YD5 - Saigai 26

1. října 2018 v 23:32 | Rin-chan |  Příběhy - YD5: Pohroma

Souboj nestvůr


Úder, kterým jsem mířila na Killer-Beeho vyblokoval jeden z ocasů Narutovy lišky. Moje pěst se zarazila o jeho ohnivou chakru a na chvíli jsme pocítily drtivou bolest v roztříštěných kloubech. Odrazilo nás to zpátky, což bylo jedině dobře, protože jsme okamžitě potřebovaly doplnit energii ze země. Když jsme přistály, hlína pod námi popraskala.
,,Nechci ti ublížit!" vykřikl Naruto. ,,Prosím!"
Nestačíme na ně. Jsme ještě slabé.
,,Mlč!" okřikla spíš mě, než jeho.
,,Yumi...nebo, jak si teď říkáš. Jsme přece přátelé. Byli jsme přátelé, i když jsme stáli na rozdílných stranách!"
,,Yumi vždycky stála na tvé straně, ty idiote. Ty jsi to pošlapal." odvětila Duše. ,,A já teď pošlapu tebe. Předusám přes tebe a tvého přítele, protože jste jen plevel na cestě, kterou jsem si vydláždila ke slunci."
,,Ke slunci..." odfrkl napůl posměšně, napůl smutně.
,,Dost řečí." pronesla a dupla levou nohou do země. Ta se pod námi zvedla, obrovský kus o rozloze několika desítek metrů a vznesla se do vzduchu. Z téhle masy kamení a hlíny jsme začaly chakrou odkrajovat kusy balvanů a výpady rukama, sevřenýma v pěst, jsme je začaly vrhat proti démonům. Osmiocasý, teď už ve své plné formě se prvním dvěma balvanům vyhnul, třetí ho zasáhnul do oka. Obří býk zaryčel.
Naruto, pořád ještě v lidské formě, ale obklopený ohnivou chakrou ve tvaru lišky, se vrhl proti mě. Dovedně se vyhnul několika balvanům a pokusil se nás srazit jedním z ocasů. Sklouzly jsme se s balvanem ve vzduchu jako na surfu a nastavily proti úderu spodek skály, na které jsme stály. Ta se pod úderem roztříštila, odrazily jsme se, přičemž jsme vyslaly z chodidel chakrovou vlnu, která trosky zeminy odmrštila proti Narutovi. Několik ho zasáhlo, ale očividně mu to příliš neublížilo.
Mezitím se trochu vzpamatoval Osmiocasý a vyrazil proti nám. ,,Dost už bylo toho hraní, zkrátíme to, žádný sraní, rozmáznu toho anděla, páč namíchla mě doběla!" Jak se rozběhl, vyskočil a skoro se zdálo, jako by se alespoň dvakrát zvětšil. Vyrazily jsme pryč, abychom se dostaly z jeho dosahu, ale ohnivý liščí ocas jako by se objevil odnikud a srazil nás zpátky. Vzápětí na nás dopadla váha tak drtivá, že jsme měly pocit, jako by na nás z atmosféry spadla snad celá hora.
Duše naše tělo na poslední chvíli obalila chakrovým filmem, který to nejhorší ustál. Tvrdě jsme se zabořily do země, určitě několik metrů, přimáčknuté obří pěstí gigantického býčího monstra.
I přes chakrový štít jsme cítily drtivý tlak a bylo nám jasné, že tohle nevydržíme věčně. Čas hrál proti nám.
Nejsme ještě dost silné.
,,Tak tohle nech na mě." ucedila namáhavě. Cítila jsem, jak zuřivě nasála ze země pod námi tolik energie, tolik života, že jsme se propadly ještě o něco hlouběji. Chakru okolo nás učinila ostřejší a agresivnější, dokud štít doslova nevibroval a netřeskal blesky. Pak jsme se prudce vymrštily, hnané silou země a doslova jsme se prořízly ven skrz opancéřovanou pěst, která měla být, podle legend, tvrdší než diamant.
Ohlušující řev, co se ozval, mohl být bolestným zavytím zraněného démona, ale taky hromem, co se rozlehl vzduchem, když třeskly naše uvolněné chakrové blesky. Zastavily jsme se ve vzduchu, ve výši očí Osmiocasého a zůstaly tam viset. I naše oči zářily, jako by z nich šlehaly blesky. I za tak nešťastných okolností jsem musela ocenit, s jakým mistrovstvím využila mou vrozenou příchylnost k bleskové chakře a nevyčerpatelnou sílu země a proměnila je v ničivé inferno, pulsující uvnitř nás, čekající na uvolnění.
,,Rozmázneš anděla." promluvily jsme a náš hlas zaduněl, jako by promluvilo několik daleko starších a větších bytostí ženského pohlaví najednou. Rozpažily jsme ruce. ,,Ukážeme ti anděla."

Chakra, do té doby kolem nás poletující jenom jako klubko elektrických výbojů, se začala formovat za našimi zády do podoby obřích, tyrkysově modrých křídel. Andělských křídel.
Netuším, jak přesně jsme vypadaly, ale vzhledem k tomu, že Duše měla přehnané sklony pro teatrálnost a ráda se nechávala obdivovat usuzuju, že to muselo být krásné.
Měla jsem pocit, že i Naruto se na chvíli zarazil a se zatajeným dechem na mě zíral. V jeho očích se mísil obdiv s panikou.
Vlasy se nám tou statickou elektřinou nabily a poletovaly nám kolem hlavy, občas modře probleskovaly, jak se jejich prameny setkávaly s chakrou. Ve finále to vypadalo, že i kolem hlavy máme elektrizující věnec.
,,Znehodnotil jsi svůj statut Bijuu a zostudil jsi svým otroctvím člověku váženost démonů." pronesly jsme stále tím dunivým hlasem na adresu Hachibiho. ,,Padni proto zároveň se svou lidskou schránkou. Já, Věčná, ze světa zrozeného z tisíců duší tisíce prapůvodních bytostí, tě odsuzuji k definitivnímu zániku."
Osmiocasý otevřel tlamu a v její černi se začala formovat koule temné hmoty, která se vzápětí uvolnila a vystřelila proti nám v mohutném paprsku.
Rozletěly jsme se přímo do středu paprsku, těsně před tím, než nás zasáhl jsme ale změnily směr výš, směrem k démonově hlavě. Nabraly jsme na rychlosti, křídla z chakry se sklopila dozadu, až se z nás stal živoucí projektil.
Zamířily jsme přímo na pravý roh Hachibiho. Já osobně si uvědomuju jenom jak se přibližujeme k té masivní kosti, ohromný hluk a protivítr, co se naší rychlosti stavěl na odpor. A pak jen další ohlušující ránu, záblesk, elektrický zápach chakry a její záři, problikávající skrz kapky načernalé krve Osmiocasého, která se najednou octla ve vzduchu v podobě milionu kapek a cákanců.
Roh mohutného býka vyletěl do vzduchu, oddělený jediným přesným řezem, kdy čepelí bylo samotné naše tělo, od zbytku lebky.
Bez zastavení, nebo zpomalení jsme udělaly otočku, roh objaly, jako kmen tlustého stromu a se stejnou razancí, jako při rozletu, jsme s ním prudce sletěly dolů. Ostrá špice projela vrškem démonovy lebky, rozrazila ji do stan a ničivě se zapíchla přímo do obrovského mozku, jehož šeď jsem při tom na okamžik zahlédla.
Zavytí, které se mu vydralo z úst nepřipomínalo nic, co jsem do té doby slyšela. Tolik bolesti, nenávisti a smrti by ze sebe nebyl schopný vydat žádný člověk.
Netvor ještě chvíli stál a kymácel se ve vzduchu, jako by byl opilý, dokud se s rachotem nezřítil na zem.
,,Killer Bee!" zařval Naruto, ale jeho výkřik se ztratil v dunění srážky titánského těla se zemí.
Tělo démona se začalo skoro okamžitě rozkládat, vyhrnul se z něj hustý oblak horké páry, který na chvíli zaclonil naše vidění i krajinu okolo. Jeho svaly a orgány se pozvolna propadaly a jakoby rozpouštěly, dokud se z krvavé kaše nezvedala jenom obloukovitá žebra, spojená mohutnou páteří.
Uprostřed toho všeho, na zemi, ležel na břiše zhroucený Bee. Snažil se zvednout alespoň na všechny čtyři a bez ustání, neartikulovaně křičel. Ne, křičel, vřískal. Z jeho břicha se řinul stejný proud načernalé krve, jaký předtím prýštil z démona. Tekutina tekla na zem v neuvěřitelném množství, desítky litrů. Tolik krve by se do obyčejného člověka nikdy nemohlo vejít.
Naruto k němu přiskočil, chakra ohnivé lišky zmizela. Kleknul si vedle něj a chytil ho za ramena. Volal jeho jméno, bylo vidět, že horečně přemýšlí, co by měl udělat.
Killer Bee něco skrz zuby vykřikoval, jeho hlas zněl jako hlas šílence. Myslím, že to bylo něco jako 'on je pryč'.
A potom prostě spadl na zem a byl mrtvý.

,,Směšné," utrousila Duše už normálním hlasem, zatímco jsme se snášely zpátky na zem. Křídla zmizela. ,,Směšné, jak je život démona fixován na jeho nositele."
Jsem já tvůj Jinchuuriki? Ten vztah je stejný?
,,Nepřemýšlej nad hloupými věcmi."

Naruto se se zuřivým výkřikem napřímil, v jeho očích se leskly slzy, ale jinak byly rudé a plné zuřivé nenávisti. Pomyslela jsem si, že teprve v tomhle okamžiku mě doopravdy zavrhl. Že přestal věřit v nemožné - v záchranu dcery Tsunade a své přítelkyně.
Za zády se mu znovu začala objevovat ohnivá chakra Kyuubiho.
Byly jsme skutečně vyčerpané, zabít ocasého démona, navíc druhého nejsilnějšího - to chce dost energie. Přesto mě překvapilo, jak rychle jsme se k Narutovi přesunuly. Než jsem se nadála, stály jsme těsně u něj, vyvýšené na špičky, abychom mu dosáhly na čelo. Přiložily jsme mu palec levé ruky přesně mezi oči. Růst jeho chakry se zastavil.
,,Naruto." oslovily jsme ho konejšivým, téměř láskyplným hlasem. ,,Co to tu bojuješ za bitvu?"
Svaly v jeho tváři znehybněly. Díval se na nás dolů, zmateně, teď vypadal spíš smutný, než naštvaný. Nevím, co přesně Duše dělala, ale přímo se ztrácel v našich očích. Jako by ho chytila do nějakého genjutsu, které jsem necítila ani já sama, jako by neexistovalo. V tu chvíli jsme existovaly jen my, Naruto a náš prst na jeho čele.
,,Já..." zamumlal otupěle a pokusil se proti naší vůli učinit výpad. Cítila jsem z jeho nitra rozběsněnou, ale pomalu se uklidňující Lišku.
Co je tohle za techniku?
Odpovědí mi bylo jen mlčení. Zíraly jsme mu upřeně do očí, tvářily jsme se soucitně. ,,Proč si působíš bolest?"
Pomalu se svezl na kolena, očima pořád vpitý do těch našich. Chakra Devítiocasého se začala vtahovat zase dovnitř, pod jeho kůži. Spustil ruce podél těla, klečel jako člověk, připravený na setnutí hlavy. Úplně vláčný, nepřítomný, jako po lobotomii. Jen na nás zíral, jako by pravděpodobně hluboce věřící člověk zíral na zjevení některého z bohů a čekal z jeho rukou spásu.
,,Já...." pokusil se cosi vyslovit. ,,Já...."
,,Můj milý." povzdechla si Duše mazlivě a pohladila ho pravou rukou po tváři, aniž by palec levé ruky sundala z jeho čela. Pod jejím dotekem začala jeho kůže nenápadně rudnout. ,,Můj ubohý, utrápený chlapče. Celý tvůj život byl bolestivý, proč v tom teď chceš pokračovat?"
Už i jeho oči pozbyly červenou a zmodraly. Znovu se v nich objevily slzy, ale větší než předtím. Jedna z nich se svou vahou uvolnila a stekla mu dolů po tváři.
,,Já...už nechci....bolest..." zašeptal s nevyřčenou prosbou o pomoc.
,,Samozřejmě, že ne." zašveholila Duše soucitně. ,,Nikdo nechce trpět - navíc přičiněním druhých. Je mi tak líto, že jsem nepřišla dřív, abych tě mohla zachránit. Ale teď jsem tady, jsme spolu a já se o tebe postarám. Ubohé, nenáviděné dítě. Nenáviděné jen proto, že omezení lidé neviděli tvůj potenciál."
,,Ano...."
,,Za chvíli bude konec. Klidný a krásný, jako sen. Tvá liška se ukládá ke krásnému spánku, Naruto, a ty můžeš snít s ní. Stačí jen překročit hranici. Jen zavřít oči, vydechnout, zapomenout všechny hrůzy a nechat mé světlo, aby tě prostoupilo. Pomůžu ti, já..."

Někdo se objevil v oblaku kouře několik metrů od nás. Vyrušil nás, když promluvil.
,,Yumi....nech toho, prosím."
Při zvuku jeho hlasu nám poskočilo srdce. Ne jen mě, ale i jí. Zachvěly jsme se společně, přestože na Sentara reagovala jen moje část osobnosti. To bylo zvláštní.
Aniž bychom uvolnily Naruta ze sevření, otočily jsme se po hlase. Ačkoliv se mlha vytrácela pomalu a jenom hodně váhavě odhalovala jeho rysy, věděly jsme přesně, kdo před námi stojí. Ten hlas bychom poznaly kdykoliv.
,,Kakashi." pronesla Duše s mírným nádechem uštěpačnosti, ale taky jaksi vřele. Jako kdyby viděla svou ztracenou lásku. ,,Mohlo mi dojít, že nebudeš daleko od tohohle děcka."
Udělal pár kroků k nám, takže jsme mohly rozeznat jeho postavu a tvář, která se - jak je tohle možné? - skoro vůbec nezměnila. Na chvíli jsem měla dojem, že jsme se přenesli do minulosti, že tu stojí ani ne třicetiletý Kakashi před sotva osmnáctiletou Yumi, oba skoro stejní, jako v den, kdy se setkali poprvé.
,,Na Naruta člověk vždycky musel dávat pozor." zasmál se bez špetky veselí. ,,Ale podívejme na tebe. Jsi...nádherná."
Nikdy jsem neslyšela Kakashiho vyslovit tohle slovo a natož takhle. Znovu se nám u toho splašilo srdce. Duše ho...miluje? Jak ho může milovat? A proč?
,,Jsem nádherná i když se na mě nedívají oči, zaslepené sentimentem." odpověděly jsme mu.
,,Na koho se to vlastně dívám? Jsi Yumi, nebo...jsi ta druhá?"
,,Jsem ta i ta." vyslaly jsme do Narutova mozku prudkou a agresivní vlnu chakry. Nezabila ho, ale jeho tělo se bezmocně svezlo k zemi. ,,Trochu si pospí, ale neboj se, tvůj milovaný studentík bude žít. Prozatím." pronesly jsme, když jsme zaregistrovaly, že sebou Kakashi neklidně trhnul. Napřímily jsme se a otočily se k němu. ,,No, co si slibuješ od toho, že jsi sem přišel?"
,,Původně jsem se snažil zastavit armádu. A pak jsem od několika prchajících ninjů slyšel o nádherné ženě se zlatými vlasy, která ji celou zmasakrovala. Pak se můj úmysl změnil a chtěl jsem...zastavit tebe."
,,Další takovej."
,,No, kdysi jsem to Yumi slíbil. Pamatuje si to?"
,,Samozřejmě. Je tu se mnou. Pokud jí chceš něco vzkázat..."
Na chvíli váhal, pak si vrazil ruce do kapes a zaujal svůj zevláckej postoj. ,,Nic, co by nevěděla. Že jsem odhodlaný dodržet slib, co jsem jí dal a vysvobodit ji z těla, co už není její. Že jsem se naučil bojovat se svými démony. A že...má pořád trochu velkej zadek, i když jsi ji očividně trochu vylepšila."
,,Jak dojemné..."
,,A taky," pokračoval, ,,že mi řekla, že jsem byl ten, kdo ji vždycky zachytil, když padala. A že jí chci oplatit, že ve mě neztratila víru a neztratím ji ani já. A taky že je to jediná žena, kterou jsem kdy skutečně miloval. A že jsem si to uvědomil až příliš pozdě, takže jsem dovolil, aby se mi ztratila z dosahu."
Každé jeho slovo mě sžíralo jako kyselina. Můj zármutek se projevil tak silně, že nám do očí vhrkly slzy, které Duše hned setřela, jako by to bylo něco odporného. Ale cítila jsem, že i ona je proti němu z nějakého důvodu slabá. Že by si ho přála mít na své straně, nechat si ho.
,,No...." snažila se sebrat. ,,To je moc hezké. Vážně, jsem naměkko. A teď, co bude? Zabiješ mě?"
,,Rozhodně se o to pokusím." vzdychl a zapřel se nohama o zem v očekávání boje. ,,Jak už jsem jednou řekl, vždycky jsem truchlil pro svoje ztracené přátele. Ale naleznout je někdy bývá o dost bolestnější. Ty...jsi jen její tělo. Nejsi ona. A já na to budu myslet, až ti do srdce zabořím nůž."
Nakrčily jsme se, jako šelma připravená ke skoku. ,,Moje srdce je jako kámen. Budeš muset hodně přitlačit."

Vyrazily jsme proti němu jako první. Bleskově nám uhnul z cesty a ve stejnou vteřinu, bez jakýchkoliv pečetí po nás vyplivnul obří ohnivou kouli. Dostaly jsme se z jejího dosahu elegantní otočkou, ožehla nám jen konečky vlasů. Pokusily jsme se přiblížit, ale zabránil nám v tom další oheň. Zrovna, když jsme se mu vyhýbaly, proletělo jím několik kunaiů. To byl pro Kakashiho tak typický tah, že mě překvapilo, jak moc to Duši zaskočilo. Bez problémů se ale vyhnula.
Vyslala proti Kakashimu chakru, která ho obklopila a jakoby sevřela do pěsti. Napřed ho vrhla vzhůru a potom prudce mrštila na zem, až jsme cítily, jak překvapením vykřiknul.
Vyskočily jsme, nashromáždily chakru do nohou a pokusily se mu dupnout na hlavu. Na poslední chvíli se odvalil, znovu po nás vrhl pár nožů a uklidil se nám z dosahu.
Jediné, co naše chakrou nabité nohy zdevastovaly, byla už tak spálená země. Nechaly jsme chakru pohasnout.
,,Jak nás chceš porazit, když jsi přišel o Sharingan?" zasmála se Duše uštěpačně. ,,Myslíš si snad, že je tvoje vrozená síla větší, než spojená síla těch dvou ubožáků, se kterými jsme před chvílí zametly?"
Usmál se. Jako by se nic nedělo. ,,No, to máš asi pravdu. Co ty na to, Yumi, nepomůžeš mi trošku?"
,,Blázne!" odplivla dopáleně. ,,Její entita ve mě je tak mizivá, že by nepohnula ani pírkem na vodní hladině, natož aby zvrátila tenhle boj!"
,,Třeba se vyhecuje. Yumi se umí vyhecovat, že je to tak, ty blonďatá potvoro?" promluvil zase přímo ke mě.
,,Když ji nedojala slova její rodiny, proč by měla ta tvoje?"
Pokrčil rameny, pořád ve zdánlivém klidu, ač mu srdce bilo jako o závod. ,,No, to nevím. Možná proto, že jsem boží? A protože je do mě určitě pořád blázen."
,,Sebevědomý hlupáku."
,,No, víš, jak se to říká, stará láska nerezaví."
,,To byla jen jakási romance mladé holky. S tímhle bys měl šanci, kdyby naším tělem pořád zmítala puberta, ty starej idiote."
,,Některý puberťačky nikdy nevyrostou."
,,Dost keců." mrštily jsme po něm několik blesků.

Samozřejmě, že jsme ho nezasáhly, na to byl Kakashi až moc zkušenej. Dokázal se pohybovat rychleji, než naše tělo, které ještě pořád do určité míry přivykalo běsnící démonické chakře. My jsme ale měly navrch, co se týkalo jejího množství a jemné manipulace. Kakashi možná byl rychlý, ale naše zuřivé útoky nemohl vydržet věčně.
Duše to věděla, cítila jsem, že si s ním jen pohrává. I on to zřejmě tušil.
,,Ale no tak," pokáral nás, když jsme jen o pár milimetrů minuly jeho hlavu jedním z balvanů, které jsme vyrvaly ze země. ,,Ty se nesnažíš. Yumi, že se vůbec nesnaží?"
,,Řekla jsem ti, abys na ni nemluvil!" zavřískla, vložila do našeho příštího odrazu od země nemalé množství chakry a přistály jsme jen kousek od překvapeného Kakashiho. Obalily jsme naši ruku chakrovým ostřím a pokusily se ho podříznout. Prohnul se rychle dozadu, jakoby do mostu, aby se ráně vyhnul. Duše i v té rychlosti zareagovala, změnila směr úderu a zaútočila na jeho břicho.Poznal, o co jí jde, uvolnil se v kolenou a těžce dopadl na záda. Pak se hned odvalil na stranu, ale naše ostří mu přece jen poranilo levý bok. Zajelo dovnitř jako nůž do másla.
Vzedmulo to ve mě vlnu odporu, na chvíli jsem měla pocit, že bych snad mohla něco udělat, ale byl to stejně chabý pokus, jako kdybyste zkusili probourat hlavou zeď z mramoru.
Ani nevykřikl, dokonce se hned zvedl zase na nohy, otočil se a vykopnul po naší hlavě. Samozřejmě, marně, Duše byla na protiútok dobře připravená. Nechala mu zase chvíli na odpočinek.
,,Snad jsem ti neublížila?" zeptala se posměšně.
,,Ale vůbec ne. Docela si to užívám." odpověděl s lehkostí. ,,Aspoň to odvede myšlenky od toho znechucení, co se ve mě dme, když tě vidím v tomhle těle."
,,Co se ti nelíbí na mém těle?"
,,Tělo se mi líbí. Ale z parazitů jako ty se mi zvedá žaludek."
,,No, můžu ti ho vyříznout, kdyby tě to moc obtěžovalo."
,,Vida, tak přece je v tobě kousek dobroty. Tak štědrou nabídku jsem nedostal co mě zajali zvuční a chtěli mě vykastrovat."
Zasmála se. ,,Poslyš, Kakashi. Ty nejsi hlupák a nikdy jsi nebyl."
Ušklíbl se. ,,Tvrdí se to o mě."
,,Líbíš se mi." pokračovala. ,,Byl jsi shinobi Listové vesnice, ale ta už legislativně neexistuje. Nemás už komu být loajální. Proč si nenajdeš novou, lukrativní stranu. Novou věc, za kterou bojovat. Pro ninju tvé velikosti bych jistě našla využití."
,,Božínku, to zní jako dobrá nabídka."
,,Neodmítej, vyslechni si mě." udělaly jsme několik kroků k němu. ,,Tenhle svět se mění. Staré techniky byly překonány a existují úplně nové druhy síly, je to přirozená evoluce. Proč se nechceš podílet na novém řádu světa, který nevyhnutelně přichází?"
,,Říkám si, kde se všichni tihle pošuci s touhou po světové nadvládě berou. Máte nějaký spolek, který vás produkuje, nebo kde berete ty nápady?"
,,Já nejsem jako ostatní." usmála se. ,,Já vyhraju. Víš, že je to pravda. Víš a cítíš, že nejsem jako nic, s čím ses dosud setkal. Cítíš, jak pod tvýma nohama pulsuje síla samotné planety a cítíš taky, že moje její resonanci zastiňuje. Jen si na chvíli připusť tu možnost..." pomalu jsme už přišly až k němu. Stály jsme jen kousek před ním, hleděly mu upřeně do očí. Zvedly jsme ruku a dotkly se jeho tváře. Jemně, laskavě, jako když pohladíte po tváři milence. ,,Na chvíli si připusť tu možnost. Na chvíli zapomeň na morálku a na to, co ti kdysi někdo řekl, že je správné."
Překvapivě neucukl. Díval se nám neochvějně do očí, jeho výraz absolutně nic nenapovídal.
Jemně jsme zajely konečky prstů za okraj jeho masky, tehdy se trochu zachvěl, jeho ruka se zvedla a uchopila nás za zápěstí. Ale ne silně, nesnažil se nám zabránit, jen nás objal prsty, jako by nás chtěl naoko zastavit, ale zároveň chtěl, ať pokračujeme. Jemným zatáhnutíjm jsme ji stáhly dolů.
Vidět tu tvář znovu....svírá se mi srdce. Bolí to....
,,Já ti nechci ublížit. Nemusí to tak být. Na chvíli se zamysli..." teď už Duše skoro šeptala. Laskavě, něžně, jako by byla chvějící se dívkou a ne nelidskou věcí, nacpanou do lidské schránky. ,,Můžeš žít. Můžeme sjednotit všechny země pod jednou, pevnou rukou. A ty..." vytáhly jsme se na špičky, až se naše rty octly jen kousek od těch jeho. Dlaní jsme jemně sjely po linii jeho spodní čelisti a pak ho lehce pohladily palcem po spodním rtu. ,,Můžeš ji mít. Můžeš mít Yumi. Podívej se na nás. Proč by to mělo být špatné? Slyším tlukot tvého srdce, Kakashi. A stále dokola opakuje její jméno."
Zhluboka vydechl. Jak nás držel za zápěstí, jemně ruku posunul a prsty pohladil hřbet naší dlaně, stále přitisknuté na jeho tváři. ,,To je pravda." zašeptal.
,,Samozřejmě." zavrněla spokojeně a naklonila se, aby překonala poslední milimetry vzdálenosti, co nás dělily od polibku.
,,Je pravda," pokračoval. ,,Že opakuje její jméno. Její...ale ne tvoje."
S posledními slovy vytáhl volnou rukou kunai a vrazil nám ho do prsou.

Duše rozzuřeně vykřikla a odrazila ho od sebe tak prudce, že odletěl pěkný kus vzad a zabrzdil se až o skupinku balvanů opodál.
Zaječely jsme a uchopily rukojeť kunaie, co nám trčel z hrudníku, na centimetry přesně tam, kde má být srdce. Byl tam zaražený tak poctivě, že jsme musely vynaložit určitou sílu, abychom ho vytáhly. Z rány se ani před vytažením, ani po něm nevyřinula jediná kapička krve. Ve vzteku se Duše napřáhla a prudce mrskla nůž na Kakashiho.
Ozval se odporný zvuk, když zajel přímo doprostřed jeho hrudníku a rozrazil prsní kost. Zaúpěl, prohnul se v bolestivé křeči a napodobil náš pohyb, když se pokusil nůž chytit a vytáhnout. Jemu to ale nešlo, vězel pevně na svém místě. A na rozdíl od našeho těla, to jeho krvácelo.
,,Zasranej hajzle!" zavřeštěla podrážděně. ,,Nabízela jsem ti přežití a ty projevíš vděčnost tím, že mě bodneš! Zkurvysynu!" ulevovala si zuřivě. ,,Vyvraždím vás! Zmasakruju vás všechny! Utopím tenhle svět v krvi!"
Nacpala si pěst do rány na hrudníku, rychle a hrubě a snažila se urychlit hojení, které už předtím začala démonická chakra. Cítila jsem naše dlouhé nehty, jak se zabodávají do masa, trhají svalová vlákna a snaží se je napojit na jiná, aby dřív srostla. Bylo to odporné. ,,Mě nemůžeš zabít takhle jednoduše! Idiote! Křiváku! Nenávidím tě!"
Kakashi se snažil zvednout, ale jeho zranění bylo příliš vážné. Došlo mi, že musí být smrtelné.
Zavraždila jsi ho....
,,On si začal! Chtěla jsem ti ho darovat, ale pokazil to!"
Zavraždila jsi ho!
,,Ne, to udělám pořádně až teď!" zavrčela a nechala vyrůst ze země tlustý, špičatý oštěp z bytelného dřeva. Ten vzala do ruky a urvala od hlíny s opravdovou zuřivostí. I když rána v naší hrudi ještě nebyla zacelená, vykročily jsme k němu.
Něco říkal...nebo spíš chrčel. Slyšela jsem to, až jsme se zastavily těsně u něj.
,,Omlouvám se...." vyrazil ze sebe bezmocně. Díval se při tom na nás...ne, ne na nás. Na mě. Cítila jsem, že se dívá jen na mě a Duši naprosto ignoroval. Nevím, jak to bylo možné, třeba si to jen vsugerovávám, ale měla jsem pocit, jako by to tak bylo.
,,Omlouvám se, Yumi...nemohl jsem splnit...slib."
Uvnitř jsem brečela, řvala. Chtěla jsem mu říct, že to nevadí, že udělal, co mohl...ale taky aby se nevzdával. Aby něco udělal, na poslední chvíli, tak jak bylo jeho zvykem. Aby se zachránil. Pomyšlení, že by jeho smrt měla přijít mou rukou - i když ne tak docela mou - mě rozervávalo na kousky.
Zvedly jsme oštěp, Duše chladnokrevně zamířila přímo do jeho levého očního důlku. ,,Aspoň ve smrti ti to tvoje červený oko vrátím." zasyčela.

A pak se to stalo. Nevím jak. Nepřemýšlela jsem nad tím a překvapilo mě to stejně, jako ji.
Když bodla, hlasitě jsme vykřikly a pak se její přesná ruka svezla bokem a zabodla oštěp do kamene kousek od Kakashiho obličeje. Úder byl tak silný, že se dřevo roztříštilo a Kakashiho tvář zasypal roj třísek.
,,Ne!" vykřikly jsme nahlas a zřetelně našimi ústy. Docela určitě vím, že jsem to byla já. Ten řev patřil mě, ne jí. ,,Nedovolím..!"
Můj výpad ji zaskočil a hlavně ucítila bolest, když jsem, třeba jen na okamžik, prorazila mentální hráz, kterou proti mě vztyčila. Chytila se za hlavu a zaječela, jako by prožila nějaké fyzické trauma.
Kakashiho si úplně přestala všímat, o několik kroků ucouvla, zaryla si prsty do vlasů a několik jejich pramenů zuřivě stiskla v pěsti.
,,Jak......ne!" zaječela, už zase ona.
Zabiju nás! Zabiju nás zevnitř!
Znovu jsem se pokusila na ni zaútočit. Neúspěšně, vězení bylo už zase obnovené, ale přesto zavřeštěla. Náš zoufalý jekot se rozlehl nad krajinou, zněl spíš jako nářek raněného zvířete.
Byla překvapená, cítila se oslabená, obnažená. Bylo tak nemyslitelné že bych se jí mohla jakkoliv postavit na odpor, že jí to způsobilo tisíckrát větší bolest, než mohl zapříčinit nůž, který nám jen chvíli předtím projel srdcem.
V celé své primitivnosti a nevyspělosti své osobnosti se Duše rozhodla pro to nejjednodušší, co ji ve zmatku napadlo.
Otočila se a nadlidskou rychlostí se rozběhla pryč z bojiště, zanechávajíc umírajícího Kakashiho svému osudu.



 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama