YD5 - Saigai 25

Středa v 23:53 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

Lavina


Věděl, že přicházíme ještě dávno předtím, než mu vítr donesl náš pach. Kráčely jsme Lesem tiše, naše bosé nohy našlapovaly mechem jako když se plazí had, ale on nás stejně slyšel. Koneckonců, byl taky démon a starší, než my.
Najít jeskyni, ve které skrýval mou rodinu nebylo moc těžké, i když ji obestřel dost silným genjutsu. Slyšela jsem, jak ke mě i přes několikakilometrovou vzdálenost rezonují jejich hlasy.
,,Jde sem...."
,,Kdo sem jde?"
,,Ona...To..."
Líbil se nám strach, co jim zazníval v hlase, i když já je pořád celou svou bytostí milovala. Naštěstí Duši byli celkem lhostejní, to byl jediný důvod, proč je nechtěla zabít. Nevadili jí, protože jejich bezpečí mě udržovalo povolnější. Už mi bylo všechno jedno, vždyť vesnice byla mrtvá, stejně jako moje matka a to jediné, na čem mi ještě záleželo bylo v bezpečí. Vždyť po nich nešlo to nejnebezpečnější - my. Jinak bych dělala všechno pro to, aby se k nim nepřiblížila. Ale část nás, moje část, je potřebovala vidět.
Když jsem se objevila u jeskyně hluboko v lese, uvítal mě Yoshitsuki v celé nádheře a vznešenosti své lidské formy. Zřejmě aby zbytečně nepobuřoval Sentara, svoji obvyklou nahotu skrýval pod lehkým haori temně fialové barvy. Když jsme se setkali tváří v tvář, po jeho obvyklé vlídnosti nebylo v jeho ostrém obličeji ani stopy.
,,Půlnoční lovec." sykly jsme posměšně. ,,Moc mě těší."
,,Nemohu říct to samé." opáčil mrazivě. ,,Tvou chakru neznám. Jsi novorozená?"
,,Och, ve světě, ze kterého pocházím jsem už prastará." zasmála se Duše teatrálně. ,,Ale je pravdou, že tady jsem nová. Musím říct, že zatím se mi tu moc líbí."
,,Odejdi. Nemáš tu co pohledávat, tohle není místo pro tebe." oznámil nám nekompromisně. ,,A pokud to jde, propusť tu ženu."
,,Ona je já a já jsem ona, drahoušku. Nemůžu ji prostě opustit, jako když si ty svlíkneš tu fešáckou vlčí kůži." vysmívala se mu. ,,Sice jsi na tomhle světě dýl, ale neradila bych ti zkoušet si se mnou měřit síly. Co kdybys uhnul stranou?"
,,A proč?" opáčil. ,,V té jeskyni je jen pár uprchlíků, kteří tě vůbec nemusí zajímat."
,,Mě ne." přisvědčila. ,,Ale moje hostitelka po nich projevuje dost otravnou touhu a já to její kňourání nemůžu vydržet."
,,Prosím." vložila jsem se do toho prosebnějším hlasem, i když pořád ze stejné pusy. ,,Chci je jen vidět. Přísahám, že jim neublížím."
V jeho očích blýsklo zmatené poznání. Bylo vidět, že přemýšlí nad tím, co by se dalo vytěžit z toho, že jsme v těle přítomné obě, dominantní Duše a dost utlumená já. Ale bál se, cítily jsme ten odporný pach až k nám. Smrdělo to jako spálené maso a železo, s příměsí něčeho kyselého. ,,Nechtějí vás vidět." řekl nakonec. ,,Odejděte. Nejste v mém lese vítané."
Naše oči zaostřily za něj. ,,Podívejme se," pronesla Duše mazlivě. ,,Možná nás nevítají, ale zvědaví jsou."
Za Yoshitsukim se objevil Hiten. Tvářil se zmateně a bolestně, v jeho popelem umazané tváři se promítala tragédie posledních několika hodin. ,,Mami...?"
A už tu byla Arie. Nekompromisně ho strhla za sebe a postavila se vedle Yoshitsukiho tak bojovně, že mě to zaskočilo. Duši to přišlo spíš komické. Samozřejmě, hned v závěsu za ní se objevil Sentarou. Tvářil se tak zničeně, že se mi nad tím ustrnulo srdce. V jeho výrazu se mísila bolest a hněv nad ztrátou vesnice, radost, že mě vidí a uvědomění si, že už vlastně nevidí mě. Cítily jsme jeho pocity, když si uvědomil, že já jsem pryč a že se stalo to, čeho jsme se obávali. Že teď se k rodině vrátil někdo úplně cizí, nebezpečný a nepředvídatelný. Nelidský.
Ke svém u překvapení jsem zjistila, že mě to ani moc nezraňuje. Naše emoce - většinu - ovládala Duše.

,,Miláčku," promluvila ona. ,,Ty se tváříš, jako bys nebyl rád, že mě vidíš."
Prohlížel si nás, viděla jsem, že se zdržel u nohou. Znechutilo ho, že zase stojíme. Znechutilo ho, že jsme tak krásné a bezchybné, vyložil si to jako to nejhorší zneuctění mého těla. Mohly jsme číst jeho myšlenky. Vnímal to, jako že mě Duše pošpinila, využila jako nástroj. Pošlapala to, co jsem poslední roky podstupovala, abych ji udržela na uzdě a pohrdavě to smazala jako mávnutím proutku.
,,Proč nic neříkáš? Celou tu cestu, co mě sem táhla byla přesvědčená, že budeš mít radost, že nás vidíš. Ona má radost, že žijete."
S největším sebezapřením promluvil. ,,Yumi...mluví s tebou? Je naživu?"
,,Copak před tebou nestojím?" opáčila se smíchem.
,,Ty nejsi Yumiko." zavrčel. ,,Máš její tělo, ale nejsi ona."
,,Sentarou..." vydechla jsem zmučeně. ,,Ale no tak." zkrotila mě hned energicky. ,,Nedoprošuj se."
Bylo vidět, že je zmatený z toho, jak mluvíme samy se sebou. Očividně chtěl udělat pár kroků blíž k nám a zjistit víc, ale obezřetnost ho zadržela.
Obezřetnost a Yoshitsuki. Postoupil blíž a přikrčil se, jako by se chystal k útoku. ,,Nehodlám s tebou vést debatu." oznámil nám. ,,Nejsi vítána."
Zasmály jsme se. ,,No dobře, půjdeme. Ale ne proto, že tak směšně vyhrožuješ. Půjdeme, protože nás prozatím nezajímáte. Zatím je toho tolik, co objevovat, takže si vás nechám, až se budu vážně nudit. Ty," ukázala na Sentara. ,,Je mi jasné, že nám budeš v patách. Budeš tu pár hodin sedět a užírat se, ale nedá ti to. Nevidíme se naposledy...no, bude to zpestření. Užijeme si spoustu zábavy, drahoušku. Ty," ukázala na Yoshitsukiho. ,,Ty si dávej pozor. Ještě jednou se mi postavíš do cesty...." soustředily jsme trochu chakry a vyslaly ji jeho směrem. Nohy, tak pevně zapřené v zemi mu povolily a on klesl na kolena, jako by ho někdo stáhl dolů. Prudce oddechoval, bezmocí zatínal zuby tak moc, že o sebe skoro skřípaly, ale nemohl se pohnout. Naše síla byla prudká a nekompromisní. ,,Dojde na tebe, neboj se. Budu se ti věnovat později, ale do té doby tě varuju. Dělej problémy a roztrhám celou tvoji milovanou smečku štěňat přímo před tebou. Vyškubu jim srst, odpářu hlavy a sním jejich oči a tebe si nechám na konec, abys měl čas přemýšlet nad svojí drzostí." přejela očima přes Hitena, ale nestál jí ani za to, aby na jeho adresu něco řekla. Pohledem ulpěla na Arii, tvářící se tak nenávistně, že to samo o sobě málem zabíjelo.
Pocítily jsme něco podivného, něco, co se kolem Arie vznášelo. Bylo to jako temnota, ale ne ve smyslu, že byla zlá. Spíš jako by nám byla skrytá. Cítila jsem, že to Duši zmátlo a trochu vyvedlo z rovnováhy, protože nebyla zvyklá, že nevidí všechno, co si jen usmyslí.
,,Ty," ukázala na ni prstem. ,,Můj odchovanec. To, co jsi zač, to není špatné. Tebe možná nezabiju."
Arie se jen usmála. Děsivě a vědoucně, jako by tím říkala 'jen počkej, jak s tebou hodlám zatočit'. Nekomentovaly jsme to. Otočily jsme se k odchodu a mávly jim všem na pozdrav, jako bychom se loučily s kamarády z dětskýho hřiště.
,,Když dovolíte," pronesly jsme rozmařile. ,,Máme pár nevyřízených účtů. A už se vážně těšíme na to, jak chutná krev v tomto světě."

Bylo úžasné, jak rychle jsme se dokázaly pohybovat lesem. Chakra, nahromaděná v našich bosých nohách tříštila kůru na větvích stromů, aniž bychom na ni pořádně došláply.
,,Tyhle nohy," vykládala Duše po cestě. ,,Jsou naprosto skvělá věc. Vypracovala jsi tu techniku tak, že dokážu doslova rvát sílu z hlubin země jenom chodidly. Nevyčerpatelný zdroj chakry. Nedovedu pochopit, že ses jich dobrovolně vzdala, jenom abys mě zastavila."
,,Zdálo se to jako jediná možnost." odpověděla jsem.
,,Říkala jsem ti rovnou, že žádná skutečná možnost neexistuje. Mohla sis ušetřit všechen ten tyjátr s kolečkovým křeslem. Ačkoliv, vím, že ráda okatě trpíš a jsi za mučednici." zavětřila. ,,Blížíme se. Připravena?"
,,Víc než jsem kdy byla."
Nelhala jsem. Samozřejmě, Duše ovládala moje emoce, ale v tomhle případě je spíš umocnila. Vzala můj hněv a nenávist, znásobila je a vrátila zpátky ke mě, obohacené o krvežíznivost a potřebu zabít - ne, zabít ne, zničit - ty, kterým jsem tohle všechno dávala za vinu. Armádu Aliance.
Přesvědčení o své vlastní nepřemožitelnosti, opití triumfem, ta cháska tábořila poměrně nedaleko Lesa Chakry. Před námi se rozkládaly možná stovky stanů střízlivých, zelených a hnědých barev. Ve vzduchu jsem cítila pach krve a masa - zřejmě měli dost zraněných. Ač překvapení, chakroví se zjevně nedali lacino.
,,Takže," zavrněla Duše, opojená vidinou hektolitrů krve. ,,Jak to provedeme? Musíme dbát taky na požitek, má drahá. Jsme démon. Můžeme vniknout přímo do středu tábora jako zvíře nebo vítr a potom začít řež. Počkej, navrhovala bych podobu ohnivé koule; bude to efektivní a upoutáme pozornost."
,,Proč?" zachrčela jsem, hlas nenávistí zhrublý stejně, jako ona. ,,Prostě tam vejdeme. Vezmeme to od kraje. Velitelé budou mít stan uprostřed tábora, takže budou mít dostatek času, aby si uvědomili, že se k nim blížíme. A já chci, aby jejich utrpení trvalo co nejdýl, včetně uvědomění si, co udělali a jak si to u nás posrali."
,,Poslyš, líbíš se mi čím dál víc." zasmála se a odrazila se od větve tak, že jsme dlouhým obloukem skočily přímo k prvním stanům.

Půda v místě, kam jsme dopadly, popraskala a mírně se propadla. V mysli jsem si vybavila Thora, jak vždycky ve filmu přistál přesně takhle. Duše měla smysl pro teatrálnost.
Několik nejbližších ninjů se přikrčilo, pár z nich sáhlo pro zbraně. Další pozvolna vykukovali ze stanů, v očích měli spíš zvědavost, někteří vztek. Strach jsme zatím neviděly u nikoho.
A neměli proč se bát - malá, bosá holka se špinavýma nohama a rozcuchanýma vlasama pod pás, který byly plný větviček, listí a prachu, takže vytvářely dojem pomatené houmlesačky z lesa.
Ale když jsme k nim zvedly oči - bělma černější než noc a tenké, modré duhovky, které zastiňovaly zornice rozšířené, jako u dravce - tam jsme zaznamenaly první záchvěv. Kdysi nám učitel ve škole povídal, že když jsme pod vlivem omamné látky a nebo zíráme na osobu, která nás vážně hodně zajímá, zornice se znatelně rozšíří, mnohem víc, než třeba ve tmě. Mimoděk jsem si na to vzpomněla a musela se usmát té ironii. Byla jsem pod vlivem, pod vlivem síly a okolní šmejdi byli aktuálně předmětem mého nejprioritnějšího zájmu.
,,Zdravím." prohodila Duše konverzačně k nejblíž stojícím mužům. ,,Myslím, že jsme ještě nebyli představeni. Jsme vylepšená verze Modrého anděla a vy, banda kastrovaných, bezpáteřních bastardů, jste vybili naši vesnici. Přišly jsme vás zmasakrovat."
Postarší shinobi s klapkou přes jedno oko udělal krok kupředu, v ruce tiskl naginatu. ,,Co si...!" začal naštvaně, ale nebylo mu dopřáno doříct.
Ve chvíli, která mohla být asi desetinou mrknutí oka jsme stály u něj a držely jeho páteř v rukou ještě dřív, než si vůbec uvědomil, že je mrtvý. Někdo vedle nás hrůzou vykřikl.
,,A bez keců." sykla Duše.
To bylo konečně katalyzátorem k tomu, aby na nás ostatní zaútočili. A bylo to peklo.
Duše se pohybovala tak rychle, že jsem chvílemi ani nestíhala vnímat, kde jsme a co děláme. Bylo to pořád; pohyb - škubnutí - pohyb - praštění kostí - pohyb - krev - skok - cizí oči v našich rukou.
Jedné mladé ženě, ani ne třicetileté, jsme ukroutily hlavu. Jedno její oko zůstalo zírat na nás, další se podlilo krví a stočilo někam dovnitř lebky. Duše ji chytila za vlasy a roztočila nad hlavou. Po naší levé ruce se ozval nelidský křik. Patřil jen o něco staršímu shinobimu se příjemným, bezelstným obličejem. Bezelstným obličejem, za kterým se skrývala spoluúčast na zničení Chakrové.
,,Miharu!" zaječel zoufale, posedlý žalem a hrůzou. ,,Moje žena....moje žena!"
,,Cože?" obrátila se k němu Duše bez zájmu. ,,Tohle?" nadzvedla k němu ruku s utrženou hlavou. ,,Takový sympatický mladík si mohl určitě vybrat děvče, co nekouká každým kukadlem jinam. Počkej, zkusím tomu pomoct." zabořila prsty do důlku s okem, které zíralo před sebe a rázně ho vyškubla. V prstech ho otočila a natlačila zpátky. Puklo a stružka sklivce se z něj vyřinula dolů po mrtvé tváři. ,,Symetrie. Dokonalé."
S neartikulovaným skřekem na nás zaútočil. Duše se mu vydala naproti, vrazila mu pěst do hrudi a jediným pohybem mu vytrhla většinu hrudního koše, i s pár obratly. Zachytila ho pod krkem, aby neupadl na zem a hlavu jeho ženy mu prudce vrazila do vzniklého kráteru v jeho těle.
,,Tady!" štěkla. ,,Můžeš ji mít u srdíčka, dokud neshnijete. Nemáš zač."
Někdo začal dávit. Pár shinobi se obrátilo k útěku do středu tábora. Zbytek postával kolem nás, v bojových pozicích, ale ve tváři měli očividně strach a nejistotu. Nikdo už nechtěl zaútočit.
Země kolem nás byla tak nasáklá krví, že se nám do ní bořila chodidla a vytlačovala ven odpornou břečku tělních tekutin a hlíny, která měla barvu jako černý hnis nějakého démona.
Duše si rozkošnicky olízla předloktí, kterým předtím zmasakrovala manžela Miharu, jehož jméno už se nikdy nedozvíme. Postupně si do pusy strkala i všech pět prstů té ruky a slízávala z nich krev. ,,Co se děje, koťátka?" měřila si očima okolí. ,,Vy si se mnou nechcete hrát?"
Nikdo nepromluvil. Stáli kolem, zbraně v rukou, kolena se jim chvěla. Nikdo nechtěl zemřít, nikdo nechtěl zaútočit první. Dokonce váhavě couvali, aniž by si to uvědomovali - každý z nich si dával pozor, aby nebyl ten, co stojí nejblíž.
,,Zaútočte!" zahřměla napůl šíleně, vztáhla ruku k náhodnému ninjovi, vytvořila v jeho kolenou chakrové bubliny a ty nechala explodovat. V šíleném gejzíru šlach se mu rozletěly čéšky.
To bylo moc i na ty odvážnější. Čím dál víc ninjů couvalo, nebo se obracelo k útěku. Už jen pár k nám stálo čelem, ale ve tvářích měli napsané, že to dělají jenom kvůli cti, že ví, že zemřou.
Tohle ne...tohle nemůžeme. Takhle jsem si to nepředstavovala...
,,Nudíte nás. Jdeme dál, tam bude třeba živěji." odfrkla Duše. Zaťala pěsti a zkřížila ruce na hrudi. Navázala naši chakru na okolní molekuly vzduchu a plynů, které prudce stáhla do sebe. Výsledkem bylo okamžité a drtivé vakuum v okruhu nějakých třiceti metrů okolo nás.
Víte, co se stane, když se člověk octne ve vakuu? Je to dost zajímavý proces. Nejdřív to vypadá, že se všichni pozvraceli, jenže během pár sekund zjistíte, že to nejsou zvratky, ale především vnitřnosti, co z nich vyrazí ven. Další bleskovou reakcí je, že se vám začne vařit krev, která následně prorve kožní póry a jen o okamžik později zamrzá. Morbidní zvláštnůstka fyziky. Nepřála bych vám to vidět. A nechci ani popisovat všechny ty lidi, kolik jich bylo a co přesně se každému stalo. Obrázek si udělejte sami. Mně ten obrázek už z hlavy nezmizí.
,,Jdeme, Yumi. Snad je ve středu tohohle tábora někdo, kdo se nám postaví." prohodila Duše vesele a vydala se přímo k velitelskému stanu.

Zvěrstva, kterými jsme si razily cestu táborem nebyla o nic menší, než ta, kterými jsme naši pomstu zahájily. Brzo už nebyl vůbec nikdo, kdo by se nám postavil do cesty. Odvážní byli mrtví, většinou na kusy a ti chytří se pokusili o útěk. Ale ona nenechala utéct nikoho.
Běsnila...běsnily jsme jako skutečná lavina. Jako pohroma.
Konečně se nám do cesty postavili dva obří, tmaví muži s platinovými vlasy. Okamžitě jsem je poznala. Byl to Raikage, který proti Chakrové brojil vždycky a jeden z jeho generálů, kterého jsem znala spíš od vidění. Oba starší a mnohem zamračenější, pokud to teda ještě šlo.
Ne, že by se na ně bála zaútočit, ale měla ráda šou. A dialog s nimi navíc sliboval zábavu a určitý druh beznaděje, který se dá načerpat jen od válečníků, kteří ví, že stanuli tváří v tvář jisté smrti. Tohle ona prostě milovala a díky bohům za to - za její velkou slabinu. Ale o tom později.
Zastavila se před nimi, ruce dala vyzývavě vbok. ,,Ale ale," zavrněla. ,,Arcikrysy se konečně odvážily vyhrabat z kanálu. Ani nevíš, jak dlouho už jsem ti toužila rozpárat břicho tvou vlastní čelistí, Raikage. Ty odpornej, mrzutej dědku."
Slova se ujal generál. ,,Snad si můžeme promluvit."
,,Promluvit!" vykřikly jsme. ,,Fajn, o čem budeme mluvit? O počasí, politice a nebo o tom," postupně jsme zvyšovaly hlas, dokud neduněl nad lesy jako hrom. ,,Že jste vyvraždili národ shinobi, kteří jediní na tomhle světě za něco stáli? Tak mluvme!"
Než se pořádně nadechnul k odpovědi, spustil Raikage. ,,Já tě znám! Ty jsi dcera Tsunade! Ale to není možné, mělo by ti být tak čtyřicet!"
,,Vím, vypadám fakt dobře, dík." prohrábly jsme si dlouhé vlasy. ,,Zato ty vypadáš, jako že jsi už jednou nohou v hrobě. Dovol mi, ať ti do něj pomohu."
,,Zkus to, čubko."
,,S radostí. Může mi tvůj podkuřovač změřit čas? Snažím se vypilovat kompletní vivisekci dvoumetrových sráčů na čas tří vteřin. Já vím, jsem k sobě shovívavá, ale skutečná zručnost v řemeslu chce čas."
Promnul si pěsti. ,,Ještě uvidíme.
Generál mu položil ruku na rameno. ,,Nech bojovat mě. Je to moje povinnost."
Raikage zavrtěl hlavou. ,,Tahle ženská u mně má dluh už hezky dlouho."
Udělaly jsme pukrle. ,,Prosím, vystav nám účet."
,,Pane, nemůžete....to ne!" stihl jen vykřiknout generál, než se Raikage rozběhl.
Byly jsme rychlejší - přemístily jsme se na místo, kde před chvílí stál a jediným škubnutím vyrvaly jeho generálovi krkavici. Zachroptěl jako vepř, přitisknul si ruku na krk, odkud mu krev prýštila jako nějaký zvrácený vodotrysk a sesunul se k zemi. Bylo obdivuhodné, kolik vteřin ještě dokázal chrčet - byl to přece jen kus chlapa.
,,Ne!" zařval Raikage jako rozzuřený medvěd. ,,To ne! Poslyš, teď jsi mě opravdu nasrala."
,,Drahoušku," objevily jsme se těsně před ním a pohladily ho po tváři. Zíral na nás vyděšenýma, adrenalinem napumpovanýma zorničkama. ,,Tohle je teprve začátek."

Znovu zaryčel a vyslal proti nám takovou nálož bleskové chakry, že kdybychom nebyly tak rychlé, způsobilo by to dost škody i na našem démonickém těle.
,,Slušný." poznamenala Duše. Obalila naši ruku chakrovým ostřím, přiskočila k němu zezadu a sekla ho přes lopatky.
Od ninji, proslaveného především svojí rychlostí se dalo čekat, že se otočil tak rychle, že jsme ho skoro nezranily. Duše hned změnila směr a vedla ránu na jeho pravou ruku. Nastavil našemu úderu předloktí, obalené bleskem. Ozval se ohlušující hrom, světlo nás na chvíli oba oslnilo, když se střetly dvě elektrizující chakry, naplněné třaskavou energií. Vykopl nám na hlavu, sehly jsme se, chytily ho za kotník nohy, na které stál a udělaly mu mezi nohama prudký kotoul za záda. Vrhlo ho to dopředu, ale neupadnul. Odrazil se rukama od země a vykopl, aby nás zasáhl.
Pružně jsme mu uskočily z dosahu.
,,Ne, vážně," pokývala Duše. ,,Není to špatný. Možná s tebou přece jen bude sranda."
Neodpověděl. Levou rukou vytvořil několik pečetí, v pravé se mu objevily blesky. Začal je po nás vztekle vrhat, jeden po druhém. Duše vždycky o pár centimetrů uskočila a zůstala zase stát, jenom aby se mu mohla vysmívat. Neodradilo ho to a pokračoval, jeden blesk za druhým, jasně nás chtěl bez průtahů zlikvidovat.
Náhle, místo, abychom mu z rány uskočily, vstoupila Duše přímo do dráhy jedné ze střel a obratně ji chytila do ruky. Kůži v naší dlani to seškvařilo, ale okamžitě se začala zase hojit.
Stiskly jsme blesk prsty. ,,A teď my."
,,To není...!" stihl jen vyhrknout, než jsme po něm vrhly jeho vlastní jutsu.
Kusy země se rozprskly do okolí, znásobené chakrou, co do jutsu Duše přidala, ale když záblesk světla zmizel, nebylo po Raikagem ani stopy.
Objevil se za námi, vedl nám útok přímo pod levou lopatku. Na poslední chvíli jsme se sehnuly a otočkou se dostaly za záda zase jemu. Zopakoval náš pohyb, dostal se za nás, my zase za něj.
Odskočil, aby si získal nějakou vzdálenost...a aby se trochu vydýchal. Byl z formy, nebo na nás skutečně používal to nejsilnější? Ubohý.
,,Nikam to nevede, co?" ušklíbly jsme se. ,,Můžeme takhle poskakovat třeba celý den a noc, ale nemůžeš nás porazit. Ne tou tvojí chakrou. My jsme chakra, ubožáku."
,,Jestli mám jít do pekla..." zaryčel. ,,Stáhnu tě s sebou."
Naklonila se lehce dopředu. ,,Jenomže já se zpátky ještě nechystám."

V tu chvíli jsme se všichni octli v explodujícím infernu dýmu, prachu a kamení. Naše rozjitřené chakry přebily nějaké další, mocnější a bouřlivější, než ta Raikageho.
Proč jsme je necítily přicházet?
Měly jsme na práci jiný věci, blbko.
Další slabina...
Zmlkni, Yumi.


,,Do pekla výlet musím zrušit, to jsi mohla předem tušit. Bráchu já ti, krávo, nedám, radš tě sám ďáblovi předám!" ozvalo se z té obří vlny bordela.
Jak prach opadával, začaly jsme rozeznávat dvě postavy, stojící před mohutnou žábou, jejíž dopad ten oblak způsobil - dospělý muž a podobně hřmotná existejnce, jako Raikage. Znovu jsme se usmály, tím naším liščím úšklebkem. ,,A hele, žába.... s Devítiocasým. A Osmiocasým. Musím říct, že je to pro mě čest konečně poznat slavného Killer-Bee."
,,Nehelfne ti lichocení, já sundám tě bez prodlení!" zarapovala ta větší silueta.
Pousmála jsem se. ,,Ach, skutečně? Jdete mě zabít a jste jenom dva? To mě uráží."
,,Nejdeme tě zabít." promluvil ten druhý. ,,Yumi, já...přišel jsem to zastavit. Přišel jsem zastavit je. To, co se stalo...ne všichni to odsouhlasili."
,,Sere ti pes na tvoje odsouhlasení!" přerušila jsem ho. ,,Sere na vás všechny. Nezastavil jsi je a nezastavíš mě, Naruto!"
V opadajícím prachu jsem mu konečně trochu viděla do obličeje. Nezkrásněl, ale zmužněl. Vypadal zoceleně, pochmurněji - konečně jako pravý shinobi.
,,Ta tvoje patologická touha všechny zachraňovat a u toho vyřvávat, že se z tebe stane Hokage mě už nudí. No," sjela jsem pohledem jeho plášť. ,,Hokage očividně už jsi, tak aspoň to si můžeme ušetřit. Teda, jestli nemáš novej cíl, třeba být Batman, nebo tak něco."
,,Vím, co se stalo. Bál jsem se, že tenhle den přijde...i když jsem doufal, že je to jen lichá obava. Ale nejsi úplně démon." promluvil pevně. ,,Pořád z tebe slyším Yumi."
,,Já pořád slyším jen blááá bláá blááá!" udělala jsem přitroublý obličej. ,,Motivační kecy, trochu toho fňukání a za chvíli bude proslov o přátelství. Kde máš Sakuru, aby do toho dojatě posmrkovala?"
,,Jsem tu sám. Jsem jeden z mála, kdo ti věřil. A pořád věřím, že nejsi definitivně pryč. Že je způsob, jak tě zachránit. Vždycky jsem ti dokázal připomenout, kdo skutečně jsi."
Zavrtěly jsme hlavou. ,,Ne....dokázal jsi to připomenout Yumi. Ale ona už tu není."
,,Opravdu? Pak jsi kdo?"
Roztáhla jsem krvavé ruce, jako bych objímala oblohu. ,,Já jsem symfonie té nejsilnější z chaker, jsem první i poslední, začátek i konec. Jsem nesmrtelná a celá země poslouchá, co jí říkám! Všechny chakry se předemnou klaní a vy se pokloníte taky!"
Bee se zasmál. ,,Ta buchta je šílená, myslí si, že na nás má! Dáme jí teď do těla, až se z toho podělá!"
Ušklíbla jsem se. ,,Killer-Bee je idiot, výprask by mu přišel vhod. Proti mě jsi jenom veš, teď budeš rád, když přežiješ."
,,Je dobrá." uznal.
Naruto jeho nadšení nesdílel. ,,Přišel jsem tě zachránit. I kdyby zachránit tě znamenalo, že tě musím zabít."
Pohodily jsme hlavou. ,,A nebo zabijeme my tebe. Yumi si dělávala legraci, že naděje a Naruto umírá poslední. No, tebou začneme a naději si necháme na později, to chce pečlivý progres."
Zaťal pěsti. ,,Nedělej to."
,,Vy dva idioti budete skvělý předkrm. Než si to nakráčím přímo do Oblačné a srovnám ten odpornej slum se zemí."
Bee zrudnul a začal se měnit v Osmiocasýho. ,,Teď dostaneš nakopáno, na zdvořilost seru, dámo."
Zapřely jsme se pevně nohama o zem. ,,Srovnám ti tu kraví tlamu, za chvíli budeš volat mámu."
,,Rapper je jen Killer-Bee, od tebe se to nehodí!"
,,Když seš tak dobrej, sepiš rapp, co chceš zahrát na pohřeb." napřáhla jsem se a udeřila.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama