,Rád bych to slyšel. Byl můj otec Uchiha Itachi?"
Přemýšlela jsem, jestli to radši nenechat tak, jak to je. Dokud to není potvrzené, není to definitivní, ale napadlo mě, proč bych to měla dělat? Už na tom nezáleží. Teď už není nikdo, komu by mohlo vadit, že jsou to děti Itachiho. Co vím, Sasuke se s ním dávno smířil.
,,Jo. Byl to Itachi."
,,Toho jsem se bál. Byl to zločinec a vrah."
,,Nevěř všemu, co říkají ostatní. Jo, byl to hledaný zločinec, ale dotlačily ho k tomu okolnosti. Služba vesnici, které se zavázal poslušností. Ve skutečnosti to byl poměrně čestný muž s rovnou povahou, kterej neudělal nic špatnýho, aniž by za to neočekával úměrný trest. Bohužel, tohle se o něm zjistilo až dlouho po jeho smrti. Někdy se jako zločinci rodíme, víš, ale někdy z tebe udělají zločince jiní."
,,Tak jako z vás?" nadhodil.
Prohrábla jsem si zamyšleně vlasy. Byly slepené a zacuchané, plné listí ze země, na které jsem odpočívala. ,,Částečně. Nebyla jsem vždycky svatá, to je pravda. Ale nic jsem nedělala proto, abych ublížila ostatním. Vždycky se nějak zvrtl nějakej můj dobře míněnej, nedomyšlenej záměr...nebo zbrklost."
Chvíli jsme nemluvili. Dayar zpracovával, co jsem mu řekla o jeho rodičích a v tichosti mi píchnul další injekci, abych zbytek cesty v rámci možností vydržela v klidu.
Kdybych nebyla tak vyděšená, smála bych se tomu, jak jsem dopadla. Když si vedle sebe postavím moje patnáctileté já, překypující energií, silou a odhodláním poslat celej svět do prdele a to, co je ze mě dneska - ochrnutou, zničenou, slepou vyhnankyni sužovanou permanentní bolestí, která už dovede jenom fňukat a být na obtíž, ten kontrast by jednomu urval varlata.
,,A je to." promluvil po chvíli Dayar."
,,Pokračujme. Bojím se každé minuty, co promarníme."
,,Jo. Chyťte se mě. Pokusím se být opatrný, než léky pořádně zaberou."

Nechat se nést tou úžasnou rychlostí, ve výšce, když nevidím krajinu okolo, bylo dost stresující. Každou chvíli jsem měla pocit, že padáme, nebo že do nečeho narazíme. Musím Dayarovi nechat to, že byl zjevně hodně rychlý a obratný a dělal sice možná trochu delší skoky, než by bylo potřeba, ale vždycky vymanévroval dopad s takovou lehkostí, že chvílemi mi připadalo, jako bychom ani neskákali po stromech, ale prostě letěli.
Nejdřív jsem byla v relativní pohodě a dokonce chvílemi upadala do dřímoty, ale později se to zhoršilo. Začala mě bolet hlava a v nohách mi i přes tišící léky škubalo. Když mi Dayar oznámil, že se blížíme k území Chakrové vesnice, už mnou cloumala horečka.
Jelikož mě za chvíli pokrýval ledový pot, donutilo ho to zastavit.
,,Co se děje?" zeptal se, v hlase mu zazněla starost.
,,Já..." těžce jsem oddychovala. Vnitřnosti mě začínaly pálit, jako když vás pálí žáha, akorát úplně všude. ,,Není mi dobře."
,,Z čeho? Něco vám dám."
,,Ne." nahmatala jsem jeho ruku, kterou začal šátrat v brašně u pasu po dalších lécích. ,,To nepomůže. Jsem nemocná, už dlouho."
,,Něco vám ale určitě uleví."
,,Poslyš." pokusila jsem se polknout, ale v ústech jsem měla úplně sucho. Nevím, jestli horečkou, nebo tím, že jsem se měnila. ,,Nemůžeš mi nijak pomoct. Bojovala jsem s tím už dlouho, desítky let, ale pravdou je, že vyhrát se nedá. Věc...démonická věc ve mě se snaží ovládnout moje tělo. To byl vlastně jeden z důvodů, proč mě Aliance zařadila na listinu hledaných. Držela jsem to léta pod kontrolou, ale...už prostě nemám sílu."
Dal si dohromady dvě a dvě. ,,To kvůli mě." konstatoval. ,,Vysál jsem vám chakru, vymklo se to kontrole, že?"
Nechtěla jsem se už zdržovat, takže jsem na to šla bez servítek. ,,To je pravda. Ale víš, jak jsme se bavili o tom, že spoustu špatných věcí udělá člověk v nevědomosti? Pojď sem, dej mi ruku." ucítila jsem v dlani tu jeho. Už zase byla studená, jak byl rozrušený - tohle byl tak čitelnej kluk. A čistej. Neměl duši shinobiho, to bylo jasný na první pohled. ,,Podívej - potřebuju pomoct své vesnici. Potřebuju udělat, cokoliv mi moje tělo ještě dovolí udělat, abych je zachránila. Ale to je konečná. Já už...už nemůžu dál. Moje rodina to ví, ví, že až nastane čas, musí to se mnou skoncovat, než se démon ve mě dostane na povrch. Ale upřímně jsem ráda, že to osud zahrál tak, že jsi tu se mnou ty."
,,To nejde." přerušil mě. ,,To nedokážu."
,,Nevidím důvod, proč ne." odtušila jsem. ,,Podívej, v podstatě se neznáme, jsem pro tebe defacto cizí. A žádám tě o to, protože je to lehčí a spolehlivější, než o to požádat svou rodinu. Pokud to totiž někdo neudělá v pravý čas, Duše se dostane na povrch a ani já nevím, co všechno napáchá. A pak už ji nezastavíte."
Chvíli mlčel. Další vteřiny, co jsme ztráceli. Nakonec vydechl. ,,Dobře."
,,Fajn. Řeknu ti, kdy. Nezaváháš?"
,,Nezaváhám."
,,Děkuju." pokusila jsem se o mdlý úsměv. ,,A teď rychle!"
Znovu mě zvedl. ,,Co si myslíte, že v tomhle stavu svedete, abyste zastavila útok?"
,,Vždycky něco svedu, drahoušku. Proto jsem legenda."

Jasně, možná bych něco svedla, spíš taky ne. Těžko říct, byla jsem už vážně v posledním tažení. Ale vesmír prostě nechtěl, abychom se to dozvěděli.

Musela jsem ztrácet vědomí, protože si pamatuju zvuk potoka a potom najednou až šero a chlad lesa. Mého Lesa. Byl děsivě tichý a...mrtvý. Nerezonovala jím žádná chakra. Moje byla, samozřejmě, pryč, ale necítila jsem ani zvířata, akumi, prostě nic.
,,Dayare..." promluvila jsem ztěžka.
,,Jste vzhůru." zašeptal přiškrceně. Nebyla to otázka.
,,Už jsme tam?"
,,Blížíme se k vesnici. Postupoval jsem pomalu, ale zdá se, že tu není živá duše..."
Cítila jsem, jak mi srdce svírá chlad. Samozřejmě bylo dobré, že tu nebyli žádní útočníci, ale přece jsme už měli narazit na hlídku našich lidí. Yokai by nezanedbali svou povinnost a každýho nově příchozího by si prověřili. Začalo se mi hůř dýchat, jak se mě zmocňovala hrůza a jistota, že jdeme pozdě.
,,Hele, nechtěl jsem zase zastavovat...ani vás budit. Ale...ehm...máte na sobě podivné fleky."
,,Fleky?"
,,Jdou od krku. Začalo to na paži, ale už jich pár máte i na tváři."
,,To je Pečeť." usoudila jsem. ,,Nezbývá nám moc času. Už ji dlouho neudržím."
,,Možná bychom neměli chodit dál." namítl váhavě. ,,Mohlo by vás to rozrušit."
Kousla jsem se do rtu. ,,Už teď jsem rozrušená. Třeba se stihli ukrýt, možná..."
,,Nevidím to moc dobře...je mi to líto." na chvíli se odmlčel. ,,Okolí je prosycené krví a ohněm. Víte, možná.."
,,Jestli se bojíš jít až do vesnice, pak mě tu polož, půjdu sama!" vyjela jsem.
Cukl sebou. ,,Klid. Vezmu vás tam, když tak chcete. Ale vážně...no, to je vaše věc. Prostě vás tam vezmu."

Měl pravdu a já to tušila čím dál víc. Každým ujitým metrem ve mě rostla jistota, že je po všem, že moje vesnice už neexistuje. Můj dech se zrychloval, horečka se prohlubovala a ty křeče po celém těle...mělo mě to varovat. Měla jsem být natolik příčetná, že jsem měla Dayara zastavit a říct, aby mě na místě zabil.
Ale já to potřebovala vědět, potřebovala jsem to vidět.
Jo, vidět, protože...tak nějak jsem začínala zase vidět. Bylo to šílený a hlavně nemožný, protože mi vzali oči a taky proto, že jsem měla prázdné oční důlky zavázané obvazem, ale v mozku se mi začalo znovu rýsovat okolí. Ne vzpomínka na něj, ale skutečně okolí. Rozeznávala jsem ve tmě kmeny stromů, větve na zemi, dokonce hraniční kámen, porostlý mechcem. Můj zrak byl ohraničený stíny a temnotou, ale pozvolna se vyostřoval.
V tu chvíli už bylo asi pozdě, Duše už měla takovou kontrolu, že pozvolna regenerovala moje tělo, aby ho mohla plně využívat, ale mě to nedocházelo. Mozek jsem měla jako v mlze, cítila jsem jen jak mnou lomcuje horečka a nevolnost, cítila jsem, že smrt není daleko a tak jsem si svoje záhadné znovunabytí zraku vysvětlovala jako halucinace.
Já vím, byla jsem blbá. Měla jsem na to reagovat.
Po čase k nám vítr zanášel kouř a pach krve zintenzivněl. Mezi stromy se rýsovala zář - napřed jsem myslela, že je to slunce, protože muselo být jen chvíli před úsvitem, ale byl to oheň.
Znovu jsem omdlela.

Když jsem se probudila, ležela jsem na zemi. Dayar seděl vedle mě, držel se za hlavu a měl tak zmučený výraz, jako by Chakrová byla taky jeho domov.
,,Kde to jsme?" zachraptěla jsem. Moje pusa byla tak suchá, jako by snad nikdy nepoznala sliny. Zimnice mnou zmítala, pánev bolela jako tisíc ďáblů. Ale zrak se zlepšil.
I přes ty obvazy. Viděla jsem...ale ne očima. Čím potom?
Mlčel tak dlouho, že jsem si myslela, že už neodpoví. ,,V Chakrové." řekl nakonec kuse. ,,Tak moc ve středu vesnice, jak to šlo."
,,Černé náměstí...jsme na Černým náměstí....." mumlala jsem zmateně a pokusila se nadzvednout. Pomohl mi, aniž se na mě podíval.
Černé doopravdy bylo. Na zemi nebylo nic, jen popel. Domy - no, zříceniny - okolo hořely. V celé vesnici nestál snad jedinej kompletní barák. Všude kouř, smrad, oheň...a ty věci, co se povalovaly všude okolo.
Všechny ty věci...krvavé věci. Ohořelé, věci ze kterých trčely kosti, meče, nože.
Malé věci.
Velké věci.
Kusy věcí.
Jo, nebyly to věci. Byly to zbytky lidí.
Dayar nahlas vzlyknul, schoval tvář do dlaní. ,,To jsem nechtěl. Tohle jsem nechtěl!"
Prozkoumávala jsem tmu, Duše mi dovolila zaostřit tak, jak bych nikdy svýma očima nemohla. Mezi domy leželo tělo ženy, které jsem poznávala.
Xiaam.
Ležela na zádech a prázdně zírala do hvězdama obsypanýho nebe těma svýma nádhernýma černýma očima. Krk měla podřezaný takovým způsobem, že hlava už skoro nepatřila k tělu a kdyby to snad bylo málo, z čela jí trčel kunai, zaražený do lebky až po rukojeť.
To ve mě zvedlo skoro větší vztek, než všechna těla ninjů okolo. Xiaam nebyla ninja a jak ji znám, ani se nebránila. Skoro živě ji vidím, jak se krčila u zdi, ve stínu domu a snažila se před tím peklem uniknout zavřenýma očima. Proč tohle bylo zapotřebí? Proč udělali tohle všechno? To neušetřili nikoho?
Proto mi Duše vrátila zrak. Chtěla - potřebovala - abych viděla.
Mozkem mi projela ostrá bolest, která se do něj zaklesla a zůstala tam pulsovat, jako agresivní rakovina. Krk v místě, kde byla Pečeť, mě začal pálit, v první chvíli jsem si myslela, že na mě přeskočily plameny z okolních trosek.

Přijde to. Já to cítím...přichází to. Moje chvíle!

,,Hej! Hej, co je!" slyšela jsem Dayara jako z dálky. Chytil mě za rameno a lehce mnou zatřásl. Uvědomila jsem si, že klečím. Ani nevím, jak se mi povedlo zvednout, vždyť moje pánev byla na padrť a horečka mě týrala tak, že jsem nemohla pomalu ani zatnout pěst.
Teď jsem ale klečela, svírala si hlavu rukama a křičela, jak moje tělo zaplavovala bolest. Bylo to, jako by mi někdo najednou zlomil všechny kosti v těle a zase je rovnal. Z očních důlků se mi začaly valit hektolitry krve, bez nadsázky; byly to prostě dva krvavý vodopády, co prosákly obvazama a na zemi, už tak nacucané krví se srocovaly ve dvě šarlatová jezírka.

To je nádhera! Cítím to! Cítím atmosféru vašeho světa! Mého světa!

Svaly se mi stáhly v bolestné agonii. Z posledních zbytků příčetnosti jsem se pokusila na Dayara zaječet, aby mě zabil, ale v té samé chvíli se mi svaly na zádech jakoby zprudka smrštily, takže jsem se zaklonila do nepřirozeného oblouku, až jsem se vzadu dotkla hlavou země. Moje tělo se zmítalo, jako by do mě šel elektrický proud a plameny mě stravovaly čím dál víc.

Náhle jsem tam nebyla. Letěla jsem lesem s černými stromy, obloha byla zelená a slunce hnisalo. Všude okolo se ozýval řev nestvůr.
Odnikud se zaleskla vodní hladina. Octla jsem se pod ní, náhle a nekompromisně. Byla tam tma, dusno, voda nesla podivné zvuky. Znělo to jako zvon.
Další vize - hnijicí tělo nějakého obřího, prastarého démona. Napůl rozložený hrudní koš se zbytky tkáně trčel k obloze, na které se točila miliarda rudých hvězd.
Nový svět, temný. Tichý. Jen vnitřnosti mi proudily okolo kotníků. Okolo mě se cosi svíjelo.
Věc krčící se v mlze.
A pak oheň. Oheň, stravující Chakrovou, ve kterém stála postava. Byla jsem to já, nadpozemsky krásná a smrtící. Maso na mém těle se škvařilo, ale stejně rychle zase dorůstalo. Vlasy mi vlály, jako by samy byly plamenem, který nedokáže uhasit žádná síla na světě. Oči byly černé jak noční můra.
A bolest. Znovu ta nesnesitelná bolest.
Krev uvnitř mě vřela, cítila jsem, jak bublá a trhá mi žíly na cucky.
V mozku mi explodovala miliarda světel.

Ano! Já...

,, ...se rodím!" zaječela jsem místo ní hlasem přetékajícím bolestí. A hned po tom jsem znovu vydala neartikulovaný skřek. Později jsem se dozvěděla, že tenhle řev byl slyšet na míle daleko. Nechápu, jak je to možné, asi se o to postarala Duše.
Na tenhle den čekala tolik let. Teď přišel její čas, viděla jsem jí to v očích, v mých očích, které pohlcovaly plameny. Dynastie Duše démona, čas nové bohyně. Viděla budoucnost, i já ji v tom okamžiku viděla a byla temná. Zlo se v plné síle narodilo do tohoto světa a mě svírala hrůza z toho, co všechno se chystá udělat, jen proto, že může. Vezmeme si zpět, co jsme dlouhým vězením ztratily. Vezmeme si zpět krev, kterou prolili jiní. Celé národy nás nebudou moci zastavit. Ti největší ninjové budou jen sněhovými vločkami proti nám, lavině - POHROMĚ.
A dnešek se stal počátkem konce, který přineseme. Ne smrti, protože smrt, to není konec. Je to jen pokračování cesty na lepší místo.
A my vezmeme všechny na tohle lepší místo.

Bolest ustávala.
Strach odešel.
Sny se vytratily.
A láska...znala jsem lásku? Co je to? A proč?
Hnisající slunce.
Mršiny nestvůr.
Zvon.
Tolik prostoru oproti našemu starému světu, ze kterého Duše přišla.
Tolik síly, kterou nabízí mladá, čerstvá planeta.
Zrodily jsme se.


Když jsem znovu přišla k sobě, stály jsme nad tělem mladé, pohledné ženy. Měla kaštanové vlasy a ve tváři výraz bolesti. Možná kvůli té obludně rozervané ráně přímo v místě, kde mívala srdce. Byla to Tsubaki.
Hleděla jsem na ni prázdně, neschopná dát se trochu dohromady.
,,Vidíš, kam až může zajít lidská nenávist?" promluvila jsem sama k sobě stroze. ,,V čem je ta naše horší?"
,,Naše...nebo tvoje?" odpověděla jsem si rovnou.
,,Naše, Yumi. Teď už jsme to my. Podívej." zvedly jsme ruku a podívaly se na ni. Byla nádherná, zdravá a pevná. Nehty byly růžové a lesklé, s úhlednými bílými půlměsíčky na koncích, nebylo ani stopy po žádných mých předchozích jizvách. Naše oči byly zpátky, zdravé a nepoškozené. ,,Podívej se, jak jsme překrásné, silné a smrtící. Dýchej," zhluboka se nadechla a zase vydechla vzduch prosycený popelem. ,,Cítíš tu vůni? To je vůně prostoru, co čeká, až ho obsáhneme."
,,Ale vesnice...všichni ti lidé."
,,Byli slabí."
,,Moje rodina."
,,Podívej." promítla mi obraz Sentara a Kinrana. Bojovali s pronásledovateli, zatímco Arie sehnala své sourozence a odvedla je do bezpečí, k vlčí smečce, vedené Yoshitsukim. Ten je ochrání.
,,I Sentarou je naživu."
,,A Kinran. A Kirara."
,,A to je vše. Ryuk, Satsuka, Tadeaki...jsou pryč."
,,Nezáleželo na nich. Teď máme sílu!" otočila se a hrdě, svižně přešla náměstí, které pomalu uhasínalo. V popelu zůstávaly naše stopy.
Opodál leželo tělo, které tam předtím nebylo. Byl to muž, ležel na břiše, ale hlavu měl otočenou k nebi. Zlomený vaz.
,,Zabila jsi Dayara!" vykřikla jsem zhrozeně. ,,Tys...!"
,,My jsme ho zabily." opravila mě. ,,Neměly jsme na výběr, Yumi. Chtěl nás zabít. Chtěl nám useknout hlavu, jako jedovatému hadovi. Musela jsem zakročit."
,,Bylo by to tak správné." náš hlas se stáhnul smutkem. ,,My nemáme existovat."
,,Oh, drahá, ale existujeme. A věř mi, že v tom najdeš tu krásu, kterou cítím já. Zjistíš, že to, o čem sis dodneška myslela, že je síla, byla jenom jakási iluze moci. Pořádně se rozhlídni, protože tyhle trosky, tenhle popel okolo, to je popel, který nás zrodil, ze kterého jsme povstaly jako fénix. Z popela světa, který shoří pod tíhou našich kroků. Podívej, vychází slunce." ukázala na zlato za horizontem, které svojí září přebíjelo dokonce i okolní plameny. ,,To je naše slunce, Yumi. Tohle je náš první den."

A tím skončila poslední světlá éra, éra Chakrové vesnice. Místa, kde žili lidé, kteří sice byli mírumilovní, ale svět je viděl jinak. Protože měli sílu. Jejich vyhlazením ostatní národy navždycky odhodili všechno to, co mohli Chakroví lidem dát - a nebylo toho málo. Chakrová povstala z legend, zazářila jako kometa a znovu se tam vrátila. Dnes je to pohádka, ale nevěřte nikomu, kdo bude popírat existenci téhle vesnice. Není to mýtus, byla skutečná, byl to náš domov. A bylo to taky místo, kde se narodil démon tak strašlivý, že málem smetl všechen život jako běsnící kometa.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naruto109 naruto109 | Web | 21. května 2018 v 12:30 | Reagovat

pěkný :) spřátelíš? :)

2 intk intk | Pátek v 23:42 | Reagovat

!!
blind eyes
when the lights go off/down
a thousand suns/lights
the ringing bell
the black/dead sun
(wide) awake
brave new world
hell is empty
the queen
the plague
možná už jenom šílím,
fakt nevím...

3 intk intk | Pátek v 23:50 | Reagovat

ale musím ti říct, že už skoro půl roku! si co dva-tři dny v práci říkám, (nojo mám dost času na přemýšlení :D), tvl už jsem dlouho nečekovala Rin, musím se konečně podívat jestli je něco nového.. :D:D až teď jsem si vzpomněla doma!:D
a musím říct - je to boží, jako vždy, měla jsem husí kůži, tu pohromu jsem si vybavila fakt barvitě. Stejně jako v předchozí kapitole, když týpek popisoval Yumino jutsu, jak "žrala" energii ze země, okamžitě se mi vybavil moment s jejím pradědečkem. A to je fakt dlooho co jsem to četla, no ne?:D Rin, doufám, že píšeš. Ne jenom toto, cokoliv, máš to v sobě, musíš psát :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama